Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kamenné zdi 1

15.07.2015 (15:00) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1391×

(O fakta se nejedná, města ani země jsem v životě neviděla, téměř, takže fantazírujeme...)

To ráno Marjam vstala nezvykle brzy.

Než plápolající ranní slunce zalilo stále horké kamenné zdi Kupayehu, vydala se na cestu. Poklekla před dveřmi na kolena, tvář schovala do dlaní a tiše volala k nebi. Poslední dny se Marjam toho nejvyššího nedokázala dovolat.

Šálem si překryla tvář i tělo, skryla své nejčernější vzpomínky do černého šálu a tiše vyšla do pískem zasypaných ulic. Právě přicházelo léto, slunce se drávalo nad hory brzy z rána a nezapadalo, neodpočívalo, neustále pálilo těmi nejžhavějšími paprsky. Snad chtělo osud jednou a navždy vpálit do Kupayehských domů. Jako věčnou připomínku toho, co se zde odehrálo.

Marjam tichými krůčky pospíchala ulicemi se skloněnou tváří k zemi, pod závojem drtila v dlani násadu od lopaty, kterou její zesnulý manžel nechal ležet před domem. Marjam ji nikdy nepoklidila. Netušila, jak brzy ji bude potřebovat.

Když opustila ulice, rozběhla se hliněnou cestou do vyschlého údolí. Když byla ještě dítě, tím údolím protékala řeka s tak silným proudem, že bylo nebezpečné se jenom přiblížit. Nyní se stalo lovištěm, místem, kam se nesmělo vkročit, kam by nikdo živý nikdy vstoupit nechtěl.

Viděla ji již z dálky.

Záplava krve, s kterou a do které ji zde včera ukládali, zmizela. Tělo, které zlomené v pase nehybně odpočívalo v rozpáleném korytu, zmizelo také. Na jeho místě dokonávali ranní snídani dva z Rašídových psů.

Marjam se zastavila uprostřed pohybu. Tiše se rozhlédla kolem sebe a velice pomalu se sklonila pro dva kameny ležící u jejích nohou. Hodila je po psech a vyčkávala. Psi se opět vrátili k jídlu. Nasbírala další kameny a tentokrát jimi mířila na hlavy. Nebyla úspěšná. Až napotřetí dokázala kameny hodit s takovou silou, aby psi dokázala poranit a odehnat.

Když k tomu místu došla, zjistila, že z těla krásné dívky nezbylo nic víc než pár ohryzaných kostí. S bolestí rozlívající se po celém těle nechala svůj černý závoj padnout na Bohem opuštěnou zemi. Do něj poté uložila všechny kosti. Jednu po druhé očistila, vzpomínkami se vracela k její tváři, k jejím očím. A trpěla. Jako už pokolikáté v životě trpěla. Stará Marjam by se modlila, prosila by, velebila by svého Pána. Marjam, která tam toho rána stála, však pochopila, že Bůh Kupayeh nadobro opustil.

Lopatou drtila ztvrdlou hlínu země, vyhloubila díru, do které její ostatky uložila. Hrob označila kamenem, který jí připomínal tvarem květ máku.

Vzhlédla k nebi. „Postarám se o tvé dítě. Jak dlouho jenom budu žít.“

Kupayeh, Kaya, sedm měsíců trvající léto

Místní jim říkali Chála a Džalíjl. Dva zamilovaní hrdinové Hassanova románu. Románu tak skandálního, že jej nikdo nesměl na veřejnosti číst ani o něm hovořit. To by znamenalo sáchal, hřích. A přesto se ta dvě jména dokázala dostat do podvědomí všech, jakmile Bellu a Jacoba viděli pobíhat po Goekceho nádvoří.

Chála a Džalíjl byli za své činy odsouzeni, tak to autor zamýšlel. Ale malá Bella a stejně malý Jacob nevzbuzovali v žádném případě podobný dojem. Od té doby, co se postavili na vlastní nohy, nebyli doma k udržení. Velmi brzy si zvykli na přítomnost toho druhého a pravidelně ji vyhledávali každý den.

Ačkoliv společnost chlapce a dívky byla striktně kontrolována, odsuzována a zakázána, pro ty dvě malé děti měla Sardská oblast Kupayehu pochopení. Nebylo v tom nic, co by kolemjdoucí mohlo pohoršovat. Ba naopak. Na jejich společných hrách se lidé bavili.

Bella rostla jako z vody, když jí bylo sedm let, na malou chvíli přerostla Jacoba a svou pozici si hlídala. S uschlou větví v ruce jej proháněla ulicemi a křičela tak nahlas, že Marjam vždy a spolehlivě věděla, kde se nachází a že žije. Marjam od jejího narození cítila v té dívce oheň plápolající tak silně, že ji dokáže ochránit.

Marjam ji brávala na louku za kamenným mostem. Říkávala jí Srdce města. Byla pokryta stovkami květů vlčího máku. Na té louce Marjam s tíhou v srdci sedávala a pozorovala vyschlé koryto řeky v údolí pod nimi. Vedle ní nastavovala bledou tvář slunci nic netušící Bella.

Kupayeh je město, v němž se na rozmezí hranic dvou velkých národů mísilo tolik nenávisti jako nikde jinde na světě. Když slunce zapadlo za hory a tma se rozestoupila mezi zdmi kamenných domů skrývajících tisíce černých tajemství, bylo najednou ticho. A byl najednou hluk. Pokud jste pohlédli na Kupayeh z té Sardské strany, byla to taková bída, jakou si jen stěží dokážete představit. Pokud z té Surdské, spatřili jste rovné domy s vlastní studnou a s malým posezením před domem. Spatřili jste pohodlí a pestrobarevné závoje zahalených žen.

Ačkoliv si jsou ta jména tolik podobná, představují životní hrozbu.

Sardové jsou původními obyvateli země Wardasy. Země kdysi zelené jako čerstvý list, nyní vyschlé a popraskané jako vrásčitá kůže. Wardasy leží mezi horami, obepínají ji jako perlu hrubá pytlovina. Hory kdysi představovaly pro Sardy ochranu a obživu. Až jednoho dne z těch hor dolů z kopců zamířili Surdové.

Surdové si své postavení válkami dokázali vydobýt. Léta zastrašovali a vyháněli své nepřátelé z hor až za Žluté moře. S oblibou o sobě hovořili jako o božím národu. A jako důkaz své tolerance ponechali jedno město uprostřed Surdské Wardasy Sardům. Tím městem je Kupayeh. Surdští muži se oženili se Sardskými ženami a utvořili tak pouto, které se po několik desítek let rozrůstá do hrůzostrašného příběhu splynutí dvou neslučitelných národů. Ta pouta končí vraždami, násilím a mrtvými sirotky.

Havler, Surdská země Sulley

Surdové se od Sardů podstatně lišili. Jejich pleť byla jasně světlá, sluncem v dlouhých letních měsících opálená do nazlátlého bronzu. Jejich oči byly menší, užší, zato plné čisté modře nebo zeleně.

Právě zeleně si v očích své ženy vážil Sulleyský doktor nejvíce. Byl jedním z mála mužů, kteří svou ženu milovali odevzdaně a hluboce. Zbožňoval její měděné vlasy, jemnou zeleň v jejích očích, hebkost její kůže.

A zbožňoval ji tisíckrát více, když mu na konci zimy dala syna. Syna s měděnými vlasy a jasnou a důraznou zelení v očích.

Kupayeh, Kaya

Marjam měla dvě jistoty.

Tou první byl fakt, že je Bella na světě úplně sama. Pro svého otce byla mrtvá stejně jako její matka. A pokud by snad věděl, že žije, nechal by ji zemřít na ulici bez povšimnutí. Dívka nepředstavuje pro Surdského otce nic jiného než přítěž.

Měla tedy i druhou jistotu. Musí si vystačit z toho, co jí po manželovi zbylo.

Marjam začala vyšívat, tkát a každou lichou neděli zabalila Bellu do jejího starého závoje a vydala se s ní daleko za Kayu, až k Surdské části Karakuš, kde prodávala své výtvory nebo prala či poklízela za peníze. Stačilo to. Uživily se.

Pokaždé, když do Karakuše přicházely, musela Marjam divokou Bellu držet silně za ruku a táhnout ji za sebou jako pytel těžkého kamení. Bála se. A ten strach byl oprávněný. Jako nemanželské dítě neměla Bella pro zdejší muže žádnou cenu. Mohli ji vzít za svou služebnou, která by neustále strádala hladem, dokonce i za svou ženu, přičemž by nebyla dražší než pytlík rýže. Takovým dětem se říkalo gází, trn v oku. Proto ji Marjam odmalička učila správně nosit závoj, zakrývat si tvář i oči, aby ani v jednom muži či chlapci to malé děvče nevzbudilo zájem.

Když Bella dovršila sedmnáctého roku, Marjaminy obavy se vyplnily.

Kupayeh, Karakuš

Když se nastěhoval do svého nového domu, pořídil si tři služebné. Matce koupil krásný dům na okraji města. Po smrti svého muže se uzavřela do sebe a trvala na Surdské tradici. Pokud muž a žena sdílí společný dům mimo svazek manželský, je to špatné. Nevymlouval jí tradici. On sám ji měl do krve vštěpenou jako ostrý hrot nože.

Otevřel si ordinaci v centru Karakuše. Přes den se snažil pomoci cizím lidem. V noci pomáhal sám sobě a utápěl své strasti v lahvi ltraje.

Místní se mu vyhýbali. Pro Surdy představoval vzor dokonalého muže. Pro Sardy zkázu.

Aby dokázal sám sobě, že s těmi druhými dokáže žít, koupil před lety od staré ženy tkaný koberec. Poznal na první pohled, že se jedná o Sardskou ženu. Měla černé oči, pokožku kolem očí vrásčitou a o jeden odstín tmavší než její tváře. Koberce, které prodávala, mu připomněly Havler a jeho otce. Když odcházel, všiml si malé dívky v černém závoji, jak se poslušně tiskne k ženinu boku.

Na světě jistě existují horší příběhy. Příběhy tak těžké a neúprosné, tak žalostné a nespravedlivé. Tento příběh není dokladem války ani lidského neštěstí. Pro některé neznamená vlastně vůbec nic. Znamená ovšem mnoho pro ženu. Pro dívku, která od života nikdy nic nedostala. Přesto dokázala být šťastná i z tak žalostných maličkostí. Příběh Sardské dívky a Surdského muže. 

(Ano, zabte mě. Ale já si nedokázala pomoct...)

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kamenné zdi 1: