Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapitoly ze života s dítětem: Podeváté a naposledy

BD 3 - Jacob přišel

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Kapitoly ze života s dítětem: Podeváté a naposledyTak jsme opravdu na konci, nic víc už nebude... Patnáct let je pro upíra jako kapka v moři, ale i během této doby může pochopit, že láska je jen jedna...

Mužské ruce na mých bocích, dech páchnoucí po whisky, rty šeptající oplzlé návrhy a krev skrytá v pulzující tepně na krku. Jen kousek, kousíček a bude to, stačí jen jedno kousnutí a opět okusím nepopsatelné blaho lidské krve, stačil by maličký pohyb, nepatrné natočení hlavy… Hypnotizovala jsem pulzující tepnu, vnímala aroma čerstvě posečené trávy a citrónů a nemohla jsem… Na prázdno jsem polykala jed a nemohla se zakousnout a lokat lahodnou tekutinu, která proudila pod mým nosem… Měla jsem hlad, mé duhovky byly tmavší než nejtemnější noc, ale nešlo to…

Místo lahodné žádostivosti jsem cítila znechucení. Znechucení nad sebou samou, nad dotyky muže, který mě tisknul ke zdi, nad svou existencí… Odstrčila jsem od sebe páchnoucí tělo - muž zavrávoral a skončil na zemi pár metrů ode mě, ale to už mě nezajímalo, prchala jsem temnými ulicemi pryč z dosahů lahodných svodů, které jsem si nemohla vychutnat, které mi byly zapovězeny.

Už to bylo přes patnáct let, přesně pět tisíc čtyři sta padesát pět dní, co jsem utekla, opustila je, opustila ho… Patnáct let, co jsem dobrovolně opustila rodinu, o které jsem ani nevěděla, že ji mám, skupinu lidí, kteří mi byli až nečekaně blízcí, všichni a hlavně on…

Ať jsem si snažila namlouvat, co jsem chtěla, nebylo to kvůli Filipovi, ať byl ten ďábel jakýkoliv a stalo se, co se stalo, důvod mého odchodu byl jiný, měl zlatavé oči, vlasy, které na slunci házely bronzové odlesky, a neuvěřitelně nádherný úsměv, při kterém vždy povytáhl jeden koutek výš než ten druhý. Edward, to byl skutečný důvod mého odchodu, jeho jsem opustila, od něho jsem utíkala, od něj a od lásky, kterou jsem k němu cítila, od toho vtíravého pocitu, který mě nečekaně a intenzivně zasáhl… Já a láska, jak absurdně to znělo, jak jsem se snažila vyhnout se tomuhle neodbytnému citu plnému bolesti. Dva tisíce let se mi to s úspěchem dařilo, než přišel Edward a převrátil můj svět naruby…

Láska bolela a byla nespravedlivá, kvůli lásce jsem teď opětovně zabořila své zuby do smrdutého býložravce, jehož chlupy naplnily má ústa a uvízly mezi mými zuby. Opětovně jsem pila tekutinu, která byla jen vzdálenou napodobeninou lidské krve a proklínala se, své svědomí, své pocity, Edwarda a Gaia…

Lidské vzpomínky, tak zamlžené a přitom nezapomenutelné… Jak hloupá jsem byla, mladá, naivní a zamilovaná, bláhově jsem si myslela, že vesnická holka může okouzlit patricijského syna zvyklého brát si a nic nedat. Kradmé pohledy, které házel mým směrem, když projížděl s otcem nebo přáteli vesnicí, hloupé dárky, které mi tajně nechával schované u domu… Naivní, přesně taková jsem byla, co se taky dalo čekat od dívky, kterou ještě nikdo nepolíbil a jejíž vrstevnice už měly jedno dítě a byly vdané…

Láska, tu jsem cítila, přesněji jsem se domnívala, že ji cítím, že letmé a náhodné dotyky jsou skrytá poselství lásky, ukradené polibky na louce sliby lásky a oddanosti. Jaké bylo mé překvapení, když po společně strávené noci jeho zájem ochabl - žádné dárečky, žádné kradmé pohledy a letmé doteky, nic, jen slzy, bolest, odmítání a smutek. Ovšem to horší přišlo o tři měsíce později, pravidelné krvácení nepřicházelo a já bláhová si myslela, že se tím něco změní…

Jasně před sebou vidím výraz čistého pohrdání, který se postupně měnil ve spokojený samolibý úšklebek, když jsem mu plná naděje a očekávání prozradila, že budeme mít dítě… Nikdy nezapomenu, jak mě vyhodil se slovy, že jsem chudá holka z vesnice, která se peleší s každým a dovolila si křivě obvinit syna váženého římského občana z otcovství…

Byla jsem malá hloupá vesnická husička, která si nechala pomotat hlavu bezohledným zmetkem. A taky jsem se za to pomstila, o čtyři týdny později, když jsem se probrala z neuvěřitelné bolesti způsobené přeměnou, bez dítěte a s kamenným tělem bez citů jsem jej zabila, byl mou první obětí, nikdy nezapomenu na hrůzu, kterou měl v očích, když jsem se objevila v jeho pokoji a zakousla jsem se do jeho lahodného krku… Jeho rodina jej záhy následovala na věčnost…

Tehdy jsem si myslela, že je to láska, byla jsem tak naivní a hloupá… Skutečná láska přišla o dva tisíce let později v podobě upířího poloboha. Edward byl okouzlující - okouzlil vás, opanoval vaší mysl a naprosto nečekaně vám ukradl srdce. Milovala jsem jej a trpěla každou minutu odloučené, které jsem nám naordinovala, možná bylo na čase to změnit, a pokusit se o nemožné…

 

Byl tady, blížil se ke mně v hloučku mužských těl. Trochu jsem si povytáhla sukni a popotáhla výstřih, určitě mě nepřehlédne, a kdyby náhodou trpěl oční vadou, což je téměř nemožné, ucítí mě. Přehodila jsem nohu přes nohu a pohodila vlasy - stačí jen tak málo a mužská společnost neví kam s očima. Byli pár metrů ode mě a jejich oči se upíraly mým směrem, stejně jako několikahlasé zahvízdání patřilo mně. Usmála jsem se na něj - svůdný úsměv zabral vždy a na všechno, stačilo jen trochu chtít. Ze skupiny se ozvalo chichotání a postrčen kamarády si to razil mým směrem. Narovnala jsem se na kamenném nápisu The University of Oxford a vyčkávala.

„Dlouho jsme se neviděli,“ prohodil jen kousek ode mě.

„Čas je relativní pojem,“ pousmála jsem se. „Je tady?“ nemusela jsem vysvětlovat, koho mám na mysli.

„Je, ale něco za něco.“ Vypadal přesně jako tenkrát, v očích měl ty samé ďábelské jiskřičky, které zdědil po otci.

„Copak to bude, mladý pane?“ optala jsem se laškovně a skousla dolní ret, což u skupinky jeho nohsledů vyvolala bouřlivou reakci srdcí a tichý smích.

„Nemůžu ztratit svou reputaci, co by na to mí přátelé řekli,“ jeho oči se stočily jejich směrem.

„Chápu,“ ušklíbla jsem se a přitáhla si ho k sobě. Krom rukou jsem kolem něj omotala i své nohy. „Vezmeš mě za ním?“ zašeptala jsem mu do ucha a vtiskla mu na něj drobný polibek. Lapání vzduchu vycházející od jeho kamarádů se po chvíli změnilo v bujaré oslavy Filipových schopností.

„Tak pojď,“ prohodil a mrknul na mě. S jeho pomocí jsem seskočila na zem a okamžitě omotala svou ruku kolem jeho pasu, tak jako on, byť jeho ruka skončila na mém pozadí. Jemně jsem se na něj zamračila a lehce ho štípla do boku, čímž jsem si vysloužila káravý pohled. Jen jsem se laškovně usmála a zamávala jeho kamarádům.

„Musím jít, uvidíme se zítra,“ rozloučil se s nimi na dálku Filip a na parkoviště náš provázel jejich smích a povzbudivé poznámky.

Černý Bugatti Veyron, jak jinak. S úsměvem mi otevřel dveře a nezapomněl mě plácnout po zadku, čímž si vysloužil káravý pohled on. Se smíchem nasedl za volant a my vyrazili.

„Mluví o mně někdy?“ přerušila jsem mlčení rušené zvukem motoru, opravdu to bylo rychlé autíčko.

„Nemluví.“ Naděje, kterou jsem chovala hluboko ve svém nitru, se rozplynula jako pára nad hrncem a nahradilo ji pochopení, smutek a také zklamání, přece jen jsem doufala… „Ale myslí na tebe.“

„Jak to víš?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Je to na něm vidět, po tom, co jsi odešla, jsem na tebe hodně myslel, chybělas mi.“ Jeho lítostivý pohled se stopou obvinění mě nečekaně zasáhl. „Mluvil o tobě a vysvětloval, že jsi musela odejít.“

„Byla to chyba,“ souhlasila jsem tiše.

„Byla a velká. Chybíš mu, hodně.“ Takže mám ještě naději. S vděkem jsem se na něj usmála a stiskla jeho ruku.

Vesnici jsme dávno nechali za sebou, tak jako pole a odbočili jsme na lesní cestu, jak taky jinak, v tom ale auto zastavilo a dva jiskřivé ohníčky se na mě podívaly.

„Než tam budeme, musím se zeptat, mám u tebe šanci?“ Tmavě blond vlasy se mu kroutily kolem obličeje, modré oči žhnuly jako dva uhlíky, mezi kterými byl dokonale tvarovaný nos a pod ním rty, které přímo vyzívaly k polibku a slovům lásky, stejně jako dokonale vypracované tělo, které zdědil po otci, ale já přesto viděla malého raubíře, který mi převrhnul jídlo do klína, ožužlával vlasy, jehož ruce mě osahávaly na nejméně vhodných místech…

„Kdybych ti neměnila plínky, tak určitě,“ pronesla jsem s úsměvem.

„Sakra, zatracený Aro,“ zasyčel, ale obdařil mě hravým úsměvem a auto se opět rozjelo, tentokrát jsme dojeli před velkou vilu obloženou dřevem a plnou oken.

Postavila jsem se vedle Filipa a s rukou kolem ramen se nechala vést do domu, nikdy bych to nikomu nepřiznala, ale bála jsem se, byla ve mně malá dušička, která se ještě zmenšila po tom, co jsme prošli vchodovými dveřmi.

„Jakto že už jsi doma, copak nemáš přednášky?“ zajímala se Esmé, aniž by zvedla hlavu, ale jakmile k ní dorazil můj pach, okamžitě vyskočila z křesla a náčrty, kterým se věnovala, se rozutekly po zemi. Dřív, než stačila něco říct, jsem si přiložila ukazováček na rty a upřela na ni prosící pohled, chápavě přikývla a její tvář zdobil úsměv, který by bez problému předčil záři slunce.

Filip mě dovedl ke schodům a naprosto nečekaně mi vtiskl krátký polibek na rty. Překvapeně jsem se na něj podívala a podle Esmeina vydechnutí jsem nebyla samotná.

„No co, musel jsem to zkusit, potom už mi tě nepůjčí,“ prohlásil se škodolibým úsměvem a pustil mě. „Páté dveře nalevo,“ nasměroval mě a postrčil do schodů.

Neslyšně jsem se blížila ke dveřím a nervózně se tahala za vlasy, přijme mě, usměje se na mě, vyhodí mě, bude mě nenávidět nebo milovat…

Mé úvahy přerušily dveře z tmavého dřeva, před kterými jsem se ocitla. Zaklepat nebo rovnou vejít, zaklepat - vejít, vejít - zaklepat… Zaklepat, ale počkat až mě vyzve nebo vejít hned? Byla jsem vděčná, že mé srdce už netluče, jinak by tohle nervózní rozhodování nemuselo přežít.

Zaklepala jsem a okamžitě vešla, aniž bych počkala na vyzvání, protože byla celkem reálná možnost, že bych utekla. Byl tam, ležel na posteli s knihou v ruce a vypadal stejně jako před tím - stejně zlatavé oči, rty, které uměly poskytnout tolik rozkoše, bledá pokožka, která obalovala jeho dokonalé tělo… Neustále to byl on, Edward, do kterého jsem se zamilovala a nikdy mu to neřekla, muž, který uloupil mé mrtvé srdce.

Aniž bych z něj spustila oči, zavřela jsem za sebou dveře a vyčkávala, sledoval mě, na jeho tváři se nepohnul ani sval, jen duhovky se nepatrně zmenšily a potemněly. Patnáct let, pro upíra je to jako plivnutí do moře, přesto to byla neskutečně dlouhá doba. Stála jsem tam, sledovala jej a trnula strachem, nadějí, očekáváním, bála jsem se jakkoliv pohnout, cokoliv udělat, vyčkávala jsem a přitom se za to nenáviděla…

V mžiku stál vedle mě a díval se mi do očí, jeho intenzivní pohled pronikal až na dno mé duše a já jej nemohla vydržet, bylo to jako se dívat do slunce, nádherné záře, která vás oslepí. Sklopila jsem hlavu a pohled zavrtala do země. Na tváři jsem cítila jeho dlaň, jejíž prsty mě jemně pohladily a donutily zvednout obličej.

„Jsi skutečná,“ šeptnul jako by do této chvíle nevěřil, jen jsem přikývla a nadále vyčkávala, mým tělem proudila nervozita, která byla ještě více podnícena blízkostí jeho těla, dlaní spočívající na mém obličeji. „Bello.“ Mé jméno z jeho úst znělo jako rajská hudba, jemná melodie, kterou dokáže zahrát jen láska.

„Edwarde,“ zašeptala jsem téměř neslyšně a byla si jistá, že kdyby mohly, tak po mém obličeji stékají stovky slz.

Polibek, políbil mě, jemně spojil naše rty, jako by se bál, že se rozplynu, jen lehké pohlazení, které mi tak chybělo, celý mi chyběl každičkou vteřinu každičkého dne. Byl mou součástí, teď už jsem to věděla.

Prsty jsem zajela do jeho hřívy a snažila se k němu dostat tak blízko, jak jen to šlo, i ta nejmenší mezera mezi našimi těly byla moc velká. Vnímala jsem jeho rty ochutnávající ty mé, ruce, které mě k sobě tiskly tak silně, že být člověkem, už bych se rozlomila ve dví, ale nevadilo mi to, podstatné bylo, že je tady se mnou.

Najednou jsem neměla co líbat, jeho rty byly pryč, tak blízko a přitom tak vzdálené… Zhluboka jsem oddechovala, byť vzduch už jsem dávno nepotřebovala, a dívala se do jeho tmavých očí.

„Promiň, promiň, moc se omlouvám, já musela, je mi to tak strašně líto,“ koktala jsem jednu omluvu přes druhou a hlavu skryla v jeho ramenou, přitom jsem jej pevně svírala, nechtěla jsem, aby mě kdy pustil.

„Proč?“ vydechl.

Nadechovala jsem se, ale nevyšla ze mě ani hláska, nemohla jsem mluvit, nešlo to, ale nemusela jsem, byl lepší způsob, jak mu vše objasnit, jednodušší a intimnější.

Štít, který mě chránil a skrýval mé nejniternější city, byl dole a já si připadala jako nahá, ale když někoho milujete, nezáleží na tom. Vzpomínala jsem na všechno, na první pohled, na jeho zamračený obličej, úsměv, který se na něm následně objevil, na první dotyk, jiskřičky, které se mezi námi objevily, jeho ústa tak dokonalá a vyzívající k polibku, na první a nečekaný polibek, ruce, které jsem cítila naprosto všude, na ty nejintimnější chvíle, jeho rty laskající můj krk, na naši schůzku, na okamžik, kdy jsem si poprvé uvědomila, že její miluji a na strach, který mě ovládnul a donutil k útěku. Ať jsem si namlouvala, co jsem chtěla, nehoda s Filipem nebyla důvodem mého odchodu, ne jediným, hlavním byl strach z odmítnutí i toho, že mě možná miluje, strach z lásky a zlomeného srdce, proto jsem si ho zlomila sama… Milovala jsem ho celým svým mrtvým srdcem a teď jsem se bála, jak to příjme, jak mě příjme po těch letech…

První kontakt s mými myšlenkami pro něj byl šokující, reakce jeho těla byla víc než výmluvná, upírala jsem na něj pohled a sledovala jeho oči, všechny změny v obličeji, reakce na mé prožitky, jen při poslední myšlence, při vyznání své lásky jsem zabořila hlavu do jeho ramene a vyčkávala. Neměla jsem odvahu zvednout pohled, neměla jsem odvahu jej pustit, bála jsem se, že mě vyhodí a už ho nikdy neuvidím.

Jeho ruce mě opatrně pustily a odtáhly od sebe, a je to tady, teď mě vyhodí a já… netuším, co se mnou potom bude, veškeré své naděje jsem upřela jen k tomuhle okamžiku, celých patnáct let jsem sem směřovala a teď je konec, všeho.

Jeho prsty opětovně zvedly můj obličej a donutily mě podívat se na něj, zadívat se mu do očí.

„Taky tě miluju, ty můj hlupáčku…“ 


Nejsem přesvědčena, že si naši hrdinové tento konec zasloužili, ale doufám, že se vám líbí trochu víc než ten původně zamýšlený, jak jedna osůbka podotkla, oddechové povídky si šťastný konec zaslouží, viď Kim...

Bella a Edward nakonec prožijí věčnost spolu a Filip jim k tomu bude statečně sekundovat...

Velké díky patří Zuzce za její rady a pomoc, děkuji, zlato.

Chtěla bych všem poděkovat za to, že jste tento krátký příběh sdíleli se mnou a doufám, že se vám aspoň trochu líbil, snad se shledáme u další povídky.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kapitoly ze života s dítětem: Podeváté a naposledy:

 1 2 3 4   Další »
36. gg
11.12.2015 [4:03]

Emoticon Emoticon Emoticon

35. betuška
05.11.2014 [16:58]

jasne ,že si zaslúžili, krása, súhlasím s ostatnými pri spievajúcimi predo mnou Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

34. Blanina
05.10.2014 [0:03]

, že to končí.... Emoticon

33. Blanina
05.10.2014 [0:01]

ŠKODA, PROČ KONČÍ JEN TO DOBRÉ.....Děkuji, je to nádhera okouzlující povídka, ale je to hrozná ztráta. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

32. magda
30.10.2013 [18:35]

opravdu krása Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31. Izza
03.09.2013 [23:06]

Nadhera krasa nemam slov ^^ :)* :33 <3 *_* idem na dalsie tvoje poviedky ^^ :33 skvele :)* <3 *_* ^^ :3

30. Kecka
21.07.2013 [20:39]

KeckaDěkuji! Fakt moc, protože ten předchozí konec bych ti asi nikdy neodpustila!!! Emoticon
Jsem na to až příliš velká romantička a když spolu má někdo být, tak by je neměl nikdy nikdo rozdělovat a v téhle povídce měli rozhodně zůstat spolu! Emoticon
Takže jsem nadšená, že to tak krásně dopadlo! Emoticon

29. Rowana
20.03.2013 [20:30]

RowanaPříjemně jsem si u tvé povídky odpočinula a zarelaxovala. Emoticon A jsem moc ráda, že tě zdější ohlasy na původně zamýšlený konec přiměly napsat ještě jednu kapitolku. Mám ráda happy endy. Emoticon

28. jane
31.10.2012 [9:45]

Emoticon

04.10.2012 [18:12]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!