Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi to opravdu ty? - 15. kapitola

12.05.2012 (15:45) • NathalkaSimova • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1434×

Isobel

Celá zmatená jsem vyklopýtala z koupelny. Nakoukla jsem do Rickova pokoje. Byl ještě vzhůru.

„Ehm, Ricku?" zeptala jsem se váhavě a jemně k tomu zaťukala na dveře. Otočil se ke mně.

„Joup?" zeptal se. „Co potřebuješ, Izzie?" To byl celý on. Poslední dobou mi říkal všelijak. Nejvíce se pravděpodobně uchytila

„Izz". Ne, že by mi to nějak vadilo, ale byl to prostě nezvyk.

„Vlastně... chtěla jsem se zeptat, jestli sis teď někdy nepůjčoval můj župan?" Díval se na mě naprosto nechápavě.

„Ne, o ničem nevím. Měl bych?" zeptal se. Podívala jsem se mu do očí. Nelhal mi, to bych poznala.

„Ne, nic, asi jen se mi něco zdálo. Promiň za vyrušení." Usmál se na mě a otočil se zpět k nedodělané práci. Chvíli jsem ještě stála na prahu pokoje a „nasávala" aroma. Máta a meruňka. Divné.

Lehla jsem si do postele a hlava se mi příjemně točila. To by mohlo být pravděpodobně z té horké vody, usoudila jsem a nehodlala se tím dál zabývat. Přemýšlela jsem nad Rickem, nad Susan a Connym. Co když by se mohl opravdu změnit? Co kdyby to Susan dokázala? Mohla bych ho pak snést o něco lépe? Při těchto myšlenkách jsem upadla do říše snů.

Zdál se mi sen. Všude bylo bílo a zima. Poznala jsem sníh. Byla jsem v parku jako minulé odpoledne. Až na ten rozdíl, že jsem byla Rickem. Viděla jsem se naproti sobě a s uličnickým výrazem se blížila k druhé Isobel se sněhovou koulí. Isa utíkala, avšak po nějaké době se mi podařilo zastrčit sníh pod mikinu. Isobel zavřeštěla.

Zaječela jsem i ve skutečnosti. „Uááá!" vyjekla jsem a rychle vyskočila z postele. Měla jsem otevřené okno a z něj se někdo nakláněl pro druhou várku sněhu. Shodila jsem ze sebe již rozmočenou ledárnu a začala se zahalovat dekou. „Jsi. Se. Dočista. Zbláznil. Ne?!" ječela jsem na toho idiota nasupeně.

„Je čas vstávat, hrdličko," zacukroval provokativně Conny a stačil se smíchem zmizet dřív, než jsem na něj ze vzteku stihla hodit polštář. Ten mě tak brutálně naštval!

Rychle jsem se převlékla do riflí a obyčejného tmavého trika, na to hodila volnější černou mikinu a nasupeně se vydala do školy. Když jsem procházela obývákem, narazila jsem na Susan.

„Že se změní? On?! Nikdy!!" Zabouchla jsem naštvaně dveře a odkráčela kamsi do parku. Po cestě jsem si v trafice koupila žvýkačky. Nebyl to sice kartáček, ale pořád lepší než nic. Sedla jsem si na lavičku, u které jsme včera s Rickem dováděli, a litovala svých činů. Jistě - Conny se už nenapraví, ať jsem jakákoli. Je pravda, že jsem to dneska přepískla. Hlavně se Susan. Chudák holka si to nezasloužila.

„Co tu sedíš takhle sama?" ozval se z ničeho nic povědomý hlas. Rick. Vzhlédla jsem k němu a nešťastně se na něj usmála.

„Přemýšlím," odpověděla jsem.

„Na to máš školu," opáčil. „A vlastně... co bys řekla na to, kdybychom se na dnešek ulili a vyrazili si do města? Vsadím se, že ještě nemáš hotové všechny vánoční nákupy!" A sakra, na ty jsem úplně zapomněla. Měl mě už přečtenou.

„Tak dobrá," souhlasila jsem. „Ale jen dneska." Kývnul a už jsme vyrazili na autobus. Člověk by řekl, že jízda veřejnou hromadnou dopravou je na dvě věci, ale my si ji docela užili. Rick trefně napodoboval babičky křičící do mobilů a vousaté děduly funící při spánku. Byla to skutečně zábava.

V obchodech jsme jen tak okukovali zboží - ani jednoho z nás nákupy odjakživa nebaví - a přemýšleli, co komu koupit. Susan jsem na omluvu koupila krásné růžové lodičky a k tomu upnutou minisukni v tomtéž odstínu. Pro Alici jsem sehnala krásné třpytivé náušnice s modrými kameny uprostřed, pro Bellu jednoduchý řetízek na krk se srdíčkem, pro Edwarda nějakou knížku s notami od Mozarta a pro Jaspera (tomu se to vymýšlelo nejobtížněji) jsem nakonec vybrala překrásné zrcadlové brýle, které se k takovému modelovi, jako je on, perfektně hodí (tedy, alespoň podle mě). Pak zbývala už jen jediná osoba. Rick. Ale jak mu mám něco vybrat, když vybíráme dárky spolu (mimochodem, děkuji ti za ten nápad s brýlemi)? Pak mě něco napadlo.

„Ehm, chtěla jsem říct... no... víš, já jsem si spletla odstín těch bot a vím, že Susan by chtěla pravděpodobně růžovofialové než světle růžové, takže se tam asi vrátím. Moc ráda bych tě toho ušetřila, vím, jak se ti v tom obchodě nelíbilo," zakřenila jsem se na něj. Okamžitě mě pochopil a chytnul se záchraného lana.

„Jo, tak dobře, stejně jsem ještě potřeboval koupit dárek Connymu, přece jen je to můj kamarád," blekotal. Domluvili jsme si místo srazu, zamával a rázem jsem byla sama. Tak, Iso, co mu jenom koupíš?

Videohry nehraje, knihomol to není, srandista to je, ale žádný nápad na to není... Toulala jsem se po obchodech a prohledávala výlohy. Upoutala mě drogerie, kde měli vystavený jeho oblíbený sprchový gel.

Zaplula jsem dovnitř a dívala se kolem. Všude bylo spousty dóziček a tub s gely, že jsem byla úplně vedle. Hlavně v pánské uličce, to jsem byla naprosto bezradná. Naštěstí prodavačka ochotně pomohla a o chvíli později jsem v ruce držela mátový sprchový gel a jemnou, na první dojem příjemnou vanilkovou kolínskou. Se svými úlovky jsem byla naprosto spokojená.
Dorazila jsem do domluvené kavárny o pár minut později. Rick tam už čekal. Oba jsme se na sebe nenápadně culili a u kávy trochu poklábosili. Odpoledne jsme si na cestě zpátky opět užili jízdu MHDčkem a celí rozdovádění dorazili domů. Rick mi po ránu zvednul mizernou náladu, za což jsem mu byla nesmírně vděčná.

Susan jsem se omluvila a dala jí novou růžovou sukni. Ta jako kdyby na všechno zapomněla a po celý večer na ni pěla ódy a vymýšlela nejrůznějí outfity. Doufám, že ji nenapadne si k tomu koupit podobné boty, nerada bych hledala další dárek k Vánocům.

Později večer mi zazvonil mobil. Byla to Alice. „No?" zahuhlala jsem už na pokraji spánku.

„Ahoj Iso," ozvala se. „Jen mě tak napadlo, že bychom si mohly zítra zajet na nákupy," navrhla. Obrátila jsem oči v sloup.

„Jeď si s kým chceš, ale mě z toho vynech, nakupovala jsem dneska. Opravdu nemám zájem," žadonila jsem. S Alicí jsem nakupovala jen jednou a bohatě mi to na celý život stačilo. Byla ještě horší než Susan. Na druhém konci se ozval zklamaný povzdech, ale kupodivu mě ani nepřemlouvala.

„Tak dobře, pojedu jen s Bellou. Ale přijedeš k nám před Vánocemi, než odjedeme do Evropy za zbytkem rodiny? Chtěli bychom je oslavit i s tebou," snažila se mě umluvit. Zamumlala jsem sotva znatelný souhlas. „Super," zajásala nadšeně.

„Odjíždíme dvacátého, tak se stav," řekla a zavěsila.

Tak oni pojedou do Evropy? Děda a bábi Cullenovic v tom všem jedou taky? Z ničeho nic jsem pocítila velké nutkání to tajemství rozluštit, ať to stojí cokoli...

Děkuju moc všem čtenářům za komentáře, pořád mi dělají radost a dávají mi sílu psát dál. =) Možná se vám zdají nějaké kapitoly nudnější nebo nepodstatné (viz. třeba proč se Is tolik čertí ohledně Susan), ale pro mě k příběhu patří, nějaké hodlám využít i v budoucnu, snad mě pochopíte. =)

Byla bych ráda, kdyby se tu shromáždilo alespoň pět komentářů, ať mám nějaký záchytný bod v psaní, ať vím, že to není zbytečné. =) Předem děkuji,

nathalkasimova

Autor: NathalkaSimova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi to opravdu ty? - 15. kapitola: