Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 26. část

24.02.2010 (09:15) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2782×

Nevěřícně jsem se na něj podívala. To přeci nemůže myslet vážně! Vždycky jsem věděla, že je to hanebný parchant bez kouska citu v těle, ale tohle bylo moc.

,,Ne, to ti nedovolím,” zašeptala jsem a cítila narůstající vztek. Přestávala jsem se ovládat. Na povrch se však nedral démon, ale stará Bella s lidskými emocemi.

,,Myslíš si, že tě nechám ji zabít? Navíc tak bolestivou smrtí. Ne, to se pleteš. Nedovolím to. Oba víme, že jsem silnější. Nemůžeš na mě použít svou schopnost a bez ní se mnou nic nezmůžeš. Klidně tě sama zničím, bude - li to potřeba k její záchraně,” syčela jsem a z hrudi se mi vydralo temné zavrčení.

Zasmál se. Pak se na mě přezíravě podíval a usmál se svým slizkým úsměvem.

,,Isabell, Isabell, ty mě nemůžeš zničit. Nezapomínej na svůj slib,” pronesl samolibě.

Už jsem se neovládala. Vyrazila jsem proti němu a chytla ho pod krkem. Necítila jsem ty svazující okovy na svém mrtvém srdci. Prostě v tu chvíli zmizely. Nejspíš to bylo tím, že jsem ho ve skutečnosti nechtěla zničit, jen vystrašit. Nyní jsem se usmívala já. Petronius jen nevěřícně třeštil oči.

,,Jak vidíš, můj slib asi nebyl tak dokonalý, jak jste si mysleli,” zašeptala jsem tiše. I mě samotné zněl můj hlas nebezpečně. A já nebezpečná rozhodně byla.

,,Ani se Katie nedotkneš, nepřiblížíš se k ní a v žádném případě jí neublížíš. Poskytli jste mi až moc dobrý výcvik, nemáš proti mně šanci. A Felix ji miluje. Sám to ještě neví, ale je to tak. Nedopustil by, aby jí bylo ublíženo. Víš, co by se stalo, kdybys mu zabil partnerku, že?” objasňovala jsem mu jeho současnou situaci. Až když se mu v očích zalesklo poznání, uvědomila jsem si, že jsem udělala další chybu. Prozradila jsem, co jsem rozhodně neměla.

,,Pusť mě, neublížím jí. Jsi rychlejší a silnější, jak jsi sama řekla. Přemohla bys mě. Chci si jen v klidu promluvit,” sípal přiškrceně.

Měl pravdu, neunikl by mi. Obezřetně jsem ho postavila zpět na zem a povolila stisk. Stáli jsme proti sobě a navzájem se měřili pohledem. Promluvil první.

,,Takže mé pozorování se potvrdilo. S Felixem jste jen hráli divadélko. Nejste partnery. Jen nechápu proč,” mluvil klidným hlasem se stopou zvědavosti a zájmu.

Tajemství bylo venku, nemělo smysl dál lhát a zatajovat skutečnost. Rozhodla jsem se být upřímná. Nevěřila jsem, že pochopí mé důvody, ale doufala jsem v to. Jen na něm záležela budoucnost má, Felixova i Katiina.

,,Miluji jen jednoho muže a navždy budu. Jsem panna, takže tělesný vztah s Felixem ani nebyl možný. Mám ho ráda a on mě, ale jsme přátelé, ne zamilovaná dvojce. Zdálo se nám jednodušší předstírat to, co všichni očekávali. 
Naše hra byla pro oba výhodná. Já měla pokoj od ostatních mužů a Felix stoupl v ceně. Každý na hradě obdivuje, jak často mě podvádí a stále mu to bez úhony prochází. Bavili jsme se tím. Teď asi budeme muset vymyslet nějakou historku,” mluvila jsem klidným hlasem, jen na konci monologu jsem si zazoufala.

Jak jen vysvětlíme vztah Felixe a Katie, když má milovat mě? Nyní jsem o tom nechtěla přemýšlet. Nejprve se musely vyřešit neodkladnější záležitosti.

Petronius se na mě díval a postupně mizel jeho arogantní výraz i slizký úsměv. V očích jsem mu četla pochopení, lítost a zdálo se mi, že i bolest. Ale to nebylo možné. On nebyl takových citů schopen. Sklopil pohled.

,,Prosím, pomoz nám. Ty jsi lásku nepoznal, nevíš, jaké to je o ni přijít. Já to zažila a nechci, aby tím musel projít i Felix. Je to jediná bytost široko daleko, na které mi záleží. Jeho utrpení by ještě víc rozdrásalo mé srdce. Prosím,” zašeptala jsem.

Chvíli bylo ticho a pak Petronius vzdychl a vzhlédl ke mně. Zalapala jsem po dechu. Jeho oči prozrazovaly stejnou bolest jako mé, když jsem musela opustit Edwarda. U nikoho jiného jsem nikdy tolik smutku a nenaplněné touhy neviděla.

Najednou jsem si vzpomněla na knihu, kterou jsem kdysi dávno četla. Nepamatovala jsem si její jméno ani autora, ale měla jsem pocit, že to byl Polák. Kniha vyprávěla o začátcích křesťanství v Římě, o vztahu dvou mladých lidí, o krutosti tehdejšího světa, i o síle víry a lásky. Jednou z klíčových postav příběhu byl i Petronius. On pomohl mladým milencům k úniku, zachránil je. Postavil se císaři i celé vládě a spáchal demonstrativní sebevraždu. Nebyl sám. V knize vystupovala krásná otrokyně, která mu byla zcela oddaná a nekonečně ho zbožňovala.

,,Euniké,” zašeptala jsem zcela neslyšně a on ještě více zkřivil obličej bolestí.

,,Ano, Euniké,” odpověděl tak procítěně, až mě bodlo u srdce.

,,Má Euniké. Já poznal lásku, Isabell. Miloval jsem ji stejně jako ty svého Edwarda. Udělal bych pro ni cokoliv by si jen přála.

Byla mou otrokyní, ano. Ale mně na tom nezáleželo. Byl jsem tehdy na světě již několik století a takové maličkosti jako postavení v lidské hierarchii nevnímal.

Myslel jsem, že náš příběh je dávno zapomenut, ale pak ho jeden spisovatel oprášil a přepracoval. Ne všechno je pravdou, ale ve spoustě věcí se až podivuhodně trefil do skutečnosti.

Jak jsi jistě pochopila, nespáchal jsem sebevraždu. Jen jsem ji předstíral. Neprořízl jsem si žíly, to by nešlo. Vypil jsem jed a má Euniké také, ale jen pár kapek. Císařův lékař prohlížel jen mě. Nenahmatal tep, byl jsem studený a ztuhlý. O mé smrti nikdo nepochyboval. Otrokyní se nikdo nezabýval.

Věděla, čím jsem. Přesto mě milovala. Chtěla se mnou být navěky a já jí to slíbil. Přeměnil jsem ji. Chvíli jsme byli skutečně šťastní, jenže pak začala trpět výčitkami svědomí. Nechtěla se krmit, zabíjet lidi a být zrůdou. Trhalo mi to srdce a nevěděl jsem, jak jí pomoci. Hroutila se, uzavírala do sebe a propadala do čím dál většího zoufalství.

Žíznila a pak, když už nemohla tu bolest vydržet, se napojila. Nenáviděla se za to, nechtěla to, ale nedokázala se nenapít. Nedokázala úplně potlačit vnitřního démona, popřít svou podstatu,” mluvil tak tiše, že ani já ho pořádně neslyšela.

Během vyprávění se svezl zády po stěně a nyní seděl zhroucený a objímal si pokrčené nohy. Nevěřila jsem, že ta troska přede mnou je opravdu arogantní a povýšený Petronius. Takhle jsem ho neznala. Bylo mi ho líto. Kdo by byl kdy řekl, že zrovna jeho budu litovat?

,,Skoro století sama se sebou bojovala. Nenáviděla sebe samu a já nenáviděl sebe, protože jsem to dopustil. Nedávala mi vinu, nic mi nevyčítala. Stále mě milovala. Bolelo to tak moc, že jsem myslel, že to nevydržím. Nesnesl jsem její utrpení.

Pak jsem jednou musel na misi proti  Rumunům, ohrožovali nás. Byl jsem pryč necelý týden a když jsem se vrátil, našel jsem v našem pokoji jen popel,” vzhlédl ke mně a celý se třásl.

,,Ona se upálila. Věděla, že by jí nikdo nepomohl, tak sama zapálila hranici a živá si na ni lehla. Nesměla vydat ani hlásku, aby ji nikdo neslyšel. Neumím si ani představit, jak dlouho mohla v neskutečných bolestech umírat.

Nechala mi dopis na rozloučenou. Nemám si nic vyčítat. Mě milovala, ale sama sebe nenáviděla. Nemohla ani vidět svůj odraz v zrcadle.

Pořád si myslíš, že nevím co je láska a jak bolí její ztráta?” zeptal se, ale odpověď neočekával. Složil hlavu do dlaní a rozvzlykal se.

Sedla jsem si vedle něj a objala ho. Neměla jsem ho ráda, ale nečinně přihlížet jeho srdcervoucímu žalu jsem nedokázala. Vzala jsem ho za ruku a povzbudivě ji stiskla. Dovedla jsem si představit, jak se cítí. Oproti němu jsem na tom byla velmi dobře. Edward žil, byl zdravý a snad i šťastný. Vlastně jsem si nemohla na nic stěžovat. Ne v porovnání s Petroniem. Musel strašně trpět. Upíří paměť nedovoluje zapomenout. Vzpomínky nikdy nevyblednou, zůstanou stejně živé po celou věčnost.

Seděli jsme tak spolu několik hodin. On plakal bez slz a já ho utěšovala. Jednou se přišel podívat Felix, co se děje a kde jsem. Když nás viděl, překvapením ztuhl na místě. Jen jsem zakroutila hlavou. Pochopil a rychle odešel zpět ke Katie.

Zavřela jsem oči a myslela na Edwarda. Litovala jsem, že jsem o jeho životě nezjistila víc, když jsem měla možnost. Ale i to málo mi stačilo, abych měla naději, že žije podle svých představ a přání. Poskytla jsem mu to, co Petronius Euniké dát nemohl. Šanci na normální život.

,,Stále miluješ toho člověka, Edwarda? Nikdy jsi nelitovala svého příchodu k nám, přeměny ani toho, co následovalo?” vytrhl mě z přemýšlení Petroniův již klidný hlas.

,,Miluji ho pořád stejně. Ani na okamžik nemůžu litovat svých rozhodnutí. Vrátila jsem mu zdraví, poskytla mu život, jaký si zaslouží. Na mě nezáleží. Jestli je spokojený on, měly mé činy smysl. Nejsem šťastná, nenávidím Volterru i to, co představuje, nemám ráda sama sebe, ale udělala bych to znovu. Neměnila bych,” odpověděla jsem mu upřímně.

Zkoumavě se na mě podíval a o něčem usilovně přemýšlel.

,,Přeměnila bys ho, kdybys měla tu možnost?”

,,Ne, já tu možnost přece měla. Mohla jsem si vybrat, jestli mu dám léčivou krev jednorožce, nebo ho kousnu. Vybrala jsem si. Nechtěla bych pro něj takovou existenci, jakou bych mu mohla nabídnout,” zavrtěla jsem hlavou.

,,To ano, ale ani teď bys ho nechtěla přeměnit? Kdybys měla možnost žít podle svých představ a on sám by chtěl být jako ty?”

Nechápala jsem, kam tím míří.

,,Takhle jsem nikdy nepřemýšlela. Vím, že je to jen neuskutečnitelná fantasie. Já patřím vám. Jsem váš otrok bez vlastní vůle. A kdybych byla svobodná? Nevím, opravdu ne. Na naší existenci není nic, o co by mohl někdo stát. Je nepřirozená a zvrácená. Asi bych ji pro něj nechtěla,” opět jsem byla upřímná. Cítila jsem vzájemné souznění a to si zasloužilo pravdu.

,,Ty nás hodně nenávidíš, Isabell.” Nebyla to otázka, jen konstatování faktu. Přikývla jsem.

,,Tolik mi jí připomínáš! Ne vzhledem, to ne. Ale způsobem myšlení, postojem, názory. Jsi jako ona, ale máš větší možnosti. Tenkrát neexistovali dárci krve, nebylo možné koupit si konzervu a zahnat žízeň jinak než vraždou.

Mám tě rád, ať tomu věříš, nebo ne. Už jen pro tu podobu bych tě zbožňoval, ale ty jsi navíc naprosto jedinečná osobnost. Neumím vyjádřit, co pro mě znamenáš. Nechám k tobě lásku jakožto k potenciální partnerce, ale záleží mi na tobě. Chtěl bych, aby ses netrápila, abys nakonec nedopadla jako ona.

Ty jsi má druhá šance. Příležitost, jak alespoň částečně odčinit, co jsem napáchal,” mluvil ke mně tiše a procítěně. Nerozuměla jsem mu a nevěděla, kam svými slovy šměřuje.

Vzal mě za ruku, podíval se mi do očí a usmál se.

,,Dávám ti svobodu, Isabell. Propouštím tě z našich služeb a snímám z tebe slib věrnosti,” pronesl obřadně a já skutečně cítila ony neviditelné okovy, jak pouští mé srdce a mizejí do nenávratna.

25. část • 27. část

Děkuji moc za projevenou přízeň a krásné komentáře. Opravdu si jich vážím a jsem za ně ráda. Snesla bych i kritiku, ale pochvala samozřejmě potěší :-)

Nebrasko, doufám, že Tě tímhle dílem nezklamu, ale Petronius je jeden z mých oblíbenců, nemohla bych ho zabít...

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 26. část: