Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen sen? Asi ne... 6. kapitola

18.10.2010 (07:45) • TwilightMishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1342×

6. kapitola

Doma byla zase nuda. Teda do chvíle, kdy mi volala Alice a já jí všechno musela říct. Říkala mi, abych se zbytečně nezamilovávala, že mi dá stejně košem. Samozřejmě, že ano, ale chvíli se pobavit můžu, ne?

Ráno mě probudil budík. Rodiče byli v práci, protože mají nějaké schůzky, nebo co. Rychle jsem se umyla, převlíkla do černým riflí a fialového trička s nějakým potiskem. Nic jinýho jsem si na sebe nevzala. Vlasy jsem si dala do dvou volných culíků. Už jsem jen čekala, než mi přijede Jake.

Když zazvonil zvonek, seběhla jsem schody a běžela otevřít. Slušelo mu to. Jako vždycky. Krásně se na mě usmál a přitáhl si mě hned k sobě.

„Nerozmyslel sis to?“ ptala jsem se. Zasmál se.

„Taky tě rád vidím. Ne, nerozmyslel. Sluší ti to,“ usmál se.

„Díky. Tobě taky.“ Ale lepší by to bylo bez trika. Věnoval mi pusu a potom jsme šli do auta. Galantně mi otevřel dveře a obešel auto. Nasedl a my mohli vyjet. Nastartoval a už jsme si to pádili.

„Lásko, co děláš o víkendu?“ zeptal se.

„Nevím. Proč?“

„Mohl bych ti ukázat New York. Mohli bychom jet na Ostrov Svobody a podívat se na sochu. Nebo do centra. Nebo ke mně domů…“ usmíval se.

„Jaku! S tím New Yorkem souhlasím, ale na to poslední zapomeň.“

„Dobře. Tak v sobotu?“

„Jo. Třeba v sobotu. Jak dlouho tu už žiješ?“ zeptala jsem se a musela si otevřít okýnko.

„Od malička. Teda, do tří let jsem žil někde u D. C. s tátou, ale máma mě chtěla tady, tak jsem tady,“ usmál se.

„Někde u D. C.?“

„Nebudeš to znát. Ve Forks,“ řekl. Co?

„Jo… Em… tak to neznám,“ pokrčila jsem rameny. Zasmál se.

„Aby taky jo. Nebyl jsem tam 15 let! Už si tátu ani nepamatuju. Jen vím, že je na vozíku. Nepíše mi, nevolá. Jako kdyby nikdy neexistoval.“

„Aha.“

„Ale to je jedno. Nechci si o tom povídat. Těšíš se na párty?“ změnil téma a usmál se na mě.

„Jo. Když tam budu s tebou,“ zasmála jsem se.

„Víš, že se krásně směješ?“ podotkl. „Rovnátka ti sluší. Některý holky bych za to zabil, ale k tobě patří. Akorát nechápu, proč je máš. Máš rovný zuby,“ zakecal to rychle.

„Díky. Em… Tedy nevím, proč mi je nesundají. Je to akorát ztráta času v koupelně,“ zasmála jsem se.

„Aha. Tak zítra zajdeme k zubaři a on ti je třeba sundá,“ usmál se vážně.

„Jasně. Určitě mě někdo vezme. Jen tak.“

„Moje máma je zubař, zlato. Když ji poprosím, udělá to zadarmo,“ usmíval se.

„Jo? To je super. Radši dávej pozor na cestu,“ šťouchla jsem do něj.

„Ano, šéfe!“

Do školy jsem dojeli asi o pět minut později. Vystoupila jsem a bylo mi jedno, že se všichni dívají. Jake ke mně došel a chytil mě za ruku. Propletl naše prsty a já si všimla, že se k nám blíží Paul.

„No zdar!“ křikl. Mávla jsem mu a Jake si vzdychl.

„Čau, Paule.“

„Už je tvoje? To asi nemám šanci dneska, co? Krásná Nessie,“ usmíval se na nás.

„Jo. Je moje,“ zasmál se Jake.

„Dneska už asi nemáš šanci, no. Ale to nevadí,“ ujistila jsem ho.

„Chudák holka, Jaku! Je jí teprve 15!“

„No a co,“ pokrčil rameny.

„No a co? Ty hele, umačkáš ji. Máš tunu, chlapče…“ mluvil na Jaka. Kousla jsem se do rtu, abych se nemusela smát. „Ness, on je buldozer. Fakt! A když tě neumačká, tak tě aspoň roztrh…“

„Paule!“ zavrčel na něj Jake. Vyprskla jsem smíchy. Schoulila jsem se k Jakovi a smála se mu do trika.

„Vidíš? Už brečí!“ vzdychl Paul. „Chudáčku Nessie, já ti věřím… Hele, já jdu. Čau!“ řekl a šel pryč. Pomalu jsem se dosmála a koukla se na něj. Zakoulel očima a opřel se o auto.

„Nessie?“ zavolal někdo. Otočila jsem se a byla to Alice. Šla s Jasperem k nám. Ještě jsem se uchechtla a nechala se obejmout od Jaka.

„Ahoj, Alice. Ahoj, Jaspere,“ usmála jsem se.

„Čau,“ řekl Jake.

„Ahojky! Ty brečíš?“ podívala se na mě zděšeně Alice. Jake se uchechtl.

„Ne…“ Zase jsem vyprskla smíchy.

„Ach jo. Paul ji trošku rozesmál,“ vzdychl Jake.

„Aha. Je to vidět,“ zasmála se Alice.

„Co jí řekl?“ ptal se Jasper.

„Nic!“ smála jsem se a obličej schovala k Jakovi do trika.

„Je to vidět,“ uchechtl se.

„Jdete do školy?“ zeptala se Alice.

„Jo,“ uchechtl se Jake a vzal mě za ruku. Odlepil se od auta a vedl mě tam. Alice po mně hodila nechápavej výraz. Zavrtěla jsem hlavou.

Ve škole jsme se rozdělili a my s Jakem jsme šli ke skříňkám. Už jsem se přestala smát. Stejně to nechápu. Paul a takový exot! Odemkla jsem ji a rychle si vyhrabala zrcátko. Buldozer! Měla jsem trochu rozmazaný oči. Rychle jsem si to upravila a ze zadu mě objaly jeho ruce.

„Nebylo to směšný,“ zašeptal mi do ucha.

„Bylo,“ nesouhlasila jsem a zrcátko si dala zpátky.

„Dobře, bylo. Ale já se nesmál,“ zabručel.

„Nesmál,“ uchechtla jsem se. „Ale neber si to zle. Paul je prostě pako,“ pokrčila jsem rameny.

„Já vím. Ale nemusí mě ztrapňovat,“ bručel pořád.

„Mně to nevadí,“ usmála jsem se a otočila se k němu.

„Jasně. Ale směješ se jak blázen.“

„Nesměju se tobě, čumáčku. Směju se jemu! On je blb,“ usmála jsem se a cvrnkla ho do nosu.

„Čumáčku, jo?“ uchechtl se.

„Jasně! Je to sladký. Vadí?“

„Ne, ne. Hm… taky si něco vymyslím. Třeba… ještě nevím. Neboj. Brzo něco vymyslím,“ usmál se nakonec a vyžádal si pusu.

Když jsme se konečně odtáhli, usmál se a pohladil mě po tváři.

„Už půjdu,“ vzdychl si.

„Jo. Tak na obědě a Jaku! Žádný holky! Oči mám všude,“ upozornila jsem ho a potom ho se smíchem cvrnkla do nosu.

„Neboj se, lásko. I když… támhleta je pěkná,“ díval se mi přes rameno. „Má pěknej zadek,“ usmíval se. Cítila jsem, jak se mračím. Podívala jsem se taky. Nikdo tam nestál. Slyšela jsem jeho smích.

„Jacobe!“ zavrčela jsem a odcházela. Rychle mě doběhl.

„Ale no tak. Nessie, lochnesko moje. Jenom jsem tě zkoušel,“ smál se a při chůzi mě jednou rukou chytil za pas a obrátil si mě k sobě.

„Tak já se tu snažím a ty si ze mě děláš srandu!“ vrčela jsem a kolem nás prešel jeden hezký kluk. Jako jsem se na něj zadívala a on si asi všiml mého výrazu a taky se na mě podíval. Usmála jsem se na něj a jakoby nevnímala Jaka, který byl vzteky bez sebe. Kluk skoro narazil do skříněk. Jake se na mě zle díval.

„Žárlíš snad?“ zasmála jsem se a znova ho cvrnkla do nosu.

„Jistě že!“ zabručel rychle. Ale já viděla, jak se trošku usmívá. „Ty jsi totiž jenom moje,“ dodal potichu a ruce mi strčil do kapes na zadku riflí.

„To si hodně věříš. Mám mámu a tátu. Taky babičku a dědu a jsem pořád jejich. Ty jsi v podstatě cizí člověk, se kterým jsem se domluvila na vztahu, který stejně nebude fungovat, protože můj kluk je strašný děvkař, víš?“ usmála jsem se a podrbala ho na hlavě.

„Pro mě nejsi cizí. Jsi moje princezna, co mi rozzáří den. Sluníčko, který mě hřeje, a zatím jsou mi fuk jiný holky. Ness, nechci tě dostat do postele,“ řekl mi do očí, abych to brala vážně.

„Čumáčku…“ začala jsem jemně jako bych mu na to skočila, „… lhát neumíš,“ zabručela jsem a vymotala se z jeho objetí.

„A já se tak snažil!“ zabručel si za mnou a zasmál se. Objal mě ze zadu a i se mnou šel k mé třídě.

„A proč ne? Vždyť je ti skoro 16!“ vzdychl mi do ucha. Šli jsme pomalu, trpělivě.

„No a co! Neznamená, že když s tebou chodím, že se taky s tebou musím hned vyspat, ne?“

„U mě jo!“ bránil se se smíchem.

„Ach jo! Jaku,“ obrátila jsem se k němu. „… Pro mě není sex všechno. Jestli tě mám mít ráda, víc jak ráda, nemusím ti to hned dokazovat sexem!“

„A proč ne? Nebudeš chtít bejt panna až do smrti!“ vzdychl a já se uchechtla.

„No, to asi ne, ale…, Jaku, mám tě ráda, tak to nekaž.“

„Ness, pomatuješ, co jsem ti říkal? Vždycky dosáhnu toho, čeho chci,“ řekl mi s úsměvem na tváři.

„To sice jo, ale nemusí to být hned, ne?“ pousmála jsem se.

„No, to asi ne…“ začal.

„No vidíš. Tak pa na obědě!“ zasmála jsem se a rychle běžela do třídy. Ještě jsem se otočila. Smál se. Mávnul a šel taky někam… Možná, že si ho změním… A vůbec, tenhle život mě začíná bavit.

Autor: TwilightMishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen sen? Asi ne... 6. kapitola: