Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapka snů, nebo moře vzpomínek? - 7. kapitola

01.06.2011 (12:30) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1763×

Seděla jsem na posteli v Alicině ložnici. Alice odešla pro Jaspera, ale za chvíli s ním byla zpět. Šaty jsem už měla na sobě, ale stejně jsem zrudla jako rajče.
Podíval se na mne a pobaveně se usmál.
„Alice jen chtěla, abych posoudil, jestli to na tobě dobře vypadá,“ vysvětlil.
Přikývla jsem a snažila jsem se uklidnit, ale stejně jsem musela vypadat dost praštěně. Tyrkysové šaty s velkým rozparkem byly tak krásné a já byla takové nemehlo. Možná ne takové jako Bella, ale přesto.
„Já to nedokážu,“ řekla jsem a zcela vážně jsem se na oba podívala. „Vypadám příšerně.“
„Nikdo, koho oblékám já, nevypadá příšerně,“ zamračila se Alice.
Jasper mi připnul náhrdelník na krk. Ucukla jsem, protože jsem si ani neuvědomila, že je u mne tak blízko.
„V pořádku,“ uklidnil mě Jasper a pro jistotu použil i svoji schopnost, aby si byl stoprocentně jistý, že jsem ho poslechla a uklidnila se.
Pomohlo to, hned jsem se cítila lépe. O hodně lépe. Podívala jsem se do zrcadla a možná bych byla schopna připustit, že nevypadám až tak hrozně. Alice mi však rychle zakryla oči a Jasper odtáhl zrcadlo.
„Ještě ne!“ vyjekla. „Ještě nejsi hotová!“
Přinutila mě, abych si sedla, Jasperovi řekla, aby mě pohlídal, a sama odběhla pro make-up.

***

Když mi konečně po hodině a půl bylo dovoleno, abych se po líčení a úpravě vlasů podívala do zrcadla, chvíli jsem ani nemohla uvěřit, že jsem to opravdu já. Světlé vlasy mi splývaly po lopatky – nikdy bych neřekla, že je ve skutečnosti mám tak dlouhé – a make-up mi úplně změnil tvář. Alice přesně vystihla, jaké barvy mi sluší. Výsledek byl dokonalý.
„Radši už půjdeme dolů, ne? Než na sobě zase začnu vidět chyby,“ řekla jsem.
Alice se však zamračila.
„Žádné chyby na sobě dnes neuvidíš. A navíc… ještě nemáš boty.“
„Sakra. Zrovna těm jsem se chtěla vyhnout,“ zašeptala jsem a Jasper se rozesmál.
Nevyhla jsem se jim.

***

Sešla jsem dolů po schodech a pro jistotu jsem se držela Alice za ruku. Vlaďka už byla dole, Carlisle jí dovolil, že může vstát z postele – má nějakou virózu, jak zjistil Carlisle po odběru její krve. Vlaďka na sobě měla bordové šaty, které jí moc slušely.
Rose pustila nějakou dobrou stanici rádia, nebo spíše kazetu, kam Alice jistě nahrála ty nejlepší písničky, co sehnala. Hrozně pěkně se na to tancovalo.
Dostala jsem úkol, že musím tancovat s každým, kdo mě o tanec požádá, což pro mě bylo jako horor. Nejlepší bylo tancovat s Emmettem. Byl tak vysoký, že mě spíš nosil ve vzduchu, než abychom doopravdy tančili.
Potom si pro mne přišel Carlisle, kterého jsem poprosila, aby se mnou zkusil country tanec – písnička by se na to docela hodila –, který jsem se naučila na tanečních. Poprosila jsem ještě Rosalie s Emmettem, protože se to tancuje ve čtveřici. Byla to hrozná legrace, tedy alespoň Alice s Esmé se mohly potrhat smíchy. Emmett by se jistě smál taky, ale měl v tu chvíli spoustu práce s tím, aby to vůbec sám zatancoval.
Rose pochopila hned, takže jsme tancovaly docela hezky a šlo nám to, kluci překvapením otevírali ústa a já s Rose jsme prskaly smíchy, když jsme to klukům vysvětlovaly a oni to pořád nemohli pochopit.
Potom jsem tancovala s Jasperem, se kterým jsem se pokusila o mazurku. Taky hrozná legrace.
A potom jsme se daly dohromady s Vlaďkou, Rose, Esmé a Alice, potleskávaly jsme do rytmu a poskakovaly do kolečka. Emmett se mohl strhat smíchy. Ale nás to bavilo.

Mohlo být tak osm večer, možná půl deváté, když jsme seděli u lesa na dřevěných židličkách, pochodně, zaražené v zemi, svítily romantickým světlem a my poslouchali zvuky nočního lesa. Šumění stromů, občas prasknutí větvičky, jak poblíž proběhla srna.
Nikdy jsem tohle nedělala, ale bylo to nádherné. Rozdělali jsme oheň a s Vlaďkou jsme si opekly špekáčky. Jedly jsme a bavily se s naší novou rodinou. Už to tak mohu říct. Jsem si jista, že jsme byli rodina již v době, kdy jsem si to nepřipouštěla. Kdy si to ani Vlaďka nepřipouštěla.
Lehli jsme si do trávy a koukali na první hvězdy. Potom Carlisle přinesl kytaru – nikdy by mě nenapadlo, že ji má, ale uměl hrát perfektně – jeho prsty ladně přejížděly po strunách a my všichni zpívali. Můj a Vlaďky hlas zněl proti zvonivým hlasům Cullenových uboze a špatně, ale my tu nebyly od toho, abychom se vytahovaly. Na lidi jsme náhodou zpívaly dobře.

Byli jsme venku dlouho do noci. Když jsme se konečně vrátili dovnitř, klížily se mi oči a Vlaďku už musel Emmett nést v náruči.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapka snů, nebo moře vzpomínek? - 7. kapitola: