Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kam nás osud zavede.....Prolog + 1.kapitola

16.09.2009 (20:45) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3093×

Prolog

Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.

Nevěřila bych, že se to někdy může stát. Ale stalo se, nevím sice jak, ale je to tak. Policejní auto se pomalu vzdalovalo a já zůstala sama. Už na vždy. Už nikdy nepřijdu domů, kde na mě bude čekat máma se sestrou. Už nikdy se s ní nebudu dívat na film a se sestrou si povídat o klucích. Už nikdy…..

Tohle se nikdy nemělo stát. Oni neměli umřít. To já měla. To já jsem ta, která měla trpět, né ony…… Tímto dnem, a vlastně touhle hodinou se uzavírá jedna kapitola. Jedna část mého života. Co teď se mnou bude? Odpověď je jasná. Příjde si pro mě sociálka a buďto mě strčí k nějakému příbuznému a nebo skončím v dětským domově. Jaká ironie….Jednou máte domov, mámu, sestru……podruhé nic. Všechno to najednou zmizelo, stejně rychle jako se to objevilo…

Vešla jsem zpátky do domu a zmoženě sedla na sedačku. Rukama si překryla obličej a vzpomínala. Na chvíle strávené v jejich společnosti. Jak jsem pomáhal a mámě s nápady na nové domy, jak jsem si s Rose povídala o klucích. Jak jsme si společně lakovali nehty. Jak…..

Nastal bod zlomu a mé slzy si našli cestu ven z očí. Konečně nějaká úleva. Konečně nějaká slabost. Hned za ní putovaly další a další. Stékali po tvářích a kapali na zem, či na pohovku. Domem se linuly mé vzlyky. Vzlyky smutku.

Možná byl tohle konec…..možná nový začátek, kdo ví. Ovšem jedno je jasné. Už nikdy nebudu taková jako dřív. Od téhle doby se všechno změnilo……

1.kapitola- Pondělí a ti nový

To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach.

Bella

Pondělí. Ach, jaká nuda. Každý den od pondělí do pátku vstávat a jít do školy. Vyložená otrava. Kdybych jsem se tam, alespoň tolik nenudila, tak….nu což, už to tak je….A kdo, že vlastně jsem? Jmenuji se Bella Swan. Bydlím v městečku Forks se svou mámou a se sestrou Rosalií. Mě je čtrnáct let, Rose osmnáct. Jaký rozdíl…..

O otce jsem přišla, když mi bylo pět let. Zemřel při přestřelce. To naši rodinu hodně zasáhlo, ale nedali jsme se a proto jsme stále tu. Ve Forks. Deštivém městečku ve státě Washington. Zvyknete si déšť a taky na ty lidi co tady bydlí a vidí vám do talíře. To mě nejvíce štve. Že všichni vědí všechno…..

,,Bello vstávej,“ vlítla do pokoje moje krásná sestra Rosalie. Jako vždy už upravená. Má krásné zlaté vlasy, obličej s modrýma očima, což jí ještě dodávalo na kráse. Krásné výrazné rty a menší nosík. Je to ta nejhezčí dívka tedy ve Forks, tedy podle mě, kluků a soutěže Miss Forks.

,,No jo, už jdu,“ řekla jsem mrzutě a vyhrabala jsem se z postele. Rose se jenom usmála a odešla. Vzala jsem si svoji hygienickou tašku a vyšla do koupelny. Jenomže ta už byla obsazená..

,,Rose okamžitě vypadni! Trávíš tam celý den, to ti nestačí!“ křičela jsem na svoji sestru. Z koupeny se ozýval fén, takže byla možnost že mě neslyšela. Začala jsem bušit do dveří, kopat a křičet. Když jsem chtěla dát osudový kop otevřeli se dveře já ztratila rovnováhu a spadla na překvapenou osobu v nich. Obě dvě jsme se svalily na zem.

,,Bellou, co to má znamenat?“ zeptala se mě se smíchem má…..matka? A sakra!

,,Ehm….promiň mami. Já myslela, že je tam Rose.“omluvně jsem pokrčila rameny a snažila se zvednou ze země. ,,Obě dvě jste jako malé,“ řekla si pro sebe a odešla z koupelny. Teď jsem byla na řadě já.

Vlezla jsem si pod proud horké vody a pořádně se umyla. Pak si vysušila vlasy a vyčistila zuby. Když jsem se měla jakž, takž k světu nanesla jsem si na řasy řasenku. Já vím, že mě to dělá starší a tak, ale nedalo se odolat. S dobrým pocitem jsem pak sešla do kuchyně.

Na stole ležela snídaně. Vajíčka se slaninou. Mňam! Mámina specialita. Zasedla jsem ke stolu a pustila se do snídaně. Rose přišla chvilku po mě s úsměvem na rtech. Zřejmě slyšel na mé vystoupení s koupenou. Zasedla naproti mně a na rozdíl oděně si dala misku cereálií. Nikdy jsem nepochopila jak ten blivajz může jíst.

Máma přišla jako poslední. Měla na sobě černý kostýmek a jako obvykle vypadala stylově. Vlastně všechny ženy v tuhleté domácnosti se oblékali tak elegantně, tedy až na mě. Já si na to nikdy nepotrpěla. Měla jsem radši rifle a volná trika. To byl ten zásadní rozdíl mezi mnou, sestrou a mámou.

,,Dobré ráno holky,“ pozdravila s úsměvem na rtech. ,,Dneska toho mám trochu víc, takže přijedu později.“ Řekla a z ledničky vytáhla Actimel. Jako obvykle….

,,Dobře,“ přikývla Rose a strčila si do pusy poslední zbytky cereálií. ,,Můžeme?“ otočila se ke mně. Já jen rychle nastrkala do pusy zbytky vajíček a vyrazila za ní. Vyšli jsme před náš dům a zamířily do garáže. Měli jsme tři auta. Jedno měla Rose, druhé máma a to třetí bylo do zálohy, tedy spíše pro mě.

Máma měla černý Mercedes s kouřovými skly. Dělá jí to mezi lidmi autoritu. Rose měla červené BMW a to poslední auto bylo Volvo, stříbrné Volvo. Kdybych měla řidičák tak…. Bohužel ho nemám takže mě každé ráno do školy vozí Rose. Nikdy neřekla že jí to nějak zvlášť vadí, ale já mám jisté tušení, že jo. Taky komu né, že?

Vyjeli jsme zároveň s mámou, ale každá na jinou stranu. Rose mě vezla na základu ve Forks. Děsná otrava. Tolik povyku kvůli škole. ,,Děje se něco?“ zeptala se mě Rose, když viděla můj kyselí obličej. ,,Škola,“ řekla jsem a ušklíbla se ještě víc. Jen se zasmála. ,,To přežiješ,“ řekla a hned na to zabrzdila. Byli jsme tu. Na základní škole ve Forks.

,,Měj se,“ řekla Rose na rozloučenou už si to šinula po silnici na střední školu. Ach jo, jak já jí závidím…..

,,Bello!“ ozvalo se mi za zády a už si to ke mně hnala Jessika s Angelou. Dvě mé nejlepší kamarádky. Hned za nimi šel Mike, Erik, Lauren, Ben, Lee a Samantha. To byla naše spiklenecká parta. Parta pubertálních výrostků….

,,Nazdar,“ řekla jsem zvesela, ale veselo mi nebylo. ,,Jaký byl víkend?“ zeptala jsem se Angeli. Otevírala pusu, aby něco řekla, ale místo toho spustila Jessika. Jako obvykle. Já ji, ale okázale ignorovala a otočila se s omluvným úsměvem opět na Angelu. Ta nad tím mávla rukou a řekla, že mi to poví ve třídě. Opět jsem se otočila na Jessikou. Obvykle, když mluví plácá nesmysli,ale to co teď řekla mě docela zajímalo.

,,Kdo se sem má přistěhovat?“ skočila jsem jí do řeči. Jen protočila oči. Celá ona.

,,Cullenovi přece. Doktor Carlisle Cullen s jeho dětmi. Edwarde, Alicí, Jasperem a Emmettem. Přistěhovali se o víkendu. Dneska mají nastoupit na střední školu.“ říkal jakoby se nic nedělo.

,,A odkud to víš?“ zeptala jsem se opět. Má zvědavost byla neukojitelná. Opět protočila oči.

,,Byli v obchodě mojí mami,“ řekla jakoby se nechumelilo. Pak se zamyslela a vypískla radostí. ,,Hele víš co?,“ otočila se ne mě.

,,Ne to opravdu nevím,“ řekla jsem mrzutě. Angela se zasmála, ale to Jessikou neodradilo.

,,Mohla by jsi vyzpovídat ségru. No víš, jak ona chodí na tu střední tak je tam určitě potká, no ne?“ radost v jejím hlase byla poznat na první pohled. Musela jsem uznat, že to ale nebyl až tak špatný nápad. Jessika někdy nebyla až tak strašná.

,,To by šlo,“ řekla jsem a dál pokračovala v chůzi do třídy.

Rosalie

Jako každé pondělí jsem zavezla sestru do školy a pak se sama vydala na střední školu ve Forks. Už jsem si zvykla že mám nejlepší auto ze všech. Co jiného můžete čekat od lidí z Forks, že? Jenomže ten den mě čekal překvapení a to docela velké….

Přijela jsem před školu a jako obvykle upoutala pozornost několik lidí. Zaparkovala jsem na svém místě a vystoupila z auta. To už u mě byla Angie se Sophií. Dvě mé nejlepší kamarádky, jinak žádné další nemám. Sice se mnou chtělo skamarádit spoustu lidí, ale já je odkopla. Nestojím po povyk.

,,Ahoj Rose,“ vykřikla Angie a vrhla se mi kolem krku. Hodila jsem na Sophii zmatený pohled. Ta se jen zasmála a zvesela řekla. ,,Lucas ji pozval na rande. Je v sedmém nebi,“ zachichotala se a koukal se k onu zmíněnému. Právě se bavil v kroužku kluků. Byl docela hezký. Hnědovlasý nakrátko ostříhaný. Měl milý úsměv a taky docela svaly. Hrál fotbal za školu.

,,Tak to ti přeji,“ řekla jsem Angie, která překypovala štěstím. Byla menší postavy. Nosila kontaktní čočky na moji prosbu, jelikož brýle ji neslušely. Hnědé vlnité vlasy a milý úsměv. Naše Angie.

To Sophie byla jiné. Černovláska s uhrančivýma očima a no, řekněme s velkýma dudama. To byli její přednosti. ,,Chci znát detaily. Jak se to stalo?“ zeptala jsem se Angie.

Otevíral a pusu a už chtěla něco říct, když v tu chvíli na parkoviště dojeli stříbrné Volvo. Většina lidí ztichla a s nimi i já. Naklonila jsem se k Sophii. ,,Kdo to je?“ sykla jsem na ni. ,,Cullenovi,“ šeptla a na nic víc se nezmohla, jelikož z auta vystoupily čtyři andělé.

Z místa řidiče vystoupil krásný hnědovlasí kluk. Vypadal docela naštvaně, ale zároveň pobaveně. Měl na sobě docela moderní oblečení a vypadal k světu.

Z místa spolujezdce vystoupila malá dívka. Vypadala jako elfka. Měla černé nakrátko ostříhané vlasy trčící do všech stran. Opět byla moderně oblečena.

Ze zadního sedadla napravo vystoupil blonďák. Měl ve tváři takový bolestný výraz smíchaný s vážností. Vypadal z nich nejdivněji.

No a pak, jako poslední z auta vystoupil ten nejhezčí kluk a světě. Měl nakrátko ostříhané černé vlasy, které měl schované pod hopérskou kšiltovkou. Pod mikinou se mu rýsovali svaly a na tváři měl přátelský vyraz.

Byl dokonalý…..a nejenom já si to myslela. ,,Je k nakousnutí,“ šeptla ke me Sophie a dál se rozplývala nad neznámí klukem. Ten jakoby to slyšel a obrátil hlavu směrem k nám. Pohlédl a na Sophii, Angi a pak se pohledem zasekl na mě.

V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Chvíli mě pozoroval se zamyšleným výrazem, pak se ale usmál a odvrátil hlavu z pátky. Stěží jsem nahodila srdce do normálu. Jako na povel pak všichni čtyři vykročily směrem ke škole. Byla jsem ohromena. Hodně ohromena.

,,Kdo že to byl?“ otočila jsem se opět na Sophii. Ta se ještě pořád dívala za vzdalující skupinkou. Musela jsem do ní drbnou, aby se probrala. ,,Co že to?“ vyhrkla. Já se jen zasmála společně s Angie, která se jako jediná nenechala unést jejich krásou. Ta měla oči jenom pro Lucase a ten zase pro ni. Ti měli štěstí…..

,,Kdo že to byl?“ zopakovala jsem otázku. Věděla jsem, že Sophie ví vždy všechno první. Vlastně je to naše informátorka. Co se kde šustne a tak. Co se bude dít, to všechno víme jako první. ,,Jo, to,“ hlesla. ,,Cullenovi. Děti doktora Cullena. O víkendu se sem přistěhovali, což mě přivádí k tomu, že jim asi bude tvoje mám dělat barák.“ Otočila se na mě. To mě nenapadlo. Večer se na to budu muset zeptat mámy.

,,No a počkej,“ vyhrkla Angie a zastavila Sophii, která byla nadchodu. ,,Co jména?“ zeptala se. ,,To nevím,“ pokrčila rameny. ,,Ale když dovolíš ráda to půjdu zjistit.“ Usmála se na nás a mizela v davu. Ještě chvíli jsem se koukala na místo kdo mizela a pak se otočila na Angie.

,,Pojď nebo přijdeme pozdě na hodinu,“ vyzvala jsem ji a posledně šli do školy. Celý den byla pak velice divný. Všichni a když říkám všichni tak všichni se bavili jen o Cullenech. Já osobně samozřejmě taky, ale né tak moc jako ostatní.

V duchu jsem je ovšem litovala. Museli si prožívat peklo, tím jak jsem tedy středem pozornosti. Ze všechno rozhovorů kolem jsem pochytila, že se sem přistěhovali z L.A., kvůli smrti jejich matky a že dvě děti jsme adoptovaní. Jména jsem zatím nezachytila. No a pak přišel oběd…..

Vzala jsem si na tác jablko, salát a minerálku. Na víc jsem s nezmohla. Cítila jsem se divně. Všechno mi do sebe splývalo a měnilo se ve šmouhu. Ruce se mi třásly a nedokázala jsem se na nic soustředit. Bylo to divní.

Chtěla jsem si jít sednou jako obvykle k našemu stolu. Kromě mě, Angie a Sophie s námi seděli i jiní spolužáci jako například Ben, Luk, Sabi a Terry. To jsou ti co zde sedí stále stejně jako já, jinak další jména bych vám říct nemohla, jelikož se každým dnem mění. Jinak řečeno: Kdo získá místo u našeho stolu, tak tam sedí.

Zrovna jsem se otáčela s tácem chtěla jít jenomže jsme do něčeho narazila. Tedy spíše do někoho. Zvedla jsem hlavu a setkala se s milým úsměvem toho nového svalovce.

,,Ehm…promiň,“ promluvila jsem jako první a uhnula pohledem od jeho očí. ,,Né ty promiň,“ promluvil ten nejkrásnější hlas jaký jsme kdy slyšela.

,,Jsem….“ Pokračoval, ale já ho už neslyšela. Koukla jsem se na jeho ústa, která se pohybovala ale já nic neslyšela. Divný. Pak se mi opět začala točit hlava a všechno začalo splývat do sebe. Pustila jsem z ruky tác,ale neslyšela jsem ho spadnout.

Koukla jsem se dolů a viděla rozsypané jídlo. Opět jsem koukla na toho anděla který se na mě koukla s …obavami? Asi se mi to jenom zdálo, jelikož barvy se míchali a měnily. No a pak nastalo černo. Tma a nic. Cítila jsem na své kůži studené ruce a pochytila nějaký ten pohyb. Pak jsem zřejmě ztratila vědomí úplně.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kam nás osud zavede.....Prolog + 1.kapitola: