Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 16. část

28.01.2010 (15:45) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2559×

Napustila jsem si plnou vanu horké vody, přidala pěnu do koupele a celá jsem se ponořila pod vodu. Tenhle pocit jsem milovala. Poprvé od probuzení z komatu mi bylo opravdu dobře. Tiše hrála má oblíbená klavírní hudba. Vedle vany jsem si postavila servírovací stolek s krevními konzervami, do nichž jsem zabodala brčka. Pila jsem je jako koktejly a relaxovala. Před zavřenými víčky jsem stále měla Edwardovu tvář, v uších jsem stále slyšela tlukot jeho srdce. Doufala jsem, že na tohle nikdy nezapomenu. Ať už mi věčnost přinese cokoliv, Edwardův úsměv jsem si přála v paměti uchovat. A ty jeho zelené oči! Karamelové se mi líbily taky, ale tahle zelená byla tak krásně teplá a uklidňující. Vydržela bych se na něj dívat bez ustání.

Najednou se mi začal v hlavě rodit nápad. Vždycky jsem obstojně kreslila a tahle moje dovednost se s upírstvím jistě ještě zlepšila. Nakreslím si Edwarda a Renesmeé, abych na ně nikdy nezapomněla. Nyní jsem si ještě do detailů pamatovala naše společné fotky, neměl by pro mě být problém je překreslit. Jakmile jsem si to uvědomila, neměla jsem v koupelně stání. Vylezla jsem z ještě teplé vody, rychle se osušila a oblíkla a prohledala skříně v obývacím pokoji apartmá. V psacím stole jsem našla hromadu čistých bílých papírů i obyčejné tužky, progreso a kvalitní pastelky. No, luxusní apartmá bylo skutečně vybaveno pro všechny situace.

Sedla jsem si na koberec do tureckého sedu a začala kreslit. Samotnou mě překvapilo, jak mi šla práce od ruky. Edwardův obličej nabýval pevných a přesných rysů. Kreslila jsem svého Edwarda z jiné reality, ale se zelenýma očima. Neodpustila jsem si pokřivený úsměv. Obrázek byl dokonalý. Nedalo mi to a přikreslila jsem se k němu. Sobě jsem přiřkla čokoládově hnědé oči, ale současnou krásu. Domalovala jsem a hotový výtvor si s radostí prohlédla. Vypadal jako přesná kopie jedné z našich fotek.

Když jsem s malování začala, nemohla jsem přestat. Vytvořila jsem kopii naší svatební fotografie, jedné fotky z ostrova Esmé, několika s Renesmeé v různém věku, dvě na kterých jsme byli všichni - tedy Carlisle, Esmé, Rosalie, Emmet, Alice, Jasper, Edward, já, Renesmeé a Jacob. Překreslila jsem i svojí oblíbenou fotku zachycující mě a Jacoba, jak se přetahujeme o Nessie. Vytvořila jsem si celé fotoalbum. Přestala jsem kreslit, až když mi došly malířské potřeby. Byla jsem se svými výtvory naprosto spokojená. Pokud je budu mít u sebe, nikdy neztratím sama sebe. Vždycky budu vědět, kdo jsem a proč jsem učinila některá rozhodnutí.

Podívala jsem se kolik je a lekla se. Bylo devět hodin večer. Malovala jsem celé odpoledne. Usmála  jsem se pro sebe. Alespoň mi den rychle utekl a já se můžu vydat za Edwardem. Převlékla jsem se a vyrazila. Recepční mi popřál hezký večer a noc. Ach ano, to rozhodně bude.

Doběhla jsem do nemocnice a rovnou k Edwardovi. Když jsem vstoupila a zavřela za sebou dveře, už se na mě díval. Šťastně jsem se na něj usmála. Nepochybovala jsem, že mě alespoň trochu vnímá. Vypadl, jako by na mě čekal. Šla jsem k němu a stejně jako předchozí noc si vlezla k němu do postele a objala ho. Poslouchala jsem tlukot jeho srdce. Opřela jsem si mu bradu o hrudník a dívala se na něj. Jak já ho milovala!

Zase jsem mu vyprávěla. Popsala jsem mu svůj den strávený reprodukcí našich společných fotek. Detailně jsem mu popisovala, jak která vypadá, jak se na nich tváříme, co máme na sobě. Prostě všechno. Taky jsem mu vyprávěla, jak vznikaly originální fotky. Vzpomínala jsem na naši svatbu, na první společnou manželkou noc, na zjištění, že čekám jeho dítě, na narození Renesmeé, na  její první kroky a slůvka. Převyprávěla jsem mu v  podstatě celou naši jinou realitu. Při svítání jsem se s ním jen nerada rozloučila. Slíbila jsem mu, že zase přijdu a strávím s ním další noc.

•••

Jak jen ten čas letí. Když jsme šťastní, máme pocit, že uběhla hodina a zatím to byla celá noc. Můj čas s Edwardem, mé přesně vyměřené štěstí, se chýlilo ke konci. Zbývaly mi už jen pouhopouhé tři noci s ním. Nedokázala jsem se ubránit pokračujícímu zoufalství. Tak jsem se bála věčnosti bez něj a jeho lásky a podpory. Budu muset být silná. Existovat z jeho štěstí.

•••

Jako každou z předešlých deseti nocí jsem úderem desáté hodiny vstoupila do Edwardova pokoje. Okamžitě mi ale došlo, že něco není v pořádku. Edward tu nebyl sám! U jeho postele seděla Alice a překvapeně na mě koukala. Její pohled mě hypnotizoval, nedokázala jsem se pohnout a utéct, což jsem měla udělat. Místo toho jsem jen stála a oplácela jí šokovaný pohled.

,,Bello?” vydechla Alice nevěřícně. Pomalu jsem zavrtěla hlavou. Bella. Tak mi už dlouho nikdo neřekl, to už jsem ani nebyla já. Než jsem stačila zareagovat, Alice vstala a došla ke mně.

,,Bello, jsi to vážně ty? Tak ráda tě vidím! Ale co tu děláš?” vyptávala se a skočila na mě. Objala mě kolem krku. Napjala jsem se. Tím objetím zažehla oheň v mém hrdle. Voněla tak krásně a lákavě. Ne! Nesmím jí ublížit. Oheň uhasl a já si zhluboka oddychla. Zvládla jsem to. Alice ode mě kousek odstoupila a zvědavě si mě prohlížela.

,,Teda, Bells, vypadáš úžasně. Ta Evropa ti prospěla, je z tebe kočka. Nevěděla jsem, že se vracíš. Charlie říkal, že tam chceš zůstat už napořád. Ach, jsem tak strašně ráda, že jsi tu. Ale co tu děláš takhle v noci?” švitořila Alice a já najednou neměla sílu otočit se a zmizet. Byla to moje nejlepší kamarádka, tolik jsem si přála strávit s ní alespoň malou chvilku.

,,Alice, taky tě ráda vidím. Prosím, nikomu neříkej, že tu jsem. Je to jen na chvíli, za pár dní se musím vrátit. Chtěla jsem se jen rozloučit s Edwardem. Slib mi, že o mě nikomu nepovíš,” prosila jsem jí.

Alice na mě zůstala zírat s otevřenou pusou. Do háje! Můj hlas. Byl moc jiný než ten, který si pamatovala. Sakra, sakra! To jsem celá já, chodící katastrofa. Změna vzhledu se dá vysvětlit, ale hlas se člověku jen tak nezmění. Alice na mě stále zírala a párkrát na prázdno polkla. Strašně zbledla a pak zezelenala. Dívala se na mě a oči se jí rozšiřovaly pochopením.

,,Bello, cos to provedla?! Nejsem blázen, to na mě vůbec nezkoušej. Ty jsi upír! Bože, to je šílený. Vypadáš přesně tak, jak jsi říkala, že se ti zdálo v komatu. Tvůj hlas zní jako rozkošná zvonkohra, jsi tak strašně ledová na dotyk a taky nadpřirozeně krásná! Nezbláznila jsem se, to ty. Cos to provedla…” šeptala zděšeně Alice. Nebála se mě, bála se o mě. Proč jen musí být tak jasnozřivá? Věděla jsem, že jí nedokážu lhát. Ale co teď? Nemůže znát mé tajemství, je to příliš nebezpečné. Svou přítomností jsem ji odsoudila k přeměně, nebo smrti. Jiná možnost nebyla. Až se o ní dozví Volturiovi, rázně tento problém vyřeší. Ale vlastně, jak by se o ní mohli dozvědět? Aro mi nemůže číst myšlenky a jsem tu sama. Nenarazila jsem na pach žádného jiného upíra. Pokud Alice dokáže utajit mou existenci, já utajím tu její.

,,Alice, uklidni se. Nezbláznila jsem se. Udělala jsem jen to, co jsem považovala za nejlepší. A nelituji toho. Zrovna teď jsem opravdu šťastná. Jen mi prosím slib, že to zůstane mezi námi.”

Alice na mě ještě chvilku koukala jako na blázna a pak kývla hlavou na souhlas. Neměla jsem důvod jí nevěřit. Radostně jsem jí objala, tolik mi chyběla. Sedly jsme si spolu a povídaly si. Divila jsem se, že všechno bere tak klidně. Ale při svém nadšení jsem se tím nechtěla zabývat.

Zajímalo mě úplně všechno, co se ve Forks dělo. Alice mi vyprávěla, že Rose a Emmett se chtějí po škole vzít. Společně plánují studium na Yalu. Ona a Jasper spolu byli šťastní, ale připadali si na svatbu ještě moc mladí. Možná někdy v budoucnu. Esmé zrovna navrhuje dům nově přistěhovalým bohatým podnikatelům a Carlisle stále pracuje v nemocnici a snaží se najít lék na jejich anémii. V duchu jsem se usmála, už nebude hledat dlouho. Vyléčím všechny Cullenovi.

Alice se vyptávala na můj současný život. Byla zvědavá, jestli je všechno tak, jak se mi zdálo. Ptala se, jak je možné, že jsem toho tolik o upírech věděla. Upřímně se rozčilovala nad existencí Petronia. Byla jsem k ní upřímná, ale nezahrnovala jsem ji detaily a vynechala informaci o nepoživatelnosti zvířecí krve. Hrubá kostra mého příběhu stačila. K ránu už jí padala víčka únavou.

,,Alice, promiň, nějak jsem zapomněla, že jsi člověk. Já spát nemusím, ale ty se asi brzo zhroutíš vyčerpáním.”
Zakroutila hlavou a pokusila se o úsměv. Vypadala, že se chce na něco zeptat a sbírá k tomu odvahu. Párkrát se nadechla a už už začala mluvit, ale vždy si to nakonec rozmyslela. Pak se konečně odhodlala a vychrlila na mě onu zásadní otázku.

,,Proměníš Edwarda?”

,,To nejde, Alice. Je mi to opravdu líto, ale není ve stavu, kdy by přeměnu zvládl. Zabila bych to a to rozhodně nechci. Doufala jsem, že to půjde, ale mýlila jsem se. Bohužel, nemůžu ho přeměnit,” poprvé jsem jí lhala. Nemohla jsem jí říct pravdu, to opravdu nešlo. Jen smutně pokývala hlavou. Asi takovou odpověď čekala.

Rozloučily jsme se a ona mi znovu zopakovala svůj slib. Vyměnily jsme si telefonní čísla. Dohodly jsem se, že si budeme jen psát. Volání bylo, vzhledem k dokonalosti sluchu mých spolubydlících ve Volteře, příliš nebezpečné. Věděla jsem, že bych se s Alicí měla definitivně rozloučit, ale nedokázala jsem se jí vzdát. Jak kdysi řekl Edward: ,,Když už se řítím do pekel, tak ať to stojí za to!”

15. část • 17. část

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 16. část: