Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem tu! 2. kapitola

29.05.2011 (21:15) • skodovavera • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3305×

Jela jsem černým městem a představovala si nemožné… Co kdyby se vrátil? Odpustila bych mu nebo by nebylo co odpouštět? Padli bychom si do náruče? Bells! Vzpamatuj se! Prudce jsem zabrzdila a chytila se za hrudník. Byla chyba tam jet. Teď už jsem ale nemohla couvnout.

Zhluboka jsem se nadechla a opět vyjela na silnici. Všechno ubíhalo tak pomalu, až to bylo strašné. Bylo to, jako by mi někdo dával ještě čas se otočit, ale to já neudělám. Když už jsem v mém milovaném autíčku, tak to dotáhnu do konce.

Uvědomila jsem si, že to jak jsem se napomenula… tak mi říkával on. Ne! Ne, ne, ne, ne! Nebudu zastavovat. Nebudu! Přidala jsem na plyn až můj náklaďáček bolestně zaprotestoval. Proč musím být vzhledem k němu tak choulostivá?

Když už jsem dojela na záchytný bod, tak jsem zastavila deset metrů od něj. Ještě chvíli jsem se zhluboka nadechovala a vydechovala. Tak jo, teď je řada na tobě, Bello. Pomalu jsem vystoupila z auta. Byla pořád tma, ale už jsem viděla, jak se na východě něco růžoví.

Jakmile jsem zamknula auto a klíčky strčila do kapsy, tak jsem mohla jít. Vykročila jsem do zčernalého lesa a snažila se být co nejvíce nenápadná. Co kdyby? Stejně to bylo bezúspěšné. Stejně jako tenkrát jsem několikrát padala. Neměla jsem cvik. Došla jsem tam, až když bylo na obloze ranní slunce.

Tentokrát jsem došla bez problémů doprostřed. Rozhlížela jsem se okolo a zjistila, že je to tu pořád stejné. Akorát tu nebyly kytky… a tráva nebyla zelená… Pořád to byla ta dokonalá plošina vytvořená do dokonalého kruhu.

„Edwarde!“ zvolala jsem.

Nic. Proč by tady ale nebyl, když mi mé podvědomí přímo nakazovalo, ať sem jdu. Chytila jsem se za pusu a uvědomila jsem si, že jsem řekla jeho jméno. Jeho! Vždyť jsem na něj nemohla ani pomyslet a teď to vyslovím bez problémů.

Zvláštní. Jméno jsem sice vyslovila, ale už jsem začínala cítit tu díru, která se tak ráda zvětšovala, která mě tak ráda trápila. Založila jsem si ruce na hrudník a sedla si na trávu. Začala jsem zhluboka dýchat, ale bylo to jako bych do plic nepřijímala žádný kyslík. Jinak řečeno: bylo to nanic.

Než jsem se stihla vzpamatovat, tak už bylo dopoledne pomalu za mnou. Seber se! nakazovala jsem si. Pomalu, ale rozhodně jsem vstala. Naposledy jsem si prohlédla louku a širé nebe nad ní a potom… širé nebe? Až teď jsem si uvědomila, jak je pro jiné lidi krásné počasí.

Pro mě nebude už krásné počasí nikdy. I kdyby svítilo slunce sebevíc a mraky už se nikdy neobjevily. Smutně jsem se pousmála a vykročila pryč. Cesta zpátky už probíhala lépe, protože jsem věděla, kde jaké kořeny jsou atd.

Jakmile jsem vykročila z lesa, tak jsem si uvědomila, že už je odpoledne. Ten čas ale letí. Musela jsem zakroutit hlavou. Potom už jsem smutně odkráčela k autu, jako robot odemkla, nastartovala a sedla do auta. To poznání bylo hrozné.

Byla jsem zvyklá na strašné sny, ale tohle? Vždyť to vypadalo tak reálně… skutečně! Jakmile jsem dojela domů, tak jsem zjistila, že něco není pořádku. Slyšela jsem hlasy mámy. Mluvila s Charliem o… mém odjezdu?

Vystoupila jsem z auta a zamkla ho. Už mi to pomalu leze na nervy dělat obvyklé věci. Jenže co se dalo dělat? Jsem přece člověk! Neohrabaně jsem spadla a uhodila se do kolena. Naštěstí bylo jen odřené. Žádná zlomenina.

Vstala jsem bez jediné známky pláče a rozhlédla se. Všechno bylo pořád stejné (jak typické), žádná změna. Došla jsem k okapu, vzala klíče a odemkla si do domu. Než jsem stihla jakkoli zareagovat, už jsem byla v nějakém náručí. Byla to máma.

„Ó, zlato! Tolik mě to mrzí!“ Moc dobře jsem věděla, co tím myslí, ale rozhodla jsem se dělat hloupou.

„Co by tě mělo mrzet, mami?“ Ona se odtáhla a pátravě se mi zadívala do očí. Věděla jsem, že mě má přečtenou.

„Ty moc dobře víš, co mě mrzí.“ Smutně jsem se usmála a přikývla. „Bello, pojeď se mnou do Jacksonvillu, prosím. Uvidíš, že se všechno zlepší a –“

„Ne!“ přerušila jsem ji. „Mami, já chci zůstat tady. Forks je můj domov,“ řekla jsem a uvědomila si, že je to pravda.

„Bello, on se už nevrátí,“ řekla máma lítostivě. Ocenila jsem, že neříkala jeho jména nahlas. Nepřesvědčila bych ji v tom, že tu chci zůstat, kdybych se zhroutila na zem a začala lapat po dechu.

„Já vím. Už mi to došlo.“

„Bello, vidím, co to s tebou dělá! Vždyť vypadáš jako zombie!“ Při slově zombie nakrčila nos. Líp bych to nevystihla. Zombie.

„Já tu chci zůstat! Mám tu kamarádky, zvykla jsem si na prostředí, školu-“ Máma se na mě podívala stylem: „Vážně?“ a aby dodala na vážnosti, tak pozvedla jedno obočí.

Potom jsem zmlkla a šla se s kroucením hlavy posadit na pohovku. Tenhle rozhovor bude nejspíš chvíli trvat. O čem chce se mnou, proboha, mluvit? Já tu chci zůstat s tátou. Mě nepřesvědčí. Mě ne. Charlieho jsem tu zatím neviděla. Zajímalo by mě, jak na sebe navzájem reagovali.

Nenáviděli se? Tajně po sobě pokukovali? Bylo zvláštní smýšlet o nich jednotně – už se dlouho neviděli. No, vlastně jo. Když jsem byla v nemocnici, tak tam byli společně, ale to bylo jen na chvíli. Máma se posadila vedle mě do tureckého sedu. Neuvěřitelné, jak při tom omládla. Dívala se před sebe a přemýšlela, co má říct, aby mě přesvědčila.

„Bello, máš ráda slunce, je to tak?“ Jenom jsem přikývla. V tomhle mě měla prokouknutou až do hloubky. Bylo by zbytečné jí odporovat. „Proč jsi tedy pořád ještě tady?“

„Protože tu mám kamarádky,“ opakovala jsem jako robot.

„Charlie mi říkal, že se s nimi poslední dobou moc nevídáš.“

„Vídám se s nimi často!“ zaprotestovala jsem, ale znělo to jako lež.

„Jak často je často?“

„Každý den.“

„Mimo školu?“

„Dobře, máš mě! Vídám se s nimi jen ve škole, ale já chci zůstat tady!“

„Víš co? Uděláme kompromis.“ Tázavě jsem se na ni podívala. „Pojedeš se mnou na týden do Jacksonvillu. Školu ti omluvím, a pokud se budeš chtít vrátit, tak ti nebudu bránit.“

Velkorysá nabídka – ale ne pro mě. Tak dlouho? Týden… sedm dní. Složila jsem si hlavu do dlaní a přemýšlela, jak se jí vymluvit. Ne že bych mámu neměla ráda – to ne, ale chci zůstat tady.

„Moc dlouho,“ řekla jsem mrzutě a bezvýrazně.

„Pět dní!“ Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou.

„Zameškám školu! Mám hodně učení!“

„Čtyři dny a tím končím.“ Poraženecky jsem vydechla. Ona si nedá pokoj.

„Dobře, dobře!“

„Tak se mi líbíš,“ řekla, usmála se na mě. „Chci pro tebe to nejlepší.“

„Já vím. Jdu si sbalit.“

„Nechceš pomoct?“ zavolala ještě za mnou.

„Ne, zvládnu to sama,“ řekla jsem a už si to kráčela do pokoje.

Nebudu vám lhát. Ty komentáře k minulé kapitolce mě opravdu potěšily a úplně šílím jen nad tím, že mi někdo zanechal nějaké ty smajlíky. Také kvůli tomu je tu tahle část tak brzo. Tak copak? Zklamáni? Nadšeni?

Kapitola 1. x Kapitola 3.

Shrnutí

Autor: skodovavera (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem tu! 2. kapitola: