Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 29. část

02.03.2010 (19:45) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3176×

Dívali jsme se jeden druhému do očí a já slyšela jeho srdce šťastně se rozutíkat rychleji. Nedokázala jsem jasně myslet, nevnímala jsem nic a nikoho kromě Edwarda.

Byl stále tak krásný. Vypadal trochu jinak než v mých vzpomínkách. Dospěl z pohledného chlapce v úchvatného muže. Vlasy měl kratší než dřív, rysy obličeje ostřejší, zelené oči sálaly něhou. Vyrost a zmohutněl. Vypracovaná postava úžasně vynikla v elegantním tmavém obleku. Košili nedopnul až ke krku. Jeho styl bych popsala jako nedbalou eleganci. Každá žena se za ním musela okouzleně otočit.

Nemluvili jsme, ani jeden z nás nechtěl porušit tu kouzelnou chvíli. Stále jsme se drželi za ruce a našimi dotýkajícími se těly probíhalo jemné chvění. Jak já ho milovala!

,,Rád tě vidím, Bello,” prolomil ticho a usmál se mým zamilovaným pokřiveným úsměvem. Nemohla jsem jinak a očarovaně jsem mu úsměv oplatila. Jeho hlas byl podmanivý. Pohladil mě po duši a zahřál u zkamenělého srdce.

,,I já tebe, Edwarde,” téměř jsem zašeptala. Jeho jméno pronesené mým hlasem, mými ústy znělo tak krásně. Přesně tak to mělo být. Jeho jméno jsem toužila šeptat i křičet. Jeho jméno jsem si přála vyslovovat s láskou, vášní i radostí. Jeho jméno jsem tajně viděla ve spojitosti s titulem manžel. Nereálné, ale fantasie to byla přespříliš lákavá.

Nepouštěl mé ruce, obešel lavičku a posadil se vedle mě. Pomalu zvedl ruku a něžně mě pohladil po tváři. Jeho dotyk ve mně vyvolal pocit letících motýlů na místě, kde se nacházelo mé mrtvé srdce.

,,Jsi stále stejně krásná,” pronesl tiše a skoro s posvátnou úctou.

Nechtěla jsem, ale můj mozek si nedal říct, a já bleskově přemýšlela. Ví o mně? Ví co jsem? Proč přišel on a ne Alice? Co všechno mu můžu říct?

Hlava mi třeštila náporem otázek a nevůlí hledat na ně odpovědi. Přála jsem si být jednoduše šťastná s milovaným mužem. I on se na mě díval s láskou. Nebo se mi to snad jen zdálo? Přeci něco takového nebylo možné. Znal mě jen něco málo přes týden před osmi lety. Zachránil mi tenkrát život a těžce na to doplatil, ale pak se naše cesty rozpojily. Nenávratně.

Nemohl vědět, co jsme spolu prožili v té jiné realitě. Nemohl vědět, o mé cestě do Volterry, dohodě s vládci, ani o zázračné krvi jednorožce. Neměl ani tušení, co všechno jsem pro něj udělala. A já mu to nemínila nikdy říct. To nešlo. Nemohla jsem být takový sobec a myslet na své teoretické štěstí.

Edward měl prožít krásný a normální lidský život prostý jakýchkoliv nadpřirozených bytostí. Ač já bych trpěla sebevíc, on měl být šťastný s hodnou a milou ženou, která by mu dala zdravé a šikovné děti. Spolu už jsme se neměli nikdy vidět. Nezáleželo na tom, že jsem volná a Volturiovi nade mnou ztratili svou moc. Nebylo podstatné, že nic jiného než pouhé jeho objetí jsem si nepřála víc. Nemohla jsem mu dát, co si zasloužil. Nemohla jsem mu nabídnout nic, o co by rozumný člověk stál.

Celá tahle úvaha mi zabrala maximálně pět sekund. Smutně jsem sklopila oči a vymanila své ruce z těch jeho. Založila jsem si je do klína a odhodlávala se odejít.

,,Bello, nebuď smutná. Netrap se, prosím. Jestli ti vadí má přítomnost, odejdu. Ale chci, abys věděla, že já celou tu dlouhou dobu od svého zázračného uzdravení doufal, že tě ještě potkám. Nic jsem si nepřál víc,” ozval se vedle mě sametový hlas. Nepochybovala jsem o jeho upřímnosti, ale nechápala to.

,,Edwarde, znali jsme se jen týden před několika lety. A to ještě jen velmi povrchně. Ano, zachránil jsi mi život, ale život pak šel dál. Vždyť o mně nic nevíš,” pronesla jsem a doufala, že se prožívaná bolest a zoufalství nepodepsaly na mém hlase.

Svou teplou dlaní něžně přejel po mé tváři a zastavil se u brady. Lehce na ni zatlačil a donutil mě tak zvednout hlavu a podívat se mu do očí. V jeho očích jsem se topila. Stejně jako v té jiné realitě mě svým pohledem zcela omámil a pohltil.

,,Bello, my se známe mnohem déle než týden. Prožili jsme spolu celé roky a milovali se. Měli jsme svůj jiný život, kde ta nehoda dopadla jinak, kde my byli jiní než nyní. Naše role se pozměnily,” usmíval se opatrně a jeho hlas byl napjatý.

Nechápala jsem, o čem mluví. On přeci nemůže vědět o tom druhém a pro mě lepším životě. Nemůže vědět o upírech. To bylo vyloučené.

Vnitřní zmatek se musel promítnout do mého výrazu i očí. Vykulila jsem oči a nechtěně zalapala po dechu. Snažila jsem se jeho slova zpracovat a dojít k nějakému logickému závěru, ale nedokázala jsem to.

Přistihla jsem se, že kroutím hlavou a mrkám. Edward se poněkud nervózně usmál a opět uvěznil mou ruku do svých hřejivých dlaní. Zhluboka se nadechl, stále se mi vpíjel do očí a začal tiše vyprávět.

,,Bello, já vím o tom druhém životě, kdy jsme my dva byli manželé a měli dokonce dcerku. Vím, čím jsi. Nemusíš přede mnou nic skrývat, můžeš být úplně upřímná.

Víš, tenkrát, když jsi přišla do Forks a já tě prvně uviděl, nemohl jsem na Tebe přestat myslet. Líbila ses mi, byla jsi tak přirozená a na nic si nehrála. Kolikrát jsem se odhodlával tě oslovit a někam pozvat, ale neměl jsem odvahu. A pak na tom parkovišti… Já nevím, neuvažoval jsem. Jen jsem si zoufale přál, aby se ti nic zlého nestalo.

Po té nehodě mám po dlouho dobu ve vzpomínkách tmu občasně přerušovanou hlasy a tvářemi mé rodiny a pípáním monitorujícím mé životní funkce. Ty vzpomínky jsou hrozně zvláštní, neostré a rozmazané.

Potom zničehonic se můj potemnělý svět rozzářil. Vídal jsem tvou krásnou tvář a slýchal tvůj líbezný hlas. Cítil jsem tvou blízkost a měl pocit, že jsi se mnou. Před očima se mi tenkrát začal odehrávat příběh.

Představoval jsem si, že já i má rodina jsme upíři,” usmál se na mě a na chvíli se odmlčel.

Jeho srdce bilo zrychleně a já napětím nedýchala.

,,Je to podivné, ale mně se ta fantasie líbila a zamlouvala,” pokračoval a nepřítomně mě hladil po hřbetu ruky. ,,Nebyla tam žádná nemoc, žádné léky a nekonečné prohlídky. Věčná žízeň, to ano, ale tys mě milovala. Bez výhrad a takového jaký jsem byl. Co víc jsem si mohl přát? V mém snu se objevili i vlkodlaci a nepřátelští upíři, kteří ohrožovali, ale my všechny problémy překonaly.

Jeden by řekl, že něco takového se bude zdát dívce, ale já se k tomu snu upínal jako k jediné naději. Přál jsem si, aby se stal realitou.

Jenže to se nestalo. Probudil jsem se. Asi si umíš představit, jaký to byl šok. Zničehonic jsem otevřel oči a zjistil, že ležím v uniformním nemocničním pokoji. Nepamatoval jsem si, že bych zkolaboval, ale s tou anémií to bylo klidně možné. Divné bylo, jak dobře jsem se cítil.

Vstal jsem a došel do koupelny opláchnout si obličej a trochu se vzpamatovat. Když jsem z koupelny vycházel spatřil jsem Carlislea stojícího ve dveřích s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima. Díval se na mě jako na přízrak.

Potom mám v hlavě trochu zmatek. Otec mi vysvětloval, co se mi stalo. Tvrdil, že jsem byl přes rok na pokraji smrti a ve stavu, kdy jsem nevnímal své okolí. Měl jsem přerušenou páteř a bylo absolutně nemožné, abych chodil. Carlisle pořád opakoval, že nemůžu cítit dolní končetiny, natož s nimi hýbat, a já přitom bez problémů i běhal. Stal se zázrak,” Edward se mírně ušklíbl a pak na mě zamrkal.

,,Ale já si byl docela jistý, že se zázrakem mé uzdravení nemělo nic společného. Zdálo se mi, že jsi byla u mě a slibovala mi, že mě uzdravíš a všechno bude v pořádku.

Bello, já si tenkrát myslel, že jsem se zbláznil. Stále se mi vracel nádherný sen, ve kterém jsi byla mou ženou a porodila mi dcerku. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že to není obyčejný sen, že se za tím skrývá něco víc. Byl jsem pomalu zralý na péči psychiatra.

Pořád jsem na tebe myslel, představoval si, co děláš, a uvažoval, proč jsi odešla. Měl jsem podezření, že Alice o tobě něco ví, ale měla pusu na zámek. Odmítala mi o tobě cokoliv říct.

Časem jsem dospěl k názoru, že je se mnou něco v nepořádku po psychické stránce. Vystudoval jsem psychologii, jen abych lépe pochopil svůj zvláštní zážitek,” rozesmál se a prohrábl si vlasy.

Sledovala jsem ho a byla jím fascinovaná. Stále jsem neuvažovala a v hlavě měla jen obraz mé lásky.

,,Před třemi lety jsem se odstěhoval do Londýna, dostal jsem tam skvělou nabídku práce s možností dodělat si postgraduál a doktorát. Při stěhování jsem rozebral starou vestavěnou skříň ve svém pokoji v domě rodičů ve Forks.

Bello, nedokážeš si představit, co jsem prožíval, když na mě vypadly obrázky znázorňující můj snový život. Vážně jsem pochyboval o svém duševním zdraví a příčetnosti. Můj sen nebyl pouhým snem, byl reálný, ale vůbec jsem nechápal, jak je to možné.

Hodiny jsem seděl na zemi a dokolečka si ty obrázky prohlížel. Bylo tam všechno - naše svatba, líbánky, my dva s malou holčičkou, moje rodina s Jacobem Blackem. Upíři a vlkodlaci. Několikrát jsem se pokoušel probudit. Štípal jsem se do předloktí a nechápal, proč stále spím.

V tom stavu mě našla Alice a když ty obrázky viděla, rozplakala se. Sedla si ke mně a všechno mi vyprávěla. Mluvila o tvém snu, když jsi byla v bezvědomí, o touze rychle se uzdravit a dostat do kondice, o cestě do Itálie, i jak jsi ji pak překvapila v mém pokoji. Ani na okamžik jsem nepochyboval, že všechno, co mi říká, je pravda. Je to vlastně docela zvláštní, jak rychle a bez výhrad jsem přijal existenci nadpřirozeného světa a mýtických bytostí. Já, psycholog.

Chtělo se mi smát se a brečet zároveň. Nebyl jsem blázen, všechny moje nesplnitelné sny byly reálné. Chtěl jsem se za tebou hned vydat a získat tě, ale Alice mi nebyla schopná říct, kde jsi. Ukázala mi všechny zprávy od tebe i tu poslední, kde ses definitivně loučila. Zkoušel jsem ti volat, ale číslo již neexistovalo,” vyčítavě se na mě zadíval a já nemohla uvěřit, že nyní nesním já.

,,Nedalo se nic dělat. Má příležitost být s tebou mi nenávratně proklouzla mezi prsty a můj život šel neúprosně dál. Přestěhoval jsem se do Londýna, dostudoval a našel si skvělou práci. Měl jsem být šťastný, ale nebyl. Cítil jsem, že mi stále něco chybí.

Tys mi chyběla, Bello. Bez tebe nejsem kompletní a nikdy nebudu. Jakkoliv je to bláznivé a možná na první pohled směšné, já vím, že patříme k sobě,” usmíval se a něžně mě pohladil po tváři.

Z očí jsem mu četla čistou upřímnost a lásku. Byla jsem šťastná. Poprvé po celé té době opravdově bez výhrad šťastná. Nemyslela jsem na následky našeho setkání, ani na neodvratně nadcházející zítřky. Vůbec jsem nemyslela, jen cítila a milovala.

,,Bello, když jsi včera zavolala Alici, zrovna jsme spolu večeřeli v mém bytě a já neměl daleko k infarktu, když vyslovila tvé jméno. Na okamžik jsem si myslel, že se mi to zase jen zdá. A kdyby to byl jen sen, nechtěl bych se probudit. Ale byla to skutečnost. Ty jsi skutečná a já tě miluji,” jeho hlas se vytratil do tichého šepotu.

Můj dokonalý mozek nedokázal zpracovat takový nápor informací. Byla jsem zmatená a ničemu nerozuměla. Ale zároveň mi na ničem nezáleželo. Proč taky? Edward mě miloval a já jeho zbožňovala. Všechno bylo tak jak mělo.

Zasněně jsem se usmála a Edward můj úsměv opětoval. Ani jsem nevěděla jak, ale najednou jsme se dotýkali nosy a já cítila jeho horký dech. Srdce mu tlouklo jako splašené a přerývavě dýchal. Vpíjeli jsme se tomu druhému do očí a po chvíli vnitřního boje a napětí je svorně zavřely. Naše rty se spojily.

28. část • 30. část

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 29. část: