Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 7. část

10.01.2010 (09:45) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3223×

Ztuhla jsem strachy a zděšením. To ne, to se nesmí stát! Přece jsem nepodnikla celou tuhle dlouhou cestu, jen abych se stala Janinou svačinkou. Pomalu jsem couvala, i když mi bylo jasné, že jí nikdy nemám šanci utéct. Už jsem se začínala loučit se životem a litovat, že jsem nezůstala ve Forks, když v tom jsem periferním pohledem zahlédla další postavu v černém plášti.

,,To by stačilo, Jane,” ozval se autoritativní hlas, který nesnesl námitek. Sledovala jsem, jak se Jane na příchozího podívala a vztekle zaprskala. Narovnala se a chvíli si mě měřila nenávistným pohledem. Pak se ale ovládla a nasadila svůj obvyklý apatický výraz. Vděčně jsem se podívala na svého zachránce. Felix.

,,Děkuji za záchranu, Felixi. Nejraději bych ti dala pusu, ale to bych asi nepřežila, co,” usmála jsem se na něj a pocítila záchvěv zklamání, když v odpověď jen zvedl obočí. Mé sdělení ani to, že ho očividně znám, ho viditelně nepřekvapilo. Škoda, docela mě bavilo šokovat upíry.

Felix něco zašeptal, ale tak potichu, že ho mohl slyšet jen jiný upír, tedy Jane, já rozhodně ne. Jane o jeho slovech pár vteřin přemýšlela, naklonila hlavu ke straně a pozorovala mě. Pak se sotva znatelně usmála a kývla na Felixe. Ten se na mě otočil s přátelským výrazem na tváři.

,,Když jsme si to teď vyjasnili, následujte mě prosím, dámy,” prohlásil a dvorně se poklonil. Vůbec nic jsem nechápala. Vykročila jsem jeho směrem a málem dostala infarkt, když mi nabídl rámě. Musel slyšet zběsilý tlukot mého splašeného srdce, protože se rozesmál.

,,Přece by ses nebála držet se upíra,” vesele na mě mrkl a znovu mi nastavil svou paži. Nadechla jsem se a rozhodla se, že přistoupím na jeho hru. Položila jsem svou ruku na jeho a nechala se vést. Raději jsem se neotáčela na Jane, která šla za námi, a jejíž pohled jsem celou cestu cítila na zádech. Procházeli jsme dlouhou chodbou a jediné mé kroky se s ozvěnou nesly prostorem. Snažila jsem se dívat rovně před sebe a silou vůle přimět své stále moc rychle bijící srdce ke klidu. Felix se usmíval, jako kdyby mu neděla má blízkost sebemenší problémy. Oči ho však prozradily, čím dál více tmavly a černaly. Mírně se se mě naklonil a tiše promluvil.

,,Mimochodem, kdybys mi dala tu pusu, určitě bych tě nezabil. Jen nevím, jestli bych to pak přežil já.” Zmateně jsem se na něj podívala, ale on se tvářil, jako by nic neřekl. Že se mi to nezdálo, potvrzovalo jen sotva slyšitelné vrčení Jane. Byla jsem čím dál víc zmatená. Čím to může být, že se Felix, ten hrůzostrašný Felix z mých vzpomínek, chová tak přátelsky a bezprostředně? Nejspíš se tahle část mého snu musela splést. Felix byl opravdu okouzlující.

,,Abychom dostáli slušnému vychování, mohla by ses mi představit. Ty mě, jak se tak zdá, znáš docela dobře, ale já o tobě nevím vůbec nic. Mám jen příkaz přivést tě k Arovi. Prý jsi udělala scénu na recepci. Vážně mě mrzí, že jsem to neslyšel, ale zrovna jsem jedl,” zašklebil se na mě a mně se udělalo nevolno. Okamžitě jsem přehodnotila svůj názor a něj a vrátila se k přesvědčení z dřívějška. Felix byl rozhodně děsivý. No, ale to jsem přece věděla už dříve. Přiměla jsem své tělo, aby se neroztřáslo, a s vypětím sil věnovala Felixovi úsměv. Doufala jsem, že z toho nevyšel znechucený škleb, a podle jeho výrazu asi ne.

,,Tak to se moc omlouvám, jestli jsem tě vyrušila od jídla. Jsem Bella,” představila jsem se a nabídla mu svou volnou ruku k potřesení. Zjevně ho to pobavilo a ruku přijal. Zase mě vyvedl z míry, protože místo toho, aby mi rukou potřásl, ji zvedl a políbil. Kdyby mě nedržel a nešel dál, asi bych na místě zkameněla překvapením. Vzpamatovala jsem se, až když si Jane znechuceně odfrkla. Felix opět něco zašeptal tak tiše, že pro mě jeho slova zůstala tajemstvím.

,,Opravdu moc rád tě poznávám, Bello. Jen tak mezi námi přáteli, voníš naprosto úžasně. Až se mi sbíhají sliny,” zase na mě mrkl a pobaveně sledoval, jak nabírám zelenou barvu. Sice jsem se neviděla, ale znala jsem reakce svého těla. Zrovna teď se mi chtělo zvracet a zároveň omdlít. Edward, Edward, Edward, bušilo mi v hlavě. Děláš to pro Edwarda, pro jedinou lásku a smysl svého života. Opakovala jsem si jako motlitbu a cítila, jak se mým tělem rozlévá chlad a klid. To jsem přesně potřebovala - zachovat ledový klid a soustředit se na to, co je skutečně důležité.

Konečně jsme došly ke dveřím, které jsem poznávala. Přímo za těmito dveřmi na mě čekal můj a snad i Edwardův osud. Chvíli jsem tomu nemohla ani uvěřit. Opravdu jsem tady, dokázala jsem to! Ač se to zdálo nemožné, přiletěla jsem do Itálie, přijela do Voterry, našla palác Volturiových a teď stojím po boku dvou upírů před jejich přijímacím sálem. Za pár okamžiků se setkám s Arem. V duchu jsem se modlila, abych ho zaujala. Doufala jsem, že dokážu alespoň na pár sekund stáhnout svůj štít a ukázat Arovi svůj jiný život. Tu jinou a lepší realitu. Důvod mé návštěvy zde. Felix se na mě zakřenil a poměrně povzbudivě se usmál.

,,Jsme tu. Snad bys teď nechtěla utéct. Vevnitř tě s napětím očekávají a můžu tě ujistit, že sice žijeme věčně, ale trpělivost k našim ctnostem nepatří,” mluvil zatímco otevíral dveře k mé věčnosti, nebo smrti.

Dveře se otevřely a my vstoupily do přijímacího sálu. Nevěděla jsem, jak je to možné, ale veškerá nervozita ze mě spadla. Tohle se prostě mělo stát, bylo mým osudem sem dnes přijít. Rozhlédla jsem se kolem sebe a shledala, že místnost je shodná s tou z mého snu. Stejný vysoký strop, stejné stěny i vzor na podlaze. Po zběžné prohlídce místnosti jsem se podívala přímo před sebe. Ano, i trůny a osoby na nich jsem znala. Sebejistota se mi vrátila a začala jsem zkoumat výrazy Volturiových. Zcela vlevo seděl Marcus a tvářil se jako vždy znuděně, jako by ani nevnímal, co se kolem něj děje. Naproti tomu vedle něj sedící Aro při pohledu na mě zářil a bylo poznat, že hoří zvědavostí. Po jeho pravici byl usazen Caius a ten mě sledoval obezřetně. A na čtvrtém trůně… Na čtvrtém trůně! Až nyní jsem si všimla, že trůny nejsou tři, jako v mé fantasii, nýbrž čtyři. Všechna má sebejistota a sebevědomí se nenávratně rozplynulo a já zůstala s vytřeštěnýma očima zírat na čtvrtého upíra, který se na mě potěšeně usmíval. Jako by na mě čekal, napadlo mě. Jeho pleť měla stejný odstín jako Arova, Marcusova a Caiova. Musel být tedy stejně starý jako oni. Po ramena dlouhé stříbrné vlasy se mu vlnily a končily u nádherné červené košile. Celým svým oblečením se od svých společníků lišil. Zatímco ostatní byly zahaleni v pláštích, on vypadal, jako by vykročil z antického obrazu. Někoho mi vzdáleně připomínal, ale nedokázala jsem se soustředit natolik, abych byla schopná přemýšlet koho. Celý přijímací sál pro mě zmizel, ve vzduchoprázdnu jsem zůstala jen já a ten neznámý upír. Čím déle jsem se na něj dívala, tím širší byl jeho úsměv. Do reality mě vrátilo až Arovo netrpělivé zakašlání. Otočila jsem se na něj a každičkou buňku svého těla násilím nutila ke klidu a soustředění. Rozpomněla jsem se na důvod, proč jsem tady. S veškerým přemáháním, kterého jsem byla schopna, jsem se všem čtyřem Volturiovým lehce poklonila a zmobilizovala všechny své zbývající síly k nacvičenému představení se.

,,Dobrý den, jmenuji se Isabella Swan a vím o existenci upírů i o vás, královské rodině Volturiových. Přijela jsem sem ze Spojených států, abych se s vámi setkala a vznesla k vám troufalou prosbu  a žádost stát se jednou z vás. Jsem pro to ochotná udělat cokoliv si budete přát,” promluvila jsem do absolutního ticha, které nyní v sále vládlo. Když nikdo nereagoval, pokračovala jsem a podívala se na Ara.

,,Uvědomuji se, že po vás žádám opravdu hodně. Prosím, Aro, znám tvé mimořádné nadání. I mě byl dán dar. Nabízím ti k nahlédnutí své myšlenky.” Vykročila jsem blíže k trůnům a nabídla mu ruku. Netrvalo snad ani setinu sekundy a Aro stál těsně přede mnou a drtil mou ruku v ledovém sevření. Zavřela jsem oči a stahovala štít. Stálo mě to obrovské namáhání a soustředění. Už jsem si začínala myslet, že to nefunguje, že jako člověk nedokážu štít odložit, když tu Aro zalapal po dechu. Neubránila jsem se mírnému úsměvu a vzpomínala na svůj snový život. Ukazovala jsem Arovi, jak je možné, že o nich vím. Dala jsem mu své vzpomínky na chvíle štěstí s Edwardem, na těhotenství s Renesmé, na mou přeměněnu i na svou schopnost psychického štítu. Když jsem mu ukázala vše, co jsem chtěla z jiné reality, soustředila jsem se na současnost, na nemohoucího Edwarda a mé přání pomoci mu. Déle jsem stažený štít nedokázala udržet. Podklesly mi kolena a já se vyčerpáním zhroutila na zem. Rychle jsem dýchala a pozvolna začínala vnímat dění kolem sebe. Donutila jsem se otevřít oči a podívat se na Ara, který stále nepouštěl mou ruku. Klečela jsem před ním a očima prosila o smilování, o nesmrtelnost. Aro si mě zamyšleně prohlížel. Pak mou ruku pustil a ohlédl se na své bratry. Ten, kterého jsem neznala se spokojeně usmíval, mírně pokrčil rameny a pokýval hlavou.

,,Nebyl jsem si jistý, jestli to vyjde. Proto jsem nic neřekl. Myslím, že Bella je pro tebe příjemným překvapením,” promluvil ten muž na Ara. Marcus jen sotva znatelně kývl hlavou a Caius těkal pohledem z Ara na neznámého. Pak vztekle zasyčel. Nerozuměla jsem mu, ale ostatní zřejmě ano. Aro se otočil zpět na mě a usmál se. Pak vyhledal očima Felixe.

,,Felixi, svěřuji ti Bellu do péče,” řekl Aro obřadně. S naprostým zděšením jsem sledovala Felixe. Zmizel jeho přátelský výraz a nahradil ho výraz lovce. Chtěla jsem křičet, utéct, zmizet odtud, ale nedokázala jsem se ani hnout. Jako bych zkameněla hrůzou. Tohle se nemůže stát, ne! Ne když jsem tak blízko. Promiň Edwarde, zklamala jsem.

Zírala jsem bez dechu přes dlouhou místnost do tmavých očí lovce, který můj pohled přívětivě opětoval.

Věděla jsem, že kdybych nikdy nepřijela do Forks, nemusela bych teď čelit smrti. Ale i když jsem byla tak vyděšená, přesto jsem toho rozhodnutí nedokázala  úplně litovat.

Když vám život nabízí sen naprosto za hranicemi vašich největších očekávání, není rozumné truchlit, když nadejde jeho konec.

Lovec se přátelsky usmál a pomalým krokem se přiblížil, aby mě zabil.

Nedokázala jsem se přinutit zavřít oči. Hypnotizovala jsem Felixe pohledem a dívala se tak smrti do očí. Z pomalého tempa přešel plynule na upíří rychlost a než jsem se nadála držel mou tvář ve svých dlaních a ukláněl ji ke straně. Cítila jsem jeho ledový dotek, sladký dech a pak jen nekonečnou bolest, když svými ostrými zuby prokousl mou krční tepnu…

6. část • 8. část

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 7. část: