Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 19. část

05.02.2010 (07:15) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2819×

Do Florencie jsem přiletěla ve čtyři hodiny ráno. Na letišti jsem okamžitě a neomylně poznala auto, které čekalo na mě - luxusní s černými okénky. Bez rozmýšlení jsem se k němu vydala a nasedla na místo spolujezdce. Vedle mě seděl Felix. Usmíval se na mě a na přivítanou mě vášnivě políbil. Nebránila jsem se a polibek mu oplatila. Se svým osudem jsem byla smířená.

Cestou do Volterry jsme nemluvili. Dívala jsem se z okénka na míhající se krajinu a připadala si prázdná. Jakoby nějaká má podstatná část zemřela a mně zůstal jen bezvýznamný obal. Jako bych přišla o duši. Ano, to bylo přesně ono. Mé mrtvé srdce zůstalo ve Forks s Edwardem a svou duši jsem ztratila, když jsem zničila Jakobův život. Zbylo mi jen chladné tělo z kamene.

Do Volterry jsme dorazili v rekordním čase. Felix zaparkoval svým oblíbeným způsobem a zatvářil se zklamaně, když jsem zůstala pevně sedět v sedačce. Galantně mi pomohl vystoupit a vedl mě do přijímacího sálu. Každý, koho jsme potkali, se za námi otáčel. Byla jsem místní hlavní atrakcí a bylo mi to jedno.

Vstoupili jsme do sálu a na Volturiových byla znát téměř hmatatelná úleva. Jako by snad bylo možné, abych se ve stanovený čas nevrátila. Před trůny jsem se uklonila a poslušně poklekla se skloněnou hlavou. V mžiku přede mnou stál Aro, nadzvedl mi bradu a přiměl mě podívat se mu do očí. Ty zářily jako oči dítěte na Vánoce.

,,Isabell,” vydechl potěšeně. ,,Drahoušku, ani nevíš, jak rádi tě máme zpět. Nemohli jsme se tě dočkat. Věř mi, že takhle dlouhou nepřítomnost ve Volteře tě už nikdy nebudeme nutit podstoupit,” domluvil a falešně sladce se na mě usmíval. Pravý význam jeho slov byl naprosto jasný - jsi náš vězeň a ven už tě nepustíme. Samozřejmě, tak zněla naše dohoda.

,,Aro, Petronie, Marku, Caie, jsem zpět a stojím před vámi připravená oddaně vám sloužit a plnit vaši vůli,” pronesla jsem bezbarvě. Volturiovi se po sobě podívali a nebylo těžké uhodnout, že jsem jim udělala radost.

,,Počítáme s tebou, Isabell. Nyní si však běž odpočinout a uspořádat své věci. Zítra úderem osmé hodiny ranní se sem dostav i s Felixem, budeme vás očekávat,” promluvil Marcus. To mě trochu překvapilo, ale z apatie neprobralo. Bez dalších řečí jsem se znovu uklonila a odešla ze sálu. Felix mě následoval s mým kufrem, který v mém pokoji postavil za dveře.

Posadila jsem se na postel a čekala, co Felix udělá. Se sebevědomým úsměvem se posadil vedle mě a opět mě políbil. Polibek jsem mu vracela, ale nechával mě zcela chladnou. Neměla jsem sílu odmítnout ho. Dopadl na mě tíživý pocit samoty a potřebovala jsem cítit blízkost jiné bytosti. Jedno jaké a jedno jak. Felix se rozvášnil a zajel mi rukou pod tričko. Místo rozkoše nebo slasti jsem pociťovala jen znechucení sama nad sebou a nad svým počínáním. Jenže přede mnou se rozprostírala celá věčnost a já se strašně bála strávit ji v osamění.

Když jsem se Felixovým dotekům nebránila, povzbuzen svým úspěchem mi tričko sundal úplně a své rty přesunul na můj krk a hrudník. Tak intimní dotyky jsem nikdy dříve nikomu nedovolila. Bylo ironické, že zážitek, který jsem měla sdílet s milovanou osobou, prožívám zrovna s Felixem. Nechala jsem se od něj laskat na nyní již zcela obnažené hrudi a v hlavě měla naprosto prázdno.

Felix mě položil na postel a sám si sundal košili. Byl velmi hezký a při pohledu na něj a jeho vypracované svalstvo by nejedna žena omdlela blahem, ale se mnou to nic nedělalo. Zdálo se mi, jako by se mě prožívaná situace vůbec netýkala. Jako bych vystoupila ze svého těla a dívala se na sebe jako nezúčastněný pozorovatel. Felix se se mnou dál mazlil a musela jsem uznat, že se snažil být něžný a poskytnout mi rozkoš. Měla jsem na sobě už jen kalhotky a on si rozepínal poklopec, když mě napadlo, že by asi měl vědět, že pro mě je to poprvé. Chytla jsem ho za ruku a podívala se mu do očí.

,,Asi jsem ti neřekla, že jsem panna,” zašeptala jsem a i mě samotné zněl můj hlas ploše a cize. Felix na mě vytřeštil oči a doslova zkameněl. Chvíli na mě jen zíral a pak udělal něco, co bych ani ve snu nečekala - rozesmál se. Smál se tak, až spadl z postele a válel se na zemi. Nechápavě jsem ho sledovala a přikryla se dekou.

,,Izzie, to se fakt povedlo. Panna. Tak to mě vůbec nenapadlo.” Felix se chechtal jako smyslů zbavený a mě bylo zase pro změnu do breku. Opustila jsem svůj vysněný život, svou lásku i přátele, abych strávila svou nekonečnou existenci jako otrok Volturiových. Rozhodla jsem se zkusit “žít” i bez Edwarda, nepropadnout se do temnot samoty a zoufalství. Byla jsem odhodlaná dát se Felixovi, jen abych zaplašila tu děsivou prázdnotu a apatii. A Felix se mi směje… Nerozuměla jsem mu.

Po pár minutách se trochu uklidnil a vrátil se ke mně do postele. Díval se na mě vesele a s něhou. Neřekla bych, že je takového citu schopen, ale zrak mě nešálil. Přátelsky se usmíval a jemně mě pohladil po tváři.

,,Netušil jsem, že jsi panna. Promiň, Izzie. Ty tuhle naší zvláštnost asi neznáš. Jak jistě víš, tvé tělo zůstane po přeměně už navždy beze změn. Pokud jsi byla ve chvíli přeměny, hm, nedotčená, zůstane to tak už napořád. Jediný, kdo by tě mohl o panenství připravit, je ten, koho sama stvoříš. Mezi stvořitelem a jeho “dítětem” je výjimečné a silné pouto. Jsou spojeni krví a jelikož krev je naší podstatou, je to spojení, dalo by se říci, těla a duše.

Já tě sice stvořil, ale abychom mohli mít sex my dva, musela bys ty proměnit mě. Prostě ty bys musela být stvořitel, tedy silnější z dvojice, a svému následovníkovi dovolit vniknout do svého těla. Při přeměně se do organismu nového upíra dostane stvořitelův jed, který ho změní a navždy s ním propojí. V následovníkovi je tak část jeho tvůrce a díky tomu by mohlo dojít k intimnímu spojení. Protože tvůj novorozený by už v sobě měl kus tebe a tím by byl sex s ním možný. Prostě tvoje část v něm by to dovolila. Chápeš, jak to myslím? Uf, nevím, jak jinak to říct.

Víš, je to vážně smůla být upíří panna. Všechny naše instinkty a touhy se časem zesilují. Řekněme, že většina z nás je značně promiskuitní.”

Felix skutečně působil bezradně. Byla jsem přesvědčená, že kdyby mohl, červenal by se. Přeci jen je něco jiného některé věci praktikovat a mluvit o nich. Já byla zmatená. Z jeho vysvětlení jsem pochopila, že po celou svou existenci nepoznám intimní vztah. Paradoxně mě to docela potěšilo. I když jsem ještě před pár okamžiky byla odhodlaná být s Felixem, byla jsem si zcela jistá, že bych ho nikdy nemilovala, že by to byl čin ze zoufalství. Mé srdce patřilo jen Edwardovi a najednou mi přišlo správné, že když nemůžu být s ním, nebudu ani s nikým jiným.

Také jsem konečně rozuměla tomu nepochopitelnému vztahu mezi mnou a Felixem. Jeho jediného v celé Volteře jsem měla docela ráda. A vždy se mi zdálo, že i on ke mně chová přátelské city. Pochopila jsem také důvod, proč spolu tak často stvořitel se svým novým upírem zůstávají a stanou se partnery. Do té chvíle mě nikdy nenapadlo, že jako upíři jsme krví ovládaní i v jiných sférách kromě žízně. Zajímavý poznatek.

Felix si mě přitáhl do náručí a bratrsky políbil do vlasů. Přitulila jsem se k němu. Byli jsme spolu spojeni, jak řekl Aro, krevním poutem a já už věděla, že nemá smysl se mu bránit.

,,Docela mě to mrzí, opravdu mě totiž přitahuješ a těšil jsem se na tebe celou dobu, kdy jsi byla pryč. Nikomu tvé tajemství neprozradím. A nevadilo by mi, kdybychom předstírali vztah. Oba tu tak budeme mít snadnější existenci. Jen nesmíš být žárlivá. To víš, přece jen jsem muž a mám jisté potřeby, které velmi rád uspokojuji.”

Felix mě hladil po vlasech a já uvažovala o jeho slovech. Návrh hrát si na partnery se mi docela zamlouval. Poskytne mi ochranu před dotěrnými muži na hradě. Felix je vysoce postavený člen gardy a nikdo si nedovolí se mě byť jen dotknout, když budu pokládána za jeho partnerku. Usmála jsem se na něj a přikývla na souhlas. V odpověď se radostně zazubil a pak se na mě smutně podíval. Chvíli o něčem přemýšlel a poté se jeho rubínové oči opět rozzářily.

,,Nemůžeme dělat všechno, ale něco málo ano,” prohlásil a zmocnil se mých rtů.

Zůstal u mě celý den a celou noc a tak jsem si ani nemohla vybalit. Povídali jsme si, hráli šachy, Felix mě pobaveně sledoval při ohřívání a pití krevních konzerv a učil mě latinsky. Bylo mi s ním docela příjemně. Hřálo mě vědomí, že Edward je díky mně zdravý a má šanci na normální život. Felixe jsem ani vzdáleně nebrala jako jeho náhradu, ale dal mi naději, že věčnost ve Volteře bude alespoň trochu snesitelná.

Ráno jsme se vydali do přijímacího sálu, přesně podle instrukcí. Volturiovi seděli na svých trůnech a čekali na nás. Oba jsme poklekli a byli připraveni vyslyšet jejich rozkazy.

Byli jsme vysláni na misi do Egypta. Aro se doslechl o talentovaném upírovi, kterého by rád přivítal do gardy. Ben, tak se náš cíl jmenoval, dokázal pohledem zažehnout plamen. Podle dostupných informací by mohl při správném výcviku časem upálit upíra zaživa. Dar, který buď musel stát na straně Volturiových, nebo být nadobro zničen. Žádná jiná možnost pro Bena neexistovala. S poklonou jsme opustili sál a vydali se do svých pokojů sbalit si na cestu.

Tentokrát jsem si vzala jen malý batůžek s peněženkou, doklady, telefonem a fotkou Cullenových. Měla jsem strach, že při boji se můj vnitřní netvor zase dostane na povrch, a nebyla jsem si jistá, jestli ho zvládnu opět zkrotit. Ztráty sebeovládání jsem se už neobávala. Cesta do Ameriky a zpět mi upevnila sebevědomí. Rychle jsem se převlékla do pohodlných kalhot a bavlněného trička. Hábit příslušníka gardy jsem si vzala s sebou.

V garáži už na mě čekal Felix. Usmál se na mě a otevřel mi dveře. Sám seděl v mžiku vedle mě a vyrazili jsme na letiště, kde jsme auto odstavili na parkovišti. Bylo štěstí, že oblohu pokrývaly mraky a my se tak nemuseli nijak maskovat. Až na kontaktní čočky samozřejmě. Když jsme procházeli letištní halou, vzbudili jsme menší rozruch. Muži se otáčeli za mnou a nebyla snad jediná žena, která by nevzdychla při pohledu na Felixe. Vyzvedli jsme si zamluvené letenky a nasedli do letadla.

Doletěli jsme do Káhiry a Felix půjčil auto. Jak jinak než s tmavými okénky. Tady bohužel svítilo sluníčko, což nám způsobovalo menší komplikace, ale poradili jsme si. Felix měl v podobných situacích staletou praxi. V autě nastavil na GPS požadovaný směr a šlápl na plyn. Začínala se mě zmocňovat nervozita, ale držela jsem se. Když jsem se nad tím tak zamyslela, došla jsem k závěru, že při nejhorším mě Ben zničí. A to nebyla varianta zcela k zahození.

Během dvou hodin jsme byli na místě. Ben měl základnu ve skalách v poušti. Ani jsem se pořádně nerozhlédla kolem a rovnou jsme se vydali za naším cílem. Ben nás už očekával. Stál mezi skalami v bojové pozici, čímž dával zřetelně najevo, co si o našem nevyřčeném návrhu myslí. Musel vědět, kdo jsme - pláště Volturiových musel poznat každý upír. Stejně tak znal Ben jistě i Arovu slabost pro talenty.

,,Jsem Felix a toto je Isabell, posílají nás Volturiovi. Doslechli se o tvé úžasné a cenné schopnosti, takže bychom ti rádi nabídli místo v gardě,” promluvil Felix a já cítila, jak se můj démon dere na povrch. Přála jsem si, aby Ben náš návrh odmítl. Přála jsem si boj. Toužila jsem ho roztrhat a zničit. A mé prosby byly vyslyšeny.

,,Hm, co si asi vyberu? Svobodu a život podle svého, nebo být poskokem těch čtyř šašků? Vážně těžká volba,” odpověděl ironicky a s nepřátelským úšklebkem. Můj démon se tetelil nadšením a já ho už nedokázala držet na uzdě. Štítem jsem zakryla sebe i Felixe a mrazivě se na Bena usmála.

,,Ani nevíš, jak jsi mě potěšil,” zapředla jsem. Koutkem mysli jsem postřehla, jak se na mě Felix překvapeně otočil. Ale teď jsem o tom nechtěla přemýšlet, chtěla jsem jen ničit. Ve zlomku vteřiny jsem byla u Bena a držela jeho hlavu ve dlaních. S neskutečným uspokojením jsem trhla rukama a jediným pohybem tak oddělila hlavu od těla. Odhodila jsem ji kus stranou a zklamaně si odfrkla. To bylo moc rychlé, příště si s nepřítelem víc pohraju. Podívala jsem se na Felixe a jeho šokovaný výraz mi vzal dech. Okamžitě jsem se vrátila do reality a zděsila se svého činu. Felix se vzpamatoval, založil oheň a hodil do něj Benovo tělo i hlavu.

Přistoupil ke mně a objal mě. Tiskla jsem se k němu a vzlykala. Nechápala jsem, jak se to mohlo zase stát. Jak jen jsem mohla zase dovolit té vnitřní zrůdě, aby mě ovládla?!

,,Izzie, to bylo neskutečný. Jako bys to ani nebyla ty. Myslím, že Ben nestihl použít svou moc, jak jsi byla rychlá a smrtící. Jak ty to jen děláš?” Hladil mě po vlasech a čekal, až se uklidním. Byla jsem mu neskonale  vděčná. Najednou jsme si rozuměli i beze slov. Přesně poznal, kdy jsem byla schopná se vrátit k autu.

Na letiště jsme dojeli mlčky a při čekání na letadlo jsem se mu omluvila, že musím na dámy. V odpověď jen zvedl obočí a nechal mě jít. V kabince jsem se zhroutila na zem a vytáhla fotku Cullenových z baťohu. Dívala jsem se na svou vysněnou rodinu a cítila, jak zrůda mizí hluboko v mém nitru. Ulevilo se mi, že jsem to dokázala. Byla jsem neskonale vděčná za tu jinou realitu, díky níž jsem si přála zůstat dobrá. Sebrala jsem se, opláchla si obličej a byla připravená na návrat do Volterry a snad i na další výpravu.

18. část • 20. část

To vysvětlení upířího panenství zase není zcela z mé hlavy. Splácala jsem ho asi ze tří seriálů a pověstí o upírech :-)

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 19. část: