Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 23. část

Sraz Ostrava!!! 08


Jiná realita - 23. částNávrh

 

,,Posaď se, drahoušku, tohle bude na delší povídání,” vyzval mě Petronius a já ho bez přemýšlení poslechla.
,,Nemohl jsem si nevšimnout tvého prohlubujícího se smutku, nejspíš by se dalo říci až zoufalství. Jsi výborná herečka, ale oklamat mne je velmi těžké. Pochybuji, že i někdo další zpozoroval tvou skutečnou náladu. Když jsem tě dnes viděl v jídelně, bylo mi jasné, že tvé následující rozhodnutí a chování bude pro tvou další existenci klíčové. Bohužel pro tebe ses vydala tou horší cestou.
Jsi jediná našeho druhu, kterou jsem za těch několik tisíc let poznal, jenž v sobě potlačila samotnou podstatu upírství. Víš, když jsem se napojil na tvou mysl v době, kdy jsi ležela v komatu, okamžitě jsem poznal, že jsi jiná. Výjimečná. A o to víc jsem tě chtěl. Někoho mi připomínáš, ta podoba je až neuvěřitelná. I ona bojovala s tím, čím byla, ale svůj boj prohrála. Zatímco ty jsi silnější, než se zdá.
Isabell, i když mi to nebudeš věřit, záleží mi na tobě. Cítím za tebe jistou zodpovědnost, neboť jsem to byl já, kdo tě sem přivedl. Vím, že nemáš daleko ke zbláznění se, tvé duševní zdraví trpí. Místní prostředí ti nesvědčí, potřebuješ změnu. Žít alespoň chvíli jinde, pročistit si hlavu, utříbit myšlenky a rozhodnout se, jakým směrem se bude tvá další existence ubírat.
Takže ti navrhuji malý výlet. My Volturiovi máme nemovitosti po celém světě. Ve Skotsku vlastníme takový rozkošný zámeček, kde se ti bude jistě líbit. Nemůžeš však jet sama, to by bohužel nešlo. Napadlo mě, že tě budu doprovázet já a Felix. Pochybuji, že vy dva byste bez s ebe vydrželi déle než pár hodin, takže jeho účast bude nezbytná. Vy razit na cestu můžeme klidně hned, jak si sbalíš. Jsem přesvědčen, že by ti to prospělo. Jen si to zkus představit. Klid, žádné hromadné krmení, přiměřená volnost a svoboda.
Tak co si o mém návrhu myslíš, drahoušku?” dokončil svůj monolog a já nebyla schopná slova. Nemohla jsem uvěřit, že za tak lákavou nabídkou se neskrývá žádná podlá lest. Ale bylo mi to vlastně jedno. Momentálně bych dala cokoliv za možnost být Volteře co nejvíce vzdálená. Petroniova slova mi zněla v hlavě a já si až příliš dobře dokázala představit to, co mi nabízel. Má fantasie už si malovala panenskou přírodu, hory, vřesoviště a jezera.
,,Návrh přijímám. Děkuji,” odpověděla jsem to, co pravděpodobně očekával. Asi bych měla říct něco víc, ale nebyla jsem toho schopná. Usmál se na mě a s poznámkou, že s Felixem to zařídí a za dvě hodiny mě budou čekat v garážích, odešel.
Okamžitě jsem zalezla do sprchy a nechala na sebe padat kapky horké vody. Měla jsem pocit, že ze sebe musím alespoň trochu smýt imaginární špínu z jídelny. Ač jsem sama nikoho nezabila, mé svědomí čisté ani klidné nebylo. Účastnila jsem se toho krutého vraždění jako pozorovatel a nic neudělala. Nezasáhla jsem, nikoho se ani nepokusila zachránit. Vždyť tam byly i děti! Otřásla jsem se znechucením sama nad sebou a přidala na intenzitě vodního proudu bijícího do mého těla.
Po sprše jsem se oblékla do cestovního a zabalila si menší kufr. Ve falešném dnu jsem ukryla své poklady - fotky Charlieho, maminky, Cullenů a pár mých kreseb mě, Edwarda a Renesmée. Rozhlédla jsem se po pokoji, zda jsem na něco nezapomněla, ale kromě obsahu falešného dna kufru mi tu na ničem nezáleželo. K ničemu jinému jsem neměla vztah nebo citové pouto. Po zběžné prohlídce jsem za sebou zamkla dveře a vyšla směrem ke garážím. Nikoho jsem nepotkala, chodby byly úplně prázdné. Tušila jsem, že za to vděčím Petroniovi.
V garáži už na mě čekali Petronius i Felix. Ten ke mně okamžitě vykročil a objal mě. Moc dobře jsem si uvědomovala, že i on má na kontě několik nově promrhaných lidských životů, že i on v jídelně uhasil svou žízeň. Jenže jeho jsem nedokázala vnímat jako netvora. U něj jsem se i přes to cítila v bezpečí.
,,Jsi v pořádku, Izzie? Docela jsem se bál, když jsem tě tam nemohl najít,” ptal se a starostlivě si mě prohlížel. Jen jsem pokývala hlavou a nepouštěla jeho ruku. Potřebovala jsem ho cítit ve své blízkosti.
Nasedli jsme a vyrazili. Petronius nám cestou vysvětlil, že zbylí tři vládci s naší dovolenou souhlasili a nemáme žádná časová omezení. Ušklíbla jsem se pro sebe. Neuměla jsem si představit Ara souhlasícího s mou neomezenou absencí ve Volteře. Nerada jsem si to přiznávala, ale byla jsem Petroniovým dlužníkem. Sice jsem pořád nechápala jeho důvody k tak milému jednání a bála se nějaké zrady, ale nadšení z výletu jsem se ubránit nedokázala.
Cestou jsme mlčeli a každý se zabýval vlastními myšlenkami. Těšila jsem se na Skotsko, na tamní nezkrocenou krajinu, na nerušené procházky přírodou. Nemohla jsem si vzpomenout, co mi kdysi vadilo na zeleni ve Forks. Tenkrát mi lesy přišly tak nějak bezútěšné a nelákavé. Nebýt Edwarda nikdy bych na procházky nechodila. S ním bych však šla kamkoliv. Myšlenka na něj bolela. Doufala jsem, že je šťastný. Bylo mu už pětadvacet, dospěl v jistě úchvatného muže.
Sledovala jsem krajinu míhající se za okýnkem a snažila se obrátit svou pozornost zpět ke Skotsku. Alespoň na chvíli se mi nabízela možnost zapomenout na to, co jsem, na svůj úděl a nepříliš veselou budoucnost. Nemohla jsem se nového domova dočkat.
Ve Francii jsme se i s autem nalodili na převozní trajekt, na kterém jsme způsobili pozdvižení. Lidé na nás zírali s otevřenými ústy a nedokázali z nás spustit oči. Zvláště z Petronia, opravdu měl osobní kouzlo, kterým si dokázal kohokoliv kromě mě podmanit.
Po překonání kanálu La Manche jsme pokračovali v cestě autem. S každým dalším ujetým kilometrem se má nálada zlepšovala. Sedm let jsem opouštěla Volterru jen na vražedné mise a nyní jsem si užívala vědomí klidu bez dalších upírů, bez ničení a zabíjení nevinných lidí. Jistě, bylo mi jasné, že Felix i Petronius budou lovit i ve Skotsku, ale já toho nebudu svědkem. Neuslyším pláč a křik objetí. Zatřásla jsem hlavou a myšlenky zaměřila opět na cíl cesty.
Během pár hodin jsme byli na místě. Zámeček mě naprosto okouzlil a zamilovala jsem si ho na první pohled. I když pojmenování zámeček nebylo zcela vhodné. Mnohem výstižnější by byl hrad nebo palác. Šťastně jsem se rozesmála a vydala se prozkoumat okolí i zámek samotný.
Takovou nádheru jsem snad nikdy dříve neviděla. Zámeček i přilehlé parky a pozemky mě uchvátily. Okamžitě jsem věděla, že tady bych dokázala být šťastná. Rozhodla jsem se, že místní pobyt si užiji a nenechám si ho ničím zkazit. Na budoucnost nebudu myslet, budu žít jen přítomností.
Na celém zámku jsem byla jen já a moji dva společníci. Žádní další upíři, žádní lidé. Panoval tu úžasný klid. Vybrala jsem si prostorný pokoj ve druhém patře s velkým francouzským oknem vedoucím na balkón, z něhož byl překrásný výhled na vše obklopující majestátná pohoří. Můj pokoj byl vzdušný a světlý, jak jsem to měla ráda. Po dlouhé době jsem si připadala jako člověk. Tady ve Skotsku, daleko od nenáviděné Volterry, jsem vůbec nechápala své včerejší rozhodnutí stát se jednou z těch krvelačných stvůr. Jak jsem jen mohla jen na vteřinu uvažovat o klasickém hašení žízně? Styděla jsem se za sebe.
,,Tak jak se ti tu líbí, drahoušku?” ozval se za mnou Petroniův melodický hlas. Zrovna jsem stála na balóně, opírala se o zábradlí a nechávala vítr hrát si s mými vlasy. Neotočila jsem se na Petronia, konečně mi bylo dobře a cítila jsem se spokojená. Mrzelo mě, že mi tak příjemnou chvíli ruší. Ale to jemu jsem za ni vděčila, na to jsem nezapomínala.
,,Je to tu nádherné a perfektní. Ještě jednou děkuji. Ani si neumíš představit, jak moc to pro mě znamená,” mluvila jsem velmi tiše, ale on mě samozřejmě slyšel. Zavřela jsem oči a zřetelně cítila hlazení větru na tvářích, vůni trávy zvlhlé deštěm, zemitou vůni blízkého lesa i vzduch chvějící se brzkou bouřkou. Slyšela jsem zpěv ptáků, šumění listů, zurčení lesního potoka a prozatím vzdálený úder hromu. Dolehl ke mně i velmi tichý Petroniův hlas.
,,Kdybys jen tušila, jak přesně vím, co to pro tebe znamená. Vždyť tohle je moje útočiště, sem jsem se utekl, když… Je to tak dávno.”
Naprosto jistě jsem věděla, že tahle slova jsem slyšet neměla. Nebyla určena pro moje uši, byla jen Petroniovým povzdechem. Já je však slyšela, stejně jako smutný a procítěný tón, s nímž je pronesl.
Ozvalo se cvaknutí dveří a já opět osaměla. Přemýšlela jsem o Petroniovi. Byla jsem zvědavá, o čem to mluvil, co za tajemství skrývá. Ale nedokázala jsem se na něj soustředit. Ne teď a ne tady. Nechala jsem zavřené oči a znovu se ponořila do kouzla té chvíle svobody na tomto místě.
Mohla jsem tam stát klidně i několik hodin bez nejmenšího pohybu. Dýchala jsem, ale jen abych cítila okolní krajinu, její vůně a pachy. Když jsem konečně oči otevřela byla už tma a lehce mrholilo. Usmála jsem se a nastavila dešti svou tvář. Chtělo se mi nahlas se smát, tančit a radovat se. Poprvé od doby, kdy jsem opustila Forks, rodinu a především Edwarda, jsem cítila vnitřní klid a mír. Pocity blížící se štěstí. Přála jsem si, abych už nikdy nemusela zámek a Skotsko opustit, protože tady jsem si dokázala věčné bytí představit.

,,Posaď se, drahoušku, tohle bude na delší povídání,” vyzval mě Petronius a já ho bez přemýšlení poslechla.

,,Nemohl jsem si nevšimnout tvého prohlubujícího se smutku, nejspíš by se dalo říci až zoufalství. Jsi výborná herečka, ale oklamat mne je velmi těžké. Pochybuji, že i někdo další zpozoroval tvou skutečnou náladu. Když jsem tě dnes viděl v jídelně, bylo mi jasné, že tvé následující rozhodnutí a chování bude pro tvou další existenci klíčové. Bohužel pro tebe ses vydala tou horší cestou.

Jsi jediná našeho druhu, kterou jsem za těch několik tisíc let poznal, jenž v sobě potlačila samotnou podstatu upírství. Víš, když jsem se napojil na tvou mysl v době, kdy jsi ležela v komatu, okamžitě jsem poznal, že jsi jiná. Výjimečná. A o to víc jsem tě chtěl. Někoho mi připomínáš, ta podoba je až neuvěřitelná. I ona bojovala s tím, čím byla, ale svůj boj prohrála. Zatímco ty jsi silnější, než se zdá.

Isabell, i když mi to nebudeš věřit, záleží mi na tobě. Cítím za tebe jistou zodpovědnost, neboť jsem to byl já, kdo tě sem přivedl. Vím, že nemáš daleko ke zbláznění se, tvé duševní zdraví trpí. Místní prostředí ti nesvědčí, potřebuješ změnu. Žít alespoň chvíli jinde, pročistit si hlavu, utříbit myšlenky a rozhodnout se, jakým směrem se bude tvá další existence ubírat.

Takže ti navrhuji malý výlet. My Volturiovi máme nemovitosti po celém světě. Ve Skotsku vlastníme takový rozkošný zámeček, kde se ti bude jistě líbit. Nemůžeš však jet sama, to by bohužel nešlo. Napadlo mě, že tě budu doprovázet já a Felix. Pochybuji, že vy dva byste bez sebe vydrželi déle než pár hodin, takže jeho účast bude nezbytná. Vyrazit na cestu můžeme klidně hned, jak si sbalíš. Jsem přesvědčen, že by ti to prospělo. Jen si to zkus představit. Klid, žádné hromadné krmení, přiměřená volnost a svoboda.

Tak co si o mém návrhu myslíš, drahoušku?” dokončil svůj monolog a já nebyla schopná slova. Nemohla jsem uvěřit, že za tak lákavou nabídkou se neskrývá žádná podlá lest. Ale bylo mi to vlastně jedno. Momentálně bych dala cokoliv za možnost být Volteře co nejvíce vzdálená. Petroniova slova mi zněla v hlavě a já si až příliš dobře dokázala představit to, co mi nabízel. Má fantasie už si malovala panenskou přírodu, hory, vřesoviště a jezera.

,,Návrh přijímám. Děkuji,” odpověděla jsem to, co pravděpodobně očekával. Asi bych měla říct něco víc, ale nebyla jsem toho schopná. Usmál se na mě a s poznámkou, že s Felixem to zařídí a za dvě hodiny mě budou čekat v garážích, odešel.

Okamžitě jsem zalezla do sprchy a nechala na sebe padat kapky horké vody. Měla jsem pocit, že ze sebe musím alespoň trochu smýt imaginární špínu z jídelny. Ač jsem sama nikoho nezabila, mé svědomí čisté ani klidné nebylo. Účastnila jsem se toho krutého vraždění jako pozorovatel a nic neudělala. Nezasáhla jsem, nikoho se ani nepokusila zachránit. Vždyť tam byly i děti! Otřásla jsem se znechucením sama nad sebou a přidala na intenzitě vodního proudu bijícího do mého těla.

Po sprše jsem se oblékla do cestovního a zabalila si menší kufr. Ve falešném dnu jsem ukryla své poklady - fotky Charlieho, maminky, Cullenů a pár mých kreseb mě, Edwarda a Renesmée. Rozhlédla jsem se po pokoji, zda jsem na něco nezapomněla, ale kromě obsahu falešného dna kufru mi tu na ničem nezáleželo. K ničemu jinému jsem neměla vztah nebo citové pouto. Po zběžné prohlídce jsem za sebou zamkla dveře a vyšla směrem ke garážím. Nikoho jsem nepotkala, chodby byly úplně prázdné. Tušila jsem, že za to vděčím Petroniovi.

V garáži už na mě čekali Petronius i Felix. Ten ke mně okamžitě vykročil a objal mě. Moc dobře jsem si uvědomovala, že i on má na kontě několik nově promrhaných lidských životů, že i on v jídelně uhasil svou žízeň. Jenže jeho jsem nedokázala vnímat jako netvora. U něj jsem se i přes to cítila v bezpečí.

,,Jsi v pořádku, Izzie? Docela jsem se bál, když jsem tě tam nemohl najít,” ptal se a starostlivě si mě prohlížel. Jen jsem pokývala hlavou a nepouštěla jeho ruku. Potřebovala jsem ho cítit ve své blízkosti.

Nasedli jsme a vyrazili. Petronius nám cestou vysvětlil, že zbylí tři vládci s naší dovolenou souhlasili a nemáme žádná časová omezení. Ušklíbla jsem se pro sebe. Neuměla jsem si představit Ara souhlasícího s mou neomezenou absencí ve Volteře. Nerada jsem si to přiznávala, ale byla jsem Petroniovým dlužníkem. Sice jsem pořád nechápala jeho důvody k tak milému jednání a bála se nějaké zrady, ale nadšení z výletu jsem se ubránit nedokázala.

Cestou jsme mlčeli a každý se zabýval vlastními myšlenkami. Těšila jsem se na Skotsko, na tamní nezkrocenou krajinu, na nerušené procházky přírodou. Nemohla jsem si vzpomenout, co mi kdysi vadilo na zeleni ve Forks. Tenkrát mi lesy přišly tak nějak bezútěšné a nelákavé. Nebýt Edwarda nikdy bych na procházky nechodila. S ním bych však šla kamkoliv. Myšlenka na něj bolela. Doufala jsem, že je šťastný. Bylo mu už pětadvacet, dospěl v jistě úchvatného muže.

Sledovala jsem krajinu míhající se za okýnkem a snažila se obrátit svou pozornost zpět ke Skotsku. Alespoň na chvíli se mi nabízela možnost zapomenout na to, co jsem, na svůj úděl a nepříliš veselou budoucnost. Nemohla jsem se nového domova dočkat.

Ve Francii jsme se i s autem nalodili na převozní trajekt, na kterém jsme způsobili pozdvižení. Lidé na nás zírali s otevřenými ústy a nedokázali z nás spustit oči. Zvláště z Petronia, opravdu měl osobní kouzlo, kterým si dokázal kohokoliv kromě mě podmanit.

Po překonání kanálu La Manche jsme pokračovali v cestě autem. S každým dalším ujetým kilometrem se má nálada zlepšovala. Sedm let jsem opouštěla Volterru jen na vražedné mise a nyní jsem si užívala vědomí klidu bez dalších upírů, bez ničení a zabíjení nevinných lidí. Jistě, bylo mi jasné, že Felix i Petronius budou lovit i ve Skotsku, ale já toho nebudu svědkem. Neuslyším pláč a křik objetí. Zatřásla jsem hlavou a myšlenky zaměřila opět na cíl cesty.

Během pár hodin jsme byli na místě. Zámeček mě naprosto okouzlil a zamilovala jsem si ho na první pohled. I když pojmenování zámeček nebylo zcela vhodné. Mnohem výstižnější by byl hrad nebo palác. Šťastně jsem se rozesmála a vydala se prozkoumat okolí i zámek samotný.

Takovou nádheru jsem snad nikdy dříve neviděla. Zámeček i přilehlé parky a pozemky mě uchvátily. Okamžitě jsem věděla, že tady bych dokázala být šťastná. Rozhodla jsem se, že místní pobyt si užiji a nenechám si ho ničím zkazit. Na budoucnost nebudu myslet, budu žít jen přítomností.

Na celém zámku jsem byla jen já a moji dva společníci. Žádní další upíři, žádní lidé. Panoval tu úžasný klid. Vybrala jsem si prostorný pokoj ve druhém patře s velkým francouzským oknem vedoucím na balkón, z něhož byl překrásný výhled na vše obklopující majestátná pohoří. Můj pokoj byl vzdušný a světlý, jak jsem to měla ráda. Po dlouhé době jsem si připadala jako člověk. Tady ve Skotsku, daleko od nenáviděné Volterry, jsem vůbec nechápala své včerejší rozhodnutí stát se jednou z těch krvelačných stvůr. Jak jsem jen mohla jen na vteřinu uvažovat o klasickém hašení žízně? Styděla jsem se za sebe.

,,Tak jak se ti tu líbí, drahoušku?” ozval se za mnou Petroniův melodický hlas. Zrovna jsem stála na balóně, opírala se o zábradlí a nechávala vítr hrát si s mými vlasy. Neotočila jsem se na Petronia, konečně mi bylo dobře a cítila jsem se spokojená. Mrzelo mě, že mi tak příjemnou chvíli ruší. Ale to jemu jsem za ni vděčila, na to jsem nezapomínala.

,,Je to tu nádherné a perfektní. Ještě jednou děkuji. Ani si neumíš představit, jak moc to pro mě znamená,” mluvila jsem velmi tiše, ale on mě samozřejmě slyšel. Zavřela jsem oči a zřetelně cítila hlazení větru na tvářích, vůni trávy zvlhlé deštěm, zemitou vůni blízkého lesa i vzduch chvějící se brzkou bouřkou. Slyšela jsem zpěv ptáků, šumění listů, zurčení lesního potoka a prozatím vzdálený úder hromu. Dolehl ke mně i velmi tichý Petroniův hlas.

,,Kdybys jen tušila, jak přesně vím, co to pro tebe znamená. Vždyť tohle je moje útočiště, sem jsem se utekl, když… Je to tak dávno.”

Naprosto jistě jsem věděla, že tahle slova jsem slyšet neměla. Nebyla určena pro moje uši, byla jen Petroniovým povzdechem. Já je však slyšela, stejně jako smutný a procítěný tón, s nímž je pronesl.

Ozvalo se cvaknutí dveří a já opět osaměla. Přemýšlela jsem o Petroniovi. Byla jsem zvědavá, o čem to mluvil, co za tajemství skrývá. Ale nedokázala jsem se na něj soustředit. Ne teď a ne tady. Nechala jsem zavřené oči a znovu se ponořila do kouzla té chvíle svobody na tomto místě.

Mohla jsem tam stát klidně i několik hodin bez nejmenšího pohybu. Dýchala jsem, ale jen abych cítila okolní krajinu, její vůně a pachy. Když jsem konečně oči otevřela byla už tma a lehce mrholilo. Usmála jsem se a nastavila dešti svou tvář. Chtělo se mi nahlas se smát, tančit a radovat se. Poprvé od doby, kdy jsem opustila Forks, rodinu a především Edwarda, jsem cítila vnitřní klid a mír. Pocity blížící se štěstí. Přála jsem si, abych už nikdy nemusela zámek a Skotsko opustit, protože tady jsem si dokázala věčné bytí představit.

 

22. část 24. část


 

Myslím, že konec této kapitoly je zcela neinfarktový :-)

Další část bude nejdříve v pátek. Jedu na hory a internet budu mít pouze v mobilu. Tak doufám, že na mě ani na Jinou realitu nezapomenete :-)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 23. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!