Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 13. kapitola

wallpaperbyjitule


Jestli mě miluješ, proč umírám? - 13. kapitolaA je potřeba posílit vztah s Paulem a něco společně podniknout. A nebyla by to Alex, aby se nerozhodla kamarádku podpořit. Proto se můžeme těšit na dvojité rande.

13. kapitola

Život je krátký a člověk by neměl čekat jenom na velké radosti, kterých v životě mnoho není, ale dokázat se radovat z drobných každodenních maličkostí. V tom je umění žít.

 

Ten den nebylo mocca od Alex jediné kafe, co jsem vypila. Po poslední hodině, kterou jsme spolu strávily v laboratořích, jsme zamířily do kavárny. Tam na nás už čekal Derek s Paulem. Derek se dnes omluvil z hodiny kvůli nějakému zvláštnímu tréninku, ale očividně se jim ho podařili ukončit dřív. Teď už seděli na pohodlné sedačce a před nimi ležely dva už napůl chladné hrnky s nápoji.

„Morin vás tam dneska držel nějak moc dlouho, ne?“ podíval se Derek na hodiny na protější zdi. A skutečně – bylo něco před půl pátou. Obvykle jsme končili přesně, ale dneska Morine přišel s nápadem zúčastnit se nějaké veřejné prezentace školy. Náš kurz měl zastupovat chemii a my měli během těch několika dnů ukazovat lidem různé chemické experimenty. Samozřejmě, že náš obor nebyl jediný – myslím, že univerzita měla z každé katedry několik zástupců, co měli školu prezentovat a navnadit tak mladší studenty, hlavně ty ze středních škol, aby se vydali na dráhu akademického vzdělání.

„Co už naděláš,“ zafuněla Alex a dosedla vedle Dereka na pohovku. Sama jsem se posadila do vedlejšího křesla a už očima projížděla po černé tabuli zavěšené nad barem, kde byly napsané dnešní speciality. Kavárna si zakládala na tom, aby každý den měli jinou příchuť kávy, jiné zákusky a podobně.

„Dala bych si to sušenkové latté a čokoládový muffin,“ obeznámila jsem servírku, která se u našeho stolu objevila během okamžiku. Alex mě hned napodobila pouze s tím rozdílem, že místo kávy požádala o čaj.

„Byl jsem rád, když jsem si ráno mohl přečíst zprávu od tebe,“ naklonil se ke mně Paul. Kromě pozdravu to byla první skutečná věta, kterou mi dneska věnoval. Navíc – pozdrav mohl být myšlen všeobecně jak pro mě, tak pro Alex.

„Mě potěšila zpráva od tebe. Bohužel jsem u sebe neměla telefon, když jsi psal, proto ta pozdní odpověď,“ vysvětlovala jsem pozdní reakci.

„Vůbec se neomlouvej. Taky mám telefon pořád někde založený,“ usmál se na mě.

„Co kdybychom dneska něco podnikli?“ vyhrkla jsem z ničeho nic. Samotnou mě ten dotaz trochu překvapil, ale když jsem ho během sekundy zpracovala, měla jsem ze sebe radost.

„To by bylo fajn. Máš na mysli něco konkrétního?“

„Někde jsem zaslechla, že v baru Corner mají dneska večer se stolním fotbálkem, mohli bychom vyrazit klidně všichni. Může to být opravdová zábava,“ vzpomněla jsem si na událost, o které mluvily dvě holky na přednášce z organické chemie. Nechápala jsem, proč lidé chodí na přednášky, když se tam neustále jenom baví, ale pro tentokrát jsem mohla udělat výjimku, protože informace, kterou jsem tím získala, byla opravdu super.

Paul sice trochu protestoval ohledně toho, že mu to s těmi panáčky na tyčkách moc nejde, ale nakonec se mi ho podařilo umluvit. Potom jsem se svým plánem na večer obeznámila i Alex a Dereka, kteří souhlasili okamžitě – ani jsem je nemusela přemlouvat.

„Super! Určitě si to užijeme.“ Těšila jsem se jak malé dítě a přitom jsem zvažovala, co ve mně vyvolává takovou vlnu radosti, z tak obyčejné činnosti, jako je fotbálek. Tentokrát to ale nebyla nijak složitá otázka. Byla jsem ráda za možnost strávit čas se svými přáteli v naprosto normálním prostředí a za obyčejných podmínek.

„Vůbec jsem nevěděl, že se v Corner pořádají herní večery. Vždycky se tam chodilo koukat na nějaké zápasy v telce a tohle je nějak moc akční,“ namítl najednou Derek.

„Asi zrovna není na co koukat,“ pokrčila rameny Alex a upila ze svého kouřícího hrnku.

„Ve sport-baru je pořád na co koukat,“ namítl Derek skoro uraženě. Jasně, on se ve sportu přímo vyžívá, nedivila bych se, kdyby přesně věděl, kdo dneska proti komu kde hraje ať už by dotyční byli ze Států nebo nikoli.  „Ale fajn, třeba chtějí nalákat i jiné zákazníky, ačkoliv si myslím, že s těmi jejich burgery o ně jistě nemají nouzi.“ Při pohledu na Dereka ve chvíli, kdy si vzpomněl na burgery z Corner, bylo jasné, že je tam častým hostem. Pomalu by sem sedlo přirovnání, že mu tekly sliny.

„Tak jak tak si to užijeme,“ namítla Alex a spokojeně se zabořila do pohovky tak, že se napůl opírala o Derekovu vysportovanou hruď. Nebyl kdovíjak namakaný, ale mému citlivému zraku neuniklo, jak mu svaly pod tričkem jenom hrají, při každém jeho pohybu. Stejně tak to měl i Paula něco ve mně se už nemohlo dočkat, až ho jednou uvidím bez toho trička. Při té myšlence jsem raději sklopila zrak k hrnku. Věděla jsem, že se Paulovi líbím, přece jenom to přiznal, ale nebyla jsem si jistá, kam je až ochotný zajít. Zatím se nijak neprojevil a já v tomhle vztahu-nevztahu dost tápala.

Když jsme tenkrát v Green Mill nemohli hamburgery dojíst kvůli nepříjemné společnosti Colea a jeho lidské party, hodlala jsem si tenhle, v Corner, pořádně vychutnat. Vonělo to tu snad ještě lépe jak v Green Mill a já se už nemohla dočkat, až mi tu dobrotu naservírují. Bohužel jsem si musela tedy trochu počkat, vzhledem k tomu, jak tu měli dneska narváno. S Paulem se nám podařilo zabrat poslední volný stůl a to jenom tak-tak. Alex s Derekem měli menší zpoždění.

„Nečekal jsem, že tu bude takhle narváno,“ poznamenal Paul, jen co jsme dosedli a objednali si jídlo.

„Vypadá to na pár studentů z univerzity, ale převažuje místní omladina. Jsem zvědavá, jak si všichni povedou,“ zhodnotila jsem, rychlým pohledem přes sál, celé osazenstvo. Celý bar, který mohl být navržen pro maximálně padesát hostů, pomalu praskal ve švech, ale i tak jsem mohla ocenit jeho vzhled. Jak Derek zmínil, byl to bar profitující převážně díky fanouškům sportu. Celé místnosti dominoval velký bar ve tvaru písmena ´U´ uprostřed místnosti. Po levé straně byly malé boxy pro dva a na druhé straně potom stoly pro větší party lidí. Podél baru pak byly postaveny další židličky, aby ani ten, kdo přijde sám, si sám nepřipadal. Na stěnách visely zarámované dresy, na kterých jsem po bližším přezkoumání, nalezla i podpisy hráčů. Sem tam se objevila i nějaká ta šála s logem týmu a několik fotografií místního hokejového týmu. Ve volném prostoru, před největší televizí, byl pro dnešní den vytvořen provizorní fotbalový plácek, kde byl umístěn stůl na fotbálek. Od stopu na stůl mířila kamera, která přenášela pohled z hrací plochy na obrazovku, aby ani ti, co budou stát opodál, nepřišli o podívanou.

„Co kdybychom se přihlásili, když už jsme přišli?“ navrhl najednou Paul a ukázal na plastovou tabuli umístěnou na stěně za stolem.

„To nezní špatně – Derek s Alex se určitě přidají,“ zazubila jsem se na něj a šla nás hned zapsat. Hrálo se po dvojicích, takže jsem nás s Paulem dala dohromady a proti nám postavila kamarádku s jejím přítelem. Během hry se pak měli vždy výherci utkávat mezi sebou, až nakonec zůstala jedna vítězná. „Hrajeme jako čtvrtí,“ oznámila jsem, když jsem se vrátila ke stolu. To už tam seděla i Alex s Derekem.

„Hrajeme?“ podivila se.

„No jasně, přece jsi nečekala, že jdeme na večer s fotbálkem jenom přihlížet,“ namítla jsem.

„Já ani nevěděla, že se můžeme do soutěže přihlásit. Ale tak proč ne, bude to sranda. S bráchou jsme to občas hráli doma – buď jenom proti sobě, nebo i proti našim, když si našli čas. Vždycky jsme je vyklepli raz dva,“ zasmála se při vzpomínce, jak poráželi rodiče ve hře.

„Hrajeme holky proti klukům nebo po párech?“ zajímal se Derek ve chvíli, kdy mu donesli pivo. To poslední slovo Paula trochu zarazilo – cítila jsem to. Seděla jsem v boxu vedle něj, tohle mi nemohlo ujít. Nikdy jsme si vlastně neřekli, jak na tom ten náš vztah-nevztah je a proto to pro něj mohlo být divné, ale já se v tu chvíli rozhodla.

„Samozřejmě, že v párech,“odvětila jsem a usmála se na Paula jedním z těch úsměvů, který byl všeříkající. I přesto jsem ale zůstala sedět několik centimetrů od něj a nenapodobovala Alex. Nechtěla jsem, aby si myslel, že se ho snažím k sobě nějak připoutat.

Chvíli jsme si potom u piva a drinků povídali, zatímco se tabule se jmény soutěžících pomalu plnila. Servírka nám po půl hodině, kdy měl začít zápas, donesla objednané jídlo a já se konečně mohla zakousnout do toho delikátně vypadajícího hamburgeru.

„Dámy a pánově, těší mě,v jak hojném počtu jsme se zde dnes sešli. Pro ty, kdo mě neznají, jmenuji se Steve Carter mladší, ale všichni mi říkají Stubby,“ představil se majitel a výmluvně na sebe ukázal, když dodal svou přezdívku. Tím samozřejmě většinu přítomných rozesmál. Steve-Stubby vypadal na pohodového chlápka, kterému nedělá problém, dělat si legraci sám ze sebe. Od toho možná ta přezdívka Stubby (pozn. Stubby=zavalitý). Vypadal možná na čtyřicet, byl vcelku vysoký, na tváři měl pečlivě zastřižený plnovous a odrostlé vlasy mi trčely z pod kšiltovky místního hokejového týmu.

„K dnešnímu zápasu ve stolním fotbálku – vidím, neúčast je hojná, ale… Copak to tady vidím – máme zde poslední volnou kolonku. Copak se mezi vámi nenajdou dva nějací příznivci tohoto sportu, kteří by si zahráli proti…,“ zamžoural na skutečně naškrábanou dvojici jmen na tabuli, „proti Wadovi a Mabel? No tak, lidi, přece nechcete zkazit dnešní zábavu. Potřebujeme ještě dva dobrovolníky!“ pobízel všechny přítomné a nezapsané, Stubby. Ano, ve chvíli, kdy se majitel hospody představil jako Steve, donutilo mě to jméno si vzpomenout na Coleova kamaráda, ale potom, jak dodal svou přezdívku, rozhodla jsem se ho tak v mysli titulovat. Byl na to zvyklý a já jsem si nehodlala kazit večer tím, že bych myslela na někoho, na koho jsem myslet opravdu nechtěla. To všechno mohlo počkat až do zítra.

 

 

Než jsme pak stihli sníst naše jídlo, měl Stubby poslední dva dobrovolníky ke hře a pozval první čtveřici k hernímu stolu, aby mohl odstartovat dnešní zápas ve stolním fotbálku. Týmy byly tvořeny převážně kluky, ale i pár holek se našlo. První zápas skládající se ze tří samostatných her, trval rovných patnáct minut. Lidi kolem stolu fandili, co se dalo a my občas nakoukli na obrazovku, abychom si udělali představu o možných soupeřích. Někteří z nich byli opravdu dobří a rány stříleli do malých branek i přes celé hřiště aniž by dali šanci protivníkovi jakkoliv zareagovat. Tohle by nakonec mohlo být vcelku zajímavé.

„Tak co, proti komu myslíš, že budete stát v posledním zápase?“ zajímala se Alex, když skončil druhý ze tří zápasů třetího týmu.

„Proč myslíš, že se dostaneme do finále?“ nadzvedla jsem obočí v překvapené otázce.

„Proč asi,“ protočila Alex teatrálně očima. „Vždyť je to jasné – ty s těmi tvými reflexi. Nikdo proti tobě nemá šanci.“

„Tohle bych netvrdila. Mezi hráči jsou vcelku šikovní lidé a to jsme ještě neviděli ani zdaleka všechny,“ namítla jsem. Všichni v boxu sledovali obrazovku jenom krajně, aby se neřeklo, ale s mým širokým polem záběru jsem stihla vnímat, jak dobře ostatní hrají. Byla jsem si jistá, že některé míčky by unikly i mě. Navíc jsme nebyli s Paulem nijak sehraní a já netušila, jak dobrý v tomhle Paul je. Tvrdil mi, že mu to moc nejde, ale to byl podle mého mínění pouze přehnaně skromný. 

Než však stačila Alex ještě něco namítnout, volal nás Stubby ke stolu. Procpali jsme se tedy davem přihlížejících a podali si se Stubbym ruce.

„Ááá, tak tohle bude velmi zajímavé, dámy a pánové. Do hry se nám zapojily i dokonalé reflexy v podobě slečny Renesmé. Tak tedy uvidíme, jak se naší drahé poloupírce zadaří ve hře,“ komentoval mou účast vesele. Prvně jsem čekala horší reakci na mou přítomnost, ale očividně to nikomu z přítomných nevadilo. Ve městě si na poloupíry už zvykli a neměli s nimi problém, přestože vykazovali nejlepší výsledky v jakémkoliv fyzické aktivitě.

„Útok nebo obrana?“ dovolila jsem Paulovi, aby si vybral pozici.

„Obrana,“ usmál se, „většina hry je ale na tobě – opravdu mi to moc nejde,“ dodal vzápětí a já pochopila, proč si zvolil obranu. Zřejmě doufal, že udržím míček pouze v oblasti útoku a tak se nebude muset moc zapojovat. To se ale spletl. Nehodlala jsem nijak extra využívat mé dokonalé reflexy. Navíc s panáčky na tyčce mi ani reflexy nebyl vším. Jakmile se člověk nemohl pohybovat volně, bylo to nanic.

Stubby vhodil míček do hřiště a prví zápas mohl začít. Já s Derek jsme byli v útoku a naši hráči měli opravdu problém stíhat naše zběsilé výměny. Paul s Alex jenom sem tma kopli do míče, jenom aby to vypadalo, že taky hrají.

„Jde ti to,“ zasmála jsem se na protivníka.

„Zvládneš vyšší level?“ zajímal se a já okamžitě souhlasila. Míček lítal po hrací ploše tak, že všichni, co to sledovali, museli mít před očima pouze bílou šmouhu. Což mi taky potvrdily zpomalené reakce Alex a Paula. Nestíhali naši útočnou hru, a tak skóre na obou stranách stále stoupalo tak zběsilou rychlostí, až měl problém i Stubby. S dalším a dalším míčkem, kterým Derek dorovnával skórem, jsem se zubila čím dál tím víc. Neskutečně jsem se bavila. Popravdě jsem nemusela nechávat na uzdě ani své reflexy. V téhle hře byl Derek skutečně dobrý.

První kolo naší hry skončilo asi po patnácti minutách, kdy se mi podařilo střelit gól dřív, než Derek dorovnal. Mohli jsme proto díky dvoubodovému rozdílu prohlásit, že první kolo jsem vyhrála já. Stubby nás nenazýval ani týmem – prostě jsem vyhrála já. Což mě trochu zarazilo – ano, tohle kolo vypadalo, jako bychom skutečně hráli s Derekem sami, a já si to užívala, ale takhle to nešlo.

„Co kdybychom si prohodili pozice?“ navrhla jsem. Chtěla jsem, aby si zahráli i Alex s Paulem. Alex se na to těšila a zatím nedostala žádnou příležitost.

„Jasně!“ vypískla a už se snažila odstrčit Dereka na pozici obránce.

„Snad se nebojíš, že bych tě v druhém kole převálcoval,“ zasmál se Derek, když jsem se s Paulem střídala.

„O to obavy nemám, ale jakkoliv je to soutěž, jsme tu především kvůli tomu, abychom se bavili. A tohle kolo jsme se bavili jenom my dva, to musíš uznat,“ namítla jsem a chopila se tyček s hráči.

„Je ti jasné, že tohle kolo prohrajeme, že? Opravdu nejsem dobrý hráč,“ zašeptal směrem ke mně Paul.

„Já ti věřím,“ usmála jsem se na něj a dala mu rychlou pusu na tvář. Na chvíli ho to vyvedlo z koncentrace, ale potom se rovněž chytil tyček a připravil se ke hře.

„Máme tady nenadálou změnu v rozestavění týmů,“ komentoval naši výměnu Stubby. „Tak, připraveni?“ zajímal se, když už jsme všichni stáli na svých místech. S Derekem jsme jednohlasně souhlasili a Stubby hned na to hodil míček do hry.

Druhé kolo bylo o poznání klidnější. Tedy, dalo se srovnat se zápasy ostatních týmů, ale a nás s Derek prostě neměli. Alex se ukázala jako ostřílená hráčka a dávala Paulovi skutečně zabrat, jenže ten se nevzdával. Automaticky jsem mu kryla záda, ale nesnažila jsem se moc útočit, čehož si všiml i Derek a po pár podobných pokusech toho nechal. Do hry jsme se zapojovaly neustále, ale jenom v takovém klidnějším měřítku.

Po pěti minutách se podařilo Alex Paula porazit. Z nadšení skočila Derekovi kolem krku a jásala, jak skvělý je to pocit.

„Promiň, snažil jsem se, ale on má prostě roky praxe,“ zamumlal ke mně omluvně Paul.

„Co blázníš? Proč se omlouváš?“ nechápala jsem jeho slova. „Snad si nemyslíš, že se kvůli prohře budu nějak zlobit? Jak jsem řekla Derekovi, dneska jsme tu kvůli zábavě a nikoliv výhře,“ uklidňovala jsem ho.

„Každopádně by se ti jistě líbilo nad Derekem vyhrát. Viděl jsem, jak se po prvním kole tvářila. Oči ti úplně hořely nadšením z toho všeho,“ informoval mě a já si přitom ani neuvědomila, že se mě po první kole stihl takhle důkladně prohlédnout.

„No, páni… Uff, jasně, že ta hra je o to napínavější, když se člověk snaží vyhrát – o tom to je, ale nechci, aby sis něco vyčítal. O to, to teď bude zajímavější,“ ujišťovala jsem ho.

„Měníme strany?“ skočil nám do rozhovoru Derek. Dav kolem nás už nás pomalu pobízel k dalšímu kolu, aby se mohlo přejít i k ostatním zápasům.

„Proč ne,“ pokrčila jsem rameny a přesunula se na opačnou stranu hracího stolu. S Paulem jsme si opět prohodili pozice a Alex to samé udělala s Derekem.

„Ne, že bych se tě bála, ale pokud máme nějakou šanci vyhrát tuhle hru, tak jedině s Derekem v útoku,“ prohodila Alex.

Poslední kolo bylo dost podobné tomu prvnímu. Derek byl neuvěřitelně soutěživý a očividně si hru velmi užíval. Opět se naplno ponořil do zápasu a balónek létal po hrací ploše neuvěřitelnou rychlostí. Alex se přitom nadšeně usmívala, jelikož se jim dařilo držet krok s někým, jehož předností jsou neuvěřitelně rychle reflexy. Na kratičký okamžik jsem se během hry podívala na svého spoluhráče, který to neuvěřitelně flákal, a přistihla ho, proč to tu hru tak zanedbává. Sledoval totiž mě. Na tváři měl takový poloviční úsměv, ruce se mu při hře pohybovaly spíše automaticky, než že by jejich pohyb úplně plánoval, a sledoval mě. Zajímalo by mě, co viděl, že ze mě nedokázal odtrhnout pohled.

Díky tomu malému rozptýlení se podařilo Derekovi s Alex vyhrát. Paul se už-už chystal, že se mi začne omlouvat za svou nešikovnost, ale jediné, co jsem chtěla, bylo, nějak mu v tom zabránit.

Zřejmě sílou toho okamžiku, jak se na mě při hře díval, jsem nakonec opustila všechny zábrany, které jsem v jeho blízkosti měla, přitáhla si ho za tričko k sobě a přitiskla své rty na jeho. Nebyla to typická reakce na prohru, ale mě to bylo jedno. Slyšela jsem, jak Derek s Alex oslavují výhru a dokonce i to, jak se oba zarazili, když spatřili mě s Paulem.

Tiskla jsem se k Paulovi, jak jen jsem si to se svou ohromnou silou dovolila. Jeho dech chutnal trochu po pivu a zároveň i mentolu, což mě trochu překvapilo. Čistil si před tímhle setkáním zuby? Napadlo ho, že by se dneska mohlo něco podobného stát? Plánoval to, nebo jsem ho překvapila?

Hlavou se mi honilo množství otázek, ale nakonec jsem se všechny odhodila a ponořila se do polibku ještě náruživěji. Všichni nás přitom sledovali. Všichni v našem okolí utichli a podle tikotu sekundové ručičky na hodinách na druhé straně baru, jsme takhle stáli už dobrou minutu.

Jakkoliv se mi tedy v Paulově náruči líbilo, rozhodla jsem se odtáhnout. Překvapeně mě sledoval a sál propukl v jásot.

„Páni,“ splynulo mu z lehce napuchlých rtů. Byl to opravdu velmi vášnivý polibek, to jsem musela uznat i já. Už dlouho jsem něco podobného necítila a rozhodně jsem nelitovala toho, že jsem to udělala. Paul líbat uměl. Po počátečním šoku, který netrval ani pět sekund, se polibku poddal a náruživě se zapojoval.

Usmála jsem se na něj, popadla ho za ruku a už ho vedla k našemu stolu, dál od zvědavých zraků všech přihlížejících. Tedy ne všech. Derek s Alex nás spěšně následovali. Nasoukali se do boxu naproti nám. Slyšela jsem, jak Paulovo srdce stále splašeně bubnuje o hrudní koš a to u mě vyvolávala opravdovou radost.

„To, co jste tam předvedli, dokonale odvedlo pozornost od našeho vítězství,“ postěžovala si Alex hraně. Špulila přitom rty jako malá holka, které bylo neprávem ukřivděno.

„Nečekáš, že se ti budeme omlouvat, že ne? Protože by ses toho nedočkala.“ dobírala jsem si ji.

„Já si myslím, že o tom, co se tam před pěti minutami stalo, se bude mluvit rozhodně víc, než o celém tom mistrovství ve fotbálku,“ zachechtal se Derek a napil se z nově přinesené sklenice piva.

„Myslíš?“ zarazil se Paul.

„To si piš. Tedy, možná někdo zmíní i něco v tom smyslu, že obyčejný člověk porazil poloupírky s dokonalými smysly, v tak jednoduché hře, ale to bude asi tak všechno. Hlavním tématem všech drbů budeš ty s Ness,“ ujišťoval ho Derek a já se s obavou podívala na Paula. Byla jsem si víc než jistá, že se mu náš polibek líbil, ale teď jsem se začala trochu obávat toho, co bude následovat. Nechce snad, abychom byli pár veřejně? Nebo co je ještě horšího – nechce, abychom byli pár vůbec?

Cítila jsem to souznění mezi námi už nějakou tu chvíli. Chtěla jsem mu ale dát prostor, aby se vzpamatoval z předchozího vztahu. Bylo to ale dost dlouho? Neuspěchala jsem to? Nebyla jsem jenom nějaká náplast na zlomené srdce, kterou by strhl ve chvíli, kdy by si našel normální lidskou holku?

Mou mysl opět zaplavila lavina otázek, na které jsem zoufala, toužila znát odpověď, ale zároveň jsem se je bála vyslovit nahlas. Co kdyby na jednou z těch otázek řekl ´Ano´?

Mé obavy byly ale vzápětí rozptýleny, když mě Paul vzal za ruku. „Nebude ti vadit, když se o nás budou všichni takhle veřejně bavit?“

„O mě se už veřejně baví kde kdo od chvíle, co jsem se tady objevila. To spíš já bych se měla zeptat tebe, jestli ti tahle pozornost nebude vadit,“ namítla jsem obratem.

„Páni, vy jste teda sladcí,“ začala se smát Alex. „Lidi o vás dvou už nějakou dobu mluví, copak jste si toho nevšimli? Hlavně ty, Ness? Tys neslyšela všechno to tlachání kolem? Všichni čekali, kdy ten váš vztah nějak uveřejníte. Teď dostali všichni odpověď.“

To, že by o mě a Paulovi někdo mluvil, jsem neslyšela. Možná jsem se snažila natolik soustředit na klasický lidský život, že jsem se snažila ignorovat všechno, co by k němu nepatřilo. Samozřejmě jsem věděla, že Steve něco takového prohodil, když mě s Paulem viděl. Obával se, že podvádím jeho kamaráda, který si tak liboval v zabíjení a mém psychickém mučení. Ale to bylo tak všechno.

 

 

Zbytek večera jsem se dál skvěle bavili. Derek s Alex poráželi další a další hráče, až zůstali jenom oni a Wad s Mabel. Přestože jsem se za večer stihla utvrdit v tom, že všechny smíšené družstva jsou páry, u těhle jsem musela udělat výjimku. Wad s Mabel byli jenom přátelé. Jejich pouto bylo ale velmi silné, navzájem se znali snad víc, než sebe sami a možná proto jim i hra šla tak dobře.

Byl na řadě poslední zápas. Poslední dvě hry byly vyrovnané a skočili 1:1.

„Natřete jim to,“ prohodila jsem směrem k Derekovi a Alex. Při hře s námi se mohla Alex trochu flákat, protože Paul v téhle hře neprojevil žádný větší potenciál. To samé ale neplatilo pro Wada. V tomhle týmu byla Mabel stejně tak dobrá jako Derek a Wad za ní trochu zaostával, ale i tak byl dost dobrý. Měla jsem dojem, že i Alex se během téhle hry trochu zapotila.

Nakonec jsme ale přátelům mohli provolat slávu, když po desetiminutovém zápase konečně vyhráli. Stubby dokonce otevřel i šampaňské, aby se to vítězství jak se patří zapilo. A udělal to ve stylu jezdců Formule. Pořádně se šampaňským zatřásl a než se Derek s Alex mohl vzpamatovat z vítězné euforie, skropil je sprškou perlivého vína.

 

 

Domů jsem se dostala až kolem třetí ráno. V baru jsme se zdržely asi do dvou, ale když jsem jela s Paulem domů, zůstali jsme skoro hodinu ještě sedět v autě a jenom si povídat. Noc jsme potom zakončili dalším úžasným polibkem. Peprmint jsem v jeho dechu už necítila, tentokrát převládalo vypité pivo, ale ani to nezměnilo nic na dokonalosti toho, co jsem dělali.

„Co ten blažený úsměv?“ zajímal se Emmett, jen co jsem dorazila domů. Zrovna jsem se s Rose našla v obývacím pokoji, kde seděl na pohovce a Rose na ní ležela s hlavou položenou na jeho klíně. Vypadali tak spokojeně.

„Byl to fajn večer,“ zamumlala jsem a chystala se odejít nahoru, když jsem ještě zaslechla, jak si spolu šuškají něco o tom, že mám takový ten zamilovaný výraz. V pokoji jsem se tedy hned vrhla k zrcadlu a snažila se přijít na to, co ti dva mohli klasifikovat jako zamilovanost. Měla jsem trochu rozcuchané vlasy, jak mi jimi projížděly Paulovi prsty, když jsme se líbila. Neustále jsem se usmívala a měla jsem neskutečně jasné oči. Skoro jako by se třpytili.

Takhle vypadá zamilovaný člověk? Asi ano. Rose s Emmettem jistě věděli, o čem mluví.

Lehla jsem si na postel a vzpomínala na ten Paulův pohled, které mi věnoval během hry. Vypadal okouzleně. Výraz jeho tváře se možná dokonce podobal i tomu mému, který jsem měla na tváři vyrytý ve chvíli, kdy jsem se vrátila domů.

Měla jsem z toho skvělý pocit. A ten se ještě zlepšil, když mi od Paula přišla zpráva, ve které mi přál sladké sny.

 

 

Celou noc jsem z toho všeho vzrušení nemohla zamhouřit oko. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím Paula ve škole. A to bylo nejspíš důvodem, že jsem ráno domem prosvištěla jako střela a už si to v autě mířila na školní parkoviště, kde jsem chtěla na Paula počkat.

Byla jsem tam první a sledovala, jak se parkoviště postupně plní. Jedno místo, to vedle mého auta, ale zůstávalo hodně dlouho prázdné. Vlastně nebylo jediné. Tím druhým, které všichni míjeli velkým obloukem, bylo místo, kde obvykle parkoval Cole. Očividně se nemohl odtrhnout od svých přátel, pomyslela jsem si, když se dlouho neukazoval.

Paul přijel až pět minut před začátkem hodiny, kdy jsem začala zvažovat, že bych na něj už čekat přestala. Nechtěla jsem na seminář přijít pozdě. Hlavně proto, že jsme měli opět probírat DNA. Alex už byla v učebně a držela mi místo u našeho stolu, jak jsem ji požádala, když před deseti minutami přijela. Sama se na tuhle hodinu velmi těšila. Problematika DNA byla jejím hlavním studijním oborem. Možná se jednou pokusí objasnit, co se děje s lidskou DNA když ji napadne upíří jed.

„Dobré ráno,“ usmála jsem se na Paula a políbila ho. Tentokrát ne jako večer. To by totiž na hodinu nedorazil ani jeden z nás.

„Promiň, menší rodinná krize,“ omlouval se, když jsem se odtáhla.

„To je v pohodě. Takových mám čtyřiadvacet za den,“ chlácholila jsem ho. Trochu jsem sice přeháněla, ale co na tom sejde. Velká rodina představuje množství ´neřešitelných´ krizí.

„Jsem rád, že jsi tu na mě počkala. Jenom to, mi zpříjemní celý den do chvíle, než tě znovu uvidím,“ pronesl velkodušně a tím si zasloužil další pusu. Pak jsme prohodili ještě pár dalších slov, než jsem se vydala na hodinu.

Cestou jsem míjela poslední opozdilce a mezi nimi jsem zahlédla i dvě holky z Coleovi lidské party. Když mě míjely, na okamžik se zarazily, ale potom pokračovaly v rychlé chůzi. Přesto mi ale neunikl význam jejich slov, která se ztrácela v dálce chodby.

Prázdné parkovací místo, které jsem zaznamenala v okamžiku, kdy jsem vcházela do budovy, mělo svůj důvod. Cole nebyl ve škole, přestože jsem si byla víc než jistá, že dneska začínal ráno stejně jako já. Ty dvě dívky, které jsem míjela, o tom byly náležitě informovány. Zrovna si špitaly něco o tom, že Cole bude pryč ještě další dva dny, což spolu s tím včerejším – On nebyl včera ve škole? – měly být čtyři.

Děje se snad něco?

 

Odstranit špatnou myšlenku z hlavy těla je těžší než odstranit nádor z těla. Arabské přísloví


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 13. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!