Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 14. část

25.01.2010 (18:45) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2623×

Ani jsem nevěděla jak, ale najednou jsem se ocitla v přijímacím sálu Volturiových. Čas pro mě absolutně přestal existovat. Pamatovala jsem si, že jsme dorazili do Dánska, že jsem při parkování prolítla sedadlem řidiče, že jsme se setkali s Eugenem a jeho malou armádou novorozených. A pak jsem měla všechno zahalené v rudé mlze. Nejasně jsem si uvědomovala, že jsem holýma rukama roztrhala pět upírů a že jsem se líbala s Felixem. Nebyla jsem si jistá, co je horší. Každopádně jsem to nechápala. Jako bych to ani nebyla já. Když jsem vzpomínala na bitvu, neviděla jsem ji svýma očima. Nedokázala jsem pochopit své vlastní pocity. Cítila jsem na jednu stranu obrovskou radost, že jsem daný úkol splnila a že se mi podaří zachránit Edwarda, ale zároveň mě ničila vina a zhnusení sama nad sebou. Stalo se přesně to, čeho jsem se tak strašně bála. Ovládl mě můj vnitřní démon. Zaútočil na mě tak rychle a efektivně, že jsem ani neměla čas pochopit, co se děje a bránit se. Tentokrát jsem ještě naštěstí byla schopná se opanovat, vzpamatovat se a démona uvěznit hluboko v sobě. Ale byl to zázrak. Nemohla jsem mít jistotu, že to dokážu i příště.

S trhnutím jsem se vrátila do reality. Cestu z Dánska do Volterry jsem si vůbec nepamatovala. Překvapilo mě, že klečím před vládci. Všichni se tvářili potěšeně. Pohoršení jsem na nich neviděla. Takže jsem sem musela nějak dojít a působit přitom normálně. Byla to pro mě záhada.

Po levici mi klečel Felix a po pravici Samuel. Jane a Aleca jsem nikde neviděla. Taky dobře, rozhodně mi nechyběli. Samuel se na neviditelný rozkaz Ara zvedl a vykročil k němu. Aro mu podal ruku, Samuel ji přijal a poslušně sklonil hlavu. V sále zavládlo na pár minut ticho, které prorazil až Arův upřímný smích. Samuel stál ke mně zády, takže jsem neviděla, jak se tváří, ale byla jsem si naprosto jistá, že se šklebí a vzpomíná na můj a Felixův polibek. Aro Samuela pustil a nadšeně zatleskal rukama.

,,Vážení přátelé, Isabella nás opět překvapila. Její schopnosti jsou mimořádné. Náš úkol splnila nad veškerá očekávání. Kdo by byl řekl, co se v ní ukrývá? Já rozhodně ne, ale jsem velmi potěšen. Nyní nás prosím omluvte, musíme s Isabell probrat pár věcí v soukromí,” domluvil Aro a pokynul mi.

Vstala jsem a vyšla za čtyřmi vládci Volterry ze sálu. Rozčilovalo mě, jak pomalu jdeme. Ale věděla jsem, že Aro i Petronius dají na efekt a dojem. Marcus a Caius se jim podřizovali. Lidským tempem jsme došli až před místnost, ve které jsem dodnes nikdy nebyla. Vstupní dveře byly pokryty zvláštním, mě neznámým kovem. Kolem kliky se nacházely čtyři masivní zámky. Každý z vládců si sundal řetízek s klíčem a odemkl jeden ze zámků. Všichni najednou pak vzali za dlouhou kliku a společně otevřeli dveře. Byla jsem velmi zvědavá, jaké cennosti se skrývají za takovou ochranou.

Místnost byla malá a tmavá, bez oken. Celé stěny lemovaly police naplněné knihami a různými lahvičkami. Uprostřed pokoje stál prostý dřevěný stůl a kolem něj pět stoliček. Nechápala jsem to. Vypadalo to tu vzdáleně jako ve školním kabinetu. Navíc všude byly pavučiny. Takhle zanedbanou místnost jsem ve Volteře neviděla.

Vládci si sedli na čtyři stoličky po jedné straně stolu. Poslední zbyla na mě. Musela jsem sedět naproti nim. Neubránila jsem se přirovnání profesorů zkoušejících studentku. Jen tohle bylo mnohem děsivější. Posadila jsem se a čekala, co se bude dít.

,,Naše drahá Isabello, zkouškou jsi prošla lépe než výborně. Takový potenciál, který v sobě nosíš skrytý! Máš před sebou úžasnou budoucnost, to mi věř. Nyní však k naší dohodě.

Jak jsme ti slíbili, dáme ti lék pro tvého milého. Musíme si však pár maličkostí ujasnit. Poslouchej pozorně naše podmínky. Poskytneme ti ten lék i všechny prostředky k cestě do Washingtonu a zpět. Splněním úkolu jsi se stala právoplatnou Volturiovou. Takže od dnešního dne máš neomezený přístup k našim financím. Jsi velmi bohatá. Dáme ti dva týdny času na rozloučení se s tvými blízkými. Je nám jedno, jestli budeš předstírat vlastní smrt, zmizíš po anglicku, nebo jim budeš v budoucnu volat a psát. To je na tobě, jen je už nikdy nebudeš smět vidět a setkat se s nimi. To je první podmínka. Rozumíš jí a souhlasíš?” Petronius si mě zvědavě prohlížel.

V odpověď jsem přikývla. Nemohla jsem uvěřit, že mi umožní rozloučení, to jsem vůbec nečekala. Nenapadlo by mě, že jsou tak soucitní a chápající. No, nejspíš budou chtít něco na oplátku. Petronius se usmál a pokračoval.

,,Výborně. Nezáleží nám na tom, co budeš ty dva týdny dělat, ale patnáctý den budeš bezpodmínečně zpět ve Volteře připravená poslouchat naše rozkazy a plnit naši vůli. Minulost necháš zapomenutou za sebou. Chápeš druhou podmínku?”

Opět jsem kývla na souhlas. Tohle jsem čekala.

,,Dobře, drahoušku. Dostáváme se k poslednímu bodu našeho jednání. Po svém návratu se budeš krmit jako my všichni. Přijmeš svou upíří podstatu a naplníš ji. Konec s náhražkami.”

To ne! Pomalu jsem zavrtěla hlavou a dodala si odvahy.

,,Prosím, to ne. Cokoliv jiného, ale tohle ne. Slíbím a dám vám vše, o co si řeknete, ale zabíjet lidi mě nenuťte. Prosím,” zašeptala jsem.

K mému překvapení se po sobě vládci potěšeně podívali, jako kdybych řekla přesně to, v co tajně doufali. Petronius mi věnoval milý úsměv.

,,Dobře, tvou nabídku přijímáme. Výměnou od tebe chceme nezvratný slib upíra. Přísahej nám, že nás nikdy neopustíš a nezradíš. Na věky budeš poslouchat naše příkazy a nezpochybníš naši vůli. Vždy nás budeš chránit. Odejít z Volterry, byť jen na lov, ti musí výslovně povolit alespoň jeden z nás čtyř. My ti na oplátku přislíbíme, že tě nikdy nebudeme nutit zabíjet lidi.

Závazný slib upírá se nedá porušit. Kdyby ses o to pokusila, chytila by ses do neviditelných okovů a nemohla se hnout, dokud by ti jeden z nás neodpustil a neosvobodil tě. Rozumíš tomu?”

Hučelo mi v uších. Neměla jsem ani tušení, že existuje něco tak závazného. Pokud ten slib složím, stane se Volterra mým věčným vězením a Volturiovi mými žalářníky. Nikdy už nebudu svobodná. Ani v daleké budoucnosti je nebudu moci zničit. Po celou věčnost budu jejich hračkou.

To, co po mě chtěli, bylo strašné. Ale bylo to strašné jen pro mě. Odsoudím tím jen sebe samu. Nikdo jiný nebude trpět kvůli mně. Nestanu se vrahem. To za to přeci stojí, ne?

,,Chápu - li to dobře, já vám slíbím věčnou poslušnost. Vy mi za to dáte lék pro Edwarda, čas na rozloučení, neomezené finanční prostředky a slíbíte mi, že nikdy po celou věčnost nebudu muset zabít člověka. Je to tak, nebo se mýlím?” Můj hlas zněl i přes vnitřní napětí naprosto klidně a vyrovnaně.

,,Chápeš to zcela přesně, drahoušku,” ujistil mě Aro.

,,Tak v tom případě dohodu přijímám. Stačí, když to normálně slíbím, nebo musím pronést nějaká speciální slova?”

,,Stačí, když proneseš upřímný slib. My ti ten náš dáme první. Já, Aro Volturi, jeden ze čtyř vládců rodu upírů, ti závazně slibuji, Isabell, že tě nikdy nebudu nutit zabít člověka.”

