Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapitoly ze života s dítětem: Potřetí

4.Ranya-S-Knihou

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Kapitoly ze života s dítětem: PotřetíProč musel Carlisle odejít a Bella hlídat Filipa? A jak se jí s malým mučitelem povede? To se dozvíte níže.

To zvládneš. To zvládneš! On se zbláznil, jen tak si zmizet a říct mi To zvládneš, když bude plakat, tak mám mokrou plínku nebo hlad. Zabiju ho, ne Rose s Emmettem ho zabijí, tím jsem si jistá.

Zaměřila jsem svůj pohled na dítě, které sedělo na druhé straně sedačky. Sledovalo mě to, teda on mě sledoval. Na buclaté tvářičce měl podivný výraz, snad úšklebek, kdo to má na těch malých tvorech poznat. Špulil na mě své rty a pozoroval mě, já ho střežila podezřívavýma očima a mírně se mračila, to mu ovšem nevadilo, pořád se na mě díval a pohyboval přitom ručičkami. Jeho oči střídavě sledovaly můj obličej a dekolt, neuvěřitelné, jak je to chlípné, a to jsou mu teprve… Vlastně ani nevím, kolik tomu je.

Ještě chvíli jsme se obezřetně pozorovali, než se to začalo vztekat – natahoval po mně ruce a z úst mu vycházely podivné skřeky ne nepodobné těm kočičím. Vyděšeně jsem na něj vykulila oči a toužila utéct, vyskočit oknem a co nejrychleji zdrhnout.

„Hele, přestaň, já nemám tušení, co po mně chceš,“ domlouvala jsem mu tiše, ale marně. Opatrně jsem se kousek po kousku posouvala jeho směrem a přemýšlela, jestli mi může ublížit, i když horší než ty otravné zvuky, které vydával, to snad nebude. Když jsem byla jen kousek od něj, zastavila jsem se a on naštěstí taky přestal, místo toho ke mně natáhl své ruce. Vyděšeně jsem téměř uskočila. Klid, Bello, je to jenom dítě – poloupíří dítě – nic ti neudělá, přesvědčovala jsem se v duchu a opatrně se k němu naklonila. Jeho ruce okamžitě chňaply po mém přívěsku.

„Tak tohle chceš,“ vydechla jsem úlevně a opatrně si ho sundala z krku, jeden by neřekl, jakou má to malé sílu, protože můj přívěšek odmítl pustit. Jakmile ho měl celý ve své moci, spokojeně něco zažvatlal a jeho drobné prstíky začaly demolovat zlato, platinu a drahokamy. Setinu sekundy jsem přemýšlela o tom, že mu ho vyrvu z ruky, ale při vzpomínce na skřeky, které předtím vydával, jsem to zavrhla, raději Arův hněv než to.

Trvalo mu dvě, možná tři minuty, než to mistrovské dílo z rukou předních zlatníků z Itálie zdemoloval v dokonalou kuličku a část rozdrtil. Když zjistil, že s mým bývalým přívěskem už nic nezmůže, odhodil ho někam do prostoru.

„Něco ti řeknu, jsi rozmazlený fracek,“ zamručela jsem a zamračila se, on se jen andělsky usmál a opět ke mně natahoval své neposedné prstíky. „Už nemám nic, co bys mohl zničit,“ oznámila jsem mu a snažila si od něj držet odstup, když ale začal natahovat, raději jsem se k němu naklonila, další dávku skřeků bych nemusela přežít.

Jeho nenechavé ruce mě okamžitě začaly tahat za vlasy.

„Tak na to zapomeň, mládě, vlasy mám jen jedny a znovu mi nenarostou,“ okřikla jsem ho a snažila se osvobodit své hnědé prameny z jeho sevření. Ale marně, nevěděla jsem, jak silně ho můžu stisknout, čím bych mu mohla ublížit a netoužila jsem skončit holohlavá, takže jsem se útrpně rozhodla snášet jeho tahání a ožužlávání.

„Nechceš toho už nechat? Tohle dolů jen tak nedostanu,“ prosila jsem ho a sledovala sliny, které zanechala jeho ústa na mých vlasech. „Můžeš to vůbec?“ vyzvídala jsem bezradně. Nečekala jsem, že mi odpoví, takový blázen jsem zase nebyla, ale věděla jsem, že mi rozumí. Jeho mé prosby ovšem nechávaly chladným a jen se vesele šklebil a vydával podivně radostné zvuky.

Po neskutečně dlouhých deseti minutách ho mé vlásky přestaly zajímat a já je úlevně přemístila z jeho dosahu. Chvilka klidu ovšem skončila po dvaceti šesti vteřinách, kdy začal opět natahovat.

„Dobře, dobře, na,“ uklidňovala jsem ho rychle a strčila mu pod nos konečky svých dlouhých vlasů, „hraj si, ale hlavně nebreč.“ Mé prosby ovšem nebyly vyslyšeny, pořád natahoval, rozčiloval se a jeho tvářička začala rudnou, což mě děsilo.

„Tak co chceš? V plínce nic nemáš, nesmrdíš ani po hovínkách ani po moči, zima ti taky nemůže být.“ Bezradně jsem vyjmenovávala všechny možnosti, které mě napadly, a modlila se, aby to nebyla ta poslední, i když plínka by asi byla horší. „Hlavně mi neříkej, že máš hlad,“ zaskučela jsem. Jemný náznak možnosti jídla ho mírně utišil, takže měl hlad, no potěš koště.

„Fajn, tak tě nakrmíme,“ zamručela jsem a natáhla k němu ruce. Nevím, co jsem čekala, že se stane, že mi snad hopsne do náruče? Jen tak dál seděl, chvíli mě nechápavě pozoroval a začal zase natahovat.

„No jo no, škoda, že neumíš chodit,“ povzdechla jsem si a opatrně strčila své ruce pod jeho paže, to ho rozesmálo a já rychle uskočila, opět popotáhl. Bylo neuvěřitelné, kolik toho to dítě během okamžiku stihlo – brečet, smát se a zase natahovat, byl to sice takový malý mutantík, ale že by dokázal vystřídat tolik odlišných pocitů…

Opět jsem své ruce vpravila pod jeho ramena a opatrně ho zvedla, přitom jsem ho držela na délku paže od sebe. On spokojeně kopal nožičkami a vyplazoval na mě svůj malý jazyk.

„Moc se na mě neškleb,“ napomenula jsem ho, „ještě nevíš, jestli tady je něco k jídlu, protože mou kuchyni bys nemusel přežít,“ upozornila jsem ho. Na tohle prohlášení se zamračil, ale dál kopal nožičkami ve vzduchu.

Jakmile jsme se bezpečně dostali do kuchyně, úlevně jsem ho posadila do dětské židličky a byla nadšená, že se mi to podařilo napoprvé.

„Hezky tady seď a já najdu něco k jídlu,“ poučila jsem ho, do ruky mu vrazila nějaký nesmysl, co byl k židličce připevněný a zřejmě sloužil na hraní, a vydala se k ledničce. K mé obrovské úlevě tam byly dvě misky s podivnou hmotou, která určitě byla pro něj, protože to bylo rozmixované, obě jsem vytáhla a chvíli je nerozhodně pozorovala, přitom jsem pokukovala po tom malém ďáblovi a přemýšlela, na co by mohl mít chuť. Jakmile se ozval jeho nerudný hlásek, v duchu jsem zaskučela.

„No dobře, uklidni se a vyber si, co chceš, žlutý hnus nebo zelený hnus?“ Jeho oči se na mě překvapeně vykulily, až jsem měla strach, že mu vypadnou, ale prstem ukázal na misku se žlutým hnusem, dobře, asi spíš jen máchal rukou, ale lepší než nic. „Fajn,“ ušklíbla jsem se a druhou misku vrátila na místo.

Studené mu to určitě dát nemůžu, takže jsem se přemístila k mikrovlnce a sundala z misky víčko. Do nosu mě okamžitě uhodil pach banánu a nepatrná esence lidské krve, kterou mu tam míchali, a kterou potřeboval, takové plýtvání…

Na mikrovlnce jsem zmáčkla knoflík s posledním spuštěným programem a vrazila dovnitř misku.

„Hlavně, prosím tě, nebreč,“ upozornila jsem ho, jakmile jsem zaslechla další popotáhnutí a otočila se na něj. „Já to neurychlím, musíš počkat, než ten krám cinkne, potom…“ Zamračil se na mě jako tisíc čertů, ale byl potichu a pohledem hypnotizoval misku točící se v troubě. O půl minuty později se ozvalo hlasité „Cink“ a smích vycházející z dětských úst. Tohle byl o poznání krásnější zvuk, než to tahání kočky za ocas, které předváděl předtím. Překlopila jsem obsah plastiku do talíře a vydala se jeho směrem.

„No, no, nech toho, nebo se převrhneš, vždyť už jdu,“ umravňovala jsem ho, jakmile ke mně, teda spíš k talíři, začal natahovat své ruce. Postavila jsem před něj jídlo s lžičkou a čekala. Jeho oči se na mě překvapeně podívaly a přísahala bych, že měl i nechápavý výraz.

„Na co čekáš, máš tam lžičku, jídlo je teplé, tak už jez.“ Teď měl na tváři rozhodně nechápavý výraz a sledoval mě, jako bych spadla z jahody, já se určitě tvářila podobně, netušila jsem, co se mu na tom nelíbí, když si tohle jídlo vybral.

Po chvíli to vzdal a zaměřil se na talíř a k mému zděšení zabořil své prstíky do jídla tak silně, až to cáklo všude okolo, a hlavně na mě.

„Co to, u Drákuly, vyvádíš, já myslela, že jíš lžičkou!“ zavrčela jsem mírně a poslouchala jeho škodolibý smích, který byl přerušen ve chvíli, kdy si špinavou ručičku strčil do úst. „Počkej, ty neumíš jíst sám?“ zeptala jsem se ho nevěřícně, to vážně čeká, že ho nakrmím? To Carlisle čekal, že ho budu krmit?! Jeho bublavý smích mě přesvědčil o tom, že to vážně neumí a já se chtěla propadnout do země, hodně, ale opravdu hodně hluboko.

„Tak fajn, ale žádné blbosti, jasné,“ varovala jsem ho, vzala do ruky lžičku, nabrala tu odpudivou hmotu a přiblížila se k jeho ústům, které se okamžitě otevřely a spolkly obsah, úlevně jsem vydechla, to byla první. Po ní následovala druhá, třetí, čtvrtá… tak to šlo, až k dvacáté lžičce, kdy se obsah talíře smrskl na minimum, a já byla nadšená, že jsme to zvládli – hlavně teda já. Jenomže ten upír měl jiné plány.

Dvacátou lžičku odmítl vpravit do úst a uhýbal přede mnou.

„Nezlob a sněz to,“ vrčela jsem na něj jemně a hlavně naštvaně, on ovšem nereagoval, jen se šklebil a odmítl otevřít ústa, přitom z něj vycházel podivný zvuk připomínající zadržovaný smích… On se mi normálně vysmíval! „Hele, dítě, já to myslím vážně, sněz to, já to po tobě dojídat rozhodně nebudu!“ Opět mi byl odpovědí jen smích, ale tentokrát přitom otevřel ústa, takže jsem mu do pusy okamžitě vpravila lžičku se žlutou hmotou. Byla jsem pyšná, že jsem přelstila tohle škvrně, ovšem má spokojenost trvala jen dvě vteřiny, než na mě obsah své ústní dutiny vyplivnul a smál se přitom jako pominutý.

„Tohle ti přijde směšné?!“ zavrčela jsem a snažila se z obličeje dostat ten hnus. Tahle chvilka nepozornosti znamenala, že mi v klíně skončil i zbytek jídla a cestou se mi rozplácnul i na tričko. „To snad…“ Zbytek mých ne zrovna pěkných slov zanikl v jeho smíchu. „Mohls říct, že už nemáš hlad,“ obvinila jsem ho po chvíli, během které jsem napočítala do milionu a zhluboka dýchala. Odpovědí mi byl opět jeho smích. Jen jsem se zašklebila a opatrně ho vytáhla ze židličky, přitom jsem ho k sobě ale přitáhla, což byla chyba, okamžitě začal tahat mé vlasy. Jeho špinavé prstíčky se v nich máčely, proplétaly a špinily je. Nemělo cenu protestovat, to už jsem pochopila, takže jsem jen nahlas vydechla a vydal se s ním do obýváku, aspoň že ze sebe nic odpudivého nevyloučil, protože to už bych asi nevydržela.

Rozhodně jsem na to neměla myslet, protože jakmile jsme překročili práh obývacího pokoje, vydalo jeho tělo podivný zvuk a následně se kolem něj rozlil neuvěřitelný puch.

„To si ze mě snad děláš srandu, takhle rychlý metabolismus nemá ani králík,“ zaskučela jsem a měla chuť mu z tváře smáznout ten spokojený výraz.

Mé lamentování přerušil tichý smích ode dveří, stála tam celá Cullenovic familie, bez Carlislea, samozřejmě.

„No konečně, okamžitě si někdo vezměte toho zaprodance pekel,“ zaprskala jsem jejich směrem. Rose na nic nečekala a hned schovala svého syna do náruče.

„Co se to tady dělo?“ vyzvídal Emmett. „Vypadáš jako po zápase v bahně. A kde je vůbec Carlisle?“

„Ten zrádce zmizel do nemocnice, údajně nějaká nehoda nebo co,“ zavrčela jsem. „Už mě tady s ním nikdy nenechávejte o samotě, je to hotová zbraň hromadného ničení,“ zamručela jsem vyčerpaně a sledoval jeho spokojený výraz.

„A co je tohle?“ zeptal se Jasper, který v rukou svíral zbytek mého přívěsku.

„To je Bellin volterský šperk,“ odpověděl za mě Edwarde a sledoval svého synovce, jak se natahuje po kusu kovu v Jasperových rukou. „Tys vážně čekala, že se nají sám?“ vyhrkl Edward a nevěřícně mě sledoval.

„A jak jsem jako měla vědět, že to neumí?!“ obořila jsem se na něj. To už se ovšem smáli všichni v místnosti a pohledem přejížděli po mém zničeném oblečení. Měla jsem chuť se studem propadnout do země, ale také jsem jim chtěla vyškrábat oči, jsem snad nějaká bonna? O dětech nic nevím, vůbec nic, za celý svůj upíří život, který trval téměř dvě milénia, jsem se s žádným nesetkala, možná jako člověk, ale to je dávná minulost.

„Tohle nemám za potřebí,“ zamručela jsem, „nejsem žádná chůva.“ Otočila jsem se na podpatku a vydala se ke schodům, chtěla jsem zmizet v koupelně, určitě tam strávím celou noc, abych ze sebe smyla ten smrad. Ale zastavil mě písklavý hlas toho děcka, teď to znělo, jako by ho bolely zuby, nakvašeně jsem se k němu otočila a mračila se, vždyť tady má rodinu, tak co ještě chce.

„Má tě rád,“ podotkl Edward.

„Tss, to tak, spíš jsem mu pro srandu králíkům,“ odfrkla jsem si.

„To taky,“ souhlasila se smíchem bronzová hlava, „ale i tak tě má rád a chce, abys mu dala pusu na dobrou noc.“

„To tak, aby mě mohl kousnout nebo pozvracet,“ ušklíbla jsem se, ale byla jsem překvapená, opravdu by mě to škvrně mohlo mít rádo?

„Neboj se, nic takového nemá v plánu,“ uklidňoval mě.

„Tak fajn, ale jestli se o něco pokusí,“ varovala jsem všechny v místnosti a pomalu se blížila k tomu satanovi. Když jsem byla jen kousek od něj a jeho matky, tak si ten malý zrádce uprdl.

„Já to říkala,“ zavrčela jsem, „tohle vážně nemám zapotřebí.“ Upíří rychlostí jsem se rozběhla do pokoje a za sebou slyšela bouřlivý smích. „Tohle opravdu nemám za potřebí, zlatá Volterra.“


 Všem děkuju za krásné komentáře u minulé kapitoly, moc si jich vážím a duofám, že se vám bude líbit i tento díl.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kapitoly ze života s dítětem: Potřetí:

 1 2 3   Další »
11.07.2013 [14:54]

IloveRobertPattinsonužasnééééééééééééééééééééééééééééééééééé opravdu moc Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24. PCullen
22.09.2012 [19:21]

To bylo tak sladký! Emoticon Filip je vážně číslo! Emoticon Emoticon Emoticon
Moc povedená kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23. PCullen
22.09.2012 [19:19]

To bylo tak sladký! Emoticon Emoticon Emoticon
Moc povedená kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. winna
05.09.2012 [19:13]

je to malá zbraň hromadného ničení.D fakt.D

03.09.2012 [11:44]

MaryAngelNo tak to bola teda nadielka. Asi by ma rozhodilo. Ja síce mám deti celkom v láske, ale toto by bolo veľa aj na mňa. Emoticon
Chúďa Bella. Som naozaj zvedavá na vývoj situácie. Emoticon Emoticon Emoticon

20. mmonik
02.09.2012 [13:26]

mmonikNadhera!!Takhle povidka je takova zlata... Emoticon

19. Naťule
01.09.2012 [22:55]

Super Emoticon

18. MyLS
01.09.2012 [22:10]

MyLSpěkné...

17. Kim
01.09.2012 [15:03]

KimDanoušku, tak tohle se ti vážně povedlo. Emoticon Musím říct, že je tohle zatím nejlepší kapitola povídky a jsem strašně zvědavá, co tam pro nás máš dál, tohle se totiž bude dost těžko překonávat. Emoticon
Tak jo, když jsem říkala, že mi ten malej satana nepřipomíná, nemohla jsem tušit, co přijde. Tohle mě nutí změnit názor - tohle je satan. Tohle je přímo mega velkej satan. Emoticon Vůbec, ale vůbec Belle nezávidím. Po tomhle bych se zavřela v pokoji a nevylezla do doby, dokud by ten mrňou nebyl při nejmenším tisíc mil od domu. Emoticon
Je to prostě akční dítě a Bella asi akčnost nemá v lásce. Jsem si jistá, že tohle nebylo naposledy, co si s Filipem užila chvilku o samotě a něco takovýho ji čeká znovu. A já už se na to nesmírně těším! Emoticon
Víc se ale samozřejmě těším na sbližování. Juchůůůůů!!! Emoticon Emoticon
Zlato, tohle bylo božký. Některý pasáže neměly chybu. Jsi jednička! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. kiki1
01.09.2012 [11:25]

kiki1 Emoticon Emoticon Emoticon Bellu teda lituju Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!