Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jenom sen - 17. kapitola

19.02.2010 (10:00) • vikiii111 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1238×

Nemluv!

O 3 dny později

Mallory

Po našem malém incidentu, se mnou Edward nemluvil a já jsem se mu ani moc nedivila. Celá rodina si teď na mě dávala pozor, všichni až na Jaspera. Ten jediný věděl jak, se cítím. Věděl, jak moc mě mrzí, co jsem provedla. Ale to neměnilo nic na tom, že jsem zaútočila na člena rodiny. Kdybych mohla ronit slzy naplnila bych celý rybník, abych to mohla nějak odčinit.

„Mall? Jsi tu?“ ozval se hlas za dveřmi mého pokoje. Už tři dny jsem nevycházela, moje oči začínali pomalu nabírat podobu noci.

„Mall, smím dál?" ozval se znovu, ten hlas za dveřmi. Čekala jsem, že to bude Jasper, ten jediný se semnou bavil, ale tohle nebyl on. Za dveřmi se ozval Carlisle. Jeho hlas byl netrpělivý, a proto nečekal na odpověď, kterou by stejně nedostal a vstoupil. Pomalým krokem přistoupil, až k posteli na které jsem seděla. Chvilku mlčel, jako by nevěděl, co mi chce říct a pak spustil.

„Mall. Jedeš pryč.“

„Pryč? Kam? Proč?“ nemohla jsem uvěřit jeho slovům, oni mě posílají pryč! Připadala jsem si jako tunový kámen. Byla jsem jejich zátěží, jejich nepříjemným článkem, jako bych už nepatřila do rodiny.

„Mall, musíš si uvědomit, že s tebou není něco v pořádku. Napadla jsi Edwarda, Bellu jsi málem utopila. Sice jenom ve snu, ale zaútočila jsi a to nám stačí. Dohodli jsme se, že tě pošleme do Norska za Esmeiným přítelem Johnem. Je to velmi šikovný upír, dokáže ovlivnit touhy a naučí tě odolat."

„Carlisle, já nemůžu uvěřit, že jste o mě rozhodovali, o mém životě a ještě k tomu beze mě!"

„Mall, nikdo tě nechce ztratit, budeš pořád člen naší rodiny, jenom se musíš z toho dostat.“

„Dostat z čeho? Z toho, že jsem měla neuvěřitelný vztek? Z toho, že mi Edward vyprávěl o smrtelníci, která mě tak moc štvala?“ když jsem to říkala měla jsem pocit, jako bych za to opravdu mohla. Svědomí se ozvalo ve špatnou dobu a tak jsem radši nepokračovala.

„Mall, nesmíš se hněvat. Pochop, od té doby máme všichni strach, že to uděláš znovu. A nikdo by ti nechtěl ublížit.“

„Ublížit? Ublížit? Vy si snad myslíte, že bych někomu zase ublížila?“ začala jsem nepříjemně vyšilovat. Hlas mi trošičku vyletěl výš, takže zněl opravdu nepříjemně a do toho jsem zvyšovala hlas. Pořád jsem si dokola opakovala slovo ublížit. Nemohla jsem skoro myslet, to slovo mi naplňovalo hlavu. Najednou jsem ucítila dotyk na svém rameni, byl to Edward, opět rychlí jako vítr. No spíš mnohem rychlejší.

„Mall uklidni se! Nemůžeš jim to dávat za zlí.“ Pohlédla jsem na něj, jeho pohled byl plný smutku, ne radosti z mého odjezdu, to mě překvapilo.

„Ne, máš pravdu. Nemohu jim to zazlívat.“ Řekla jsem už klidně a vstala z postele. „Kdy bych měla odjet?"

„Ještě dneska.“ Řekl velmi tichým hlasem Carlisle."

„Dobře." Odpověděla jsem a vydala se k svému šatníku. Pomalu jsem otevřela rozvrzané dveře a začala si vybírat oblečení. Koukla jsem se na ty dva, oba měli výrazy typu, to si děláš srandu. Nemohla jsem moc přemýšlet, protože se mi Edward hrabal v hlavě. Měla jsem geniální plán, který by mi zatrhl, a to jsem nechtěla.

„Nechci vás odtud vyhánět, ale mohli byste odejít? Chtěla bych se, před cestu ještě osprchovat." Pronesla jsem klidně a bezstarostně, takže nikomu nemohlo být nic podezřelé, jenom Edwardovi, kterému jsem posílala myšlenky, jak moc se těším do Norska.

Když se oba zvedli a odešli, vzala jsem si svůj cestovní batoh, pas, peníze a nějaké další potřebné věci a vyskočila z okna. Nebyl to nějak moc měkký dopad, ale vyšlo mi to. Utekla jsem. A vydala se uskutečnit můj plán…

Edward

Bylo to pár dnů po tom incidentu s Mall. Nezlobil jsem se na ní a ani jsem nemohl. Uvědomila si, jak moc pro mě ta dívka znamená a zachránila jí život, i když ji prakticky, nejdříve chtěla utopit. Seděl jsem na gauči v obýváku a přemýšlel, jestli mám jít za Mall. Byla celé dva dny v pokoji zavřená a nevycházeli. Krev pila před několik dny a musela mít aspoň trochu hlad. Sny se mi už nezdáli a byl jsem docela rád.

„Edwarde, potřebujeme s tebou mluvit.“ Pronesla v myšlenkách prosebně Alice, která byla poslední dobou velice rozmrzelá. Také s nikým nemluvila a chovala velmi chladně a to bylo u mé sestřičky velmi neobvyklé.

Vydal jsem se tedy za Alicinou myšlenkou, byla v garáži a nebyla sama. Stáli tam všichni. Koukal jsem každému do mysli a zjistil jsem, že jde o Mallory, ale co se děje?

„Jak už všichni víte, máme v domě, labilního upíra.“ Řekla Alice velice nepříjemným hlasem. Zíral jsem na ní, jestli se náhodou někde nepraštila do hlavy. Možná, že ano.

„Alice, nebuď taková,“ řekla Esme svým rodičovským hlasem.

„Já vím, je to kruté, ale někdo to říct musí. Ona je cvok, neumí se ovládat,“ pokračovala Alice.

„Vždyť není labilní, udělala to jenom jednou a to ze vzteku, neříkej mi, že si nikdy neměla chuť si do mě nebo do Edwarda praštit.“ Řekl klidně a mírně Emmett.

„Měla, ale nikdy jsem to neudělala.“ Přiznala Alice.

„No vidíš, ona se za své emoce nestydí a vyjádřila je zřetelněji, než to děláš ty.“

„Emmett má, pravdu. Udělala to jenom jednou a to byla rozzuřená a navíc jsem ji tak trochu vyprovokoval.“ Přiznal jsem.

„Vyprovokoval?“ udiveně na mě koukla Alice a ne jenom ona.

„Ano vyprovokoval.“ Řekl jsem znovu a více nahlas.

„Edwarde, to na tom nic nemění. Neměla vůbec útočit, co kdyby to provedla, třeba Belle? Zastával by ses jí takhle pořád? A vy všichni ostatní? Asi ne. Napadá mě tedy jediná možnost.“

„Jaká?" zeptal jsem se podrážděně.

„Hlasovat…“

„Hlasovat?“ zeptala se nechápavě Esme.

„Hlasovat o tom, jestli tady zůstane nebo jí vyloučíme z naší rodiny.“

„Alice, to nemůžeš!“ řekl jsem rázně. Nechápal jsem, jak to mohla tak klidně říct. Prohlížel jsem si její mysl, ale našel jsem tam jenom zášť. U dalších to bylo všelijaké. U Esme to byl strach o Mall a u Carlisla to samé. Rose a Emmett měli oba všelijaké názory, ale nejvíce mě zaujal Jasper. V jeho mysli byl zmatek, většinou býval a Alicí, ale tentokrát měl veliké pochyby o tom, co říká.

„Ale mohu. Budeme hlasovat." Rozhodla Alice. „Esme?“

„Já říkám, že by jsme ji neměli vylučovat z naší rodiny na dobro, udělala to jenom jednou. Mám sice z ní strach, ale o ní také. Mám jednoho přítele v Norsku, ten se specializuje nachování upírů a sám ovládá jednu zajímavou schopnost. Mohli bychom jí tam poslat, naučila by se sebeovládání. Jestli s tím souhlasíte, tak ji tam pošleme.“

„Dobře souhlasím s Esme pošleme ji za tím známým do Norska, tak pokračujeme, Carlisle?“

„Ať jde. Nechci, aby se nikomu jinému něco stalo.“ Oznámil smutným hlasem Carlisle.

„Rose?“

„Já říkám ne. Nemůžete po mě chtít, abych volila proti ní. Je to moje sestra a já se jí nikdy nevzdám.“ Pronesla velmi rozhodně Rose.

„Dobře Rose, Emmette?“

„Já souhlasím s Rose. Ať nikam nejede, bylo by to jako ztratit důležitej článek skládanky.“

„Dobře vy dva. Já říkám, ať jde. Co ty  Edwarde?“

„Určitě si myslíte, že chci, aby Mall jela, ale není to pravda. To, co udělala, bylo, podle mě jenom jednou a nikdy to víc neudělá. Takže ne.“

„Dobře Edwarde. Jaspere co ty?“

„Já říkám, ať jede pryč.“

Tohle nikdo z nás nečekal. Byla to jako, kdyby vás někdo bodl do zad. Jasper, ten Jasper, kterého jsme všichni znali by samozřejmě hlasoval pro Mall, ale tohle nebyl on.

„Vidíte? Hlasování skončilo." Usmála se Alice ledový úsměvem a odešla s Jasprem, ruku v ruce.

Když jsem se konečně dostal z garáže, připadalo mi, jako bych nemohl dýchat i když jsem prakticky nemusel. Vše bylo nějak tmavé a neveselé, tedy vše kromě Alice, ta jediná měla vyloženě radost. Všichni jsme si, ale kladli stejnou otázku, kdo jí to řekne. Všem došlo, že by to měl být někdo, kdo jí zná a kdo má respekt. Takže Carlisle. Nejdříve jsme ho nechali s ní samotnou. Byl to takový tichý rozhovor, dokud Mall nezačala vyšilovat a křičet. To jsem tam už radši vešel. Uklidnil jsem jí a ona pochopila, co tím vším chtěl Carlisle říci. Neumí se ovládat. Najednou se zvedla a šla ke skříni, začala si balit. To mne trochu překvapilo. Snažil jsem se jí přečíst myšlenky, ale bylo v nich jenom samé Norsko, Norsko. Tak jsem jí nechal a šel pryč, protože se chtěla osprchovat.

Bylo mi jasné, že to je jenom pitomá výmluva, jak utéct, ale chtěl jsem jí nechat čas na útěk…

Ahojky, jsem autorka a chtěla bych vám poděkovat, že jste počkali. Jestli chcete napište mi z jakého pohledu by jste chtěli další díl, nebo jak by měla povídka skončit. Také mě zajímají vaše názory na povídku. Děkuji

Autor: vikiii111, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jenom sen - 17. kapitola: