Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 6. kapitola

22.11.2015 (20:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1973×

6. kapitola

Nevinným možná minulost skrývá odměnu. Ale pro vinné je jen otázkou času, než jim minulost donese to, co si zaslouží.

Ačkoliv se o upírech tvrdí, že jsou to neměnné bytosti, při pohledu na Jane jsem musela z tohoto tvrzení polevit. Málem jsem upírku před sebou nepoznala. Pamatovala jsem si ji jako skutečnou panenku v tmavém plášti, s vlasy sčesanými do perfektního účesu, škodolibým úsměvem na tváři a netečnýma červenýma očima, ve kterých se neodrážela ani špetka nějakého citu. Byl to obraz, kdy ještě byla plně pod kontrolou vládců, bez svobodné vůle, bez možnosti rozhodovat sama za sebe…

A teď tu stála před námi, lehce přikrčená, nachystaná k útoku. Oblečení, které původně mělo zapadat do této doby i k její věkové kategorii, bylo roztrhané a pokryté zaschlými skvrnami od krve. Vlasy ani vzdáleně nepřipomínaly nějaký účes, byla bosá a připomínala mi spíš nějakou divoženku než jednoho z nejobávanějších vampýrů. Její dar byl postrachem pro všechny, nikdo se s ní ani jejím bratrem nechtěl setkat v nějaké konfrontaci, kde by měl stát proti nim.

„Jane?“ zamumlala jsem a jenom na ni dál překvapeně hleděla, když se její tvář zkřivila v náznaku úsměvu.

„Správně, jsem to já a jsem ráda, že si mě pamatuješ,“ pronesla hlasem, který se jako jediný nezměnil. Stále byl mrazivý, ale zároveň nepopsatelně krásný. Lákavý jako hlasy ostatních upírů.

„Na tebe nejde zapomenout,“ přitakala jsem a opět se mi vybavilo to ráno před víc jak devadesáti lety, kdy se moje rodina měla střetnout s Volturiovými jenom kvůli mé maličkosti. Přicházela tehdy zima a celá má rodina se tehdy té konfrontace obávala.

„Stejně jako na tebe, Renesmé Carlie Cullenová, první vampýří dítě, o kterém se královská rodina dozvěděla,“ pokračovala v tomto podivném rozhovoru, ale na okamžik pohlédla zpět na Coleova bratra, který se pomalu sbíral ze země a opět ho na ni vrátila v návalech bolesti.

„Mami,“ sykla jsem na ni a ona konečně zareagovala a Janin dar najednou nemohl působit na nikoho z přítomných.

„Isabella Marie Swanová Cullenová a její otravný dar, kvůli kterému si nemůžu dopřát ani trochu zábavy,“ pronesla lítostivě a otočila se zpět k naší rodině. „Ale musím tě požádat, abys minimálně z tohohle,“ ukázala na Coleova bratra, „ten štít sejmula a já si to s ním mohla vyřídit tak, jak se patří.“

„Nemyslím si, že to bude možné,“ zavrtěla máma hlavou. „Nepřišla sis pro něj, ale pro jeho bratra, pokud se nepletu.“

„To byl původní plán, ale ten se změnil ve chvíli, kdy jsem potkala tohohle,“ namítla Jane. „A teď z něho sejmi svůj štít a spolu se svou rodinou odejdi, protože na můj vkus tu už příliš dlouho mluvíme a mé uši postrádají zvučný tón vycházející z hlasivek toho kluka, když ho mučím. Navíc bych si ještě docela ráda poslechla i mlaskavý zvuk, jak budu trhat jeho tělo na kousky a potom je postupně pálit stejně tak, jako jeho bratr pálil toho mého,“ popisovala nám krok po kroku, co se zrovna chystá udělat.

„Jane, rozumím tomu, proč tohle chceš udělat, ale tady Liam za to skutečně nemůže. Tu noc tam vůbec nebyl,“ přidal se k obraně Coleova bratra i táta a všichni jsme se tak dozvěděli i jeho jméno.

„Nechápu, jak můžete bránit někoho, kdo může začít spřádat plány na vaše zničení hned poté, co se k němu otočíte zády a vydáte se domů,“ vrčela Jane směrem k nám a během okamžiku se přemístila k Liamovi, který se už stačil postavit, a Jane mu tak nedosahovala ani k ramenům. Byl skutečně vysoký a dobře stavěný, kromě vůně, která se tu kolem nás rozprostírala, však neměl se svým bratrem moc společného. „Aro měl tehdy pravdu, když prohlásil, že jste slabí. Nedokážete se nikomu postavit, bráníte dokonce i nepřítele.“

„Tohle není o bránění nepřítele. Bráníme pouze nevinného, který se zničením Aleca nemá vůbec nic společného,“ trval na svém táta a já se na něj lehce usmála.

„Edwarde, to tvoje morální cítění – je mi z něho na zvracení,“ prohlásila a chtěla na Liama zaútočit, protože věděla, že mámin dar se omezuje pouze na psychické schopnosti a nikoli ty fyzické. Avšak v tu chvíli se z lesa vynořil skutečný viník téhle situace a skočil po Jane, kterou tím manévrem dokonale překvapil, a shodil ji na zem.

„Takže přece jenom mám štěstí a poznávám se se slavným, avšak nezdárným Colem Trentem,“ zasmála se, když se zvedla na nohy a Cole na ni znovu zaútočil.

„Neměli bychom mu nějak pomoct?“ zajímala jsem se Jaspera, když jsem viděla, jak Cole s Jane zápasí a mohla se jenom dohadovat, jestli ho máma svým štítem chránila nebo ne.

„Chtěla jsi ho varovat a o přítomnosti Jane ho informovat. Navíc jsi pomohla zachránit Liama, což je podle mě víc, než bylo původně v plánu. Nech tedy Jane, ať si to s Colem vyřídí už sama,“ namítl táta.

„Máš pravdu, chtěla jsem ho jenom varovat,“ přitakala jsem. Víc jsem přece Coleovi nedlužila. Vlastně jsem mu nedlužila ani to varování, narušil přece můj trénink, nezachraňoval mě ze skutečného nebezpečí, přestože se mu to tak jevilo. Ale i přesto se mě zachránit snažil.

Vrhla jsem jeden lítostivý pohled na Liama, který se snažil vmíchat do rozepře mezi Jane a Colem, ale neměl možnost svého bratra před útoky drobné upírky nijak chránit. Byla mrštná a trénovaná. Pád Volturiových ji musel zocelit i po jiných stránkách, než těch psychických.

„Pojď,“ pobídl mě táta a položil mi ruku kolem ramen. Lehce zatlačil a obrátil mě k odchodu.

Bylo to zvláštní, jenom tak odcházet a nechávat za sebou zápasící trojici, ale za tu spoustu let, co jsem na světě, jsem se naučila jedno a to, že bych se vždy měla starat jenom sama o sebe a nesnažit se řešit cizí problémy. Většinou to přivolávalo jenom problémy na mou vlastní hlavu.

Vrátili jsme se zpět na cestu před dům povedených bratrů a odtud po hlavní cestě k nám domů.

„Myslíš, že má nějakou šanci proti Jane?“ zeptala jsem se Jaspera, se kterým jsem srovnala krok. Už jednou jeho bojovou techniku analyzoval a tehdy mě uklidnil, že po pár trénincích se s Colem budu moct bez nějakých problémů klidně utkat, pokud nebude jiného řešení.

„Těžká otázka, ale musím říct, že určitou šanci má – pokud mu tedy jeho bratr pomůže. Netuším, jak moc se Jane specializovala po pádu Volturiových na boj zblízka, většinou spoléhala na svůj dar. Každopádně nesmíš zapomínat na to, že ona je přece jenom méně zranitelná než on,“ přemýšlel nahlas a já zvažovala, co to pro nás bude nakonec znamenat.

Kdyby se Jane pomstila, měli bychom klid. Cole by nadále neohrožoval mou rodinu a Liam by si na nás sám netroufl. Jazz přece říkal, že Cole je trénovaný, ale ne dost silný, aby sám porazil upíra – to bude zajisté platit i pro jeho bratra, tím jsem si byla víc než jistá. Vlastně by to mělo platit pro všechny poloupíry, jako jsem já. Byli jsme jenom polovina z úplného vampýra, měli jsme jeho sílu ale jenom napůl, měli jsme jeho nesmrtelnost, ale opět jenom částečně, zranitelní jsme byli opět jako lidé. Jako lidské matky. To jejich lidství v nás neustále přežívalo. Jenže…

Co mi mohlo zaručit, že jakmile Cole zemře, neobjeví se tady někdo další z jeho party přátel, kteří měli na svědomí Aleca, a nebudou toužit po naší smrti?

„Zaručit ti to může fakt, že se o ně Jane postarala, aspoň tedy o většinu z nich,“ promluvil táta a přerušil tak tok mých myšlenek. Zvedla jsem k němu hlavu a srazila se s jeho pohledem, kterým si mě prohlížel.

„Většinu z nich?“ upozornila jsem na volbu jeho slov.

„Správně, většinu. Cole byl na řadě a po něm ještě další dva. Myslím. Její myšlenky byly trochu nejednoznačné, naše přítomnost ji rozptylovala a nesoustředila se jenom na pomstu,“ informoval mě a já zaváhala.

„Co se jí honilo hlavou, když zjistila, že žijete v blízkosti někoho, kdo může za smrt jejího bratra?“ rozhodla jsem se vyzvídat. Ve chvíli, kdy jsem se z klubu vrátila domů, na to nebyl čas, ale u Jane nikdy nikdo neví, jak se v příští minutě zachová. Navíc i já byla jenom poloviční upír. I já bych se přece mohla stát její kořistí.

„Nebyla z toho nadšená, to mi můžeš věřit,“ sdělila mi máma a já si všimla toho jejího podivného úsměvu a následně i pohledu, který vrhla na tátu. Ty jejich občasné rozhovory beze slov byly něco neskutečného. Máma byla jediná, komu táta myšlenky nepřečetl, ale přesto si rozuměli, aniž by museli mluvit.

„A když uviděla mě?“ položila jsem další otázku a hlas se mi přitom lehce zatřásl. Ta myšlenka, že bych si na ni musela dávat pozor, mě lehce znepokojila. Já nesměla být ničí kořist. Já musela chránit svou rodinu.

„Vzpomněla si na okamžik, kdy tě poprvé uviděla a kdy tě Aro nechal jít. Proklínala ten den i přesto, že od pádu bratrů měla svobodnou vůli,“ odpověděl mi popravdě a já se vlastně ani nedivila. Kvůli tomuhle šílenému převratu přece přišla o bratra. Kdyby k němu nedošlo, stále by byla pod ochranou volterského tria, Alec by byl naživu a společně by pomáhali potlačovat nepokoje a rebelii na celém světě, aby se lidská rasa o té nesmrtelné upíří nikdy nedozvěděla. Já jsem tedy stála za tím vším – přestože nevědomky. Tehdy vlastně nikoho nenapadlo, že by se tohle mohlo stát. Dokonce ani Alice nic podobného neviděla, dokud už nebylo pozdě.

„Mohla by se mi tedy chtít za to všechno pomstít, když už teď ví, kde mě hledat?“ vyptávala jsem se dál.

„To si nemyslím. Je jí jasné, že by se nás na tvou obranu postavilo tolik, že by nás sama nikdy nepřemohla, zlato,“ chlácholila mě máma a z jejího hlasu vyznívalo to odhodlání, s jakým by za mě bojovala, kdyby na to skutečně přišlo.

„Všichni bychom s tím samým odhodláním bojovali,“ přisadil táta a na mámu jenom mrknul.

Během pár minut jsme došli až domů. K rozhovoru, kdo by za koho bojoval, jsme se už nevraceli. Všichni jsme věděli, že každý člen rodiny je ochoten za jednotlivce položit i život.

„Jak to dopadlo?“ zajímal se Carlisle, který společně s Esmé a Alicí postávali na verandě domu a netrpělivě nás vyhlíželi. Moje přítomnost Alicin dar trochu blokovala, takže jsem se nedivila, že nedokázala vydržet v klidu, dokud jsme se všichni neobjevili na příjezdové cestě. V tu chvíli se k Jasperovi rozběhla a během chvíle už ho svírala v kamenném náručí.

„Měla jsem o vás strach,“ zašeptala.

„Jane jsme našli a Cole se o ní dozvěděl, to je přesně to, co Ness chtěla,“ prohodil táta a spolu s mámou vešli do domu. Nehodlali dál rozebírat mé podivné chování, které je přinutilo jít zachraňovat někoho, kdo de facto touží po jejich smrti.

„Jane napadla Coleova bratra,“ informovala jsem dědu, který stále dychtil po detailech naší výpravy. „Mučila ho svým darem, proto jsem požádala mámu, aby ho zaštítila. Odešli jsme ve chvíli, kdy se tam objevil Cole a táta uznal, že tohle není náš problém, abychom se do něj míchali ještě víc než doteď.“

„Nechali jste tam dva poloupíry, aby se ubránili Jane?“ podivovala se Esmé. „Jaspere?“

„Ano, nechali,“ přitakal Jazz a jako by provinile oplácel Esméin pohled. Vypadala, jako by se zlobila.

„Vím, že s Jane jsme nikdo zrovna nevycházel a stejně tak Renesmé necítí zvláštní sympatie ke Coleovi a jeho bratrovi, ale nechat je navzájem spolu bojovat?“ kroutila nad tím hlavou Esmé a zdálo se, že byla zklamaná naším odchodem. Být to na ní, asi by tam byla do chvíle, než by donutila obě strany přiznat jistou část viny a než by si podali ruce ve smírném gestu.

To byla vlastně celá ona. Ta její mírná a laskavá povaha, která se k upírovi prostě vůbec nehodila. Jenže o to víc jsem ji měla ráda a teď si ještě víc uvědomovala ten podivný pocit viny, který jsem měla ve chvíli, kdy jsem se ke Coleovi a Liamovi otáčela zády a spolu s mou rodinou odcházela pryč.

Jenže teď jsem se vrátit nemohla. Navíc – kdo ví, jestli ten boj už neustal? Upírovi k usmrcení protivníka stačí jenom minuta a k usmrcení trénovaného poloupíra možná pět minut. Což už určitě uplynulo. A my byli dost daleko od místa, kde jsme je opustili na to, abychom slyšeli, jak souboj probíhá.

Avšak jenom malou chvíli po tom, co jsem začala uvažovat, kdo mohl vyhrát, jsem zaslechla něčí spěšné kroky, jak míří k našemu domu. Zpozorněla jsem a pohlédla směrem, odkud přicházely, stejně jako všichni ostatní členové rodiny. Vzduch kolem nás byl nehybný, takže dokud se dotyčný nevynořil mezi stromy, mohli jsme se jenom dohadovat.

Byl to Liam. Tělo pokryté vrstvou krve, o které jsem ale nevěděla, jestli je jeho nebo patří Coleovi. Ve chvíli, kdy jsem ho zahlédla, se mi srdce rozbušilo a jenom jsem čekala, až se nadechne k tomu, aby nám řekl, co se stalo. Tak nějak jsem tušila, co má jeho přítomnost tady znamenat.

„Prosím,“ zašeptal a stěží popadal dech. „Renesmé,“ oslovil mě a já na něj šokovaně hleděla. „Pomoz mu,“ mumlal a já tam před ním stála jako přimrzlá. „Pomozte mu prosím někdo. Já toho nejsem schopen,“ chrlil ze sebe slova a přivolal tak z domu i zbytek rodiny, kteří na něj překvapeně hleděli. Zmateně jsem se podívala na tátu, který se soustředil na jeho myšlenky.

„Cole ještě žije, ale Jane je na ně příliš velké sousto. Navíc Liam není trénovaný v boji,“ osvětloval nám jeho prosbu a slova, že není schopen pomoct bratrovi.

„Prosím vás, je to můj bratr. Vím, jak moc si zakládáte na rodině. On je moje rodina.“

„Jestli někdo jenom uvažuje nad tím, že tomu chudákovi nepůjde pomoct, tak mě velmi zklamal,“ zaslechla jsem jasný hlas mé babičky a rychle přelétla pohledem všechny přítomné. Sama byla rozhodnutá mu jít pomoct, ale její bojové zkušenosti byly snad ještě menší než moje.

„Já jdu,“ ujistila jsem Liama a zahlédla v jeho unavených a prosících očích kapku úlevy.

„Děkuju,“ zamumlal a já došla až k němu. Ztěžka se držel na nohou, vypadal vyčerpaně a určitě alespoň část té krve, která ho pokrývala, patřila jemu samotnému.

„Ness?“ oslovila mě máma a já se k ní jenom otočila. Její pohled mi jasně napovídal, že nechce, abych se do toho ještě víc zamotala, ale já nemohla jinak. Jakkoliv jsem Colea neměla ráda, zatím se vůči mně ničím neprovinil a teď bojoval proti někomu, kdo mou rodinu chtěl zničit už dávno před ním. A v tuhle chvíli zrovna prohrával svůj boj o život.

„Jdu s tebou,“ přitakal Jasper, když jsem odvrátila pohled od mámy na něj s němou prosbou. „Carlisle, můžeš se postarat o toho kluka?“ požádal dědu a než se stačili všichni ostatní nějak vzpamatovat, rozběhla jsem se s Jasperem po boku k místu, kde jsme nechali Jane spolu s Colem.

Ve chvíli, kdy jsme je zahlédli mezi stromy, neměla Jane zrovna daleko k tomu, aby Colea zabila. Seděla na něm obkročmo, kamennými stehny drtila jeho hrudník v těsném sevření a ruce se už sápaly po jeho krku v konečném kroku.

Bez rozmyšlení jsem se ještě zrychlila a než jsem se nadála, skočila jsem na překvapenou Jane a svalila ji tak z Colea, který se snažil chytit dech, o který ho Jane zatím připravila. Několikrát jsem se s Jane převalila po zemi, dokud jsem ji nedostala pod sebe.

„Už zase ty?“ zavrčela a v černých duhovkách se leskla všechna ta nenávist, kterou ke mně cítila. „Měla jsem tě zabít, když jsem měla tu možnost poprvé. Teď to ale můžu napravit,“ dodala ve chvíli, kdy zatlačila a mé slabší tělo se tomu tlaku poddalo.  

„Mělas toho tehdy využít. Teď už nejsem tak bezbranná jako kdysi,“ namítla jsem a pokusila se ji ze sebe shodit, abych se jí mohla začít nějak účinně bránit. Takhle na zemi jsem neměla moc šancí, zřejmě bych skončila jako Cole a za chvíli se mohla pozdravit se všemi svatými tam nahoře, ale to jsem nehodlala dopustit. Nežila jsem tak dlouho jenom proto, aby mě Jane zabila. Jednu příležitost k tomu měla, ale díky vládcům o ni tehdy přišla. Tu druhou jsem jí poskytnout už nechtěla.

Vší silou, kterou se mi podařilo posbírat, jsem ji od sebe odstrčila a podařilo se mi vyškrábat se na nohy. Stála proti mně. O půl hlavy menší než já, s nenávistí v očích a temným vrčením, které se rozléhalo po tmavém lese. Kdo by řekl, že dnešní večer ještě zakončím bojem s upírem? Mě tedy ani v nejkrajnějším případě, ale teď jsem se musela soustředit na všechny lekce boje, které jsem s Jasperem absolvovala, jelikož periferním pohledem jsem zaznamenala, že zjišťuje Coleův zdravotní stav.

Dalšího Janina útoku jsem se dočkala necelé dvě sekundy potom, co jsem se postavila na nohy. Malá část mysli se zabývala myšlenkou, proč Jane už nepoužila svůj dar, aby mě dostala na kolena, ale ta větší si odříkávala jednotlivé kroky a postupy, jak mi je přednášel Jasper.

Zvednout ruku před sebe. Ustoupit o jeden krok dozadu. Sklonit se. Zaútočit. Vyhnout se ráně.

Byly to mechanické pohyby, ale dařilo se mi více či méně vyhýbat se Janiným útokům na mou osobu. Další malá část mé mysli se zaobírala tupou bolestí v pravé ruce a teplem mé krve, která mi stékala po tváři, ale stále převládala ta bojovná část, která jela na autopilota i ve chvíli, kdy jsem se opět ocitla na zemi a vší silou se snažila udržet Janiny ostré zuby od mého krku.

V žilách mi koloval adrenalin s každým úderem mého srdce a ve chvíli, kdy toho podivného robota v mé hlavě převážila opět myšlenka, že Jane nevyužila svůj dar, jsem se rozhodla já použít ten svůj. Ruce na jejím obličeji mi to dovolovaly. Potřebovala jsem její pozornost zaměstnat něčím jiným, a proto jsem si vzpomněla na obrázek Aleca, jak jsem si ho pamatovala napříč těmi desetiletími. Potom už stačil jenom okamžik, než jsem cítila, jak její stisk na moment polevil. Viděla svého bratra, který se na ni díky mým myšlenkám usmíval. Odvádělo to její soustředění ode mě, ale jenom do chvíle, než si uvědomila, co se děje a zuřivým zavrtěním hlavy se jí podařilo mé ruce setřást a vrátit si tak racionální uvažování.

„Tos neměla dělat,“ zavrčela a už se skláněla k mé maličkosti, když jsem v poslední chvíli ještě vztáhla ruce před sebe a se zbytky svých sil se jí snažila udržet hlavu od mého krku. Což šlo těžce vzhledem k tomu, že na mě použila stejnou poutací pozici jako na Colea. Její ruce mi zabraňovaly dýchat a já přitom ochabovala.

Než jsem ale stačila ztratit vědomí, tíha na mém hrudníku zmizela stejně jako Janiny ruce na mém krku. Vrčení znělo jenom tlumeně a z dálky. Potom utichlo a nade mnou se skláněla Jasperova blonďatá hlava.

„Promiň, že to trvalo tak dlouho,“ omluvil se a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl vstát.

„Raději pozdě než vůbec,“ zamumlala jsem a promnula si krk, na kterém budu mít ještě minimálně do zítra pěkné otisky Janiných rukou. „Ale musím ti říct, že to bylo o fous,“ zamumlala jsem a pohledem zavadila o Janino tělo válející se kus od místa, kde jsme bojovaly. Teď ale postrádalo hlavu a leželo úplně nehybně. Okolní ticho už nenarušovalo žádné vrčení.

„Jsi zraněná,“ poznamenal a rukou mi setřel krev, která mi tekla po obličeji. Během boje jsem ji vnímala, ale teď jsem na to úplně zapomněla. Dokonce jsem si ani neuvědomovala chvíli, kdy mě zranila. Prostě jsem najednou měla po celé levé straně obličeje šrám a tekla mi z něj krev. V pravé ruce mi lehce pulzovalo, ale i bolest se postupně tlumila, jak se mé tělo začínalo postupně uzdravovat.

Ve chvíli, kdy se Jasper staral o spálení Janina těla, jsem svou pozornost obrátila na Colea, který seděl opřený o strom kmene a poraněnou rukou, která na tom byla daleko hůř, než ta moje, si třel hrdlo. Jane nebyla v útoku na nás dva nijak nápaditá. Oba jsme měli stejná zranění jenom Coleova byla o poznání závažnější.

Došla jsem skoro až k němu, zastavila jsem se možná v metrové vzdálenosti a posadila se na udusanou zem. Pohyb před ním přilákal jeho pozornost a zvědavě se na mě podíval. Obličej měl špinavý od směsice hlíny a krve. Ve vzduchu se tím pádem mísilo aroma té mé a jeho spolu s nočním studeným vzduchem prosyceným vůněmi lesa – a o chvíli později i kouřem.

„Kde je Liam?“ zeptal se tiše, když si uvědomil, že se jeho bratr nikde v okolí nenachází.

„Je u nás doma. Carlisle se stará o jeho zranění,“ odvětila jsem a setřela si novou várku krve, která se mi perlila v ráně. Díky špíně na rukou to lehce štípalo, ale nebyla to rozhodně ani zdaleka nejhorší bolest, kterou jsem zažila. Krev na svých rukou jsem ve tmě lesa vnímala jenom jeho tmavé šmouhy. Máma bude jistě vyšilovat, až uvidí, v jakém stavu se vracím. Mohlo by to dokonce znamenat, že by mi zakázala další boj s Jasperem, což jsem ale nemohla připustit. Ty časté tréninky s ním mi umožnily se postavit Jane a vzdorovat jí tak dlouho, dokud mi Jasper nepomohl ukončit její život. Věděla jsem, že bych se jí sama neubránila, stejně jako Cole nebo Liam, ale měla jsem šanci ji aspoň zdržet, což by se mi nepodařilo, kdybych netrénovala.

„Hmm,“ zamručel a nijak víc to nekomentoval.

„Prosil mou rodinu o pomoc,“ dodala jsem, když jsem sledovala jasné světlo vycházející z ohně. Vzduch se plnil těžkým nasládlým kouřem, který mi dráždil dýchací cesty.

„Nechápu, proč to dělal. Nepotřeboval jsem pomoc,“ pokrčil hrdinsky rameny a tvář se mu zkřivila bolestí.

„Nevypadalo to tak,“ namítla jsem úsečně, ale i to stačilo, aby se s přemáháním bolesti vyškrábal na nohy a zuřivě na mě shlížel ze své výšky.

„Nevíš, o čem mluvíš. To, že trénuješ s upírem, z tebe nedělá odborníka na bojovou strategii,“ obořil se na mě a já pomalu začínala litovat, že jsem se do toho boje míchala. Vždyť jsem si sama ještě dneska říkala, že míchání se do cizích problémů přivolá další jenom na mou hlavu.

„To ani netvrdím,“ odsekla jsem a taky se posbírala na nohy, aby se nade mnou přestal povyšovat. Já se nikdy za odborníka na strategii nepovažovala, pouze jsem se naučila bojovat. To je celé. Za stratéga hodného uznání jsem považovala spíš Jaspera. A jelikož jsem se nehodlala nechat nadále urážet za to, že jsem nastavila vlastní život kvůli tomu jeho, vydala jsem se za Jasperem, který hlídal pohasínající oheň, aby se dál nerozšířil. „Měli bychom se vrátit. Všichni mají určitě starost,“ prohodila jsem směrem k Jasperovi a rozhodla se Coleovu přítomnost nadále ignorovat. Rozhodně mi mohl aspoň poděkovat, protože jsem mu vlastně zachránila život. Jenže on zřejmě nedokázal překousnout svou hrdost, nebo co – vždyť za něj bojovala holka!

„Samozřejmě,“ souhlasil Jasper a zbytky ohně zaházel hlínou, dokud ho úplně neuhasil. Potom jsme se už vydali zpět k domu, kde na nás už všichni museli netrpělivě čekat. Vlastně jsem se trochu divila, jak je možné, že se u toho konfliktu s Jane neobjevil i Emmett nebo táta s mámou.

„Mohl bys mě trochu očistit od té krve? Máma by z toho nebyla zrovna nadšená,“ požádala jsem strýčka, když jsme byli ještě v dostatečné vzdálenosti od domu, aby náš rozhovor zůstával soukromý.

Jasper mi hned začal očišťovat obličej do své košile, když vtom mi došlo, že náš rozhovor nebyl zase tak soukromý, jak jsem si prve myslela. Od místa boje se k nám pomalým krokem šoural Cole, kterého jsme tam po uhašení ohně nechali.

„Proč jdeš za námi?“ zeptala jsem se ho trochu ostře. Zrovna jeho přítomnost jsem po zbytek noci za nutnou nepovažovala. Tedy pokud by se mi neomluvil a nepoděkoval. To by potom bylo něco jiného.

„Říkala jsi, že Liam je u vás, takže jdu za bratrem,“ odpověděl a prošel kolem nás. Sledovala jsem jeho chůzi, jak těžce dopadá na jednu nohu, která při boji s Jane určitě dostala pořádně zabrat, a najednou mě ta zlost na malý okamžik opustila. Vypadal totiž příšerně a já si mohla jenom představovat, jak kolem něj začne Esmé starostlivě pobíhat a Carlisle se ho bude snažit dát do kupy.

Z hrudi se mi vydralo podrážděné zavrčení. Jasper si musel všimnout mého podivného rozpoložení a konejšivě mi položil ruku na rameno, abych po Coleovi náhodou nevystartovala. Stejně by si nic jiného nezasloužil. Jeho sexy zadek jsem mu zachránila a teď bych ho do něj nejraději pořádně nakopala.

Ta jeho nabubřelost mě neskutečně vytáčela. Doufala jsem tedy, že si u nás bratra jenom vyzvedne a vypadne, protože jestli ne, tak přísahám při všech svatých, že mu ještě dneska v noci nějak ublížím!

„Nessie!“ vykřikla máma, která netrpělivě přecházela před domem a vyhlížela mě. Proč se nešla podívat na ten excelentní souboj, který jsem s Jane předvedla? Netušila jsem, proč zůstala doma, ale přidala jsem do kroku a jenom sekundu poté, co vyslovila mé jméno, mě tiskla k hrudi a hladila po zacuchaných vlasech – a to jsem si s nimi před ochodem z domu dávala takovou práci. „Měla jsem takovou obavu, aby ti nějak neublížila. Kryla jsem tě štítem, aby na tebe ani Jaspera nemohla zaútočit svým darem, což se nakonec ukázalo jako skvělý nápad,“ mumlala, zatímco mě nepřestávala hladit. Takže záhada ohledně Jane a jejího daru byla vyřešena. Jak prosté. Jak je možné, že mě to nenapadlo?

„Jsem v pohodě, jenom potřebuju sprchu,“ namítla jsem a snažila se uvolnit z jejího kamenného sevření.

„Opravdu? Nemá tě Carlisle prohlédnout? Co ta rána na obličeji?“ zajímala se a prohlížela si mou tvář, na které se postupně zacelovala krvavá rána. Už jsem na ní měla jenom strup, který do zítra stejně nebude vidět.

„To je v pohodě, nedělej si starosti. Kolikrát jsem už byla takhle zraněná, co?“ vyzvídala jsem s úsměvem a máma si skousla ret, když si uvědomila, jak pokaždé vyváděla, kdykoliv jsem se jenom trochu zranila.

„Dobře, tak běž. Pak tě ale ještě přijdu zkontrolovat,“ zamumlala a já z domu zaslechla Emmettův smích. On tu rodičovskou starost tak úplně nechápal, a přestože ta péče byla někdy až otravná, nevěděla bych, co si počnout, kdybych mámu a tátu neměla.

„Máš fakt šikovnou dceru,“ pochválil mě před mámou Jasper a rovnou si to zamířil k Alici.

„A co on tady dělá?“ zajímala se máma, když za námi opět došel Cole, kterého jsme ještě po cestě stačili předejít. Teď se konečně došoural k domu.

„Přišel se podívat na Liama,“ odvětil místo mě Jasper. „Navíc možná bude potřebovat pomoc od Carlislea,“ zamumlal a v tu chvíli děda vyšel z domu. Pomoc zraněnému nikdy neodmítl – i když to byl jeho nepřítel. Jenže teď jsem nevěděla, za koho nás Cole považuje. Za pomoc mi nepoděkoval, a když k němu Carlisle došel na vzdálenost dvou metrů, všimla jsem si toho pohledu, který dědovi věnoval. Carlisle se zastavil a jenom ho ostražitě sledoval. Cole nebyl ve formě, že by mu mohl nějak ublížit, ale Carlisle přesto váhal. Pokud Cole nebude chtít ošetřit, nemohl ho k tomu nutit.

„Přišel jsem si pro Liama,“ odpověděl hlasem zkřiveným bolestí.

„Jistě, je uvnitř,“ přitakal Carlisle a ukázal k domu, před kterým jsme skoro všichni postávali.

„Měl by sis nechat ošetřit tu ruku, nevypadá to dobře,“ nadhodil Jasper, který se k němu jako jediný z rodiny dostal tak blízko, aby se mohl přesvědčit, nakolik je po zdravotní stránce v pořádku.

„Nestarej se, upíre,“ odsekl mu a pohlédl na Carlislea. „Přiveďte mi bratra, abychom mohli odejít,“ rozkázal a já nestačila zírat. Takhle se k dědovi nikdo nikdy nechoval. Vždyť mu chtěl ještě pomoct, zachránil jeho bratra a on s ním teď mluví tímhle způsobem?

„Před chvílí usnul,“ namítl doktorským hlasem.

„Tak ho vzbuďte. Počkám tu na něj,“ odmítl Carlisleovu snahu a přitáhl si zraněnou ruku blíž k tělu. Vypadal při tom fakt uboze. Nechápala jsem, proč jednoduše nepřijme nabízenou pomoc. Byl paličatý jako mezek a to jsem si myslela, že tátu v tomhle chování nikdo nepředčí. Jenže jsem se očividně pletla. A navíc si ještě pustila myšlenky na špacír a tátovi to samozřejmě neušlo. Omluvně jsem se na něj usmála a než stačil Carlisle dojít pro Liama, vydala jsem se sama do domu, abych se osprchovala a uložila své zraněné a unavené tělo do postele, po které v tuhle chvíli zoufale toužilo.

Ještě jsem se nesetkal s člověkem, který by dokázal vidět své chyby a sám před sebou se z nich obvinit.

Konfucius

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 6. kapitola: