Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapitoly ze života s dítětem: Poprvé

Kapitoly ze života s dítětem: Poprvé

Pokud si na mě ještě pamatujete, ráda bych vám představila svou novou povídku, která bude místy vtipná, místy vážná, místy sarkastická a místy násilná. Přesto je to jeden krátký příběh o Belle, jednom malém poloupírovi z rodu Cullenových a jeho bronzovlasém strýci.

Bella je požádána, aby dohlédla na novorozené poloupíře, ale jaký je její vztah k vřeštícím tvorečkům z pekel? A co se stane, když její samotářský způsob života naruší Edward? Mají ti dva naději na štěstí uprostřed plenek, dětského pláče a krve?

„Takže chlapec, říkáš…“ pronesl zadumaně černovlasý muž a propletl si prsty na rukou.

„Ano, jmenuje se Filip,“ souhlasil jeho dávný přítel.

„Krásné jméno, jen aby mu vydrželo,“ zamručel blonďák s bledou pokožkou sedící po levici svého společníka.

„Ale no tak, Caie,“ okřikl jej jemně Aro. „Nebuďme netaktní a ukvapení.“ Úsměv zdobící jeho tvář neznačil nepřátelství nebo nebezpečí, ale kdo vládce z Volterry znal, věděl, že přívětivý výraz je jen zástěrkou poskytující čas na rozhodnutí, byl jako lev rozhodující se ke skoku, vyčkával na příležitost a následně ji bezezbytku využil. Ovšem v tomto případě mu přetvářka nepomáhala, ne v přítomnosti syna svého dávného přítele. Edward byl velice nadaný a Aro po něm toužil, vždy ho fascinovalo jeho nadání, natolik stejné a přitom tak odlišné od jeho vlastního, ten potenciál…

„A proč nepřijeli rodiče i s dítětem?“

„Rose je novorozená, cestu by nezvládla, už tak je s podivem, že se na syna při prvním setkání nevrhla, a Emmett se od těch dvou nehne ani na krok,“ objasňoval s úsměvem Carlisle.

„Samozřejmě,“ přikývnul Aro. „Ale upíří děti jsou tak vzácné… A nevyzpytatelné,“ dodal po chvíli a mlasknutí spojené s povzdechem se neslo přes celý sál a odráželo se od prastarých stěn, které je obklopovaly.

„Postaráme se o něj, není třeba se bát,“ odvětil Edward reagující na vládcovy myšlenky. „Není jako nemrtvé děti.“

„Ano, ano, byla by škoda přijít o takový unikát…“

„Ale je nebezpečný, nechat ho jen tak pobíhat po světě bez kontroly nelze,“ přerušil Caius bratra svým zastřeným hlasem.

„Dohlédneme na něj,“ namítal opětovně Carlisle.

„Uhlídat upíra, byť polovičního, není nic lehkého, představuje velké riziko,“ konstatoval Caius.

„Přesto bychom to mohli vyřešit k oboustranné spokojenosti,“ přerušil jejich kočkování Aro. Nechtěl přijít o svého přítele, Carlisle byl zajímavým článkem rodu, jeho vůle byla obdivuhodná a neuvěřitelná. Navíc neměl vládnoucí ambice, tím si byl Aro naprosto jistý, což bylo u upírů spíše vzácností. Mohl vyřešit dvě záležitosti najednou, uspokojit všechny strany a zbavit se rodícího se problému.

„Pošleme s vámi doprovod.“ Své rozhodnutí doplnil vítězoslavným úsměvem. „Bello, přijď sem, prosím,“ zvolala do prostoru a vyčkával.

 

Edward věděl, že tato mise je velice ošemetná a záleželo jen na dobrovůli Ara, zda s rodinou přežijí, přesto se zdála lepší volbou než skrývaní se. Teď měli naději, pokud by Filipovu existenci tajili, byl by s nimi konec, v upířím světě nakonec vše vyjde najevo, někdy to trvá staletí, ale nic se neutají.

Doprovod v Arových myšlenkách představoval v podstatě hlídacího psa, který na Filipa dohlédne a bude podávat pravidelně informace o jeho vývoji. I když měla být nestranným pozorovatelem, jak se zdálo, Arovi její odchod z Volterry hrál do karet. Svým způsobem z ní měl strach, i když strach nebyl úplně přesnou definicí jeho pocitů, byla to nejistota z neschopnosti ovládat její kroky, vzdorovala a přitom byla nedotknutelná, což podnítilo Edwardovu zvědavost.

O půl minuty později se otevřely velké dveře a do místnosti ladným krokem vklouzla nevelká postava. Dle myšlenek tří vládců očekával téměř éterickou bytost oděnou v hedvábí, ale do místnosti vstoupila upírka sahající Edwardovi sotva po bradu, místo šatů na sobě měla tmavě modré rifle, bílý top, modré kecky, dlouhé hnědé vlasy stažené do ohonu a jedinou ozdobou byl řetízek, jehož přívěšek mizel ve výstřihu skryt bavlnou.

 

 

Ve Volteře byla návštěva, ne že by to nebyl častý jev, i já jsem tady byla na delší návštěvě, ale málokteří hosté měli zlatavé duhovky. Už to bylo dávno, co jsem tuhle barvu u upíra viděla.

„Přál sis mě vidět, Aro?“ Byť jsem oslovila zdejšího vládce, můj pohled patřil návštěvě. Oba byli mladí, jak lidskými roky, tak na upíry. Jejich pokožka ještě neměla papírovou strukturu tak typickou pro zdejší vládce, ani oči nebyly prostoupeny podivnou moudrostí tisíciletých.

„Ano, toto jsou naši přátelé - Carlisle a jeho syn Edward Cullenovi.“ Nejprve jsem se usmála na Carlislea, staršího upíra s blond vlasy a milým úsměvem. Edward byl jeho pravým opakem, hnědé vlasy se hodily k onyxovým duhovkám a zvláštnímu – skoro nevěřícnému – pohledu, který na mě vrhal, čekat od něj úsměv by bylo naivní přání, přesto mě zajímalo, jak jeho rty vypadají, když nejsou stažené do úzké linky.

„Těší mě.“

„Tady Carlisle a Edward přijeli, aby nám oznámili radostnou novinku, jejich rodina,“ na toto slovo dal Aro zvláštní důraz a žárlivý podtón se mu nepodařilo plně skrýt, „se rozrostla o nové členy. Jeho snacha porodila syna – poloupíra Filipa.“ Aro se výrazně odmlčel a na mne se upřelo pět pohledů. Očekávali přiměřenou reakci, problém byl v tom, že každý předpokládal něco jiného a uspokojit všechny nebylo možné.

„Gratuluji, musíte být šťastní, manželka to přežila?“ svou otázku jsem směřovala na Edwarda, Carlisle nevypadal na novopečeného tatínka, rozhodně méně než jeho společník.

„Rose je naživu a vede se jí dobře, je se svým synem a manželem Emmettem,“ odpověděl dotazovaný a neustále si mě zvláštně prohlížel, i když teď se mírně pousmál, ale ne dostatečně, aby ukojil mou zvědavost.

„Bello, ty o upířích dětech něco víš?“ zajímal se Caius s nebezpečným zábleskem v očích. Co odpovědět? Že jich pár znám, dokonce i jejich rodiče?

„Volterra není zase tak velká, abych něco málo nezaslechla a Marcus se o nich také párkrát zmínil,“ odvětila jsem neurčitě. Pokud jsem ho uspokojila, nedal to najevo, ale ani se dál nevyptával, zvlášť když to jeho bratr potvrdil kývnutím hlavy.

„Mám pro tebe jistý úkol.“ Při slově úkol jsem se ušklíbla. „Dobrá, je to spíš přání,“ opravil se Aro rychle, „před pár dny ses nám svěřila s rozhodnutím opustit nás, proto bych tě rád požádal o laskavost. Odjela bys s Carlislem a jeho mladým synem do Ameriky a pohlídala Filipa, dohlédla na jeho vývoj a informovala nás o něm.“

„Takže vlastně chceš, abych Cullenovými dělala dozorce?“ ujišťovala jsem se nevěřícně a hlavně pohoršeně. Nebyla jsem členkou jeho slavné gardy a určitě jsem nepodporovala jeho snahu ovládat všechny a všechno.

„Ne tak docela, jenom se ujistila, že Filip není nebezpečný a neprozradí nás.“

„Nejsem žádná chůva, s dětmi to neumím,“ namítala jsem. Děti byly neprobádanou oblastí, kterou jsem nehodlala poznávat, po celou dobu své nesmrtelné existence jsem se jim vyhýbala, jak jen to šlo.

„Byl bych ti velice vděčný.“ Arova vděčnost byla dvousečnou zbraní – užitečnou a velice nebezpečnou. Znala jsem případy, kdy vděčnost znamenala smrt na hranici. Na druhou stranu dokázal být velice velkorysý, v budoucnu by se mi mohla hodit, ale děti… Malé nedospělé věci, které jen brečí, jí a produkují výměšky… Brr.

Chtě nechtě můj pohled zabloudil ke Cullenovým. Carlisle se tvářil mile, snad s nadějí? Určitě doufal ve smířlivé řešení a tohle mu muselo vyhovovat více než smrt. Zato Edward měl podivný výraz, jakoby se snažil něčím usilovně proniknout a nešlo mu to. Nebylo těžké uhodnout, o co se snaží, zvlášť když jsem cítila jemné vpichy na svém štítu. Chtěl vstoupit do mé mysli a odhalit její tajemství, zřejmě má podobný dar jako Aro – čtení myšlenek. Je neobvyklé potkat tak podobné dary na jednom místě, Arova duše jistě prahne po Edwardově nadání. Ale Edward se nenechal zlákat, ani výhružky zřejmě nepomohly a pochybuji, že by je kdy použil na syna svého přítele. Aro umí být trpělivý a teď se mu naskytla možnost, jak získat novou hračku. Už jen to, že nějaký člověk věděl o upírech, je velkým prohřeškem, natož zplodit dítě – je to velice šedá zóna volterských zákonů.

„Dobrá, ale chůvu tomu dělat nebudu!“ Netuším, co mě přimělo souhlasit, Carlisleova naděje, Arovo naléhání, Marcusův nepatrný úsměv, podivný záblesk v Edwardových očích, který zmizel stejně rychle, jako se objevil…

„To je samozřejmé,“ přikývl rychle Carlisle, který jen těžko skrýval radost. Dokonce i Edward odhalil svůj chrup a konečně mi poskytnul pohled na svůj úsměv, byl krásný, jeden koutek měl sice nepatrně výše než ten druhý, ale dělalo jej to ještě kouzelnějším. Už je to dlouho, co jsem u někoho viděla podobný úsměv, hodně dlouho…

„Kdy chcete odjet?“ zajímala jsem se.

„Pokud možno, tak ještě dnes,“ odpověděl Edward.

„Samozřejmě, zabalím si a můžeme vyrazit. Aro, Marcu, Caie,“ kývla jsem na rozloučenou svým velmi starým známým. Jako pozdrav to naprosto stačilo, nevidíme se naposledy a já nepochybuji, že se do Volterry opět vrátím, tak jako bumerang vždy najde cestu zpět.

 

 

„Já ji tady nechci, nechci, aby se ta rudooká špionka motala kolem mého syna!“ vrčela dole Rose.

„Rosalie! Nech toho! Chtěla bys raději, aby nás všechny zabili? Tebe, Esmé, Emmetta, Alici, Filipa?!“ umravňoval ji Edward a hruď mu rezonovala potlačovaným vztekem. „Nebýt jí a toho, že Arovu nabídku přijala, tak jsme teď všichni mrtví!“

„Edward má pravdu, Bella nám tímto prokázala velkou službu a my se k ní budeme chovat jako k vítanému hostu,“ uťal výměnu názorů Carlisle.

To je pravda, nebýt mě, byli by všichni zřejmě mrtví, ale stavět mě na piedestal kvůli tomu nemuseli, zvlášť když netuším, co mě k tomu impulzivnímu rozhodnutí vedlo. Snažila jsem se na tu otázku najít odpověď celou cestu z Volterry do Washingtonu, ale marně. Za ta staletí, co se po Zemi toulám, jsem udělala už velké množství neplánovaných věcí, ale žádná ve mně nevyvolávala větší pocit náležitosti a více mě neděsila. Jako bych tady měla být, něco mě sem táhlo, což mě znervózňovalo, nikdy jsem nevěřila na předurčení a rozhodně jsem s tím ve svých tisíc devět set devadesáti devíti letech nehodlal začínat.

Mé mlčení bylo zřejmě důvodem tichého cestování, během kterého jsme prohodili jen pár slov týkajících se cíle cesty. Ani po příjezdu ke Cullenovým jsem nebyla sdílnější a po nutném představování zmizela v pokoji pro hosty. V ničem se nelišil od lidských sídel, což bylo velice zvláštní. Postel, noční stolek, koupelna, obrazy a fotky na stěnách, televize, knihy, také jsem zahlédla plně vybavenou kuchyň.

„Neboj se, nehodlám ti to škvrně zakousnout,“ oznámila jsem Rose s úsměvem, jakmile jsem vešla do obýváků. Naše první setkání nedopadlo nejlépe a já měla v plánu to aspoň trochu odčinit. „Máte velice krásný dům.“

„Děkuji,“ odvětila s úsměvem Esmé, „později ti jej ukážu celý, pokud budeš mít zájem.“

„Samozřejmě.“ Mou pozornost, vlastně pozornost všech, upoutal vztekající se tvor v Emmettově náručí. Při svém příjezdu jsem jej neviděla, spal nahoře v pokoji, jak jsem usoudila z pravidelného oddechování a rychle bijícího srdce. Teď se ovšem vytrvale hlásil o pozornost a já měla pocit, že musel vyděsit všechno v okruhu deseti kilometrů.

„Copak je, broučku?“ cukroval jeho směrem Emmett, ke kterému se to vůbec nehodilo, a Rose mu přizvukovala.

Edward, který rovněž upíral pohled jeho směrem, se uchechtnul. „Zajímá ho Bella.“ A opravdu, jakmile si jej vzala Rose a natočila ho mým směrem, to neskutečné vřeštění, které se jistě stalo předobrazem hejkala, utichlo a ke mně se natahovaly dvě malé a buclaté ruce.

„Tak na to rychle zapomeň,“ upozornila jsem ho a udělala krok zpět, načež to opět začalo natahovat a já se vrátila na původní místo. Mé počínání všechny pobavilo, jak to dokumentovaly široké úsměvy na tvářích přítomných bytostí a uchechtnutí z Emmettovy a Jasperovy strany. Jen Rose se nesmála a syna si přitáhla blíže do náruče.

„Bello, tohle je Filip,“ představil jej Carlisle, byť to bylo celkem zbytečné, pochybuji, že tady měli další dítě.

„Mohu vás uklidnit, že se od něj budu držet tak daleko, jak jen to půjde a rozhodně se na něj nevrhnu, zas tak dobře nevoní, a navíc v něm moc krve není, jak se na něj tak koukám.“ Obezřetně jsem to přeměřovala pohledem a přemýšlela, jak se dostat z jeho hledáčku, aby opět nezačal napodobovat hejkala.

„Bello, co se týče tvého stravování…“ začal opatrně Carlisle.

„Neboj se,“ otočila jsem se na něj, ale periferně sledovala jeho vnuka, který ke mně nepřestal natahovat prsty. „Dieta mi neuškodí, doufám, že tady nemáte jen býložravce, ty opravdu nemusím.“

„Ty už ses někdy živila zvířecí krví?“ zajímal se.

„Před stoletími, upřímně doufám, že už to není takový patok jako kdysi.“

„Myslel jsem, že jsme v tomhle způsobu stravy průkopníky,“ zamumlal překvapeně a zamyšleně si mě prohlížel.

„Rozhodně jsi nejznámějším průkopníkem této obživy,“ ujistila jsem jej. Ale náš rozhovor opět přerušil zvuk malé příšerky prosycený vztekem.

„Rose, je to marné, on se chce seznámit s Bellou,“ pronesl Edward.

„Neboj se, nic se mu nestane,“ prohlásila vědoucně Alice. Alice Cullenová – Marcus se o ní zmínil v souvislosti s Arem, toužil po její schopnosti… Vědma! Alice viděla budoucnost, proto mi bylo to jméno tak povědomé, její schopnost je velice neobvyklá a vzácná, neznám nikoho s podobnou vlastností. Zvědavě jsem se na ni zadívala, byla malá, krátké černé vlasy jí trčely do všech stran a na tváři zářil úsměv. Kolem pasu ji objímal její manžel, jehož tvář byla ozdobena množstvím drobných jizviček od upířích tesáků. Tvořili zvláštní pár – harmonický a vyvážený, spokojenost z nich přímo čišela. Zvlášť z Jaspera, který měl i přes svůj nebezpečný vzhled neobvyklé charisma, kterým k sobě lákal pozornost, ale podceňovat jej bylo zajisté životu nebezpečné.

„Dobrá,“ kapitulovala Rose, která definitivně vzdala snahy uklidnit svého syna, a s Emmettem se vydali mým směrem.

„Co to děláte?“ vyhrkla jsem a ustupovala před nimi.

„Filip je zvědavý, neboj se, nic mu neuděláš,“ ujišťovala mě opět Alice.

„Já se spíš bojím, co on udělá mně,“ oznámila jsem a zastavila se společně s Rose a Emmettem. Ovšem výbuch smíchu, který následoval po mém prohlášení, byl celkem nepříjemný.

„Vždyť je to jen malé dítě,“ namítl Edward.

„No právě,“ povzdechla jsem si spíše pro sebe. Ovšem tomu škvrněti se vývoj situace zřejmě nelíbil, protože začal opět natahovat. „On asi jen tak nepřestane, že?“ Nebyla to otázka spíš jen konstatování.

„Dokud nedostane to, co chce…“ pronesla se shovívavým úsměvem Esmé.

„Trochu rozmazlený, ne?“ ušklíbla jsem se. „Fajn, ale vy stůjte,“ upozornila jsem pyšné rodiče a pomalým krokem se k nim vydala. Po prvním drobném krůčku se uklidnil a vyčkával, jakmile jsem se přiblížila o další krok, jeho oči se rozsvítily, když jsem od něj byla téměř na dosah, jeho rty se zkřivily do podivného tvaru, snad úsměvu, a nadšeně tleskl ručičkami.

Pomalu jsem zvedla ruku a opatrně ji natáhl jeho směrem, jeho uslintané buřtíky se okamžitě obmotaly kolem mého prstu a přitáhly si ho k sobě. Než jsem stihla mrknout, můj ukazováček se ocitl v jeho ústech a ochutnávaly ho drobné zuby.

Okamžitě jsem svůj prst osvobodila ze zajetí a odskočila na druhý konec místnosti. Měla jsem co dělat, abych nezačala vrčet, možná by ten ďábel ale pořádnou lekci potřeboval. Někdo by mu měl vysvětlit, že napadnout upíra není nejbezpečnější.

„Omlouvám se, ale tohle dělá každému,“ ospravedlňovala Rose toho zplozence z pekel. Zhluboka jsem se nadechla a počítala do tisíce, než jsem otevřela oči.

„Myslím, že už jsem se seznamovala dost, zajdu si na lov,“ oznámila jsem svému obezřetnému obecenstvu a hledala východ, který by neblokoval ten malý ďábel. Dveře, kterými jsem přišla, byly za jeho zády, oknem jsem skákat rozhodně nechtěla, ale za zády jsem měla francouzské dveře, ke kterým jsem couvala, a sledovala škvrně.

„Půjdu s tebou,“ oznámil mi Edward a vydal se za mnou. Ještě když jsem přeskakovala řeku tekoucí za domem, slyšela jsem vysoko položený durdící se dětský hlas.


 

Tahle povídka ležela v počítači dva roky, než jsem se donutila ji dopsat. Nakonec má osm kapitol, možná devět, to se ještě uvidí.

Pokud vás zajímá, jak se bude dále vyvíjet vztah mezi Bellou a Filipem, jejím malým trýznitelem, a jak Belliným samotářským světem otřese Edward, doufám, že se potkáme u další kapitoly. 

A nebojte, nebudeme jen vážní jako dnes, upřímně doufám, že se při některých scénách zasmějete a při jiných zrudnete až za ušima.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kapitoly ze života s dítětem: Poprvé:

 1 2 3 4   Další »
15.11.2015 [8:33]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.07.2014 [17:15]

wau velice zaujimavy namet... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

35. dzgsfhsbdfg
15.11.2013 [18:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

34. aioven
22.04.2013 [18:58]

Myslím, že to, čo napísali tam podo mnou to vystihlo presne to, čo si myslím =D výnimka zlé komentáre
Zaujímavý začiatok Emoticon

33. Kačka
24.09.2012 [15:33]

Zatím to vypadá jako moc pěkná povídka Emoticon Emoticon Emoticon

32. PCullen
22.09.2012 [17:13]

Ohromně povedené, fakt! :-) Zaujalo mě téma povídky. Emmett a Rose mají dítko a Bella je přes tisíc let stará upírka, která má panickou hrůzu z dětí.
Skvělá práce! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.09.2012 [11:17]

MaryAngelPrekrásny námet. Skvele podarená kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon
Rose dostala to, čo vždy tak veľmi chcela - dieťa. A ja som naozaj nesmierne zvedavá, ako to bude pokračovať ďalej.
Zaujalo ma, prečo majú pred Bellou vládcovia z Voltery rešpekt a aj to, aká je vlastne Bella stará.
Dva roky? Fííha, tak to je poriadne odležaná poviedka. Ale veľmi sa teším na pokračovanie. Emoticon Emoticon Emoticon

30.08.2012 [14:51]

kikuskaVyzerá to fakt pútavo. Mám rada poviedky, v ktorých je Bela upírka a vyhneme sa tak trápnemu odhaleniu. Emoticon Emoticon Emoticon

30.08.2012 [13:00]

NessieCullenBlackSkvělé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28. kiki1
28.08.2012 [18:22]

kiki1Wow, to bylo naprosto úžasný Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!