Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 10. kapitola

11.08.2013 (08:30) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4420×

10. AUTO

Tajemství byly prozrazeny, žádné už mezi námi neexistovaly. A byl tu jen jeden problém – Charlie. Když mě vezla Alice v neděli večer domů, byla jsem děsně nervózní; pořád jsem si kousala ret, hryzala nehet nebo přejížděla nehty o bříška prstů. Byla jsem nervózní a vyděšená.

Měla jsem radost, že jsem se učila už dnes ráno u Cullenových, tudíž nehrozí, že bych na to teď večer neměla čas, až mě Charlie zahrne hromadou prací. V autě s námi jel i Carlisle, protože nám všem bylo jasné, že pro Charlieho nebude moje zlomená noha žádná překážka k tomu, aby si ze mě dál dělal otroka. Jel proto i doktor Cullen, aby mu dal přednášku, že se nemám namáhat. Ne že by snad někdo věřil, že si z toho skutečně něco vezme…

Zastavili jsme před domem a já s pomocí Alice a berlí dohopsala k domu v mírném dešti. Carlisle šel za námi s mou taškou a já se na něj vděčně usmála. Teď, když jsem věděla, kolik mu skutečně je, jsem se nějak podivně uvolnila, i když jsem ho pořád brala jako druhého otce. Připadala jsem si, že patřím do rodiny, i když jsem byla pravdě na míle vzdálená. Opadla ze mě nervozita a já věděla, že teď bych jim mohla říct všechno na světě, když oni ve mě vložili takovou důvěru, že mi svěřili své tajemství.

„Mohl bys vyndat ten klíč? Je pod okapem,“ zašeptala jsem ke Carlisleovi a on hravě natáhnul ruku přesně do míst, kde se klíč nacházel.

Odemkla jsem a zaslechla ještě Carlisleovu samomluvu: „Proč nezazvoníš?“

Já i Alice jsme věděly, že bych dostala ještě víc vynadáno, kdybych si dovolila zazvonit a požádat ho tak o otevření dveří.

Zhluboka jsem se nadechla. „Tati!“ zavolala jsem do útrob domu. „Jsem doma!“

„A co s tím mám dělat?“ ozvalo se otráveně z obýváku. Pak jsem zaslechla jeho kroky a v příští chvíli se ukázal v chodbě. Bylo na něm jasně vidět, že se mu nelíbí, že jsou tu Cullenovi. Bylo mi jasné, že se v tom skrývá závist a naštvání z toho, jak rychle ho dokáží usadit. Hned na to si všimnul mé nohy. „Co jsi zase dělala?“ Náhle v něm asi něco luplo, jak si uvědomil, že před nimi bude muset být lepší. „Jsi v pořádku?“ Přiskočil ke mně, vzal Carlisleovi tašku z ruky a pomohl mi dopravit se do obýváku, kde mě posadil na sedačku.

Vyměnila jsem si s Alicí a Carlislem zmatený pohled.

„Tak co se stalo?“ zeptal se zvědavě, ale zněl nesmírně otráveně.

„Upadla jsem v pátek při tělocviku,“ špitla jsem.

„A proč jsi nejela domů? To jsi celý víkend otravovala Cullenovy se zlomenou nohou?“

Zvedla jsem obočí a významně se na něj podívala. Přítomnost Cullenových mi dodala odvahu. „Zakázal jsi mi to, vzpomínáš?“

Střelil po mně varovným pohledem a pak se rádoby mile otočil na Carlislea a Alici. „Můžu vám něco nabídnout?“

„Ne, děkujeme,“ odvětil Carlisle. „Už jsme na odchodu, jen jsme Bellu odvezli. A rád bych podotknul, že Bella by neměla dělat žádné těžké práce, kterými by se unavovala. A do schodů bude určitě potřebovat pomoct.“

„Samozřejmě, jsem její otec, vím, co je pro ni nejlepší,“ odsekl Charlie a pak se zarazil. „Omlouvám se, já jen… Jsem rozrušený z toho, že se jí něco stalo. Kdybych to věděl…“

Nechápavě jsem se na něj dívala a přemítala, co to krucinál plácá.

„To je v pořádku,“ usmál se Carlisle, ale vrhal na něj podezíravý pohled. „Já to chápu. Tak se zatím mějte, Charlie. Bello.“ Kývnul na mě.

„Mějte se,“ zavolala jsem a smutně se na ně usmála.

Alice po mně vrhla povzbuzující úsměv a Charlie je vyprovodil.

„Ty jsi jim něco řekla?“ vybuchl Charlie, jakmile se vrátil, a upřel na mě nenávistný pohled.

Nakrčila jsem čelo. „O čem to mluvíš?“

„Ty víš moc dobře, o čem tu mluvím! Proč by mi jinak doktor dával takové rady – tys' jim řekla o té facce. Ale tohle ti neprojde, holka! Ty sis to zasloužila!“

Krčila jsem se na pohovce. „Já jim opravdu nic neřekla.“

„Tak mazej,“ poručil mi.

„Kam?“ zeptala jsem se nejistě.

„No, do kuchyně. Mám hlad, udělej mi nějakou večeři.“

„Aha,“ pípla jsem a pomalu vstala a doplahočila se tam.

„A nemysli si, že tvoje zlomená noha ti přináší nějaké výhody! Jsme pořád tam, kde jsme byli. Jsi nevychovaná a potřebuješ za vyučenou!“ ozval se za mnou jeho hromový hlas a já nechala téct slzy po tvářích.

V půl desáté jsem byla mrtvá. Charlie skutečně dostál svého slova a na mou zjevnou indispozici vůbec nebral ohledy. Nejhorší na tom bylo, že se opil. Odešel na dvě hodiny do místní hospůdky a vrátil se… ráda bych řekla s příliš veselou náladou, ale to, čím oplýval, se veselosti naprosto nepodobalo. Zaúkoloval mě, abych vydrhla koupelnu a sám si na to dohlídnul. Cítila jsem se hrozně. On teda nebyl úplně v pořádku ani normálně, ale v opilosti se choval jako zvíře, neznající slitování.

„Ještě… mš tdy nějkou špínu,“ zabrumlal opileckým hlasem a ukázal kousek ode mě.

Vrhla jsem po něm naštvaný pohled, což byla samozřejmě chyba, a já schytala lehký pohlavek, abych se sehnula víc k zemi. Setřela jsem si slzu a pokračovala v práci.

Po chvíli ho to asi přestalo bavit, a tak znuděně zafuněl a odporoučel se po schodech dolů. Vylila jsem vodu z kýble a hodila do něj hadr. Vzdychla jsem si a pak se sesunula na zem s pláčem.

Chvíli jsem se odmlčela a zaposlouchala se, co dělá Charlie. Z obývacího pokoje se ozývalo chrápání… a z mého pokoje zvonění telefonu. Rychle jsem vyskočila na nohy a po cestě několikrát zavzlykala.

Samozřejmě, pomyslela jsem si, když jsem spatřila jméno na displeji. Přijala jsem hovor a popotáhla. „Ano, Alice?“

„Jsi v pořádku?“ optala se starostlivě. „Teď jsem tě moc neviděla, občas tě nevídám vůbec, takže nevím, jak to Charlie vzal. Když jsme s Carlislem odjížděli, trochu nadával, ale věřili jsme, že ho to přejde.“

„Jo, všechno je v pohodě,“ zalhala jsem a utírala si slzy, tekoucí po mých tvářích.

„Bello?“ oslovila mě nejistě, v hlase neskrývanou paniku.

Rozplakala jsem se nanovo. „Bylo to hrozný, Alice,“ přiznala jsem uprostřed vzlyků. „Vůbec ho nepoznávám. A jako by to nestačilo, šel do hospody, kde se opil. Teď naštěstí usnul, ale…“

„Uklidni se,“ šeptala. „Mám přijít?“

Zmateně jsem přestala vzlykat a nakrčila čelo. „Jak?“

„Oknem,“ připustila.

Vzdychla jsem. „Dobře,“ zamumlala jsem pomalu. „Odpustím si poznámku o tom, jak divné to je, a poděkuju ti, že se ti podařilo odvést mé myšlenky jinam.“ Usmála jsem se. „Ale ne, nechoď. To zvládnu. Už spí a vzhledem k tomu, jak moc byl namol, se vsadím, že bude spát až do rána.“

„Tak jo, ráno jsme u tebe jako obvykle.“

„Děkuju, Al. Pozdravuj ostatní. A dobrou noc.“

Zaslechla jsem její zvonečkový smích a Emmettův hurónský v pozadí, než mi popřála to samé a položila. Upíři vlastně nespí, došlo mi opožděně.

Do jedenácti hodin jsem koukala do stropu a naslouchala veškerým zvukům kolem mě, jestli se náhodou neozve vrzání podlahy, Charlieho funění do schodů, nebo cokoliv jiného, co by naznačovalo, že se můj otec probudil a jde mi něco vyčíst. Ale bylo ticho, a tak jsem se krapet uvolnila a pokusila se usnout. To samozřejmě netrvalo dlouho, protože jsem byla neuvěřitelně unavená, tudíž jsem hned upadla do tvrdého spánku a za víčky se mi tvořily pestrobarevné sny o sedmi bytostech s křídly, které jsou jako moji strážní andělé a mají jednu zvláštnost – zlatavé oči.

Ráno jsem scházela po schodech se strachem, že bude Charlie ve špatné náladě. Díkybohu už nikde nebyl a jeho pracovní bunda byla z věšáku pryč, tak jsem uznala, že už je v práci a já mám volný vzduch.

Snídani jsem si extra užívala, protože jsem vstávala dřív než obvykle, připravená na Charlieho možnou zuřivost. Chtěla jsem mít šanci se trochu zcivilizovat, kdyby mě náhodou… rozrušil. Zrovna jsem dojídala jablečnou taštičku, když jsem zaslechla klepání na dveře. Ztuhla jsem a na pár vteřin nebyla schopná pohybu. To mu došlo, že odjel bez toho, aby mi dal co proto, a tak se vrátil? Byla jsem celá nesvá, když jsem šla chodbou ke dveřím.

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela. Úleva ze mě opadla takovou silou, že jsem se zakolísala, když jsem na prahu domu spatřila Alici, její něžný obličej stáhnut ve starostlivé masce.

„To jsi ty,“ vydechla jsem. Odkašlala jsem si. „Dobré ráno.“

„Dobré,“ usmála se. „Ostatní vyrazí až za chvíli, řekla jsem, že pojedu napřed, abych tě zkontrolovala.“

Pustila jsem ji dovnitř. „To jsi nemusela, ale jsi hodná. Díky.“ Chtěla jsem jí ještě říct, že umyju nádobí po snídani a můžeme jet, ale ona náhle nasadila nepřítomný výraz, její oči se upřely někam do neznáma a ona viděla něco, co mně bylo skryto… Vize.

Počkala jsem, až se vrátí do přítomnosti, což bylo za pár sekund. Její čelo se zvrásnilo starostmi a ona nespokojeně našpulila pusu.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se nejistě.

„Asi za pět minut vysvitne slunce a bude slunečno téměř celý den, zítra už by se počasí mělo zhoršit,“ informovala mě.

Přimhouřila jsem oči. „A to znamená…?“

„Ty jsi v sobotu moc neposlouchala, viď?“ prohlásila. „Upíří kůže na slunci dělá třpytivé odlesky a my opravdu nechceme na parkovišti ztropit víc povyku, než obvykle. Takže dnes budeme muset školu vynechat.“ Zkoumavě se na mě podívala. „Můžeš být s námi doma,“ nabídla. „Jsem si jistá, že Charlie si s tím starosti dělat nebude, a kdokoliv z nás dokáže napodobit jeho podpis na omluvný list – možná lépe, než on sám.“

Ten návrh mě zaujal a já si přála, abych to mohla udělat, ale… ne, tohle já nedělám. „Ne, já nechci chodit za školu. Navíc si nejsem jistá, jak bych potom získala poznámky z hodin, takže asi půjdu bez vás. Budu to muset zvládnout.“

Smutně se usmála a pak vytáhla telefon a vytočila něčí číslo. V další chvíli někomu něco bleskově sdělila a poté mobil zase schovala do kapsy.

„Tak Emmett už je obeznámen se situací a chystají hromadný lov,“ pronesla lhostejně, ale mně to trochu šokovalo – takhle nenuceně přede mnou o své podstatě zatím nemluvila; když nepočítám tu její včerejší nabídku, že ke mně přijde oknem.

„Tak já jdu, musím stihnout nějaký školní autobus,“ zamumlala jsem a oblékla se.

„Víš co? Já ti půjčím svoje auto,“ řekla.

„Cože?“

Pokrčila rameny. „No jo. Nemusíš si dělat starosti, že bys nestihla autobus, a moje autíčko dokonce dokáže být řízené osobou s nemohoucíma nohama, takže stačí ovládnout tlačítko a je to. A kdybys mi ho náhodou někde škrábla, tak aspoň budu mít důvod koupit si nové. Teď vychází nové BMW, vypadá přímo dokonale.“ Zakřenila se.

V úžasu jsem na ni zírala. „Ty mi půjčíš auto?“

Protočila oči v sloup. „Vždyť to povídám.“

„Já si nejsem jistá, jestli jsem tak důvěryhodná…“

„To víš, že jsi,“ ujistila mě a dala mi do ruky klíčky. „Auto je venku a já už mizím. Měj se, uvidíme se zítra.“ A vypařila se.

Notnou chvíli jsem za ní civěla, až pak jsem se probrala a nervózně vyšla ven, abych spatřila tu nablýskanou nádheru, stojící na naší příjezdové cestě. Pak jsem se široce usmála a natěšeně naskočila dovnitř. V takovémto autě jsem ještě nejela a nemohla jsem se dočkat, až vyzkouším jeho jízdu.

Samozřejmě jsem si na to naplno užívala, i když jsem se nemohla zbavit toho splínu, který mě při absenci Cullenovy rodiny vždy popadl. Ale snažila jsem se hledět do budoucnosti a věřit, že přežiju den. Také jsem doufala, že Alici toho jejího miláčka nerozbiju; i když říkala, že jí je to fuk, nedovolila bych si riskovat, protože oni umí dost dobře skrýt emoce, takže ji to bude třeba v hloubi duše mrzet… A co já vím, určitě bych jí to chtěla proplatit, a vzhledem k tomu, že si s penězi nemůžu zrovna vyskakovat, by to asi nebylo tak snadné.

Ke školnímu parkovišti jsem jela celkem obstojnou rychlostí, ale i přesto si museli spolužáci říkat, jak to, že Cullenovi jedou tak pomalu. Zastavila jsem na svém obvyklém místě a několikrát se zhluboka nadechla, než budu muset čelit zvědavým pohledům. Jak jsem říkala, povzdechla jsem si v duchu, když jsem vylezla z auta, zamkla ho a nejistě se otočila čelem ke škole. Desítky očí na mě vyjeveně zírali a určitě zvažovali, jestli mi Alice auto půjčila, dala, nebo jestli jsem dostala své, ač stejné – a otázka, která následovala, byla určitě, jestli je od Cullenových, nebo kde jsem ho kruci sebrala. Pravděpodobně se také divili, kde jsem přišla k té zlomené noze, ale to jim stoprocentně nedělalo takové starosti, jako auto od Cullenových.

Vzdychla jsem si a se sklopeným pohledem se vydala do učebny.

Normálně se mnou lidé nekomunikovali; jestli proto, že nechtěli, nebo proto, že vycítili můj přirozený odstup, to jsem nevěděla, každopádně jsem si byla jistá, že tomu dnes nebude jinak. Proto mě velmi překvapilo, když ke mně ve frontě na oběd otočila mně neznámá dívka a sjela mě zvědavým pohledem.

„Cullenovi tu dnes nejsou,“ poznamenala.

Kývla jsem a pokusila se udržet si chladnou hlavu. „Já vím.“

„Ale na parkovišti je jejich auto,“ dodala. „Téměř celá škola říká, že si v něm přijela. To ti teď dávají auta?“ Pochybovačně se zašklebila, ale mně to nepřekvapilo; takoví lidé zkrátka jsou, nepřející, namyšlení a neohleduplní.

„Jestli mi ho někdo půjčil nebo daroval, do toho ti vůbec nic není,“ odsekla jsem a nabrala si jídlo, po čemž jsem rychle odkráčela ke stolu, kde jsem sedávala s Cullenovými. Nebyla jsem žádná frajerka, ani jsem to pořádně neuměla, ale když se mi někdo hrabal do soukromí, nebo když lidé ukazovali své pravé špatné podstaty… neudržela jsem se a vždy něco peprného pronesla. Je to buď zaskočilo, nebo naštvalo, a už se mnou nepromluvili. Díkybohu.

Po obědě jsem měla naštěstí už jen jednu hodinu a to ke všemu angličtinu, což byl snad ten nejjednodušší předmět pod sluncem. Nebo mně tak aspoň připadal, když nám profesor rozdal písemky a já spatřila těch primitivních deset otázek. Třída zmučeně zafuněla a já přemítala, jestli je to tím, že prostě nechtějí psát, nebo tím, že se na to ani nepodívali. Jasně, uznávám, že někdy byly dny, kdy jsem si řekla, že mě to učení zkrátka nebaví, nenaučila jsem se to a pak to doháněla druhý den, kdy jsem přitom odpočítávala hodiny do předmětu, z kterého jsme měli psát. Ale když to bylo skutečně lehké – a to angličtina byla – nezabilo mě nechat si hodinku na učení.

Odložila jsem propisku, spokojená s tím, jak hravě jsem to zvládla, a podívala se z okna.

Sluneční paprsky tančily po lehce navlhlém betonu, jak v noci poprchávalo, ale už nepražilo tak moc, takže jsem byla klidnější, že zítra Cullenovi se mnou opravdu půjdou do školy. Jak jsem tak uvažovala, začaly se mi na mysl vtírat i myšlenky, které klidně mohly zůstat v pozadí.

Oni jsou nesmrtelní, ty jsi pouhý člověk, jednou tě budou muset opustit… a ty je budeš muset nechat jít.

Nebudou ti celý život stát za zadkem a čekat, až budeš stařena na smrtelné posteli. Musíš se od nich trochu odlučovat.

Možná bys mohla být taky upírem…

Zarazila jsem se a několikrát si v hlavě zopakovala tu jednu větu, která mě napadla zčistajasna. Dopodrobna jsem rozebírala každé slovo, načež jsem zavrtěla odmítavě hlavou a okřikla se, ať nepřemýšlím nad takovými kravinami. Ne že by mi vadilo být upírem, když se koukám na Cullenovy, možná bych také dokázala být hodným upírem, navíc byla bych s nimi navěky… Jenže bych ani za nich tohle téma nevytáhla, protože by se také mohla stát, že se dočkám šesti jasných zamítnutí a budu z toho zoufalá tím způsobem, že uznám, že mě nechtějí do rodiny. A já si potřebovala tuhle naději uchovávat.

Když jsem po hodině vyjížděla z parkoviště, nahmatala jsem v kapse batohu fotku Edwarda, bez které jsem nedala ani ránu, a pohlédla letmo na něj, načež jsem si ho vší silou přitiskla k hrudi. Tolik jsem si přála, aby tady byl. Aby mě miloval, protože mi bylo jasné, že mně by nedalo moc velkou práci se do něj zamilovat naživo. Jenže jsem se taky bála, že až se rozhodne vrátit k rodině, budu dávno po smrti.

Zastavila jsem před domem a s úlevným výdechem si všimla, že Charlieho policejní auto nestojí na svém obvyklém místě, což znamenalo, že se ale každou chvíli vrátí a já rozhodně nestála o to potkat ho teď.

Když jsem vycházela schody, fotku stále tisknoucí si k sobě, začal mi vyzvánět mobil. Hovor byl od Alice, tak jsem ho rychle přijala.

„Čekáme na tebe, nelekni se,“ prohodila a telefon zase položila.

„Cože?“ zamumlala jsem do ticha a nechápavě zakroutila hlavou. Řekla jsem si, že jí zavolám, až si připravím učení na další den, ale jakmile jsem otevřela dveře do pokoje, zalapala jsem dechu a zavrávorala, při čemž mi vypadly berle z rukou. Alice mě zachytila chvíli předtím, než jsem dopadla na zem. Lehce mě postavila na nohy, ale asi uznala, že bude lepší mě posadit, a tak si mě vyhodila do náruče a položila na postel.

Křečovitě jsem polkla a pokusila se ignorovat skutečnost, že mě tato křehká, malá, jemná dívka právě zvedla, jako bych byla pírko. A to jsem rozhodně nebyla.

„Promiň, že jsme tě vylekaly,“ omluvila se kajícně Rose a usmála se na mě z houpacího křesla.

Mávla jsem rukou, ale stále jsem chytala dech. „To je v pořádku.“ Šlehla jsem pohledem po Alici. „Příště, prosím, trochu rozvinutější vysvětlení.“

Zvedla ruce v obranném gestu. „No jo, no jo.“ Stočila pohled ke dveřím a já si teprve teď všimla, že mi vypadnul obrázek Edwarda. „Tady ti něco spadlo…“ Nestačila jsem ji zastavit, takže za chvíli se s nakrčeným obočím dívala na fotografii svého bratra, Rose nakukující přes její rameno.

„Já… tohle je… Sakra, zkrátka jsem to našla v tašce, a tak jsem věřila, že mi to tam někdo z vás dal, ale – „

„My jsme ti to tam daly,“ oznámila mi Rosalie a palcem ukázala na sebe a Alici.

Oddechla jsem si. „To se mi ulevilo; myslela jsem si, že se mi do tašky dostal náhodou, tak abyste si nemysleli, že kradu.“ Vzala jsem si od Al fotku a schovala ji pod Shakespeara na noční stolek.

Rosaliinu tvář osvítilo pochopení. „Aha, už chápu.“

Zmateně jsem se podívala na vazbu. „Jo, no… ale Shakespeara mám fakt ráda.“ Usmála jsem se, ale něco mě tížilo a já věděla, že se musím zeptat. „Proč jste mi ji tam daly?“

„Všimly jsme si, jak si na ní mohla oči nechat,“ pohodila rameny Alice.

„Určitě to byl jediný důvod?“ opáčila jsem podezíravě.

Nevinně se rozhlédla po pokoji. „A jaký jiný by to mělo mít?“

„Já nevím,“ špitla jsem. Jak naivně jsem si myslela, že by třeba mohly chtít, abych se do Edwarda zamilovala a my nakonec byli spolu… Jo, mělo to háček, totiž že Edward byl bůhvíkde a nikdo o jeho destinaci neměl nejmenší potuchy.

Vzdychla si a sesunula se vedle mě na postel. „Já ho vůbec nevidím, víš. Bojím se, co to znamená, ale nejsem úplně vyděšená, protože pořád vím, že někde je. Občas mám určité záblesky, když se třeba rozhodne jít na lov, nebo tak, ale jinak nic. Bojím se, že znám důvod. Bojím se, že je to proto, že je na míle vzdálený svému bývalému já a Edward, ten, co je uvnitř něj, někam zmizel. A cítím, že bude velmi těžké ho najít zpět.“ Chvíli se ještě zamyšleně dívala do prázdna, pak se nadechla a podívala se na mě a Rose. „Ale jsou to jen teorie. Možná našel někoho, kdo má podobný štít jako ty a mohu ho vidět jen tehdy, kdy je bez ní.“

Srdcem mi projela bolestná křeč a já měla co dělat, abych udržela neutrální obličej, když jsem se ptala. „Myslíš, že si někoho našel?“

Pokrčila rameny a zkoumavě se na mě zadívala, načež si vyměnila rychlý pohled s Rosalií. „Možná že jo.“

Sklopila jsem pohled a silně se mračila na své prsty. „Tak co teď?“

„Já nevím, ty povídej,“ vyhrkla Alice. „Jak se ti řídilo tvé nové auto?“

Zalapala jsem po dechu. „Prosím?“

„Dám ti ho, je teď tvé. Koupím si to BMW.“ Šibalsky se usmála a mně bylo jasné, že to měla přesně takhle v plánu.

Zběsile jsem začala vrtět hlavou. „Nevezmu si od tebe auto. Jelo se mi v něm hezky, to přiznávám, ale nepřijmu ho.“ Viděla jsem, jak se nadechuje, a tak jsem zvedla prst do vzduchu, abych ji zarazila. „Ani kdyby ti to mělo udělat radost.“

„A na občasné půjčení?“ vydechla s jiskřičkami v očích.

Našpulila jsem pusu. „No… o tom by se možná dalo uvažovat.“

Holky se zasmály a já se k nim přidala. S nimi bylo všechno tak jednoduché, jako dýchání.

„Bylo dneska hodně povyku, když jsi tam přijela v tvém novém autě?“ zeptala se Rose.

Ony nedají pokoj…

Zašklebila jsem se. „Ano! Všichni na mě civěli a jedna holka se mě dokonce v jídelně zeptala, jestli jste mi ho dali, nebo je půjčené. Asi se i divili, proč mám tu sádru, ale to je určitě nezajímalo tolik.“

„Co jsi jim řekla?“

„Že to není jejich starost,“ odvětila jsem.

Od té doby šlo všechno jako po másle. Charlie byl mírnější, i když občas mu ruka ujela a já si to několikrát odnesla pohmožděnou tváří. Alicino Porsche zůstalo u Cullenových, i když se mi ho všichni snažili vecpat pokaždé, když jsem k nim přišla na návštěvu a zahlédlo ho venku. Jenže marná snaha; odmítala jsem si od nich brát auto a půjčovala jsem si ho jen málokdy, většinou na nákupy, nebo když svítilo slunce a já musela přežít den sama. Nutno podotknout, že v prosinci už sluníčko zasvítilo skutečně jen výjimečně, a jeho svit netrval déle než půl dne. Ale díky slunečním paprskům jsem měla možnost zahlédnout to zázračné třpytění a byl to vskutku mimořádný zážitek – představte si to, šest překrásných bytostí, kterým jako pozadí naprosto sekunduje tajemný, pěkný les a nádherný dům, je ozářeno slunečním svitem, které na jejich kůži tancuje a vytváří diamantové odlesky. Něco tak dokonalé si člověk stěží uměl představit, a já to viděla na vlastní oči v hned šesti variantách.

Dva týdny před Vánoci jsem byla u Cullenových na návštěvě a už zpočátku, když jsem vešla dovnitř, jsem vycítila, že se něco děje, že je čas na vážné rozhovory, na které jsem ovšem neměla nejmenší chuť. Posadila jsem se tedy vedle Esme na pohovku a čekala, až začnou sami mluvit.

„Bello, chtěli jsme ti něco ukázat,“ začal Emmett a významně se podíval na Jaspera, který zpoza zad vytáhnul maličkou kameru a podal mu ji. „Jen se na to podívej,“ přesvědčoval mě, zatímco tisknul tlačítko ON a hledal něco ve složitých tlačítkách vedle displeje, „a pak nám povíš, jestli to můžeme zveřejnit.“

Nechápavě jsem se mračila a s rozšířenýma očima se dívala na ostatní. Byli tu všichni kromě Alice, Rose a Carlisle, kteří byli na lovu, ale údajně se co nevidět měli vrátit. Přijala jsem od Emmetta kameru a vykuleně zírala na obrazovku. Čtvrť hledáčku byla zakrytá rohem stěny a zbytek vyplňovaly záda Emmett a vyděšený obličej Mika. Poznala jsem prostředí školy a nedokázala si nevšimnout téměř vylidněného parkoviště.

„Já jsem nic neukradl!“ vyhrkl popuzeně Mike, ale v další vteřině ustoupil o krok zpátky. Mohla jsem jen hádat, jak děsivý měl Emmett výraz.

„Že ne? A myslíš, že by Bella sama nakradla cigarety? Vždyť ani nekouří, proboha!“ zaúpěl Emmett. Jasně jsem poznala, že by rád byl daleko přísnější, ale z nějaké mně neznámého důvodu se musel udržovat relativně v klidu. „Tak to přiznej konečně! Kradl jsi ty a na Bellu si to akorát hodil!“

„Ne,“ namítl chabě Mike a křečovitě polkl. „To-to jsem nebyl já.“

„Byl jsi to ty a parta těch tvých povedených kamarádů,“ ujasnil mu Emmett tónem, který říkal, že z tohohle už se chudák Mike vykroutí, přestože se úmorně snažil.

Emmett zaťal ruce v pěst. „Miku, ty moc dobře víš, že ona nic neudělala. Neměla by platit za tvé chyby. To v sobě nemáš ani trochu svědomí, člověče?“ Odmlčel se. „No, evidentně nemáš, když jsi téměř poslal za mříže nevinnou osobu, a ještě k tomu holku!“

„Nebyla za mřížemi,“ protestoval Mike, ale bylo vidět, že už se vzdává. Už nemohl mít žádné námitky, protože to, co mu řekl Emmmett, se mu určitě jasně vrylo do mozkové kůry a on nebyl schopen zbavit se výčitek. Tak jsem v to alespoň doufala.

„Málem byla. Kdyby se tvá matka nedohodla s jejím otcem na veřejně prospěšných pracích, mohla sedět v lochu, zatímco ty by sis užíval svobody.“

„Bylo to dávno, všichni na to zapomněli.“

„Dobře víš, že ne. Pro všechny obyvatele tohohle města zůstane zlodějkou…“

„Krucinál, dej mi pokoj!“ ohradil se naštvaně.

„Řekni to!“

„Co mám říct?“ vyloudil ze sebe překvapeně.

„Že jsi to byl ty.“

Mike si posměšně odfrkl, ale jak se tak zadíval na Emmettův výraz, začal pomalu blednout, jeho oči se hrůzou rozšiřovaly a on nakonec vybuchl ve směsi rozhořčení, vzteku a bezmoci. „Dobře, byl jsem to já! Stačí? Co s tím teď uděláš, co? Kdo ti asi bude věřit?“

Ten, kdo držel kameru, teď postoupil vpřed a Mike na něj nevěřícně zíral. „Emmettovi možná nebude nikdo věřit, ale já mám dostačující důkaz,“ ozval se Jasperův hlas.

„Vy jste to natáčeli?! Sakra, to nevíte, že mě máma zabije, až to zjistí! Swanová má skvělý život, nepotřebuje od ničeho očišťovat.“

Obrazovka zčernala, ale já z ní nespouštěla pohled. On se přiznal. Ne veřejně, ale důkaz tu je! Nemohla jsem tomu uvěřit. Celou tu dobu jsem si přála, aby vyšla pravda najevo, a teď, když byla příležitost, jsem si náhle nebyla jistá, jestli to tak chci.

Pomalu jsem zvedla oči a vděčně pohlédla na Emmetta s Jazzem. „Děkuju, to jste nemuseli dělat.“

„Museli jsme,“ opravil mě Jasper. „Zasloužíš si být očištěna.“

Kousla jsem se do rtu. „Nejsem si jistá, jestli… jestli bych měla.“

Esme mě pohladila po zádech a já k ní stočila pohled. Její hřejivé zlatavé oči se na mě něžně dívaly s milým, upřímným obličejem. „Nemusíš dělat nic, co nechceš. Kluci to udělali, protože ti chtěli pomoct, ale pokud si myslíš, že to není nutné, nikdo ti nic nebude vyčítat ani tě do něčeho nutit.“

„Já vím,“ špitla jsem. „Jde jen o to, že… se mnou jako s vyvrhelem jednali už velmi dlouho a lidé si už zvykli na způsob, jakým se na mě dívají. I já si na to zvykla. Nemyslím si, že chci Mikovi způsobit to samé.“

„On tě společensky zničil a ty jsi k němu tak velkorysá,“ konstatoval Emmett.

Zavrtěla jsem hlavou a vypnula kameru. „Nejsem velkorysá, vůbec ne. Ani si nedovedete představit, kolika způsoby jsem si na něm v mysli vybíjela zlost.“ Nevesele jsem se zasmála.

Emmett se zakřenil. „To bych si docela rád poslechnul.“

Jemně jsem se usmála. „Každopádně, není správná věc nechat Mika trpět za něco, co už jsem si odpykala já, ale… měla by to být správná věc, co se týče mě. Jenže nejsem tak odvážná, abych došla na policejní stanici, kde ke všemu pracuje Charlie, a vysvětlila, jak se věci mají. O to už jsem se pokoušela před těmi několika měsíci a jsem si naprosto jistá, že by to mělo stejný výsledek jako tenkrát, i když teď mám důkaz.“

„Půjdeme s tebou,“ navrhl Emmett.

„Nemůžu to po vás chtít.“

„Půjdeme tedy my sami a ty půjdeš jako doprovod, abys dotvrdila naše slova,“ nabídl Jasper.

Usmála jsem se. „Děkuju.“

V tu chvíli se do pokoje vřítila Alice s Rosalií a Carlislem. Byly to ve skutečnosti tři šmouhy, které proletěly místností v rychlosti světa, takže jsem viděla stíny a pak už ty tři sedící na sedačce naproti nám.

„Jsme rádi, že jsi souhlasila,“ poznamenala Alice.

„To já jsem ráda, že jste mi pomohli.“ Vrhla jsem pohled po Emmettovi. „I když jsem si dokonale jistá, že jsem už žádala, abyste nic nepodnikali. Ale děkuju, že jste to udělali.“

„Rádo se stalo,“ odpověděli mi Emmett s Jasperem jednohlasně.

Myslela jsem si, že už je to všechno, a tak jsem se napila čaje přede mnou a čekala, až se rozhovor rozeběhne normálním, obvyklým způsobem, ale všichni mlčeli.

„Je tu ještě něco?“ zeptala jsem se podezíravě.

Alice se zhluboka nadechla. „Ano, chtěli jsme se tě zeptat, jak budeš trávit svátky.“

Z úst mi uniklo tiché „ou“, ale byla jsem si jistá, že by to slyšeli, i kdybych nechtěla. Na vánoce jsem zdaleka ještě ani nepomyslela. Vždycky to pro mě bylo období, které se lišilo od obyčejných dnů pouze tím, že jsem nechodila do školy a Charlie byl častěji doma. Neviděla jsem v tom žádný magický čas, jako pravděpodobně ostatní. Byla jsem zaskočená tím tématem, které vytasili.

„No, říkali jsme si, jestli bys třeba nechtěla dvacátého pátého být u nás,“ pokračovala Rose.

Hryzla jsem se do rtu. Nemusela jsem moc dlouho přemýšlet, tohle bylo totiž přesně to, co jsem chtěla, ale nebyla jsem si jistá, jestli smím. Připadala jsem si, že patřím do rodiny, to ano, ale oni to tak třeba nemuseli cítit.

„Samozřejmě bychom byli rádi, kdybys tu byla i večer před tím, ale máme takový rodinný zvyk si dávat vánoční lov, takže… Ale můžeme to trochu pozměnit,“ zauvažovala Esme a nikdo nic nenamítal, ani trochu sebou necukli, aby dali najevo nějaký nesouhlas.

„Ne, to ne,“ vyhrkla jsem rychle. „Nic kvůli mně neměňte, prosím vás. Na pětadvacátého ráda přijedu, ale nejsem si jistá, jestli to doma projde.“

„Já myslím, že ano,“ řekla Alice.

Cítila jsem, že má pravdu. Všichni jsme si všimli, že poslední dobou bývá Charlie mírnější. Ne úplně otcovsky milý, ale už mě neuhodil ani nepamatuju a občas se mě i zeptal, jak bylo ve škole. Zdál se jiný, ale nemohla jsem tušit, co zatím stojí, jestli to náhodou není jen nějaké přechodné období, po kterém přijde něco horšího. Ale zatím nic nepřicházelo a já začínala mít naději, že se všechno obrací na tu lepší stranu. Také jsem se ovšem nemohla zbavit podezření, že Alice s Jasperem ví, oč jde, ale pokaždé, když jsem se to z nich pokusila vytáhnout, mě odbyli, prý „jak by to asi mohli vědět“.

„Ještě pro vás nemám žádné dárky,“ změnila jsem téma a zoufale si přejela rukou po obličeji.

„Jaké dárky, proboha?“ zvolala Esme. „Kupovat nám přece nic nemusíš, my si také nic nedáváme. Jen mezi sebou tak, jak jsme v párech. Samozřejmě, Alice to občas porušuje a zásobuje nás oblečením, ale to je normální i bez Vánoc, takže na tom není nic divného.“

Nesouhlasně jsem se zamračila a slíbila si, že jim i přesto něco dám. A v mysli už se mi pomalu honily nápady, co by to mohlo být…

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 10. kapitola: