Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá lež jednou skončí - 8. kapitola

24.03.2010 (20:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3080×

8. kapitola – Jsem jiná?

Edward s námi zůstal a všichni si ho hned oblíbili. No jo, ten dokonalý Edward, který mě tak štve. Emmetta akorát štvalo, že mu čte myšlenky.

Já se ho pokoušela ignorovat, ale moc mi to nešlo, hlavně protože jsem pořád proklínala Emmetta, že nás přerušil. Moc dobře se mi vybavoval náš polibek v nemocnici. A já toužila po tom to zopakovat, pokoušela jsem se na to nemyslet, ale nešlo to. Bylo to o tolik silnější, a proto jsem se mu opět vyhýbala. Zase nastalo období, kdy jsem se sama v sobě nevyznala a to mě trápilo nejvíc. Moje tělo a srdce chtělo něco jiného, než rozum říkal. Proč je vždy vše tak složité?

Nevyznala jsem se v sobě a pokoušela se to zahnat i tím, že jsem začala dodržovat svůj slib, že Edward ochutná peklo. Zaměřila jsem na to veškerou mou pozornost a tak jsem vše ostatní nevnímala. Dělala jsem vše, co mě napadlo, a hlavně s ním nemluvila.

Edward chodil s námi do školy, vždy seděl se mnou a měl víc jak půlku předmětů stejných. Hurá, moje nadšení bylo vidět. Alice se na mě pořád mračila a hodně se začala bavit s Edwardem, což pro mě byla zrada, protože když se něco dělo, šla za ním a ne za mnou.

Opět byl nudný den ve škole a já se pokoušela nevnímat Edwarda a jeho přítomnosti, i když jsem věděla, že to nejde. Moc dobře jsem si byla vědoma jeho přítomnosti a pohledu na mě.

Seděli jsme v učebně a čekali, až zazvoní na hodinu. To bylo totiž moje osvobození od toho ticha během přestávky.
Najednou k nám napochodovala Melisa, byla to školní kráska. Všechny holky letěly po Edwardovi a mě to vadilo, i když jsem pořádně nechápala proč. Koketně se jako už tolikrát usmála na Edwarda a já měla co dělat, abych nezačala vrčet. Štvala mě a hodně.

„Ahojky, Edwarde, nešel bys dnes večer do kina?“ zeptala se ho ta nána a naklonila se k němu s úsměvem. Divím se, že mu ten výstřih nestrčila až do obličeje. Vždy, když se ho některá zeptala na společnou schůzku, napjala jsem se a čekala na odpověď. Bála jsem se toho, co řekne.

„Promiň, Meliso, ale nemám čas ani zájem,“ odpověděl jí opatrně a díval se jí do očí, což mě překvapilo. Věřila jsem, že ani on neodolá jejím čtyřkám a podívá se, ale on se jí celou dobu díval do očí.

Musela jsem se samolibě a uspokojeně usmát, když se Melisa zatvářila zklamaně a naštvaně. Vždy jsem si užívala, když holky odpálkoval, a byla rázem spokojená. Když se ke mně otočil, pečlivě mě zkoumal pohledem a já se pokoušela dělat jako by nic.

„Sam,“ zkusil na mě mluvit. Nemohla jsem si ho pustit k tělu víc, než už byl.

„Nechci nic slyšet,“ rychle jsem ho odpálkovala. Periferním viděním jsem viděla jeho obličej, jak posmutněl. Zamrzelo mě to už tolikrát. Jenže já v sobě neměla pořádně jasno předtím, a teď mi v mých citech udělal ještě větší guláš.

Dělala jsem mu samé naschvály, ničila věci a jiné. Ale on nic nedělal. Nenadával, nevracel mi to, nic. A já se díky tomu cítila ještě víc provinile, když jsem viděla jen jeho obličej, ve kterém byl smutek i zklamání. Vždy jsem si poté zalezla do pokoje, nebo utekla pryč. Dívala jsem se do dálky a přemýšlela, proč mu to vlastně dělám. A hlavně jsem přemýšlela o tom, kdo jsem já. Jako by moje skutečné já ve chvíli, kdy jsem řekla Edwardovi ty lži, zaniklo.

Opět jsem seděla ve svém pokoji. Před chvíli jsem zničila Edwardovi jeho oblíbenou knihu a on to přešel jen se smutnou tváří. Když jsem se na něj dívala, měla jsem co dělat, abych nezačala brečet. Dívala jsem se na tu růži, co jsem našla před lety v klavíru. Mám ji schovanou v takové průhledné krabičce, kde se jí nemůže nic stát.

Dívala jsem se na tu růži a pokládala si dokola tolik známé otázky. Když jsem zaslechla zezdola klavír, bylo mi jasné, kdo hraje. Vždy, když jsem mu něco udělala, hrál. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do té melodie. A v tu chvíli mě napadla jedna otázka – Vzpomněl si někdy za tu dobu Edward na Bellu? Od tamtoho rozhovoru se o ní nemluvilo.

Povzdechla jsem si, sama si za vše můžu. Vymýšlela jsi si lži a tak to dopadlo. Vstala jsem a pomalu šla dolů do obýváku. Dívala jsem se na Edwarda, který pozoroval svoje ruce a tvářil se smutně. Proč mě jen pohled na něj tak bolí, když se tak tváři?

Musela jsem si to přiznat, že jsem na něm závislá. Dalo by se říct, že on ovládá mou náladu.
Byla jsem moc ráda, že mi nedokáže číst myšlenky, protože se za ně někdy stydím. Odvrátila jsem od něj pohled. Nemohla jsem se na něj dívat, když jsem za to mohla já. Pokračovala jsem směrem do kuchyně, kde byla máma. Posadila jsem se na barovou židličku u baru a podívala se na Esme, akorát mi vařila oběd. Nezasloužila jsem si nic z toho, co pro mě s tátou dělají.

„Mami?“ špitla jsem opatrně a dívala se na ně. S úsměvem se na mě otočila.

„Ano, zlatíčko?“ opověděla a dívala se na mě.

„Mám otázku. Stal se ze mě od Chicaga někdo jiný? Hodně jsem se změnila?“ zeptala jsem se.

„Zlatíčko, všichni se mění,“ usmála se na mě, ale tohle jsem slyšet nechtěla.

„Jenže já si připadám jako někdo jiný. Nevyznám se v sobě, nevím, co chci, proč některé věci dělám. Přijde mi, jako by moje skutečné já zůstalo v Chicagu spolu s Elizabeth a Edwardovou lidskou částí, jako bych odešla s nimi,“ šeptala jsem a pomalu mi tekly slzy po tváři. Slyšela jsem i jak zmlkl klavír vedle a vůbec celý dům.

„Holčičko, jsou věci, které nás mění, poučují nás a my se pak chováme jinak. Ano, změnila jsi se po odchodu z Chicaga. Ale také poté, co nás opustil Edward, jsi byla jiná. Když k nám přišli ostatní, opět jsi se změnila a my s tátou taky. A teď, když se k nám Edward vrátil, jsi taky jiná. Naše chování se mění podle situací, ve kterých jsme a chrání nás, nebo se pokouší ukrýt naší bolest a strach.

V Chicagu jsi poznala nové věci a hlavně strach a bolest ze ztráty někoho, koho máš ráda. Proto jsi taková, jaká jsi. Když nás opustil Edward, ztratila jsi další osobu, kterou máš ráda. I když to tak nevypadá, máš ho alespoň trochu ráda, a teď se bojíš, aby zase neodešel. Jsi to pořád ty, jen se pokoušíš chránit svoje skutečné a křehké já. Pamatuješ si, když přišli ostatní?“ zeptala se náhle a já jen přikývla.

„Také jsi si je nepustila hned k tělu, ani Rose. Tu jsi pustila poté, co odešel Edward. A u ostatních ti to taky trvalo. Bála jsi se, že když si je pustíš k tělu, odejdou. Koho jsi si naposledy pustila hodně blízko k tělu hned?“

„Lilly, Elizabeth a Edwarda.“ Nevnímala jsem to, že nás všichni poslouchají.

„Ano, a co se stalo? Odešli. Zůstal jen Edward a tys nevěděla na jak dlouho, proto jsi byla taková, a poté opravdu odešel.“ Měla pravdu a moje slzy mi tekly po dál tváři.

„Táta mě varoval, vyhazoval z nemocnice, ale já nechtěla odejít, měla jsem je ráda. Nemohla jsme opustit Elizabeth, když umírala. Chci být ta samá Bella jako předtím, ne tahle Sam, kterou neznám. Nevěděla jsem, jak se chovat k Edwardovi, byl z něj upír. Byl někdo jiný a já ze sebe udělala taky někoho jiného“ zašeptala jsem.

„A poté, co jsi je ztratila, jsi konečně pochopila a začala poslouchat jeho slova. Holčičko, pořád jsi to ty, pořád jsi stejná Bella jako před Chicagem, jenom jsi opatrná.“ Přišla ke mně a pevně mě objala, brečela jsem jí na rameno.

„Jenže já chci svůj starý život. Kéž by nebylo žádné Chicago,“ zašeptala jsem a odtáhla se od ní.

„Staré věci nemůžeš vzít zpět, jen si z nich vzít ponaučení a nové věci, které předtím nebyly. Kdyby nebylo Chicago, nebyl by tu Edward ani ostatní.“ Měla pravdu a tak jsem přikývla.

„Děkuju, mami,“ zašeptala jsem a pevně ji objala.

„Není zač, Bell. Pro tebe jsem tu vždycky.“

Ano, to je, ale já toho využila poprvé od začátku tohohle všeho. Už dlouho jsem s ní nemluvila takhle vážně. Bála jsem se toho, co mi poví, že nejsem dobrá dcera, že jsem jiná a hrozná. Ale to se nestalo, když mi najednou došlo, co vše bylo řečeno. Odtáhla jsem se rychle od Esme a podívala se ke dveřím. V tu chvíli se moje srdce zastavilo.
Stál tam, s bolestným obličejem se na mě díval, vedle něj stáli ostatní.

Nevěděla jsem, co dělat. Vše slyšel, to bylo jasné. Vrátil se můj strach, že mě bude nenávidět. Uvědomovala jsem si, že jsem vlastně řekla pravdu, ale ne celou. Všimla jsem si i táty, který stejně jako já čekal, co udělá. Stále jsem měla slzy v očích a sledovala Edwarda, jak se na mě dívá. V jeho pohledu bylo známé zklamání, bolest a nenávist, které jsem se tolik bála.

„Edwarde…“ zašeptala jsem k němu, ale on se otočil a utekl.

Nemohla jsem dopustit, aby mě znovu opustil. Nemohla jsem ho ztratit. Rychlostí blesku jsem se postavila a vyběhla za ním do lesa. Proběhla jsem dveřmi, které se za ním zavíraly. Ani to, že je o hodně rychlejší než já, mě nedokázalo zastavit. Běžela jsem po jeho stopě, bylo mi jedno kam až za ním budu muset běžet.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá lež jednou skončí - 8. kapitola: