Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 39. část

28.04.2010 (13:15) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2515×

Jsem vrah! Ta slova mi zněla myslí a vracela se s ozvěnou. Vrah, vrah, vrah…

Musela jsem zavřít oči a sevřít rukou zábradlí. Hučelo mi v uších, motala se mi hlava a kamenné srdce svíral děs. Mé tělo zachvátil ledový chlad a celá jsem se chvěla. Kdybych pevně nestiskla zuby k sobě, zimničně by mi drkotaly. Brněly mě konečky prstů a ruce se mi roztřásly.

Nedokázala jsem se na nic soustředit. Jen na to jediné slovo. Vrah! Vlastní tělo mě neposlouchalo a mě se zdálo, že hadrovatí a nepříjemně vláční. Ztrácela jsem sílu, až jsem se bála, že se úplně zhroutím. Možná to bylo u upíra směšné, ale bylo mi na omdlení a cítila jsem až fyzickou nevolnost.

Kovové zábradlí v mé dlani hlasitě prasklo a má ruka volným pádem udeřila o schod, který zůstal v místě srážky rozdrcen. Beton se rozprskl na všechny strany a ve schodu zůstal nesmazatelný otisk mé sevřené pěsti. Celou svou bytostí jsem se snažila uklidnit se. Zbytky síly vůle jsem napjala a donutila se otevřít oči. Před nimi jsem měla neprostupnou černou mlhu, za níž jsem viděla jen obrysy skutečného světa kolem.

Na jazyku jsem cítila nepříjemnou pachuť trpkého vína. Chtěla jsem polknout a něco říct, utěšit Edwarda, ale nemohla jsem se nadechnout, to prostě nešlo. Plíce mě pálily a já měla po dlouhé době pocit, že kyslík nutně potřebuji k přežití.

,,Bello, miluji tě nade vše na světě a nic nechci víc, než být s tebou, ale samozřejmě pochopím, když mě už nikdy nebudeš chtít vidět. Nezasloužím si tě,” pronikl ke mně Edwardův hlas, který zněl tak zoufale a kajícně, až mě zamrazilo a bodlo u nehybného srdce..

Pomalu a s naprostým soustředěním jsem zakroutila hlavou a chytla ho za ruku. Svírala jsem ho nejspíš příliš pevně a dost možná jsem mu i způsobovala bolest, ale já ho potřebovala držet. Jen jeho blízkost mě mohla probrat, jen jeho blízkost mi mohla pomoci se vzpamatovat.

Až když bolestí sykl, pustila jsem ho. Oběma rukama jsem si objala hrudník a kolébala se mírně dopředu a dozadu, člověk mi můj pohyb ani nepostřehl.

,,Bello, mě to tak mrzí! Nejraději bych se sám už nikdy neviděl. Jsem zrůda! Zabil jsem člověka a ať chci sebevíc, nejde to vrátit zpátky. Dal bych snad všechno za možnost posunout čas a rozhodnout se jinak. Kdybych tě býval byl poslechl, nic by se  nestalo. Jenže já ti chtěl ukázat, že krev zvířat je stejně dobrá jako ta lidská. Chtěl jsem to zkusit. Ve Volteře ti mohli lhát, knihy mohly účelově něco zamlčet. Tak moc jsem si přál udělat ti radost, až jsem udělal nejhorší chybu svého života. Své existence. Už nikdy se na sebe nebudu moct povídat do zrcadla. Vždycky uvidím krvelačnou stvůru, která vzala lidský život. Jsem monstrum, které by nemělo existovat,” šeptal Edward a jeho hlas mě pomalu vracel do reality.

Pohled se mi vyjasnil a hučení v uších utichlo. Zase jsem byla svou vlastní paní a vzpamatovala jsem se ze šoku. Byla jsem schopná normálně uvažovat a mysl jsem měla jasnou a čistou.

Podívala jsem se na Edwarda a spatřila obraz ničím nezkaleného zoufalství. Můj milovaný muž seděl na schodech, lokty opřené o stehna a hlavu složenou v dlaních. Celou tvář měl schovanou a vlasy mu padaly do čela. Neslyšně se třásl a jeho ramena se chvěla. Nemohl plakat, tuto schopnost náš druh neměl. Jen vzlykal upířím pláčem, který postrádal slzy.

Přisunula jsem se k němu blíž a objala ho. Něžně jsem ho pohladila po vlasech a vtiskla mu letmý polibek na hřbet ruky.

,,Je mi to tak líto, Edwarde. Neměla jsem tě nechat samotného. Neměla jsem nic riskovat,” snažila jsem se ho utěšit.

Chvíli se zdálo, že mě ani nevnímá. Beze změny dál truchlil pro zmařený život toho člověka a možná i pro svou ztracenou nevinnost. Dokázala jsem si představit, jak těžké to pro něj musí být. Navěky už bude vědět, že jeho vlastní rukou vyhasl lidský život. Že zmařil něčí budoucnost a sebral někomu to nejcennější, co měl. Vždy v sobě uvidí toho, který podlehl primitivním pudům a instinktům a nechal se ovládnout tou spalující touhou po krvi.

Najednou se na mě prudce otočil a pohlédl mi do očí. Jeho oči se na mě dívaly nevěřícně, bázlivě a čišela z nich hana a stud. Jeho pohled byl plný sebezhnusení a nekonečné viny.

,,Ty… Bello, ty se nezlobíš? Nehnusím se ti?” zeptal se tiše a jeho hlas zněl naléhavě a nechápavě.

Vzala jsem jeho ruce do svých a jemně, ale důrazně zavrtěla hlavou. Milovala jsem ho tak moc, že bych mu odpustila mnohem víc než neúmyslné zabití. Byl ve špatný čas na špatném místě a vlastní výčitky svědomí pro něj byly tím nejhorším možným trestem. Já mu nic nevyčítala. Každý dobrý člověk, každá dobrá bytost, nejvíce trpěla pocitem viny, vědomím svého činu a žádný jiný trest se tomuto nemohl rovnat.

Nechtěla jsem, aby se Edward trápil. Toužila jsem ho utěšit a pomoci mu sám sobě odpustit. On za to nemohl. Pokud někdo zklamal, byla jsem tím někým jen já. Spíše to však byla nepřízeň osudu, nešťastná náhoda a hloupá shoda okolností. Bylo mi líto toho člověka, jeho rodiny a přátel, pokud je měl, ale nemohla jsem jeho smrt Edwardovi nijak vyčítat.

Jen jsem nevěděla, jak mu to správně říct. Jak alespoň částečně umlčet jeho křičící svědomí a zmírnit jeho zoufalství.
Zhluboka jsem se nadechla a doufala, že se vyjádřím správně a srozumitelně.

,,Nebyla to tvá chyba. Možná jsem něco zanedbala já. Jsem starší a zkušenější než ty a mohla jsem lépe odhadnout tvé chování. Jsi novorozený, Edwarde. A jako takový prostě nemáš dokonalé sebeovládání. Naivně jsme si myslela, že budeš úplně jako já kdysi. Jenže já od počátku věděla, že nesmím udělat chybu. Neustále jsem se kontrolovala a ani na okamžik neztrácela plnou pozornost vůči svému okolí. Musela jsem vábení krve odolat a nepodlehnout mu, abych se co nejdříve mohla vydat za tebou a vyléčit tě. Kvůli tomu jsem celý ten bláznivý podnik podstoupila a všechno, co jsem udělala, nesmělo přijít vniveč. Byl jsi tou nejlepší motivací, jakou jsem mohla mít.

Zatímco ty teď nic nikomu dokazovat nemusíš. Jsi, byl jsi, šťastný a spokojený. V podstatě ti nic nechybělo a v ničem ses nemusel omezovat. Tím, že jsme tu jen my dva, jsem špatně odhadla tvé reakce. Když jsi jen se mnou, nezdá se, že by ses výrazně změnil oproti tvému lidskému životu. Nechala jsem se zaslepit láskou a štěstím a zapomněla na to, jak těžké je být novorozený. Všechno je pro tebe nové a ještě chvíli potrvá, než si na svou novou podstatu zvykneš a naučíš se dokonale se ovládat.

Nenapadlo mě, že se vydáš zkusit lovit zvěř. A už vůbec jsem nepočítala s tím, že narazíš na člověka. Nevysvětlila jsem ti, jak se budeš cítit v přítomnosti lidí. Chování a jednání novorozeného upíra je velmi impulzivní a rozhodnutí mění náhle a rychle.

Nesmíš si ale myslet, že jsi stejný jako ostatní noví upíři. To rozhodně ne. Ty sis zachoval svou lidskou duši a lituješ svého činu. Lásko, to že máš svědomí, to že tě to mrzí a vyčítáš si svou chvilkovou slabost, to znamená, že jsi stále dobrý. Udělal jsi možná chybu, ale lituješ jí. To je něco, co ostatní upíři neznají.

Ten člověk se nacházel ve špatnou dobu na špatném místě. Je těžké se s tím smířit, ale byla to hloupá a nešťastná náhoda, že jsi ho potkal a on v tu chvíli navíc krvácel. Nesmíš se utápět ve výčitkách, lítosti a nejspíš i sebelítosti. Jednou se to stalo a změnit už to nejde.

Edwarde, jsem si jistá, že už nikdy lidské krvi nepodlehneš a člověka nezabiješ. Nyní se očividně cítíš tak příšerně, že příště, až se setkáš s lidmi, tvé svědomí a vzpomínky na tenhle pocit viny a lítosti ti nedovolí zaútočit na ně a vzít jim život. Jednou jsi se nechal ovládnout vnitřním démonem, tou krvelačnou bestií, která je v každém z nás. Ale teď už na vlastní kůži víš, co následovalo a že to za pár doušků čerstvé krve nestojí. Nikdy více už neztratíš sebeovládání. Už se ti to nestane,” promlouvala jsem k němu a po celou dobu se mu vpíjela do očí, v nichž se objevil zárodek naděje.

,,Bello, ty zůstaneš se mnou? Nemyslíš si, že jsem bezduchá stvůra?” zeptal se a bylo znát, jak moc mu záleží na odpovědi.

,,Edwarde, vzala jsem si tě a slíbila ti, že s tebou budu v dobrém i ve zlém. Ty nejsi žádná bezduchá stvůra. Jsi báječný, laskavý a hodný. Jsi to nejlepší, co mě mohlo kdy potkat. Udělal si chybu, to ano, ale nikdo není dokonalý. Nemysli si, že jsem bezcitná, beru to na lehkou váhu nebo mi nezáleží na smrti toho muže. Jen říkám upřímně, jak se věci mají. Na upíra máš mimořádné svědomí a já jsem na tebe hrdá. Přiznal ses mi a nemusel jsi. Kdybys mi nic neřekl, nikdy bych se to nedozvěděla. Edwarde, sám jsi mi řekl, že spolu zvládneme všechno, a já tomu věřím.”

Usmála jsem se na něj a s úlevou sledovala jeho uvolňující se tvář a dokonce lehký úsměv. Nemohla jsem mu ale dopřát úplný klid a nechat ho pokusit se zapomenout. Museli jsme vyřešit i praktickou stránku věci.

,,Lásko, chápu, že se o tom nechceš bavit a myslet na to, ale je to ještě chvíli nutné. Jak jsi naložil s jeho tělem?”

Jakmile jsem ta slova vyslovila, Edwardova tvář ztvrdla. Celý se napjal a zahleděl se přes mé rameno. Opět jsem cítila onen nepříjemný chlad. Tohle asi nebude dobré.

,,Zasloužil by si shnít někde nikým nenalezen, nebo být roztrhán divou zvěří,” pronesl Edward nenávistně.

Překvapeně jsem zamrkala. Tohle jsem vůbec nečekala.

,,Byl to parchant a smrt si zasloužil a možná ještě horší, než byla ta z mých rukou. Bells, já vím, že mě to neomlouvá, ale on byl větší netvor než já.”

Nechápavě jsem mrkala a snažila se srovnat si nové informace v hlavě. Ale nějak jsem toho nebyla schopná.

,,Lásko, tys to neviděla. On byl hrozná stvůra. Kdybys věděla, co udělal té holčičce! A co jí ještě udělat chtěl. Zvíře! Člověkem se snad ani nemohl nazývat. Nic tak hrozného jsem nikdy neviděl,” rozvášnil se Edward a já měla neodbytný pocit, že mi něco podstatného uniká.

,,Jaké holčičce?” Nic víc jsem ze sebe vypravit nedokázala.

,,Já… Stopoval jsem toho medvěda a pak ho skolil. Jeho krev se ale nedala pít. Chtěl jsem se vrátit zpátky, když jsem ucítil tu lahodnou vůni. Bylo to… neodolatelné. Musel jsem jít za ní. Neběžel jsem daleko a uviděl jsem takovou plechovou chatrč, ze které se ta sladká vůně šířila. Šel jsem dál a nahlédl dovnitř škvírou mezi plechy. Byl to ten nejhorší pohled v mém životě!

Na špinavých hadrech nasáklých krví tam ležela tak sedmiletá dívenka. Choulila se stočená do klubíčka. Její tvář byla úplně fialová a z nosu jí stékal pramínek krve. Na sobě měla jen potrhanou halenu a na jedné noze růžovou botičku. Po celé tělíčku, které bylo téměř kompletně obnažené, se jí rýsovaly modřiny a když se nadechla, slyšel jsem, jak jí krev chrčí v plicích. Srdce jí bilo jen velmi tiše a pomalu.

Měl jsem ústa plná jedu, ale ani by mě nenapadlo jí ještě víc ublížit. To bych nemohl! Jenže pak jsem uviděl jeho. Válel se kousek od toho děvčátka na rozpadajícím se křesle a v ruce svíral láhev vodky. Měl rozepnutý poklopec a vzpomínal na to, co té nebohé holčičce prováděl. Bylo mu jedno, že pomalu umírá, chtěl si s ní ještě užít,” vyprávěl a jeho hlas nabíral na intenzitě. Oči mu nebezpečně zčernaly a moje ruce pevně sevřel.

,,Bello, ta dívenka bolestí zasténala a on se zasmál. Bouchl téměř prázdnou láhví o stůl a měl v úmyslu ji pořezat. Ale řízl se nechtěně sám a to už jsem nevydržel. Vrhl jsem se na něj a než jsem si uvědomil, co dělám, byl jsem zakousnutý do jeho krku a sál jeho krev. Až když už nebylo, co sát, došlo mi, co se to stalo. Předtím se mi před očima vytvořila taková rudá mlha a já okolí nevnímal, ale když došla krev, mlha zmizela.

Ta holčička se na mě podívala a usmála se. Chápeš to? Usmála se na stvoření, jenž mělo ústa od krve a v rukou drželo mrtvolu. Ona se ale opravdu usmála a tiše zašeptala anděl. Její srdíčko pak zakloktalo a už víc neuhodilo. Umřela,” zavzlykal Edward a jeho oči prozrazovaly zármutek a zároveň vztek.

,,Měl jsem chuť odnést její tělíčko někam, kde ho někdo určitě najde, ale nemohl jsem. Nemohl jsem riskovat, že bych narazil na dalšího člověka. Nechal jsem ji tam a jeho tělo hodil venku do ohně. Měl tam takový jednoduchý táborák. Kolem jsem trochu poházel prázdné flašky. Mělo by to vypadat jako nehoda,” domluvil Edward a opět se mi podíval do očí.

Já byla úplně strnulá. Nedokázala jsem si logicky přebrat informace, které mi dal. Pochopila jsem, že ten muž, kterého zabil, byl násilník a pedofil. Pochopila jsem, že jeho oběť, malou nevinnou holčičku, Edward zabít nikdy nechtěl. Sice mu voněla, ale neměl v úmyslu jí ublížit. Dokázal svého vnitřního démona ovládnout. Pochopila jsem, že nějakým zázrakem věděl, na co ten muž myslí… Ale to přeci nebylo možné!

,,Edwarde, ty… tys slyšel jeho myšlenky?” vysoukala jsem ze sebe a napjatě čekala na odpověď.

Edward se zarazil a mírně se zamračil. Očividně usilovně přemýšlel a dával si vlastní vzpomínky do hromady. Pak se najednou zatvářil naprosto překvapeně a vykulil oči.

,,Jo, já věděl, na co myslí. Ale nebylo to tak, že bych mu četl myšlenky. Nevím, jak to popsat. Díval jsem se na něj a jeho očima viděl, co udělal té dívence i co se jí provést teprve chystal. Neslyšel jsem myšlenky jako slova, viděl jsem je v obrazech,” řekl očividně sám tím zjištěním zaskočen.

,,Bello, já si tak vyčítal, že jsem ho zabil, že mi to vůbec nedošlo! Byla to lidská bestie, ale to mi nedávalo právo ho zavraždit a vůbec mě to neomlouvá.”

Edward byl schopen nahlédnout do cizí mysli! Stejně jako v té jiné realitě. Tedy nebylo to úplně stejné, ale velmi podobné. Nemohla to být náhoda. Chtěla jsem to pořádně rozebrat, ale nejprve jsme museli uzavřít toho zabitého pedofila.

Rychle jsem vymyslela plán a Edward s ním plně souhlasil. Anonymně jsem zavolala na policii a oznámila, že jsem turistka a na procházce v lese jsem uviděla polorozpadlou chatrč a vedle ní ohořelé tělo. Udala jsem přibližnou polohu a když se operátorka začala vyptávat na mé jméno a další podrobnosti, zavěsila jsem a telefon rozdrtila.

,,Vyřízeno,” oznámila jsem a cítila zvláštní klid.

,,Děkuji, lásko. Vím, co byl zač a kdyby zemřel jinak, ani na okamžik bych ho nelitoval. Ale zabil jsem ho já a nikdy na to nezapomenu.”

Edward sice zabil, ale jeho kořist byl násilník a odpad lidské společnosti. Vlastně se jeho čin poměrně věrně shodoval s tím jiným životem, v kómatu vysněnou realitou. Musela jsem něco zkusit. Ve Volteře jsem se tomu vyhýbala, ale nyní jsem toužila to dokázat. Stáhnout svůj štít a ukázat Edwardovi svůj pohled na veškeré dění. Ukázat mu, že ho stále miluji a i přes jeho selhání s ním chci strávit celou věčnost. Ukázat mu, co všechno pro mě znamená.

Zavřela jsem oči a plně se soustředila a pružnou tenoučkou blanku obepínající mé tělo. Přála jsem si, aby se stáhla a na okamžik zmizela. Po chvíli usilovného snažení jsem ucítila, jak se můj štít chvěje a vibruje. A pak nebyl.

Usmála jsem se a vzpomínala na naše setkání ve škole viděné nedokonalým lidským zrakem. Vzpomínala jsem na probuzení z kómatu, na Volterru, na své mise, na pokus krmit se jako ostatní, na Skotsko, na propuštění, na naše shledání v parku… Slyšela jsem, jak Edward lapá po dechu, a věděla, že mé přání se plní. Ukazovala jsem mu celý náš rychlý vztah mýma očima.

Myslela jsem i na dnešní den a nechala ho nahlédnout do svého vnímání. Ukázala jsem mu, že mu opravdu nic nevyčítám a dál ho bezmezně miluji. Do mých myšlenek se vkradla i vzpomínka na naše první milování.

Po pouhých pár vteřinách mě Edward pevně objal a  políbil. V tu chvíli jsem ucítila blánu štítu opět přitisknutou na své tělo.

,,Bello, to bylo úžasné,” zašeptal Edward a díval se na mě úplně temnýma očima. Tentokrát ale nezčernaly nenávistí nebo vztekem, nýbrž vášní. A té jsem se rozhodně bránit nemínila.

40. díl

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 39. část: