Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kam nás osud zavede... 11. kapitola

30.03.2010 (11:15) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1994×

11. kapitola – Hezké narozeniny, Bello

Bella

Vzpomínky jsou jediný ráj, z něhož nemůžeme být vypuzeni.

Seděla jsem před televizí a prohlížela si stará DVD se mnou jako s hlavní hrdinkou a  vybírala ty DVD s filmy, za které jsem se nemusela stydět, jelikož jsem věděla, že i na to dneska večer přijde řada. Znala jsem totiž mamku s Rose. Vždycky si na tohle udělají čas.     Vytáhnou filmy, vezmou popcorn, sednou si k TV, pouští si je a smějí se mi pak. Říkají, jaká jsem byla a co je ze mě teď, a já to nesnášela. Částečně, samozřejmě, někdy to totiž byla sranda.

Povzdechla jsem si, když další krátký film se mnou skončil a s tím dohrálo i DVD a já byla nucena vstát z vyhřáté pohovky a jít tam dát nové a tohle někam schovat, jelikož tam byly dost pikantní ukázky mé osobnosti a to nebylo to pravé ořechové pro tento večer. Líně jsem se zvedla a bosky pře šla k televizi a jejímu vybavení. Chystala jsem se zrovna vyměnit ony DVD, když někdo zazvonil.

Zapomněly si klíče, byla moje první myšlenka a já zakroutila hlavou. Máma si vždycky brala klíče, navíc za tu dobu by ještě nebyly zpátky, takže tohle bude někdo jiný. Potlačila jsem vzteklé zavrčení a poznámku typu: kdo mě to ruší o narozeninách, místo toho jsem se částečně poupravila, nasadila příjemný úsměv a šla otevřít neznámému za dveřmi.

Otevřela jsem je a zkoprněla úžasem. Za dveřmi stáli dva fízlové v celé své kráse. Ale netvářili se tak jako obvykle, tedy hrubě a nelítostně, teď se tvářili smutně.

„Ech, přejete si?“ vykoktala jsem zmateně a rozhlédla se okolo sebe. Tahle situace mi naháněla strach.

„Vy jste Marie Bella Swanová?“ zeptal se opatrně ten starší z nich. Přikývla jsem a nasucho polkla.

Oba se zaráz zatvářili ještě sklesleji a vyměnili si jeden rychlý pohled. „O co jde?“ vydechla jsem nervózně.

Opět promluvil ten starší. „Mohli bychom na chvilku dál?“ zeptal se  opatrně.

Byla jsem zmatená, nervózní a nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem roztřeseně přikývla a trochu poodstoupila od dveří.

Prošli dveřmi okolo mě a zastavili se v chodbě. „Tudy, prosím,“ vykoktala jsem ze sebe a pokynula jim, aby šli za mnou do jídelny.

Usadila jsem se do čela stolu a dvou policistům pokynula, aby se posadili, kam chtějí. Netušila jsem, co chtějí, ale jak vždycky říká mamča: zdvořilost především.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se opět a snažila se tvářit vyrovnaně a že mám všechno pod kontrolou. Ve skutečnosti tak tomu nebylo. V duchu jsem úpěla, volala mámu a Rose, aby mě přišli zachránit z téhleté šlamastyky.

„Slečno Swanová...,“ začal pomalu ten starší policista a zatvářil se snad ještě víc smutně než předtím. „Je mi líto, že vám to musím říct zrovna já, teď, v tuto noční dobu, ale...“ Při jeho dalších slovech jsem bledla víc a víc...

„Opravdu to tu vydržíte sama?“ promluvil najednou ten mladší, když byli na odchodu. Přikývla jsem a snažila se ještě pořád udržet svoji hráz pláče na uzdě.

„Dobře tedy,“ řekl opět ten starší. „Zítra ráno k vám přijde někdo... ech, z úřadů,“ zablekotal. Roztřeseně jsem přikývla.

Úzkostlivě na mě pohlédl a nadechoval se k další slovům. Zavrtěla jsem hlavou. „To je dobrý, já to nějak... zvládnu,“ zamumlala jsem sklesle.

Bylo na nich vidět, že mi nevěří a tak jsem se pokusila nějak usmát, ale nešlo to. Prostě to nešlo a já cítila, jak přehrady mých slz pomalu praskají.

„Tak dobrá....“ řekl opět ten starší, pokynuli mi a pak se otočili a pomalu se vzdalovali.     Sledovala jsem jejich záda a dívala se, jak nasedají do auta a věnují mi opět jeden úzkostlivý pohled. Zase jsem se pokusila je ujistit úsměvem, že jsem pohodě, ale nebyla jsem. Věděli to oni a já taky.

Nasedli do auta, zapnuli majáčky a rozjeli se. Sledovala jsem, jak se zadek jejich policejního auta pomalu ztrácí ve tmě. Pak jsem se otočila, roztřeseně zavřela dveře a šla do obýváku, kde si spokojeně běželo další DVD se mnou jako s hlavním hrdinou.

„Kde jste?“ křičela malá hnědovlasá holčička a pobíhala sem a tam. „Mamííííí,“ zakřičela opět a zasmála se, když ji někdo chytil okolo pasu a vyzvedl do vzduchu. Máma.

Holčička se zasmála takovým tím sladkým smíchem, který vždycky všechny potěší, a dala mamince jednu velkou pusu na tvář. Pak se začala kroutit, takže byla dána na zem. „Teď se schovám já,“ vykřikla nadšeně a rozeběhla se kamsi pryč. Záběr pořád zůstával natočený na mámu, která s usmívala.

„Celý tatínek,“ zašeptala a usmála a se do kamery. Pak se otočila a začala nahlas počítat. „10... 9... 6... 5... 2... 1... Už jdu!“ vykřikla radostně a rozběhla se do křoví. Za chvilku se z křoví ozval dětský smích a pak slova: našla jsem tě.

Sedla jsem si na pohovku a dívala se na záběry v televizi jako omámená. Nezaregistrovala jsem, kdy přesně jsem začala brečet a kdy přesně jsem se hroutila na pohovku. Všechno pro mě přestalo existovat a já jen otupěle sledovala televizi a malinkou dívenku, jak se opět schovává před maminkou a pak jak snažně svoji maminku volá a ptá se: maminko, kde jsi?

Přesně na tohle jsem se mohla ptát i já. „Maminko, kde jsi?“  zašeptala jsem a další příval slzy mi vytryskl z očí.

Všechno teď bylo pryč. Rose, máma... naše šťastná rodina. Tohle všechno teď bylo minulostí. Zůstala jsem sama. Sama, sama...

Nevěděla jsem, co se mnou bude, ale bylo mi to jedno. Teď mi bylo jedno všechno. Chtěla jsem mámu, chtěla jsem Rose a chtěla jsem i rodinu. Byla jsem odhodlána si vzít život teď hned, ale nezvedla jsem se z pohovky a nešla jsem do koupelny ukončit svoje trápení.

Zhroucená na pohovce jsem se dívala na televizi a pozorovala snímek, na kterém byly tři dívky. Hnědovlasá dívenka, mladá blondýnka a usměvavá starší žena, a všechny se smějí a povídají si.

A pak kdosi, ten, kdo držel kameru, ji položil a přidal se k dívkám. Mužská postava se mezi nimi tyčila jako nějaká věž, ale z nějakého důvodu k nim patřila. Doplňoval je a smál se s nimi a jednu dobu pak docela nahlas řekl: „Mám vás rád, holčičky moje...“

Záběr skončil, televize potemněla, všechno skončilo a já tam ležela zhroucená na pohovce a plakala jsem. Za mámu, za Rose a za tátu… za všechny, kteří tu se mnou už nejsou...

Nikdo

„Carlisle, jak na tom jsou?“ zeptal se úzkostlivě černovlasý hromotluk a věnoval jeden pohled k zavřeným dveřím odkud se ozývaly tiché nářky.

„Jsou v pořádku, v rámci možností. Udělali jsme to, co jsme měli a přeměna zatím probíhá tak, jak má,“ zamumlal sklesle muž a unaveně si třel spánky. Měl by cítit radost, že jeho milovaná s ním bude navždy, místo toho cítil smutek.

„Co budeme dělat?“ zeptal se opět hromotluk.

Muž zavrtěl hlavou a povzdychl si. „Budeme muset odjet, nejlépe ještě dneska večer. Aljaška by byla jako útočiště skvělá,“ dodal unaveně a černovlasý chápavě přikývl.

Zespod domu se ozvalo povzdechnutí a hned na to se vedle nich objevil Edward. Tvář měl zkroucenou bolestí. „Mohl bych se jít... rozloučit?“ zeptal se sklesle a podíval se prosebně na otce.

Zavrtěl hlavou. „Tady jsme skončili, Edwarde,“ řekl muž a smutně se na svého adoptivního syna usmál.

Jemu do smíchu nebylo, jelikož on sám teď trpěl snad víc, než ty dvě ženy vedle v místnosti. On tady nechával své srdce a cítil se přitom podivně prázdný...

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kam nás osud zavede... 11. kapitola: