Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem jenom člověk, ale co vy… ?

14.11.2009 (09:00) • KateCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1113×

Jsem jenom člověk, ale co vy…???

Kapitola první:

Začátek

,,Jsi v pořádku Kate… ?“ Co se to proboha stalo?!? Ležela jsem na posteli a vedle mě seděla moje matka.

,,Mami…já…“ Ale nemohla jsem mluvit. Ani myslet… ! Bolelo mě celé tělo.

,,Co se stalo… ?“ vykoktala jsem nakonec.

,,Měla jsi autonehodu, srdíčko.“ Chtěla jsem se na posteli víc napřímit, ale bodalo mě na žebrech. Nejspíš sem měla nějaké zlomené. Nic sem si nepamatovala.

,,Sestro… ! Sestro… !“ zvolala mamka…,,Dejte jí něco proti bolesti“ Sestra přiběhla a něco mi vštříkla do kapačky. Asi po 15 sekundách sem ucítila úlevu ale taky velkou ospalost.

,,Spi… budu u tebe…“ slyšela jsem ještě mamku. A pak sem se ponořila do spánku. Zdáli se mě chaotické sny. Nejjasnější byl o silnici, která se kolem mě vlnila jako had. A pak sem uviděla člověka. No…nevypadal jako člověk, na to byl nadpozemsky krásný. Díval se na mě černýma nebezpečnýma očima. Zírala jsem na něj a on taky. Pak sem uslyšela ránu… !

***

Znovu jsem otevřela oči. Venku bylo černo. Měsíc jasně svítil přes okno. Mamka u mě byla,

ale vyčerpáním usnula. Slyšela jsem její tiché oddychování. Hlava mě už tak nebolela. Žebra ale stále ano. Zůstala jsem klidně ležet a pokoušela jsem se znovu usnout. Spánek však nepřicházel. Začala jsem vzpomínat na sen. Ten nadpozemsky krásný člověk mi pořád nešel vypudit z hlavy. Přemýšlela jsem tedy o silnici. Bylo už šero-stmívalo se. Já jsem jela z brigády a měla jsem puštěné rádio. Nahlas sem si zpívala známé písně. Stromy míjeli pomalu. Přidala jsem. A najednou zpoza stromů někdo vystoupil…

***

Mamka se najednou probudila a ihned na mě pohlédla. ,,Už si vzhůru… ? Promiň, ale usnula jsem a…“

,,Mami, nejsem jediná, kdo tady má nárok na spánek.“ Podívala se na mě svýma krásnýma modrýma očima, které mám po ní.

,,Ano, to je pravda…“ řekla a  pohladila mě po hlavě. Sestra přiběhla, jako by jsme na ni volali a kontrolovala mi puls a podávala léky. Pak se usmála a řekla:,,Myslím že už můžete jít na pokoj s menší péčí.“

,,Ano, za chvíli se přesuneme…“ odpověděla jí mamka. Sestra odešla a maminka se na mě znovu podívala.

,,Jak ti je… ?“

,,Nic moc… popravdě mě bolí žebra a taky noha“ odpověděla jsem jí. Mlčela, tak jsem přerušila ticho jako první. ,,Mami… stále pořádně nevím co se stalo. Pamatuji si jen malé útržky…ale nedává mi to smysl.“ ,,No…“začala opatrně ,, Jela jsi z brigády, a narazila jsi do stromu…“ Na jejím pohledu jsem viděla že ví ještě něco.

,,Mami, řekni mi všechno, prosím… !“ Podívala se na mě ustaraným pohledem.

,, Když si narazila, byla jsi daleko od města, ale někdo tě našel…“ Co.. ? Jak mě mohl tak daleko někdo najít… ? Kolem mě byli jen lesy…Nikde ani chata. Vzpomněla  jsem si na oči černé jako noc, jak se na mě dívají…ale teď jsem v nich poznala zděšení.

,,Ten někdo zavolal sanitku ale když přijela, byl už pryč.“ Podívala se na mě, jako kdybych něco věděla a nechtěla jí to říct. Já sem ale nechtěla mluvit. Přemýšlela jsem nad očima i nad tajemným zachráncem.

Pak mě přesunuli na jiný pokoj. Byl hezčí bez všech těch přístrojů. Řekla jsem mamce, že může jít domů. Nevěděla jsem sice, co tam bude dělat, ale nechtěla sem jí mít u sebe jako by mi bylo 5 let. Tátu nemám. Zemřel když mi bylo sedm, ale stále si ho jasně pamatuji. Mamka byla skoro 10 let sama. Před dvěma měsíci však poznala George. Myslím, že oba jsou do sebe zamilovaní. Teď je srpen a já sem před několika dny oslavila 17 narozeniny. Na začátku září jsem měla jít na novou školu do třeťáku. Museli jsme se přestěhovat,protože dostala novou pracovní nabídku, která se nedala odmítnout.. Byla architektka. A navíc to měla i blíž k Georgovi-byl totiž američan. Mě přestěhování to nevadilo, protože sem nikdy neměla dobrou kamarádku. Jen takové ty kamarády, se kterýma sem se bavila u jen oběda. Před pár dny jsme se právě přestěhovali do Forks,  který leží ve státu Washington. Je to velmi deštivé městečko, ale já mám déšť ráda. Byla to velká změna ale věřím, že se tu rychle zabydlíme.

Do školy sem se však netěšila. Určitě na mě budou všichni koukat a vyzvídat. Vždy jsem měla vyznamenání.Znovu se mě zmocnil spánek. I teď se mi zdálo o chlapci který se na mě díval svýma černýma očima.

***

V nemocnici jsem zůstala přesně týden. Do Forks sme se vrátili dopoledne a k mému velkému překvapení svítilo slunce. Měli jsme pronajmutej malej domek za městem. Domek byl sice malý, ale měl svoje osobní kouzlo.Měla pokoj hned vedle koupelny a ložnice byla až za ní. Obývák byl velký o s velkou pohovkou. Kuchyň- ta byla nejlepší, protože měla velkou ledničku. Pomalu se mi ve Forks začínalo líbit. K tomu všemu mi k příjezdu z nemocnice koupili nové autíčko. To staré se muselo dát do šrotu. To nové bylo Mk1 Austin mini a mělo tmavě modrou barvu. Moc se mi líbilo, protože bylo malé a starší, takže jestli o něco ťuknu, tak to nebude moc velká škoda.

Po přijetí sem šla mamce pomoct s obědem. Když jsme se najedli, měla jsem v plánu jít do lesa na malou procházku. Taky jsem chtěla pořádně prozkoumat okolí. Radši sem si vzala staré tepláky a nepromokavé boty. Určitě si od vlhkých cestiček zamažu nohavice, tak sem nechtěla mít hned špinavé rifle. Okolo našeho nového domu byli jenom lesy. Až asi 500 metrů za kopcem byli vidět první domky Forks. Dokonalá samota. Právě toto mě vyhovovalo. Vyběhla jsem ze dveří a hned jsem stoupla do jediné kaluže na chodníku. ,,Kruci.“ Samozřejmě sem se nahodila až po kotníky. Vzdychla jsem ale nenechala se odpudit. Dnes je krásně a tak sem se vydala na sluneční světlo.

Vyšla jsem po lesní cestičce do lesa. Vzdych byl vlhký a příjemný. V klidu jsem šla po cestě a poslouchala veselé ptáky, jak si zpívají v korunách stromů. Přemýšlela jsem, jaká zvířata tu ještě žijí. Jeleni,a hlouběji možná i medvědi. Otřásla jsem se při pomyšlení na obrovského medvěda, který by se na mě řítil. Kousek od cesty jsem uviděla spadlí strom. Byl suchý,a tak jsem se šla posadit. Spokojeně jsem si pobrukovala. Jako obvykle jsem se v myšlenkách zatoulala ke krásnému chlapci i k jeho krásným očím. By tady odtud? Nebo to byl turista.? Uvidím ho někdy, abych mu poděkovala? Uvidím někdy ty krásně nebezpečné oči? V hlavě se mě honili nezodpověditelné otázky. Ve stínu mi nebylo tak teplo jako na slunci, tak jsem se zvedla a začala postupovat mezi prořídlím lesem. Jak sem tak postupovala a užívala jsem si tepla uslyšela jsem… no… jakoby nějaké zvíře utíkalo před šelmou. Bylo to ale hodně daleko, tak sem si tím nebyla jistá. Byl to dusot kopyt. Jelen se stále přibližoval a žádnou šelmu jsem neslyšela. Rychle jsem se chovala za strom. Jelen utíkal jak nejrychleji dovedl. Šelma ho však dostihla. Dusot ustal a bylo zase ticho. Čekala jsem jestli se neozve nějaké trhání masa nebo něco takového. Ale nic se nedělo. Byl klid. Dobrých 10 minut jsem napjatě čekala, než sem se odvážila vykouknout zpoza stromu. Jelen ležel daleko ode mě a nic jiného tu nebylo. Avšak najednou jsem,ještě dál než byl jelen, uslyšela velmi tichý smích, že jsem si ani nebyla jistá, zda se mi to nezdá.

Já jsem chtěla zůstat živá a tak jsem rychle odklopýtala pryč. Překvapilo mě, že jsem byla tak daleko.

***

Když sem se konečně dostala domů, mamka i George  na mě kulili oči. Neuvědomila jsem si, že jak sem rychle běžela, pořád jsem padala a vypadala jsem jako strašák. Navíc jsem měla zornice doširoka rozevřené strachy. ,,Kate, kde si byla…. ? A co se ti proboha stalo… ?“ spustili oba najednou. Vše jsem Georgovi řekla. Vlastně jsem vynechala to, jak se mi zdálo, že jsem slyšela smích. A to je právě to- zdálo. Nemám tušení, kdo by se tak daleko zatoulal. Georg mě varoval, že to tu není, jako u nás ve městě. Tady se zvířata potulují sama. Už jsem neměla chodit do lesa. A ani se mě tam nechtělo. Po zbytek dne jsem si vybalovala věci z nemocnice a uklízela pokoj. Nejvíc místa mě v pokoji zabrali knihy. Většina z nich byli romány. Miluji je asi proto, že jsem žádnou velkou lásku nikdy nezažila. Nikdy jsem se ani s nikým nelíbala. Nestála jsem o to. A jsem neměla s kým. Ani nevím, zda bych chtěla být někým z těch románů a zažít to.

***

Šla jsem brzy spát.Když jsem se zahrabala pod peřinu, uslyšela jsem, jak dešťové kapky začínají padat na parapet. Déšť mě uklidňoval a rychle jsem usnula. Alespoň budu na zítřejší první den školy připravená.

***

Prosím komenty... Kate

Autor: KateCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem jenom člověk, ale co vy… ?: