Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 23. kapitola

Raptor


Jestli mě miluješ, proč umírám? - 23. kapitolaA máme tady válečnou poradu - zatím není jasné, jaký nepřítel se někde ve stínech schovává, ale je dobré být připraven na nejhorší.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

23. kapitola

„Když jsem byla mladší, pořád jsem se nemohla rozhodnout, jestli je láska skvělé a nádherné tajemství, nebo jenom blbost, kterou si za krize vymyslela parta hollywoodských filmových producentů, aby prodali víc lupenů, když už dárečky pro diváky přestaly táhnout. Teď si myslím, že se všichni rodíme s dírou v srdci a že pak hledáme osobu, která ji dokáže zaplnit.“

– Stephen King

 

Do rána se mu ruce zahojily a pouze tam, kde byl asfalt zaryt pod kůží opravdu hluboko, byly patrné drobné jizvičky. Docela by mě zajímalo, jak si takhle poničenou vozovku budou vysvětlovat obyvatelé města a hlavně ti, kteří mají na starosti její správu.

Na telefonu jsem měla od večera, kdy Liam donutil Colea odejít, snad padesát zpráv a zmeškaných hovorů. Nehodlala jsem poslouchat nějaké jeho výmluvy ohledně toho boje. Nezajímalo mě to a vnitřně mě to ničilo. Doufala jsem, že není zabíjením upírů, tak posedlý, ale očividně jsem se spletla. Jeho nenávist k nim byla zakořeněna tak hluboko v jeho podstatě, že jsem se víc než jenom přesvědčila, že spolu nebudeme moct zůstat.

Cole totiž žil pro boj a já bojovala, jenom abych mohla žít.

Jako bychom každý z nás tvořili jednu stranu mince. Nikdy bychom si nemohli být blíže a zároveň víc vzdálení, než tomu je právě u panny a orla a jedné minci.

Chvíli po tom, co jsem se odhodlala vylézt z postele, klepal u mých dveří táta. „Ness, otevři, musíme si promluvit.“ Jeho hlas zněl i přes ty dveře docela naléhavě, a jelikož jsem neměla důvod mu nevyhovět, tak jsem odemkla a pustila ho dovnitř.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se.

„To mi pověz raději ty. Včera v noci jste sem přišli s Colem v žalostném stavu. V myšlenkách si mu furt nadávala tak, že to nechci ani opakovat. A z Coleových myšlenek jsem se už vůbec nedozvěděl, co se stalo… Navíc nutno dodat, že jeho slovník je ještě u stupeň méně vybíravý, než ten tvůj,“ informoval mě táta. „To jste se tentokrát pohádali div ne do krve, nebo co se proboha stalo?“

„Neprala jsem se s ním… Tedy jo, ale spíš jsem se mu snažila pomoct, než mu ublížit. Přestože mě svým činem naštval tak, že to nemá obdoby,“ odpověděla jsem a vybavila si chvíli, kdy jsem zjistila, co ho donutilo změnit trasu při návratu domů. „Nemám na to, abych mu pomáhala pokaždé, když ho chytne sebevražedný záchvat,“ povzdechla jsem si.

„A ty si opravdu myslíš, že to byl novorozený?“ ujišťoval se Edward.

„Jsem si tím víc než jistá,“ souhlasila jsem a ještě jednou mu ukázala vzpomínky na včerejší boj. Pohyby toho upíra byla tak nějak jiné. Pamatovala jsem si, když jsem sledovala mámu jakožto novorozenou, když bojovala s Emmettem. Bella se jako novorozený upír dokázala skvěle ovládat, ale ani to nepomohlo, aby nebojovala jako začátečník, který si na svou novou sílu ve skutečnosti teprve zvyká a není s ní ještě úplně sžit.

„Máš pravdu. Vnímavému bojovníkovi to neujde. Spíš se divím, že si toho nevšiml Cole. Myslel jsem, že když je tak zběhlý bojovník, měl by ten rozdíl poznat,“ divil se táta. „Měli bychom na to upozornit Carlislea. Teď je sice v nemocnici, ale snad bude dost času mu to říct, jak se vrátí,“ zvažoval další postup.

„Myslíš, že toho upíra, kterého jsme zničili, mohl někdo vytvořit záměrně?“

„Pokud by byl u krmení vyrušen a následně třeba zabit, byl by ten jeho protivník nanejvýš nepozorný, že by si nevšiml měnícího se člověka. Takže bych spíš sázel na to, že to byl záměr. A měli bychom rovnou počítat i s možností, že nebyl jediný. Může být ještě jeden nebo i několik desítek lidí.“

„Větší počet zmizení by byl hlášen v televizi. Tohle by nikomu neuniklo,“ namítla jsem.

„Jakkoliv je už upírů jenom pomálu a nejsou tak opatrní na své tajemství, pořád jich určitě pár používá mozek. A novorození byli už v minulosti skvělými válečníky. Jejich vlastní krev v jejich těle jim dodává neobvyklou sílu. Pokud se tedy někdo rozhodl srovnat skóre s Colem a jemu podobnými, nemohl si vymyslet lepší plán,“ prohodil táta a já chtě-nechtě musela souhlasit. Je tedy fakt, že plán by mohl být lepší už jenom v tom případě, že bychom se o tom jednom novorozeném nedozvěděli, ale i tak…

„Jsem zvědavá, co na to řekne děda,“ odpověděla jsem a jenom doufala, že tátova představa další války nesmrtelných bude jenom ten nejhorší a nikoliv nejpravděpodobnější scénář.

 

 

Carlisle zaujímal podobný názor jako táta. A s tak se následně oba rozhodli svolat rodinnou radu, aby ji informovali o nastalé situaci. Rose požádala Alici, aby se zkusila podívat do budoucnosti, jestli náhodou neuvidí něco konkrétního, co by nám potvrdilo nebo naopak vyvrátilo naše spekulace. Ale jelikož do toho všeho byli zapleteni poloupíři, viděla Alice pouze mlhu.

„Nemyslíš, že bychom měli zavolat Liama, aby s bratrem přišli? Možná by bylo vhodné, abychom pokračovali v naší spolupráci,“ navrhl Carlisle, aniž by svá slova směřoval k někomu konkrétnímu. Včera při mém návratu nebyl doma, takže neviděl, jak se můj výlet s Colem zvrtnul… A vlastně tak nějak nebyl úplně informován o tom, co se mezi ním a mnou děje celkově.

„Chceš s nimi spolupracovat, Ness?“ obrátila se na mě Rose a tím na mě strhla pozornost všech členů rodiny. Byla jsem v pokušení říct, že s Colem nebudu za žádných okolností spolupracovat, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Přece jenom se trochu vyznal.

„Pokud Colea někdo dostane do tohohle domu, aniž by ho musel nejdřív rozčtvrtit, tak klidně,“ odpověděla jsem trochu kysela. Věděla jsem, že tohle bude určitě problém. Před mou rodinou se sice ovládal a nesnažil se všechny na místě zabít, ale možná to bylo jenom tou přesilou. Potkat v lese osamělou Alici, asi by se moc nezdráhal.

„Zavolám tedy Liamovi… Nebo chceš dát vědět Coleovi?“ zeptal se mě Carlisle.

„Klidně dej vědět Liamovi,“ souhlasila jsem s jeho prvním návrhem. Carlisle tedy odešel do pracovny, aby si odtud mohl vyřídit hovor a zbytek rodiny se dal do tichého rozhovoru, který mi tak bránil odposlouchávat Carlisleova slova. Všichni vzpomínali na dobu ještě před mým narozením, kdy se novorození tak nějak přemnožili v Seattlu a nakonec musela zasahovat italská garda. Tehdy se novorození dostali skoro až do Forks a garda mé rodině pomohla s jejich zničením. Arovi jsem tedy musela připsat plusové body za zásluhu. Díky špehům po celém světě měl dokonalý přehled o tom, kde se co šustne a nepotřeboval nadnárodní televizní korporace, které by ho upozorňovaly na nepokoje. On si všechno dokázal zařídit sám a pěkně v tichosti bez nějakého velkého pozdvižení.

Ještě teď si dokonale pamatovalo, jak vypadal, když ho viděla poprvé. Šel v čele své gardy. Nejprve na sněhem pokryté louce neviděla nic. Ale potom se ze tmy lesa daleko přední vynořila jakási postava… a za ní pak další a další. Muž v čele byl vůči mně vysoký, bledý jako stěna a oděný v tak čistě černém obleku a plášti, až jsem měla dojem, že ta černá září. Na zápěstích se mu leskly zlaté manžetové knoflíčky ve tvaru písmena V. Stejný znak byl vyveden na jemné výšivce jeho pláště. Bledá kůže obepínala jeho obličej tak, že by se mohlo zdát, že lícní kosti mu ji můžou v každé další sekundě roztrhnout. Dlouhé černé vlasy měl pečlivě sčesané a na týlu svázané černou stužkou.

Jeho červené oči se usmívaly, i když obličej byl stažen do přísné masky. Když se však skutečně usmál, a odhalil tak zuby, lidem pobíhal po zádech mráz. Byl to impozantní pohled na skutečného vládce obrovské říše, která se vlastně rozprostírala po celé zeměkouli.

Než jsem se stačila vrátit ze svých vzpomínek na mé první setkání s Arem zpět do našeho obývacího pokoje, ozval se ode dveří zvonek. Jak jsem tak seděla na koberci v tureckém sedu, naklonila jsem se dozadu, abych lépe viděla do chodby. Návštěvě šel otevřít rovnou děda Carlisle. S jistotou jsem věděla, že dorazí Liam, ale tu samou jistotu jsem neměla, pokud se jednalo o Colea. Dodá si dost odvahy k tomu, aby překročil práh našeho domu?

Liam si s Carlislem hned přátelsky potřásli rukou a když si Liam všiml, jak zvědavě nahlížím do chodby, kývl mi na pozdrav. Při pohledu na mě, měl na tváři takový trochu uličnický úsměv. Nechápala jsem, kde se tam vzal. Ano, Liam nebyl takový bručoun, jako jeho bratr, ale ani tak jsem tenhle typ úsměvu u něj nikdy neviděla.

Vstupní dveře zůstaly po Liamově vstupu dlouho otevřené. Carlisle stál bokem, aby dalšímu návštěvníkovi nebránil ve vstupu, ale ten očividně přemýšlel nad tím, jestli vejít nebo raději odejít.

Čekala jsem. Pokud vejde, možná si své mlčení ještě rozmyslím. Pokud odejde, znamená to mezi námi konec.

Cole si prohlížel dveře, jako by zvažoval, jestli to není nějaká past. Byla to snad ta nejdůkladnější prohlídka dveří, jakou jsem kdy viděla. Když zjistil, že zřejmě nezemře ve chvíli, kdy jimi projde, odtrhl od nich zrak a nachytal mě, jak na něj hledím. V sekundě se v jeho výrazu něco změnilo. Jako bych tam zahlédla odhodlání. A s tou změnou výrazu překročil práh a prošel kolem Carlisle bez jediné známky slušného vychování – což znamená, že dědu nejen, že nepozdravil, ale nepotřásl si s ním ani rukou, jako to udělal jeho bratr. Tomuhle říkám chování opravdového nevychovance.

Esmé se na rozdíl od něj projevila jako dokonalá hostitelka. „Můžu vám něco nabídnout na pití?“ Jo, tak v tomhle domě je i zcela nevinná otázka velmi vtipná, což si Liam hned uvědomil a s úsměvem na rtech nabídku odmítl. Zato Cole se zamračil – on si snad myslel, že si doma děláme nějaké zásoby, nebo co? Jasně, tohle jsme jednou praktikovali, ale to bylo jenom kvůli mámě. Od té doby se nám v domě nezdržovala jediná kapka krve – tedy kromě té, která by nepatřila zrovna mě.

„Dobrá, tak když už jsme tu všichni – klidně si vy dva někam sedněte,“ pobídl Carlisle návštěvu a pokračoval v proslovu, „si můžeme ujasnit postoj, který zaujmeme k situaci, která se tu včera odehrála,“ prohlásil a opřel se o křeslo s vysokou opěrkou, na kterém seděla Esmé. Táta se držel vedle mámy a stejně tak Jasper vedle Alice a Emmett vedle Rose. Jenom já jsem z celé rodiny trčela jako kůl v plotě. Když se totiž všichni takhle rozpárečkovali bylo to velmi nepříjemné a do očí bijící.

„Informovala jsem rodinu o tom, že se jednalo o novorozeného upíra,“ sdělila jsem Coleovi úsečně.

„A já o tom samém informoval Stevea, takže můžeme očekávat brzkou návštěvu mých přátel,“ odpověděl Cole a nepřestával na mě upírat pohled. Na krátký okamžik se mu podařilo uvěznit můj pohled v tom jeho, ale nakonec se mi to pouto podařilo přetrhnout a mohla jsem se tak podívat na jeho bratra, který měl na tváři pořád stejný lišácký úsměv.

„Pokud jejich přítomnost považuješ za nutnou, tak dobrá,“ souhlasil táta a já k němu zvedla pohled. Copak se zbláznil? – blesklo mi hlavou a v tu chvíli jsem schytala od Edwarda velmi zamračený pohled. Promiň.

Nedokázala jsem si představit opětovnou přítomnost Stevea ve městě. Byla sice pravda, že už jsem před ním nemusela hrát divadýlko ohledně mé vlastní rodiny, ale pořád jsem netušila, jak postupovat, co se týká mě a Colea. Posledně předpokládal, že jsme pár a Cole na tom předstírání trval. Teď bychom nejspíš nic předstírat nemuseli, ale to koneckonců záleželo hlavně na klukovi, který se opíral o stěnu co nejblíže ke vchodovým dveřím.

Dneska měl na sobě černé kalhoty, které mu stejně jako ty včerejší vykreslovaly dokonalé partie zadku. Viděla jsem je sice jenom z profilu, ale i tak jsem to mohla ocenit. Lem trička měl až těsně u krku, takže řetízek s volterskými značkami byl schovaný. Ano, změnila jsem vojenské na volterské záměrně. Svým způsobem byl Cole voják, ale ono ty skutečné lidské vojenské značky mají daleko jiný význam, než ten, co měly ty Coleovy.

Obrátila jsem pohled na Liama a začala zkoumat pro změnu jeho krk. Lem trička měl trochu vykrojený, ale žádný řetízek jsem nezahlédla. Třeba na něj nebyl tak fixovaný jako jeho mladší bratr.

„Předpokládáš, že by mohlo být po okolí daleko víc novorozených, Carlisle?“ obrátil se na dědu Liam s jasným dotazem.

„Není to jisté, ale neměli bychom podobnou variantu zavrhovat jako nemožnou. Upíři na celém světě se vyskytují ve velmi omezených počtech, takže bych se vůbec nedivil, že se někdo rozhodl vytvořit si několik svých následovníků,“ informoval ho Carlisle.

„Za to, kolik lidí připravili o životy, jim nic jiného než pravá smrt nezaslouží.“ Opět ten nenávistný tón. A to se chlapec diví, že si ho držím od těla, i když mi řekl, že mě miluje? Copak mohu milovat někoho, kdo je tak plný nenávisti vůči okolnímu světu? Jasně, teď jsem to nazvala dost obecně, protože Cole byl plný nenávisti pouze k upírům a lidi pro něj byli na druhou stranu méněcenní.

 „Ne všichni jsou taková zvířata, za jaké je máš,“ namítla jsem trochu příkře.

„Vážně? Zkus mi vyjmenovat alespoň dva, kteří nejsou členy tvé rodiny,“ vyzval mě. A já se dala do vyjmenovávání. Členy Denalijského klanu jsem nebrala za rodinu, pouze za blízké přátele. Cole se sice s Tanyou seznámil už před nějakou dobou, ale to jsem nehodlala brát v potaz.

„Dobře, a pokud vynecháš klan z Aljašky, dokážeš vyjmenovat další hodné upíry?“ trval na svém.

„Ještě pár jich znám, jsou to rodinní přátelé i přesto, že se živí lidskou krví. Přijali svou podstatu a naučili se s tím žít. Zůstali však civilizovaní a nechovají se jako zvířata. Užívají si předností, které proměnou získali a své temné já dokázali potlačit. Když bych některého z nich požádala o pomoc, věřím, že by přišel.“

Dobře jsem si pamatovala na chvíli, kdy všichni členové mé rodiny sháněli svědky, kteří se postavili Arovi na mou obranu. Nepočítám mezi ně Stefana s Vladimirem – ti si od setkání s Arem slibovali trochu víc, než jenom přátelský pokec, chtěli boj. Ale ostatní byli nezištní.  

Když se to tak vezme, vděčila jsem všem, každému jednomu z nich, za svůj život. A pokud by někdy potřebovali oni mou pomoc, neváhala bych ani chvíli.

„Myslím, Ness, že tohle není téma, které je Coleovi blízké. A přestože bych si já osobně moc přál, abys mu pomohla změnit názor na svět, nevím, jestli to bude co platné. Ta nenávist k upírům je u něj zarytá hodně hluboko,“ ukončil mou skoro-hádku s Colem Liam. Šokovaně jsem se na něj obrátila. Jeho slova mě dokonale překvapily a zastihly nepřipravenou.

„C-cože? P-p-proč, proboha, já?“ Ano, tak takhle moc jsem byla jeho řečí šokovaná a zakoktala se.

„Všichni živočichové mají oči, u mě to není jinak,“ prohlásil a já zaslechla, jak se Alice zachichotala, „takže mi stačilo, abych se na vás dva podíval. Ani to, že vás zrovna teď dělí celá místnost a kočkujete se tu jako malí, nedokáže popřít, že k sobě něco cítíte. A k tomu tak nějak směřovala má předchozí slova. Je to asi dost nevhodný rozhovor, vzhledem k tomu, že je tady i celá tvá rodina, ale tyhle vaše hádky musí skončit.“

Měl pravdu. Tenhle proslov mi měl říct ve chvíli, kdy jsme si mohli promluvit z očí do očí v soukromí. Takhle mně jeho slova donutily k červenání. Většina rodiny sice věděla, jak na tom jsem ohledně Cole, ale zrovna děda se snažil zamaskovat překvapený výraz. Kvůli službám v nemocnici, kdy pracoval i několik dnů v kuse, mu spousta věcí unikala.

Úplně jsem cítila, jak mi hoří tváře, a nevěděla jsem, jak se toho zbavit. Liam se střídavě díval chvíli na mě a potom na bratra. Když to udělal podruhé, Cole bez jediného slova vyrazil pryč. Vstupní dveře za ním jenom práskli.

„Sleduju, že to asi nebylo zrovna nejvhodnější načasování,“ podotkl Liam.

„Bylo to víc, než jenom špatné načasování. Měl bys jít za ním, než v tom rozčílení zdecimuje půlku místního lesa,“ upozornil ho Jasper na to, jak moc se Liamova slova jeho bratra dotkla.

„Máš pravdu,“ souhlasil, hodil na sebe bundu a už byl skoro u vchodových dveří, když jsem ho zarazila. „Měla bych jít já,“ namítla jsem a Liam jenom pokrčil rameny a uvolnil mi dveře. Nazula jsem si vyšší boty, popadla bundu a až před domem jsem se dala do jejího oblékání.

Sledovat Colea nebyla problém – stejně jako kohokoliv jiného, kdo se vydá zasněženým lesem. Přestože jsem vyšla jenom o minutku později než on, dohnat ho mi trvalo podstatně déle. Asi nejsem jediná, kdo je při naštvání i rychlejší.

„Můžeš, prosím tě, zpomalit?“ požádala jsem ho, když už jsem ho měla na dohled a on si to pořád štrádoval někam dál. K velkému překvapení však zůstávaly stát všechny stromy v okolí. I tak jsem ale viděla, jak ruce zatíná v pěst. Na malý okamžik mě napadlo, že jsem přece jenom měla nechat Liama, aby to s bratrem vyřídil. Třeba by se mu ulevilo, pokud by bratrovi jednu ubalil, ale… Ne, takhle jsem nesměla myslet. Nechtěla jsem, aby se Liamovi něco stalo.

„Proč jdeš za mnou?“ zeptal se, když konečně zastavil a otočil se ke mně. Pohled jeho očí byl tvrdý a nelítostný. Už dlouho jsem se do takových očí nedívala. Nakonec jsem musela uznat, že tenhle výraz jsem u něj ještě nikdy neviděla. Vždy byl buď neohrožený, škádlící nebo naprosto otravný, ale nikdy ne tolik naštvaný.

„Myslím, že si musíme promluvit.“

„Není o čem. Včerejšek konec konců mluví sám za sebe. Řeklas, že pokud se nepřenesu přes nenávist k upírům, tak spolu být nemůžeme. A ještě ten den jsem zabil dalšího z nich – a jestli tě to zajímá, tak jsem v noci mohl spát naprosto klidně, netrápily mě žádné výčitky svědomí.“

„Nečekala jsem, že by tě mohly trápit výčitky svědomí. Udělal jsi, co bylo podle tebe správné. Já bych se do toho sama nikdy nepustila. A přesto, že to byla naprostá pitomost, která tě mohla stát život, musím říct, že jsi na mě udělal docela dojem. Sice malý, vzhledem k tomu, jak stupidní to bylo, ale myslím, že i to se počítá.“ Sama jsem si slíbila, že Colea nebudu chválit a že si chlapec ještě počká, než podobná slova ode mě uslyší, ale myslím, že na malou pochvalu už čas přišel.

„Udělal jsem na tebe dojem?“ Na tváři se mu usadil takový ten samolibý úsměv. Že by na pochvalu přece jenom bylo brzy? Chystala jsem se to tedy popřít, když mě zarazil. „Ne, ne… Ani se to nenamáhej vyslovit. Je mi jasné, že bys mi teď chtěla říct něco hrozně urážlivého, abys zahnala stud z toho, že jsi o mě řekla něco pěkné, ale já se o tuhle chvilku nehodlám ochudit.“

Jeho úsměv se změnil. Přestal být samolibý a najednou se mi i víc líbil. Byl milý, přátelský a opravdu pěkně se na něj dívalo.

„Vrátíš se teď se mnou do domu, abychom mohli prodiskutovat možnost, že se v okolí možná vyskytuje skupinka novorozených?“ snažila jsme se odvést pozornost opět na bezpečné téma.

„Neodbíhej od tématu.“ Nepovedlo se – blesklo mi hlavou. „Do domu se teď totiž rozhodně nehodlám vracet. A není to jenom kvůli tomu, co řekl Liam… Jeho slova mají na mém odchodu ale i tak dost značný podíl,“  dodal poté, co se na okamžik odmlčel a já se zamračila.

„Dobře, do domu se nevrátíme, ale měli bychom si ujasnit pár věcí. Trvám na tom, že bez toho, abys akceptoval, kdo je má rodina, to mezi námi nemůže klapat, ani když se budeme sebevíc snažit.“ Tohle téma mezi námi viselo už od včerejška, kdy jsem s ním po boji o holý život, nechtěla mluvit.

Teď ale bylo potřeba, abychom si všechno vyříkali.

„Slyšela jsi v obývacím pokoji Liama, že? Ani jednomu tedy neuniklo, že doufá, že se ti podaří mě nějak změnit. Podle něho, samozřejmě, v někoho lepšího. Ale já jsem vcelku spokojený s tím, jaký jsem a nehodlám se jenom tak měnit,“ upozornil mě rozhodným hlasem.

„Já se nikdy nesnažila někoho změnit, pokud si to sám nepřál. Takže se o to nebudu pokoušet ani u tebe, protože pokud to nebudeš chtít, vím, že ničeho nedosáhnu. Pouze bych byla ráda, pokud bys méně pokoušel štěstí, co se týká tvého života. Nechci se neustále strachovat o někoho, koho bych měla mít ráda,“ namítla jsem.

Strach o blízké mě tížil většinu mého života. Již krátce po narození, když se o mně dozvěděl Aro, jsem cítila napětí v rodině a bála jsem se, že bych o ně mohla přijít. Poté nastalo krátké období, během kterého jsem mohla zažít šťastné dětství, a nakonec se strach přece jenom vrátil… A od té doby zůstal a stal se trvalým průvodcem mého života.

 „Zatím jsem si nezvykla na to, že by se o mě mohl být někdo jiný, než Liam. Vezmu to tedy potaz. Ale jenom za podmínky, že mi konečně, jednou provždy, řekneš, co ke mně cítíš. Zatím ses tomu vcelku zdařile vyhýbala, ale teď, pokud ode mě chceš podobný slib, budeš mi muset dát něco na oplátku.“

„Vyděrači,“ zašeptala jsem si jenom tak pro sebe, ale myslím, že to Cole slyšel.

„Ne, ne, Příšerko, žádný vyděrač. Tady jde o něco zcela jiného,“ namítl a došel pomalu až ke mně. Upřeně mě přitom pozoroval. Oči jsem měla zakleslé do jeho a připadala jsem si, jako by mě jeho pohled hypnotizoval. Nedokázala jsem se pohnout, ani když jsem si představovala, jak posouvám jednu nohu za druhou dál od Colea. Místo toho jsem se však pohnula k němu.

„O co tady jde…?“ Tu otázku jsem vydechla, když se zastavil tak půl kroku přede mnou. Obklopila mě jeho osobitá sluneční vůně. Je možné, že to má co dočinění s tím, že se narodil v Itálii?

Naklonil se ke mně a do ucha mi zašeptal „Jde o to, že mi něco dlužíš.“

Zmateně jsem zamrkala. Já mu něco dlužím? „O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se zmateně. Coleovi jsem nic nedlužila, byli jsme si kvit. Zachránila jsem mu život, samozřejmě s pomocí rodiny, a on mi pomohl chránit rodinu před jeho přáteli. Byli jsme vyrovnáni. Takže jsem nechápala, co bych mu mohla dlužit.

 „O dvou slovech, které jsi zatím neřekla,“ upřesnil a mě to bylo jasné. Myslel si, že když mi sám jednou řekl, že mě miluje, tak mu to musím říct hned taky? Copak neví, že tohle slova bych měla vyslovit až ve chvíli, kdy to budu tak i cítit a ne jenom proto, že mu to podle jeho zvrácené logiky dlužím? „Příšerko,“ zašeptal, „vím, že mi to chceš říct už od chvíle, kdy jsem tě v tom supermarketu políbil.“

Zatraceně! Říct jsem to nechtěla. Ano, uvědomovala jsem si, že k němu něco cítím. Dokonce i to, že to něco by měla být láska. Ale to bylo tak všechno. Když jsem nad tím tak přemýšlela, byl by Cole první člověk, kterému bych to řekla. Samozřejmě do toho nepočítám rodinu. V minulosti jsem měla už několik vztahů, ale nikdy to nedošlo dál než k tomu, aby tomu dotyčnému řekla, že ho mám ráda. A to opravdu moc. Každý rozchod mě ničil – pokud jsme se samozřejmě stihli rozejít.

„Nemyslím si, že bys opravdu chtěl slyšet to, co jsem měla říct v supermarketu.“ Dodala jsem si trochu odvahy a snažila se zpevnit zrosolovatělé nohy. Nesmím se v jeho přítomnosti pokaždé roztřást jako želatina.

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny a odstoupil na celou délku natažené paže. Mohla jsem se volně nadechnout, ale… nějak mi to vadilo. Od toho jednoho společného dne, kdy se aspoň v jedné jeho polovině choval jako dokonalý pozorný přítel, na mě měla jeho přítomnost přímo magnetické účinky. A jakkoliv jsem se vždy považovala za feministku, ve skrytu duše jsem milovalo, jak si mě vždy přitáhl do náruče a políbil mě takovým tím hrubým, až majetnickým způsobem. Ale to byla další věc, kterou bych mu v životě nepřiznala. Jeho sebevědomí by se totiž potom mohlo srazit rovnou s nebem a to by pak v jeho přítomnosti nevydržel vůbec nikdo.

Snažila jsem se vymyslet plán, jak se k němu chovat. Říct mu, že ho mám ráda a doufat, že mi dá slib, že se nebude chovat jako nezničitelný pokaždé, když zavětří upíra? Nebo mu říct pouhé – Ahoj – a vrátit se domů, kde se probírala bezpečnost nejen mé rodiny, ale možná i celého Bemidji… A kdo ví, třeba se mě pokusí zastavit a ten slib mi dá tak jako tak.  Na kterou z těch dvou možností bych jenom měla vsadit. Zrovna teď jsem měla pocit, jako by mi svým upřeným pohledem dokázal číst myšlenky a chystal se udělat přesný opak toho, co já.

 „Měla by ses vrátit do domu, než tu zmrzneš,“ porušil to ticho mezi námi.

„Než zmrznu?“ podivila jsem se a mrkla na sebe. Bundu jsem sice na sobě měla, ale ve spěchu jsem ji ani nezapnula a tak jsem držela ruce zkřížené na hrudníku a nutila tak oba cípy držet u sebe. Vůbec jsem si toho podvědomého gesta nevšimla. Dokonce ani to, že mi opravdu začíná být zima. „Jak můžeš vědět, že je mi zima, když to nevím ani já sama?“

„Očividně jsem si tě všímal víc, než si myslíš, Příšerko,“ prohodil takovým tím lehce škádlivým tónem, jakým spolu mluví jenom partneři. Jeho odpověď byla další z těch naprosto šokujících, co dokáží druhému vyrazit dech. Ohromeně jsem na něj zírala. Přestane mě někdy tenhle podivín překvapovat?

Místo abych já odcházela od něj, dal se do chůze on – jenže směrem pryč ode mě. Pokračoval ve své původní trase. Tentokrát však držení jeho těla nebylo tak naštvaně sekané.

„Počkej!“ křikla jsem za ním a takovým poloběhem jsem ho dohnala. Jeho slova mě donutily udělat něco, co jsem nikdy nečekala, že udělám. Popadla jsem Cole za límec bundy a přitáhla si ho k sobě, abych ho mohla políbit. Těsně před tím, než se naše ústa spojily, jsem měla pocit, jako by se usmíval. Ten parchant – on čekal, že přesně tohle udělám!

Ach jo. Kdyby jenom neuměl tak krásně líbat.

Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale Cole jenom trochu zatlačil a už se mi do zad opíral kmen nejbližšího stromu. Nepřestávali jsme se líbat a já cítila, jak mi už pomalu odumírají konečky prstů na rukou, jak stále křečovitě svírám Coleovu bundu.

Neměla jsem jak utéct. Z jedné strany strom a z druhé Cole.

Co na tomhle všem bylo nejpodivnější, bylo to, že jsem nikam utéct nechtěla. Coleovi polibky mě rozpalovaly a já jsem ho chtěla cítit ještě blíž u sebe. Přes všechno to oblečení to ale nebylo možné. Navíc na nás čekal dům plný upírů a jakkoliv jsme byli daleko od toho, aby slyšeli normální rozhovor, tak kdyby se tu dělo něco jiného, jistě by jim to neušlo.

„Měla by ses vrátit domů,“ zašeptal ochraptělým hlasem Cole, když se ode mě odtáhl.

„Pojď se mnou.“

„Nemyslím si, že by to zrovna teď byl nejvhodnější nápad,“ namítl a já se na něj nechápavě podívala. A Cole významně sklopil pohled ke svým, teď značně těsným, kalhotám.

„I když by si tohle Emmett skutečně užil, nemyslím si, že mu chci přihrávat smeče na další vtípky,“ souhlasila jsem s tím, že se tedy domů vrátím sama. Cole mě ještě jednou krátce políbil a pokračoval v cestě někam pryč – nejspíš rovnou k němu domů, kde jinde by se chtěl v podobném stavu poflakovat? Sama jsem si upravila vlasy, které jsem měla od všeho toho muchlování střapaté, zapnula jsem si bundu, protože bez Colea mi opět začínala být zima, a vydala jsem se domů.

Kousek od domu jsem ještě kontrolovala, co se tam děje. Liam byl ještě v domě a tam probíhala tichá diskuse. Takže podle všeho nikdo nezaznamenal, co se dělo jenom několik desítek nebo stovek metrů od domu. Mohla jsem si tedy oddechnout a vejít do domu.

I tak jsem ale měla pocit, že to na mě každý musí poznat. A hlavně potom Jasper a… Emmett. Ten jeho úsměv, který se mu rozprostíral od jednoho ucha k druhému, dával jasně najevo, co si myslí. A nebylo to nic dobrého

 

 

„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.“

– Romain Rolland


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 23. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!