Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen sen? Asi ne... 4. kapitola (Zase pusa?)

22.09.2010 (16:30) • TwilightMishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1435×

4. kapitola

Doma jsem se hned ptala, jestli můžu na tu párty. Rodiče nebyli třikrát nadšení, ale řekli jo. Prý mám ten mobil a můžu jim volat. Celý odpoledne jsem se jinak nudila. Nic zajímavýho. Večer jsem šla docela brzy spát.

Ráno mě probudil budík. Vzala jsem to jako každé ráno. Umýt… bla, bla, bla! Na sebe jsem si vzala jiný mini kraťasy a dlouhé tílko s potiskem nějaké ženské s brýlemi. Venku bylo krásně! Úplně sluníčko pařilo a to bylo ráno! Vlasy jsem si rychle vyžehlila a udělala si culík, co nosí modelky. Potom mě táta odvezl do školy.

Všichni na mě koukali. Nebyla jsem sama, kdo se oblíkl podobně. Sebevědomě jsem vyšla ke škole.

„Hej, Ness!“ křikl Paul u školy na mě a šel mi naproti. Už ho docela začínám snášet.

„Můžeš teda?“ ptal se a doběhl ke mně. Přejel si mě očima. „Óó! Prvanda je moc sexy dneska. Sluší ti to,“ usmál se.

„Eh... díky. Jo, můžu,“ přikývla jsem.

„Super!“ zasmál se a objal mě. Překvapením jsem vydechla. Zvedl mě do vzduchu a zatočil se se mnou kolem osy. Potom mě postavil na zem.

„Promiň,“ usmál se.

„Em… to je v pohodě. A kdy?“

„Ve tři to začíná, takže po škole,“ usmál se. „Já musím dál, tak zatím,“ řekl a už mizel v dálce. Zasmála jsem se a šla taky.

Došla jsem ke skříňce a odemkla ji. Musím poprosit školníka, aby mi ji opravil. Nejde pořádně zamykat.

„Eh… Ness?“ slyšela jsem za sebou. Určitě to nebyl Jake nebo Paul. Otočila jsem se. Derek!

„Ahoj!“ usmála jsem se. „Co potřebuješ?“

„No… V tý jídelně…“

„Jo. Díky za pomoc. Byl jsi skvělý! Myslím, že teď už se nemusíme líbat na chodbě,“ zasmála jsem se.

„Jo. Díky. Em… a třeba nemáš zítra… čas? Já myslím, jen tak si třeba vyjít ven, víš?“ usmál se stydlivě. Ze zadu mě objaly silné ruce.

„Nemá čas. Zítra jde na párty,“ zavrčel na něj Jake. „Se mnou!“ zdůraznil. Ale, ale! Tady někdo žárlí!

„A–aha. Tak zatím někdy,“ pousmál se Derek a ještě mávnul.

„Díky,“ usmála jsem se a vymanila se z jeho objetí.

„Nemáš zač,“ zakřenil se a opřel se o skříňky. „Sluší ti to,“ usmál se.

„Díky. Nejsi první, kdo mi to řekl,“ uculila jsem se a vytáhla si nějaké věci na hodinu.

„Aha. Tak se omlouvám, že jsem nebyl první.“

„Ne. To je dobrý. Bejt druhej taky ujde,“ usmála jsem se a šla do třídy. Doběhl mě.

„Budeš chtít teda odvoz?“ zeptal se.

„Jo. Díky,“ mrkla jsem na něj.

„Ok. Skvělý! Tak jo. A budeš chtít odvést ze školy domů?“

„Ne. Táta pro mě přijede,“ ujistila jsem ho. Ještě by se mi nakvartýroval do baráku a co pak!

„Jo? Dobře.“ U třídy jsme zastavili.

„Už můžeš jít,“ zasmála jsem se, ale místo odchodu mi jednu ruku strčil do zadní kapsy a přitáhl si mě k sobě.

„Mně se nechce,“ usmíval se lišácky. Nebezpečně jsem vztyčila prst.

„Nech toho!“ zavrčela jsem temně.

„Dělám to pro tvoje dobro!“ bránil se hned. Nechápala jsem. „Kouká sem Derek,“ vzdychl.

„A co já s tím. Nemusí si myslet, že s tebou chodím,“ zabručela jsem.

„Já bych rád,“ usmíval se. Jen jsem si vzdychla.

„Nech si zajít chuť, cukrouši!“

„Ale no tak! Vždyť se ti taky musím aspoň trochu líbit!“ vzdychl a přitiskl si mě ještě víc k sobě.

„Kdo říká, že ne! Fyzicky jo, ale ten tvůj mozeček by potřeboval převýchovu, víš?“ usmála jsem se.

„To dopiluju,“ odfrkl si.

„Hm… Jasně. Pustíš mě?“

„Em… ne.“

„Jaku!“ zasténala jsem, a když přiblížil obličej k tomu mému, myslela jsem, že ho zabiju!

„Jaku…“ zavrčela jsem temně.

„Jenom malou! Malinkou! Fakt!“ říkal. „Prosím! Moc prosím!“

„Jacobe!“ varovala jsem ho.

„Nessie!“ zasténal. „Fakt! Nekecám! Prosím!“

„Ne!“

„Jo!“

„Ne!“

„Jo!“

„Jaku!“ vrčela jsem a snažila se ho od sebe odehnat. „Radši půjdu na radne s Derekem.“

„Vážně? No, zklamala jsi mě! Zranila jsi moje city k tobě, víš?“ začal.

„Jasně! Ty ke mně nějaký cítíš?“ zasmála jsem se sarkasticky.

„Jo! Nessie… Já tě miluju,“ řekl mi do očí a vážně.

„No… a kolika holkám jsi tohle řekl?“ přivřela jsem oči a čekala.

„Ještě žádný,“ pokrčil rameny. „A nebylo to tak těžký,“ usmál se.

„Jasně. A myslíš, že ti uvěřim, jo?“ nadzdvihla jsem jedno obočí.

„Samozřejmě, že ne!“

„No vidíš. Tak proč mi to říkáš?“

„Protože… Jen tak?“ uculil se a pořád mě nepouštěl. Vzdychla jsem si.

„Jo. Dobře. Tak běž,“ zasmála jsem se.

„Ach jo!“ zabručel a pustil mě. Otočil se a šel pryč. Vzdychla jsem. Vždycky dosáhne, čeho chce!

„Jaku!“ Otočil se. Naznačila jsem, aby šel ke mně. Vítězně se pousmál.

„Co pak je?“

„Vždycky, viď?“

„Přesně,“ usmál a znova si mě přišoupnul k sobě.

„Jenom tak malou, že to skoro ani neucítím a jestli ne… Nikdy s tebou nepromluvím,“ varovala jsem ho. Proč jsem pořád zamilovaná? Tady v tom životě ho nemám chtít! Je to jenom děvkař!

Jen se usmál a naklonil se ke mně. Vzdychla jsem si a nechala ho. Opravdu jsem skoro nic necítila až do té chvíle, kdy jsem si ho sama nepřitáhla. Zase se usmál a nebránil se. Buď to věděl dopředu, nebo nevím. On to tak umí! Ach jo! Je dokonalý. Až na ten mozek…

Za chvilku jsme se odtáhli. Byla to procítěná, vášnivá pusa. S tím jsem tak trochu nepočítala.

„Já nic!“ bránil se hned.

„Jo! Běž!“ strkla jsem do něj. S úsměvem odcházel. Ještě se na mě obrátil a mrkl na mě.

„Ness? Ty s ním chodíš?“ ptala se Alice, která stála s Jasperem po boku.

„Ne,“ usmála jsem se.

„Nevypadá to tak,“ zasmála se a Jasper s ní.

„Nevypadá, ale slušelo by vám to spolu,“ usmíval se.

„Jasně, jasně. Hlavně, vy dvě hrdličky, toho nechte!“ smála jsem se a zašla do třídy. Zasedla jsem do lavice a pár minut potom zazvonilo. Ach jo! Jsem zamilovaná!

Autor: TwilightMishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen sen? Asi ne... 4. kapitola (Zase pusa?):