,,Já, Petronius Volturi, jeden ze čtyř vládců rodu upírů, ti závazně slibuji, Isabell, že tě nikdy nebudu nutit zabít člověka.”

Stejná slova jen se svým jménem pronesli i Caius a Marcus. Řada byla na mně.

,,Já, Isabella Volturiová, v lidském životě Swanová, závazně slibuji, že se vrátím ve stanovený čas do Volterry. Na věky budu vaší věrnou služebnicí, nikdy vás neopustím a nepostavím se proti vám a vaší vůli.” Jen, co jsem domluvila, cítila jsem jako by mi neviditelné řetězy spoutaly srdce. Ten pocit trval jen zlomek vteřiny, ale zůstal ve mně dojem nezvratného.

Vládci se nyní potěšeně usmívali. Petronius ladně vstal a přešel k jedné polici. Z kapsy vytáhl zlatý klíček a odemkl obyčejnou dřevěnou truhlu. Vyňal z ní o něco menší schránku a postavil ji přede mě na stůl. On, Aro, Marcus i Caius se jí dotkli každý prstem s pečetním prstenem. Schránka se sama otevřela a mě se naskytl pohled na asi litrovou baňku naplněnou stříbřitou tekutinou, která mě fascinovala. Působila na mě tak nějak magicky. Aro ze stolu vyndal prázdnou baňku mnohem menší velikosti a trochu té zvláštní tekutiny do ní přelil. Když odzátkoval víčko, roznesla se místností úchvatná vůně. Vzdáleně připomínala vůni krve. Nelákalo mě ji vypít, ale nic tak krásného jsem nikdy necítila.

,,Co je to?” zeptala jsem se okouzleně.

Petronius se mírně zamračil: ,,To bys asi nechtěla vědět. Stačí, že víš, že je to zázračný lék. Jediná kapka téhle převzácné tekutiny vyléčí jakoukoliv lidskou nemoc. Umírajícího by dokázala zachránit před smrtí a dát mu dlouhé roky plné zdraví. Tahle tekutina je jedna z nejvzácnějších věcí na našem sídle i na celém světě. Kdybys pro nás nebyla tak moc důležitá, nikdy bychom ti ji nedali. Ale tvoje schopnost je tak výhodná a nepostradatelná! Nemůžeme si dovolit o tebe přijít a protože jsi nám dala slib, chceme si ti odvděčit.”

Dal mi do ruky menší z nádob a stiskl mi ji do dlaně.

,,Jsme natolik velkorysí, že ti dáváme léku víc. Můžeš ho použít pro koho chceš. Tohle množství vystačí tak pro deset lidí. To je mnohem víc, že jsi očekávala. Nakládej s tímto pokladem rozumně, Isabell.”

Cítila jsem zvláštní teplo tekutiny v baňce i přes sklo. Nemohla jsem si pomoct, potřebovala jsem vědět, co to držím v ruce. Aro pochopil můj zkoumavý pohled a vzdych.

,,Jak chceš, drahoušku, ale nemyslím, že se ti pravda bude líbit. Někdy je lepší zůstanou - li některé věci tajemstvím. Co kdybych ti řekl, že ten zázračný lék je krev jednorožce?”

Překvapeně jsem vydechla. Krev jednorožce? To není možné. Jednorožci neexistují, jsou to mýtická stvoření. Postavy ze starých bájí. Jako upíři a vlkodlaci. Zalapala jsem po dechu, když mi došlo, že Aro nelže. Ta stříbrná tekutina byla opravdu krví jednorožce!

,,Nemusíš se tvářit tak vyděšeně, zlatíčko. Ta potvora s rohem kvůli tomu neumřela. Musí svou krev darovat dobrovolně. Jednorožci jsou nezranitelní, jen oni sami si můžou způsobit krvácení. I proto je tahle krev tak vzácná. Nestává se moc často, aby jí někomu dali byť jedinou kapku, natož celý litr. Stačí ti tohle vysvětlení?”

Němě jsem kývla hlavou. Na upíry jsem uvěřila tak snadno, ale věřit v další magické bytosti mi dělalo problémy. Které další pověsti a mýty jsou asi pravdivé?

Vládci se sborově zvedli a propustili mě. Jako v tranzu jsem došla do svého pokoje a začala si balit věci na cestu do Forks. Dostala jsem, co jsem chtěla. Vydávám se zachránit Edwarda!

13. část • 15. část

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 14. část: