Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiný náhled 9. kapitola

31.10.2010 (11:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2273×

9. kapitola – Alecova volba

„Zlatíčko, nemáš hlad?“ usmála se na mě starostlivá Esmé. Ale zavrtěla jsem hlavou a dál sledovala příjezdovou cestu. Už jsou to dva dny od mého procitnutí, jestli to můžu říct takhle. Ale taky dva dny od posledního snu s Alecem. Co teď dělá? Opravdu odešel? Žije ještě? Po tváři mi stekla osamělá slza. Zavřela jsem oči...

Stál jsem u malého zájezdního hostince a rozmýšlel se, jestli vstoupit. Ale přece chci změnit svůj přístup k tomuto životu, nemůžu dál zabíjet nevinné lidi. Musím to překonat.

Otočil jsem se a šel směrem k lesu. Ale nestihl jsem dojít ani na kraj a zasáhla mě obrovská vlna bolesti. Zhroutil jsem se a křičel. Celé tělo jsem měl jako v plameni. Po chvíli bolest ustala.

„Copak jsi si myslel, že tě nacháme jen tak odejít?!“ slyšel jsem nad svým zhrouceným tělem Arův naštvaný hlas. Zamrkal jsem. Snažil jsem se vstát, ale zasáhla mě další vlna bolesti a znovu jsem se skácel na zem.

„Ty patříš k nám! A nehodlám se o tom už bavit! Nedovolím, aby se zrovna z tebe stala zrůda!!!“

Ležel jsem na chladné zemi a snažil se nevnímat jeho rozkazy. Soustředil jsem se jedině na svou moc, na to, abych ji i přes všechnu bolest zvládl. Ale nešlo to. Má pravá podstata se ztrácela v nesmírné bolesti. Jak mohla! Moje vlastní sestra! Takhle podle a hnusně mě zradit! Nikdy jí to neodpustím!

Zavřel jsem oči a znovu se soustředil jen a jen na sebe. Hučelo mi v uších. Taky jsem cítil kapky deště, jak lehce dopadají na mé tělo. Bolest ustala, ale nahradila ji jiná.

Někdo mě držel pevně pod krkem. Stačilo, aby lehce škubl a ztratil bych hlavu.

„Nikam nejdu! Nemáš... nemáš právo mě tam držet!“ zachroptěl jsem.

„Nemáš na vybranou, chlapečku!“ zavrčel mi do obličeje. Prohl jsem se pod další salvou ukrutné bolesti. Jane se v tomhle vyžívala. Proč to dělá? Přece kdybychom šli spolu, nedovolí si odporovat! To jí na něm tak záleží!

„Janie...,“ šeptal jsem pořád dokola její jméno. Ale bolest neustupovala, právě naopak. S každým mým slovem se zvyšovala.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Ale neměl jsem sílu vstát. Upíra nepřemůže jen tak ledaco, ale zrada, ta bolí vždy. A tohle mě zasáhlo víc než její moc. Chtělo se mi brečet, ale mé upíří podstatě tohle dovoleno nebylo. Mohl jsem se jen utápět sám v sobě.

„Zvedněte ho a půjdeme! Hlavně hlídat!“ příkázal hlas mého bývalého pána. Ano, bývalého. Už nebudu jeho loutkout. Už ne! Tohle končí! Jsem ochoten pro to udělat cokoliv. Nevrátím se.

Když mě zvedali na nohy, snažil jsem se bránit. Řval jsem. Kopal, kousal, škrábat, trhal. Ale nebylo mi to k ničemu. Bylo jich na mě moc a pak Jane! Moje malá Janie.

„Prosím!“ dokonce jsem klesl tak hluboko, že už i prosím. Prosím o trochu volnosti. Copak nemůžu změnit svůj život?

„Nepros! Stejně ti to nepomůže!“ Ach, Janie! Moje malá Janie... Omlouvám se, ale musím... Musím to udělat.

Měl jsem trochu své síly. Soustředil jsem se a pak jsem to udělal. Něco, co jsem slíbil, že se nestane! Všude se rozprostřela mlha. A já moc dobře věděl, co to znamená.

Vzal jsem nohy na ramena a utíkal. Ale moje moc na takovou dálku nefunguje a chvíli na to jsem za sebou uslyšel něcí kroky. A nebyly jen jedny!

Uhnul jsem prudce doleva a zabočil k moři. Tam ztratí stopu, a když přeplavu oceán, dostanu se snad na lepší místo. Udělal jsem pár rychlých skoků a na obzoru jsem uviděl útes. Ještě kousek. Malý kousek. Znovu jsem se napřáhl ke skoku, už jsem cítil tu volnost...

Ale něčí pevné ruce mě chytily a já letěl na druhou stranu. Porazil jsem jeden ze stromů. A znovu jsem byl otrok bolesti. Neměl jsem šanci! Ale i tak jsem se hodlal bít!

Ale nestihl jsem ani vyskočit na nohy a někdo mě zase chytil pod krkem. Věděl jsem, že tohle je konec, a já na něj čekal. Chci, aby to udělali. Chci zemřít!

„Alecu! Ne!“ prudce jsem otevřela oči a okamžitě začala brečet. Ne! Tohle nejde! Alecu... Můj Alecu...