Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapka snů, nebo moře vzpomínek? - 2. kapitola

09.03.2011 (07:30) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1570×

Kousla jsem se do rtu a zčervenala jsem. To jsem mu asi říkat neměla. Na druhou stranu… proč ne? I když si myslím, že na mne bude Vlaďka naštvaná, že jsem mu polichotila já. Nebo na mne naštvaná nebude, protože jí to neřeknu. 
„Nemáš zač,“ dostala jsem ze sebe. 
Teď jsem si vzpomněla, že jsem se s půlkou – se třičtvrtě členy rodiny ještě nepřivítala. Asi už o mně ví, ale to je jedno. 
Oznámila jsem to Jasperovi, který se jen zasmál. Pak jsem seběhla po schodech. V obýváku jsem si sedla na gauč a čekala jsem. Jistě se musí brzy z lovu vrátit.
„Nemáš hlad?“ zeptal se Jasper.
„Mám,“ odpověděla jsem, „ale neříkej, že bys to pro mne udělal?“ zasmála jsem se.
„Možná jo, když nebudeš zlobit,“ zasmál se.
„To jako myslíš jak?!“ zavrčela jsem, ale bylo poznat, že to myslím z legrace.
„Teď zlobíš,“ poškádlil mě Jazz.
„Cože? Ty, ty…!“ vykřikla jsem a rozběhla se k němu, abych si to s ním ručně vyřídila. 
Asi mě pak odvezou do nemocnice, ale… Ale ne, neodvezou. Carlisle se o mne postará. 
Jasper mě chytil za ruce a předvedl se mnou něco jako taneční figuru. Pokusila jsem se udělat něco jako podtočení dámy. Vypadalo to, že Jazz není špatný tanečník, protože mě blesku rychle přechytil do standartního držení a přidal se ke krokům walzu, který jsem právě začala zkoušet. 
Není divu, že umí tancovat. Alice je rozená baletka, takže se tancování zkrátka musel naučit. Chvíli jsme docela hezky tancovali – pod jeho vedením mi to konečně začalo docela obstojně jít –, ale potom jsem si uvědomila, že nám něco chybí. 
„Nemáme hudbu,“ poznamenala jsem.
Jasper začal něco broukat. Vyprskla jsem smíchy.

„Promiň za upřímnost, Jazzi, ale jsou věci, na jejichž naučení ti ani několik set let nestačí! Na to prostě musíš mít hudební sluch.“
Jasper si odfrkl a já se od něj odtáhla.

„Mám hlad,“ řekla jsem, abych mu připomněla minulý plán – udělat mi něco k snídani. No, spíš už k pozdější dopolední svačině. 
„No jo, vždyť už jdu,“ zamumlal a odtáhl do kuchyně. 
Po chvíli jsem slyšela řinčet nádobí. Jáj. Pak jsem v kuchyni zaslechla, že se s Jasperem baví Vlaďka. Nejspíš se tam dostala druhými dveřmi. Když jsem slyšela, jak Vlaďka pochybuje, že Jasper neumí vařit, zasmála jsem se a vešla do kuchyně.
„Klid, Vlaďko, on to určitě zvládne,“ zasmála jsem se a ponořila ruku do mouky, co byla v misce. Ráda jím mouku. Hrst jsem si ji dala do úst. Vykulila jsem oči, rozběhla se ke dřezu a vyplivla to. Ta mouka… byla tak slaná… Sakra, odkdy se míchá mouka se solí, když…- podívala jsem se na linku, kde byl talíř se syrovými kuřecími řízky - se obalují řízky?! 
„Zatraceně!” zakřičela jsem, „Jaspere, děláš si ze mě legraci?!”
„Mhm… ne? Já ti jen dělám řízky,“ odpověděl nevinně.
Myslela jsem, že omdlím. „Co že děláš?“
„Řízky.“
Pane na Nebi. To snad nemyslí vážně. Jasper se na mne jen usmál… a pokračoval dál ve vaření… Pokud se to tímhle krásným slovem dá, po mé malé ochutnávce, vůbec nazvat.
Uslyšela jsem, že se ve vstupní hale otevřely dveře. Ostatní se jistě vrací z lovu. Rozběhla jsem se tam. 
„Rosalie! Emmette! Esmé!“ vykřikla jsem nadšeně.
„A co já?“ zaškemral vtipně Carlisle.
„Ale jdi ty,“ zasmála jsem se, „tebe už jsem zdravila.“
Objala jsem Esmé, Emmetta a Rose, u které jsem zůstala nejdéle. Tak se mi po ní stýskalo!
„Ahoj, zlatíčko. Chybělas nám – tedy… i mně,“ řekla. 
I přesto, jaký byl mezi námi vztah, když jsem odsud odjížděla, mě to udivilo. Nečekala jsem, že to z jejích úst někdy vyjde – a bude to směřováno na mne.
„Rosie, také jsi mi chyběla! I ostatní. Hrozně, hrozně moc,“ odpověděla jsem. 
Sedly jsme si s Rosalií na gauč a já jí všechno vyprávěla… jak jsem nastoupila do nové školy, jak jsem si tam našla novou kamarádku, vyprávěla jsem o školních hláškách… O školních trapasech.
Všemu naslouchala a občas se i zasmála. Po chvíli mi Jasper přinesl řízky s hranolky. Nebylo to tak špatné. Asi mu s tím Vlaďka hodně pomohla. 
Přišla k němu Alice.

„Zlato, po té úmorné práci si musíš odpočinout,“ zašeptala, políbila ho na krk a oba odešli nahoru.
S Rosalií jsme se na sebe podívaly a uchechtly jsme se.
Stmívalo se. Stmívání? Ne. Rozbřesk. Zasmála jsem se. 
„Zítra přijde Bella!“ vypískla Alice.
Ani jsem si nevšimla, že už je zpět. Asi jsem se s Rosalii hodně zapovídala. Rose obrátila oči v sloup. 
„Jasně, svatba. My víme, Alice,“ odpověděla.
„Rosie… Nebude to tak zlé… Já to vím, vzpomínáš? Knihy…“ řekla jsem a vzala ji za ruku, „pojď pomoci s přípravami. Všichni pomůžeme Alice.“

***

Ráno jsem vstala a rozběhla se po schodech dolů. Všude voněly růže, levandule a další květiny, které jsem už nedovedla rozeznat. Alice tu nebyla – asi jela pro Bellu. Dneska je ta svatba… Pousmála jsem se.
Ve stupní hale jsem zahlédla nádherný svatební oblouk. Kdyby se tam Bella plánovala postavit třeba s Jacobem, Jasperem nebo Carlislem, nehorázně bych jí to záviděla. Ale takhle je mi to totálně ukradené.
Náhle jsem uslyšela, že se vedle mne někdo postavil. Cítila jsem jeho dech – chladný a tvrdý.

„Závidíš?“ ozval se Jasperův hlas.
„Edwarda? To určitě ne,“ ušklíbla jsem se.
Jasper se zasmál. Ví, že Edwarda nemám ráda, on mě zkrátka jen hrozně rád rozčiluje. Podívala jsem se na něj a snažila se skrývat své pocity. Ale to nejde zamaskovat jako myšlenky. Stačí, aby se mi podíval do očí, a ví všechno… Všechno. 
Dala jsem si vlasy za ucho a znovu jsem pozorovala oblouk. Toužila jsem tam stát s ním a ani nevím proč. Náhle jsem se cítila hrozně unaveně a rozhodla jsem se, že si půjdu ještě odpočinout. Usnula jsem. 
Přišla jsem za Jasperem do obýváku a sedla si mu na klín. Alice byla pryč a já za to byla ráda. Drobnými prsty jsem mu probírala plavé vlasy.
Usmíval se a já také. Políbil mě na krk a já zavřela oči. Byla jsem šťastná, byla jsem nejšťastnější osoba na světě.
Začali jsme se líbat. Spojovaly nás naše jazyky a nemysleli jsme na nic jiného, než na sebe. Jen letmo jsem vnímala, že mě vzal do náruče a nesl mě do své ložnice…
A potom jsem se probudila. Ach můj Bože! To byl sen. Proč se mi poslední dobou stále zdá o něm? Ty sny mě začínají rozčilovat. Pořád na Jaspera myslím, pořád. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Proč tam musí stát on?! Proč teď, po tom snu?! 
„Ahoj… už se tancuje, to hlavní jsi prospala. Převleč se a pojď také dolů…“ pousmál se. 
„Jaspere… já tam dolů nepůjdu.“
„Proč bys tam nešla? Musíš jít! I Vlaďka tam je! Všichni tam jsou. Alice, já, Emmett, Carlisle s Rose a Esmé! Jen Edward s Bells už jsou pryč.“
„A Jacob?“ vyhrkla jsem jako proti své vůli.
Podíval se na mne. „Jacob Black odešel ještě předtím, než odjeli Edward s Bellou,“ odpověděl.
Pokývala jsem hlavou. „Ale já dolů nechci.“
„Kvůli tomu, že tam není?“
„Ne! Tohle se ho netýká, ani v nejmenším. Týká se to… někoho jiného.“
„Koho?“
„To nemusíš vědět.“
„Takže mne.“
Povzdychla jsem si. „Jo, tebe,“ odpověděla jsem šeptem. 
Sedl si vedle mne na postel a vzal mě kolem ramen. „Já mohu s Alice klidně odejít… nebo můžu jít pryč jen já… na lov, nahoru do ložnice, … dívat se na televizi.“
Zavrtěla jsem hlavou a v očích jsem měla slzy. Nechtěla jsem to, nechtěla jsem ho trápit.
„Kdybys byl Edward, tak by ses na nic neptal, protože bys to věděl. Ale kdybys byl Edward, tak by sis ze mne utahoval. Ty si ze mne neutahuješ.“
„Proč bych to dělal?“
„Já nevím!“ 
Rozbrečela jsem se a nemohla jsem nic dělat. Objal mě a já dostala najednou hroznou chuť udělat přesně to, co jsem dělala ve snu. Prsty mu probírat vlasy a čekat, až mě políbí…

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapka snů, nebo moře vzpomínek? - 2. kapitola: