Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jmenuji se Isabella Swan a jsem superhrdinka - 1. kapitola

21.10.2011 (11:45) • dubironecek2 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 984×

1. kapitola

Když jsem se probudila, byla ještě tma. Byla jsem zmatená a vyčerpaná. Díra v mé hrudi na sebe opět začala upozorňovat. V hlavě mi okamžitě naskočily události posledních dnů. Krásný prosklený dům v plamenech – hořící piano – prosící Ian a několik členů Rady – šťastný pár v parku. Do očí mi vhrkly slzy. V podstatě jsem ničeho nelitovala, snad jen své hlouposti. Jak jsem mohla věřit Radě? Jak jsem mohla být tak blbá? Slzy se nedaly zastavit, vzlyky ztišit. Stočila jsem se do klubíčka a brečela.

„Isabell? Děje se něco? Jsem doktorka Warksová, počkej, jen rozsvítím.“ Najednou se rozsvítilo světlo, chvíli trvalo, než si mé oči zvykly. Pak jsem spatřila mladou doktorku menší postavy s přísným výrazem ve tváři, který ještě podtrhovaly brýle nasazené na špičce nosu. „Tak stalo se něco?“

„Kde to jsem? A kdo jste vy?“ zeptala jsem se.

„Jsi v Ústavu sv. Nepomuka. Přivezl tě sem Doctor. Zachránil tě před trestem Rady. Vzpomínáš, Isabell?“

„Nejsem Isabell, jsem Bella. Tak mi, prosím, říkejte. Ústav sv. Nepomuka? Nikdy jsem o něm neslyšela. A Doctor? To je ten vysoký, ten s těmi schopnostmi, že? Ten, co mě uspal, že? Teď mě má taky v moci? Působí na mě?“

„To nevím, Isa… tedy Bello. A promiň, zapomněla jsem se představit. Jmenuji se Emily Warksová a jsem tvá osobní lékařka společně s panem Zacharym, tedy Doctorem.“

„Těší mě. Já jsem Bella Swan, jak asi víte. K čemu potřebuji doktorku? Nejsem přece nemocná, teda možná těch pár škrábanců, ale k tomu nepotřebuju být v nemocnici.“

„Taky tady nejsi kvůli těm šrámům. Jsi v léčebně pro… pro různá stvoření. Měla by sis tady odvyknout používat své schopnosti, odvyknout si být superhrdinkou.“

„Aha. Jo, takže jsem brána jako stvoření nebezpečné pro lidi. Hmm, fajn.“ S úšklebkem jsem se posadila. Venku už svítalo. Docela by mě zajímalo, jak mě chtějí přinutit přestat používat své schopnosti.

„Hned po snídani tě čeká představení na terapii. Doctor si myslí, že to zvládneš už dnes. Určitě to znáš z různých filmů. Až budeš vyzvána, řekneš, jak se jmenuješ, kdo jsi a proč jsi tady. Abys byla schopná terapie, musíš přiznat sama sobě, kdo jsi a proč jsi tady. Tak, teď tě nechám chvilku o samotě. Támhle za těmi dveřmi je koupelna a za chvíli tady někdo přijde se snídaní. Tak zatím! Před terapií se pro tebe zastavím.“

Doktorka domluvila a odešla. Zůstala jsem sama. Koupelna. Sprcha mi vždycky pomohla. Pustila jsem na sebe proud horké vody. Rány, které jsem měla po celém těle, zpočátku pálily, ale alespoň ta bolest přehlušila bolest psychickou. Nevím, jak dlouho jsem tam jenom tak stála, ale nejspíš to bylo dlouho. Nejednou se z vedlejšího pokoje ozvalo hlasité zvolání: „Snídaně!“ které mě donutilo zastavit sprchu. Osušila jsem se a zabalila do ručníku. Když jsem vešla do pokoje, na stole čekala snídaně a na křesle byla taška nejspíš s mým novým oblečením. Našla jsem si pohodlné tepláky a tmavé tričko a posadila se ke stolu. Snídani jsem snědla, aniž bych tušila, co jím. Myšlenkami jsem byla mimo. Snažila jsme se nevzpomínat a udržet můj hrudník pohromadě.

Po chvíli se ozvalo klepání na dveře a hlas doktorky Warksové: „Tak co, Bello, připravená?“

„Jo, asi jo. Už jdu.“

Vyšla jsem ze dveří a prohlédla si chodbu. Nevypadalo to tu jako v léčebně, spíš jako v hotelu. Ale stejně mi to moc odvahy nedodalo. Své oči jsem stočila k lékařce. Její přísná tvář se roztála pod mým pohledem a já si uvědomila svou moc. Napadlo mě, že bych jí mohla podsunout nějakou myšlenku, ale asi by to pro mě nebylo moc dobré. Určitě tady mají nějaká opatření proti mně a taky jiným bytostem.

„Tak pojď, už na nás čekají.“ Cože? Čekají? Nejradši bych utekla, schovala se někam do kouta nebo se stala neviditelnou, jako to umí Noah. Noah a ostatní superhrdinové. Zrádci. Už zase mi oči zalívaly slzy, ale teď jsme si nemohla dovolit zhroutit se. Otřela jsem si tváře a rázným krokem vstoupila do místnosti plné lidí. Všichni seděli v kruhu a své pohledy směřovaly ke mně. Několik lidí v bílých pláštích stálo vzadu u zdi. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zastavila. Slečna Warksová mě popostrčila ke dvěma volným židlím. Posadila jsem se a doktorka vedle mě. Pohledy všech přítomných mi vadily. Najednou se někdo postavil a začal mluvit. Podle mě to byl upír. Krásný, jako socha vytesaná z mramoru, nakrčoval nos tak, jak to dělal Jasper v přítomnosti lidí. O čem mluvil, nevím. Mou hlavou se zase proháněly vzpomínky na ty krásné dny, které jsem trávila s upíry. Kolem hrudi jsem si automaticky obmotala ruce. Bolelo to. Vzpomínání bolelo. Teď jsem si ale nemohla dovolit zhroucení. Ne, teď a tady opravdu ne. Ukázala bych svou zranitelnost. Přestala jsem naprosto vnímat, co se děje, a soustředila se na to, abych se nerozbrečela.

„No tak, Bello. Představ se, v noci jsem ti to vysvětlovala.“ Mluvila na mě? Nejspíš jo. Všichni na mě už zase zírali.

Vstala jsem a začala: „Jmenuji se Isabella Swan a jsem superhrdinka. Mou schopností je vkládání myšlenek. Když chci, aby někdo něco udělal, vyšlu mou myšlenku do jeho hlavy, pak se musím jenom soustředit a je to. Taky umím číst z očí, ale to jen občas a mám trochu větší fyzickou sílu. Co mám říct dál?“

Obrátila jsem oči směrem k doktorce. Zírala na mě stejně jako všichni ostatní. Přemýšlela jsem, co jsme řekla špatně, ale nic mě nenapadlo. Ty pohledy mě znervózňovaly, připomínaly mi Radu v den, kdy zjistili, jaké mám schopnosti. Radě jsem naháněla strach, ale přesto si mě chtěla udržet, ať to znamená cokoliv, třeba zabít rodinu upírů-vegetariánů. Vztek mě přemohl.

„Nezírejte tak na mě! Já nejsem žádná cvičená opice, abyste na mě mohli tak zírat! Teď bych měla, myslím, říct, proč jsem tady, co? To kdybych věděla. Neudělala jsem nic špatného! Za všechno může jenom Rada!“

Mé oči se zúžily, chtěla jsem jim podsunout nějakou myšlenku a utéct. Jenomže to nešlo. Snažila jsem se, ale něco nebo spíš někdo mi v tom bránil. Začala jsem šílet: „Ten zatracený Doctor, kde je? Proč se schovává? Bojí se mě snad?“

Už už jsem chtěla využít své fyzické síly, když v tom mě sevřelo několik rukou. Několik doktorů mě popadlo a vedlo do mého pokoje, zatímco Emily křičela: „Isabello, uklidni se! Pošlete pro Doctora a ji odveďte zpátky! Okamžitě přiveďte Doctora! Musí nám pomoct!“

Doktorka úplně propadla panice. A já taky. Měla jsme strach z toho, co bude teď. Uvědomí-li si, že mě nezvládají, určitě mě pošlou zpátky Radě. A to bych nesnesla. Nesnesla bych pohled do tváří, jež mě donutily zabíjet. Do tváří, které zničily mou budoucnost, celý můj život. Vztek ze mě vyprchal, přestala jsme odporovat a poslušně jsem šla do svého pokoje. Začala jsem hlasitě vzlykat. Lehla jsem si do postele a vzlykala. Chtěla jsem být sama, ale ti doktoři, kteří mě sem dovedli, stále stáli kolem mojí postele. Asi čekali, co udělám dál. Ale já se na nic nechystala. To sakra nevidí, že jsem na dně? Ne, nevidí. Stáli tam až do příchodu Doctora. Ten na mě vrhl pohled plný zloby a zklamání. Řekl všem, ať odejdou a pozval dál doktorku Emily.

„Bello. Myslel jsem si, že nebudeš jednoduchý případ. A tys mi mé tušení potvrdila. Jestli však chceš naši pomoc, budeš nám muset pomoct. Musíš nám říct, co se stalo. Mám tvou složku, ale předpokládám, že mi Rada něco zatajila.“ Doctor se zdál upřímný, jenomže taková byla z počátku i Rada. Upřela jsem proto na něho své kaštanově hnědé oči plné utrpení a lítosti. Neodvrátil svůj pohled a jeho tvář se ani trošku nezměnila a tím mě utvrdil v tom, že mluví pravdu. Mnoho lidí totiž nevydrží čelit mému pohledu, aniž by se změnil výraz v jejich obličeji. Doctor to zvládl.

„Je těžké vzpomínat,“ řekla jsme po nějaké době tiše.

„Já vím, ale musíš si uvědomit, cos udělala a proč jsi to udělala.“ Doctor mluvil pomalu a na každé slovo kladl obrovský důraz. „Mimochodem, jmenuji se Victor Zachary.“

Jen jsem přikývla a dál vzlykala. Pak jsme se zmohla na pouhé: „Omlouvám se, slečno Warksová. Pokazila jsem to.“

„Říkej mi Emily nebo Em. A neomlouvej se, měla jsem ti pomoct, ne na tebe zírat jako všichni ostatní.“ Doktorka se na mě slabě usmála a já jí úsměv opětovala. „A teď pojď. Budeš mít větší pokoj, pár nocí tam budu přespávat.“ Vstala jsem, otřela si oči a vyšla ze dveří za Doctorem a slečnou Emily.

Autor: dubironecek2, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jmenuji se Isabella Swan a jsem superhrdinka - 1. kapitola: