Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen sen? Asi ne... 11. kapitola (Casanova v plný kráse)

05.05.2011 (19:00) • TwilightMishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1331×

11. kapitola

Seděla jsem v tátově autě a pomalu se blížila ke škole.

„Zlato, všechno dobrý?“ zeptal se nejistě.

„Jo, jo. Jsem v pohodě,“ mávla jsem rukou, ale přitom to nebyla pravda. Cítila jsem se hrozně napjatě. Jako by mě čekala maturita. Šílený nervy.

Táta zastavil u chodníku. Bože…

„Kdyby něco, zavolej, jo?“ usmál se na mě.

„Jo, díky,“ přikývla jsem a dala mu pusu na tvář.

„Mám tě rád.“

„Já tebe,“ řekla jsem a vystoupila. Sebevědomě! Připadala jsem si, jako bych sem šla první den. Všichni na mě koukali. Nasadila jsem spokojený úsměv a vyšla ke škole. Vytáhla jsem si Mp3, abych nemusela poslouchat to šeptání kolem. Hned mi bylo líp. Poslouchala jsem si, že jsem na chvíli zapomněla! Bože! Někdo mi položil ruku na rameno. Vyděšeně jsem se otočila. Oddechla jsem si, že je to Alice. Vytáhla jsem si sluchátko.

„Křičím na tebe už asi pět minut,“ zasmála se.

„Jo? Mně teď hrajou Green day, tak nevnímám,“ zašklebila jsem se. Alice se najednou zamračila.

„Už to vím. S Jakem…,“ řekla mi smutně.

„Jak to víš?!“ zasténala jsem.

„Ví to všichni,“ pokrčila rameny. Polkla jsem. Ach ne!

„Nechci se o tom bavit. Prostě je to hajzl. Nic víc,“ zavrtěla jsem hlavou. Pohladila mě po ruce.

„To bude dobrý,“ utěšovala mě.

„Nebude! Nech toho! Nechci žádný utěšování. Jsem v pohodě,“ hrála jsem rozzlobenou, ale chtělo se mi brečet. Zaskočeně se na mě podívala.

„Dobře. Jen mi přijde divný, že on je z toho na šišku, ale tobě je to fuk,“ pokrčila rameny.

„No, jdu dál, ne? Věděla jsem, že to skončí,“ zamumlala jsem a potom rychle dodala úsměv.

„Asi jo. Nebudeme se o tom bavit,“ souhlasila a my šly pomalu ke škole.

U skříňky jsem byla sama. Byla jsem strašně nervózní, že se tam objeví. To by mě asi zabilo. Dobře, nezabilo, protože se objevil. Maximálně se mi zvýšil tep. Nechala jsem si letmý úsměv jako vždycky. Žádné smutné pohledy. Ani jsem se na něj nepodívala.

„Čau!“ ozvalo se u něj. Paul, hádám.

„Čau,“ pozdravil Jake.

„Co je?“ nechápal Paul. Rychle jsem chtěla zavřít skříňku, ale zase se zasekla. Já chci pryč! Zavrčela jsem.

„Nic,“ odsekl Jake.

„Hele, tvoje holka má problém,“ zasmál se Paul.

„Paule, není to moje holka,“ řekl mu rázně, což mě zamrzelo. Zasténala jsem a praštila do skříňky. Viděla jsem Dereka.

„Dereku!“ zakřičela jsem na něj. Obrátil se a rychle ke mně došel.

„Ahoj, Ness. Co potřebuješ?“ usmál se.

„Vím, zní to divně, ale potřebuju zavřít skříňku,“ zasmála jsem se.

„Nezní to divně. Tohle se stává pořád u někoho. Zaběhni za školníkem. On to opraví,“ řekl mi a něžně mě odstrčil od skříňky. Vzal ji a nahoře zahnul jeden roh dovnitř. Potom ji v klidu zavřel.

„Děkuju,“ usmála jsem se a zamkla si ji.

„Nemáš za co. Rád pomůžu holce jako ty,“ mrkl na mě.

„Nežárlíš?“ slyšela jsem za sebou. Jake neodpověděl. Takže jo.

„To je fajn. Asi toho začnu využívat. Jdeme?“ zeptala jsem se s úsměvem. A spíš by to chtělo dodat, než tě Jake zabije. Heh…

„Jo. Co máš za hodinu?“ ptal se a my pomalu vyšli.

„Já ani nevím. Počkej,“ smála jsem se své hlouposti a vytahovala rozvrh. „Jo… Takže angličtinu.“

Seděla jsem na obědě s Alice a Jazzem. Oba od sebe seděli aspoň metr. To kvůli mně. Aby mě to nemrzelo. Jake seděl s Paulem a kolem nich bylo plno holek.

„Alice?“

„Jo?“ usmála se na mě.

„Kdo je ta… Kate?“ zeptala jsem se pomalu, jako že je mi to jedno.

„No…, ta, která sedí vedle Jaka,“ řekla mi, když se otočila ke klukům. Byla to bruneta. Modré oči. Krásná jako všechny holky tam. Byla zamlklá. Neculila se na Jaka nebo Paula. Jen potichu jedla.

„Hm…,“ zabručela jsem a vstala. Alice se na mě nechápavě podívala. Mávla jsem rukou a šla odnést tác. Je možný, že je to jeho holka? Už dneska? Na jeden den? Doufám, že ne.

Zrovna jsem házela tác do koše, když se vedle mě objevila ona.

„Ahoj,“ usmála se.

„Ahoj.“ Nechápala jsem a snažila se rychle zmizet.

„Počkej!“ zastavila mě. Pomalu jsem se obrátila k ní. Byla vyšší než já. Měla takových 175 centimetrů. Mých 160 nemělo šanci.

„Já jen, že já ho svedla. On nejdřív nechtěl, ale já to tak chtěla! Strašně se omlouvám, že jsem vám zkazila vztah. Jake je z toho špatný. Už jsem se mu omluvila asi 1000krát, ale on řekl, že je to dobrý. Není! Vážně mě to mrzí,“ říkala mi, jako by byl konec světa. Chvíli jsem se na ni koukala, než mi to došlo.

„Počkej. Tys spala s Jakem?“ vydechla jsem. Zarazila se.

„Ty o tom nevíš?“ zamračila se.

„To bych řekla,“ užasla jsem naštvaně.

„Aha. Asi jsem to neměla říkat,“ uvažovala.

„Ne. Díky, že jsi mi to aspoň ty řekla,“ odsekla jsem.

„Promiň,“ zrozpačitěla.

„Kate! Co to děláš?!“ okřikl ji Jake a strčil ji stranou. Celá jídelna byla ticho. Jake mě vzal za ruku a táhl mě pryč.

„Pusť mě!“ zavrčela jsem. Jenom po mně šlehl pohledem a táhl mě dál. Vzpírala jsem se, nohama se zapírala, ale nic nepomohlo. Došli jsme do skladu. Páni! Hezký místo. Samozřejmě ironie.

„Nessie, co ti řekla,“ žádal a stoupnul si před dveře.

„Že jsem měla pravdu!“ zakřičela jsem na něj a snažila se dostat ven. Dobře, ani jsem s ním nehla.

„Ale Nessie!“ zasténal.

„Já chci ven!“ zavrčela jsem. Chytl kliku.

„Dobře, spal jsem s ní, ale myslel jsem při tom na tebe.“

„No fuj. Ty jsi vážně nenormální,“ zasyčela jsem a stoupla si před něj.

„Dobře. Možná,“ pokrčil rameny. „Já s tebou nemůžu být, když tě podvádím! Neuvědomil jsem si to. Mně je jenom líto, že se mám na tebe koukat a ty si myslíš, že je všechno v pořádku. Prostě tě miluju,“ říkal mi.

„To je hezký. Miluješ mě, ale podvedeš mě,“ pronesla jsem sarkasticky.

„Dobře. Taky blbě,“ zamumlal. „Nessie! Ty necítíš ke mně to samý?“ zasténal. Chvíli jsem se na něj dívala.

„Už ani ne,“ lhala jsem klidně. „Víš, ještě včera jsem si nedokázala představit, že bys mě nechal. Teď si nedokážu představit, že mám s tebou zase zůstat,“ řekla jsem mu do očí. Jen ať trpí! Chudinka můj…

„Lžeš,“ zasmál se. Nevěřil tomu, co jsem řekla. Nechtěl tomu věřit. To se dalo poznat.

„Když myslíš,“ pokrčila jsem lhostejně rameny.

„Jsi jenom naštvaná. Proto to říkáš,“ tvrdil pravdu.

„Říkám, když myslíš.“

„Nessie!“ zařval až mě zamrazilo. Zůstala jsem na něj zírat. On na mě křičí! Poprvý v životě na mě zakřičel Jake. Do očí se mi nalily slzy a hned přetekly. Oba jsme na sebe zírali. On vyděšeně. Jako já.

„Já… promiň,“ začal rychle, když se otřepal. Udělal ke mně krok, ale já ho zase udělala dozadu. Prstem jsem mu naznačila, aby zůstal, kde je. Co se to stalo?

„Já už tady nechci být. Chci zpátky! Já chci domů! Chci zpátky moje mladý rodiče, tebe normálního, Alice s Jasperem jako nenormální pár. Co se to stalo, proboha?!“ křičela jsem. Jake na mě zíral, jako kdybych se zbláznila.

„Co?“ nechápal.

„Prostě chci zpátky svůj život ve Forks!“ zakřičela jsem na něj a odstrčila ho od dveří. Rychle jsem utekla pryč. Pryč ze školy… Na autobusové nádraží a pryč z města. Nějaké peníze jsem měla v batohu, takže bych se měla dostat i zpátky. Nasedla jsem do autobusu a jela… Směr Seattle.

Autor: TwilightMishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen sen? Asi ne... 11. kapitola (Casanova v plný kráse):