Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu II - 1. kapitola

03.10.2010 (20:00) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2720×

O 7 let později…

„Tak máte všechno?“ ptala se Caytlin už potřetí.

„Už ses na to ptala, zlato,“ upozornil jsem ji s úsměvem, vyplázla na mě jazyk a dál se věnovala dětem.

„Mami, přestaň mě furt upravovat,“ ošíval se James. Jedno z našich druhých dvojčat. James měl hnědé vlasy s nádechem červené po své matce a moje hnědé oči. Co se týkalo jeho nezařazenosti (zda je upír či vlkodlak), měl stejné vlastnosti jako Melinda a Josh. A jeho schopnost? Ovládal jeden z živlů - zemi.

„No dovol!“ bránila se Caytlin. „Je to váš první den ve škole, chci, aby dopadl skvěle,“ usmála se a pohladila druhé dítě z našich druhých dvojčat. Melissu, která uměla ovládat vítr. Měla dlouhé hnědé vlnité vlasy a i ona měla mé oči.

Jak už to tak u dvojčat bývá, Melinda a Josh drželi spolu - teď jim bylo čerstvých dvanáct let - a Melissa s Jamesem - jim bylo šest let - zase spolu.

„Tak, co jsme vám říkali o tom, co nemáte dělat?“ optávala se pro jistotu Caytlin a netrpělivě čekala na odpověď.

„Abychom nebyli drzí na učitele,“ zašeptala Melissa. Oproti ostatním našim dětem byla Melissa hodně tichá.

„Jo, to je sice pravda, ale hlavně, abyste nepoužívali co?“ ptala se jich jako ve škole Caytlin.

„Naše schopnosti,“ zasalutovali oba dva.

„Fajn. Ale taky na sebe nemusíte nějak zvlášť upozorňovat,“ připomněl jsem jim.

„My se o ně postaráme,“ nabídla se Melinda za sebe a Joshe.

„Neumíte se postarat ani o sebe,“ kroutil jsem hlavou.

„Fajn. Hodím vás teď všechny do školy a,“ nedokončila větu Caytlin, neboť se z vedlejšího pokoje ozval pláč našeho tříměsíčního syna Erika.

„Běž k němu, odvezu je,“ nabídl jsem se.

„Díky,“ usmála se, vlepila mi pusu a ztratila se ve vedlejším pokoji u Erika. „Tak šup, do auta,“ popohnal jsem je.

„Potřebujeme větší auto,“ slyšel jsem za jízdy od Joshe.

„Tati, proč sakra nemůžeme ty schopnosti používat aspoň doma?“ namítala Melinda.

„Vy si furt jenom stěžujete. Co mám říkat já? Nevím, jak mám tu zemi ani používat,“ naříkal James. Jen Melissa tiše seděla a přemítala, bůh ví, o čem. Vyhodil jsem je u školy a slíbil, že pro ně pak přijedu.

Nyní žijeme v Everettu. Je to nedaleko Seattlu. Takže jsem blízko smečky. A taky je to blízko Cathcartu, kde nyní bydlí Cullenovic rodinka. Během těch dvanácti let jsme se stěhovali třikrát. Tady v Everettu jsme už dva měsíce. Koupili jsme si malý rodinný domek pět minut za městem. Takže zase trocha té samoty. Ale líbilo se nám tu.

Našel jsem si práci. Dělám okresního policistu. Nic moc, já vím, ale z něčeho žít musíme. Caytlin chtěla taky vydělávat jako pilotka, ale to nové dítě jí v tom zabránilo.

Po Melindě a Joshovi jsme chtěli ještě jedno možná dvě děti, ale s pátým dítětem jsme nepočítali. Caytlin si myslí, že Erik má ovládat pátý živel a to ducha. I sama Caytlin by ho měla ovládat, ale neví, jak na to. Čekáme, jestli se to nějak projeví.

Cullenovi nás často navštěvují. I moje matka. Ale se smečkou je to mnohem složitější. Sam se rozčiluje, že nejsem na blízku. Anebo že když už jsem proměněný, myslím jen na svou rodinu. Nemá se čemu divit! Mám povinnosti vůči své ženě, pěti dětem, práci a jiným věcem.

Spolu s Caytlin jsme nezestárli ani o den. Proto tvrdíme, že jsme si děti adoptovali. Moc nás to mrzí, ale těžko bychom mohli tvrdit, že jsou naše. Také jsme přišli na to, že v osmnácti by se měl růst našich dětí nejspíše zastavit.

Děti svou moc využívají nerozumně. Minule Melinda trávila čas tím, že hasila ohnivé koule, které na ni posílalo její dvojče Josh. Anebo s Joshem porovnávali, která koule je silnější, jestli vodní či ohnivá. Zkrátka jsou nezodpovědní. Pořád jim to připomínáme a oni to stále neberou na vědomí. Nechceme, aby ublížili svému okolí nebo někomu z naší rodiny. Schopnosti by měli využívat jen z nutnosti.

O Volturiových jsme neměli žádné informace. Ale Caytlin se bála, že se nám budou chtít pomstít za Jane a Aleca. Neustále ji přesvědčuji, že kdyby se nám chtěli pomstít, už by to udělali.

Zajel jsem k domu a vešel dovnitř. Našel jsem Caytlin, jak se se zájmem dívá na Erika, kterého držela v náruči.

„Co se děje?“ zeptal jsem se a přispěchal k nim.

„Já… já… nějak nevím… najednou jsem měla pocit jako… jako by byl nabitý elektřinou, která se rozproudila v mém těle, když jsem se ho dotkla,“ vysvětlovala se svraštěným čelem.

„A jsi v pořádku?“ vyhrkl jsem instinktivně.

„Co? Aha! Jo, jsem. Nebyl to nepříjemný pocit. Spíš naopak. Jako… jako by… já nevím. Nevím, jak to popsat,“ kousla se do rtu.

„To nevadí,“ řekl jsem a políbil ji do vlasů.

„Dřív to bylo jiný. Byli jsme jiní. Teď jsme rodiči na plný úvazek,“ přemýšlela nahlas.

„Vadí ti to?“ zeptal jsem se.

„Ne! To vůbec! Za nic bych neměnila,“ usmála se na mě.

V tom mi zazvonil telefon. „Embry Call, prosím?“ zeptal jsem se formálně, když jsem jej zvedl.

„Ahoj, Embry. Tady Sam. Tvůj bratr a vůdce smečky, v které jsi. Vzpomínáš si ještě, co je to smečka?“ ozval se mi Sam.

„Ahoj, Same,“ pozdravil jsem a na Caytlin jsem protočil oči, ona jen pokrčila rameny a šla uložit Erika do postýlky.

„Už mě zase nevnímáš!“ vyčetl mi.

„Ale vnímám,“ namítl jsem. „Jo, a co se týče toho, co jsi říkal. Jasně, že vím, co je to smečka, Same.“

„To jsem rád. Za 5 minut buď na novém místě rady,“ řekl a zavěsil.

„Musím jít, Caytlin. Budu zpátky brzo,“ rozloučil jsem se.

„Dobře. Miluji tě,“ křikla z vedlejšího pokoje.

Vyběhl jsem před dům, proměnil se a běžel, co mi síly stačily. Naše smečka a Jacobova se taky scházela nedaleko Everettu. Když jsem doběhl na místo, už tam všichni stáli a dívali se na mě. Už zase se čekalo jen na mě.

Jsme rádi, že ses k nám taky jednou připojil, prohodil Sam.

Vynechal jsem to jen jednou, Same! namítl jsem otráveně. Už mě tohle věčné vyčítání ničeho štvalo. Sam to samozřejmě slyšel.

Přemýšleli jsme o tvé situaci, začal Sam.

Situaci? Mám jen rodinu. Měl bys to chápat. I ty máš Emily. Jacob žije s Cullenovými! Tak proč ne já? křičel jsem uvnitř své hlavy.

Nejsi obyčejný vlkodlak! Jsi můj bratr, viděl jsem v jeho hlavě.

Proč jsem tady? O čem jste přemýšleli? vyptával jsem se.

Takhle už to dál nejde, Embry. Tahle naše situace, začal Sam. Dáme ti na výběr ze dvou možností. Ale věř, nedělá se nám to lehce, ale je to nutné.

Mám se začít bát? zeptal jsem se ironicky.

Buď opustíš svou rodinu a budeš na plný úvazek s námi, což znamená, že budeš s námi ve Forks a svou rodinu uvidíš ojediněle. Anebo, ale osobně doufám, že si vybereš první možnost, tě vyloučím ze smečky. Ztratíš tím veškeré povinnosti, ale i práva vůči smečce a rezervaci. Bude to znamenat, že se už do Forks nesmíš nikdy vrátit. A ještě k tomu se tě zřeknu jako bratra, oznámil jako by se nic nedělo Sam. Ostatní jen souhlasně bručeli.

Cože?! vyjekl jsem bolestí, která byla hluboko ve mně.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu II - 1. kapitola: