Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 17. kapitola

09.11.2013 (20:45) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2091×

A jak jsem doufala, tak se taky stalo.

Když jsem se ráno probudila, byla chumelenice. Včera bylo tak krásně, a dnes? Před noc vše dostalo bílou, mokrou a studenou pokrývku. Byla jsem vyjevená z těch náhlých změn v počasí. Navíc, sníh jsem dnes ráno viděla naživo podruhé v životě.

Do práce jsem přijela o deset minut později, protože ačkoliv jsem měla zimní gumy, na sněhu jsem to opravdu moc neuměla.

Halou jsem proletěla jako vítr a ve výtahu jsem netrpělivě poklepávala nohou. Do své kanceláře jsem se přiřítila jako velká voda, věci jsem odhodila na stůl a aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlela, bez zaklepání jsem vtrhla do Edwardovi pracovny.

Prázdno.

Zaraženě jsem jen koukala na židli a několikrát mrkla, jestli se mi to nezdá. Nezdálo, a tak jsem si zklamaně povzdechla a otočila se k odchodu.

„Hledáš někoho?“ Ozvalo se ode dveří. Zdvihla jsem hlavu.

„Já… vlastně…“ lezlo to ze mě jako z chlupaté deky, ale teď jsem byla vyjevená ještě víc, než ráno z toho sněhu. Stál tady. Přímo přede mnou a mně se chtělo radostí skákat do stropu.

„Tebe,“ přiznala jsem nakonec a stydlivě sklopila oči k zemi.

Bylo ticho. Čekala jsem, že taky něco poví, ale nic. Bála jsem se na něj podívat. Co když už tam nebude? Pevně jsem semkla oči.

„To jsem rád,“ řekl jemně a zároveň mě pohladil po tváři. Vzhlédla jsem. Stál tady, tak blízko a já se s radostí topila v jeho očích.

„Nebyl jsi tady,“ vyhrkla jsem záhy.

„Vím, měl jsem nějaké vyřizování.“

„Dobře,“ odpověděla jsem a konec slova trochu zaoblila do otázky.

Teď, když byl tady, připadala jsem si celá. Aniž bych věděla kdy, nebo jak se to stalo, tak když jsem u něj nebyla byť ten jeden den, chyběl mi. Strašně. Byl jako droga. Hodně a rychle návyková droga. A neexistuje žádná cesta, jak se vyléčit, nebo zmírnit účinky.

„Víš, nevím… Vadilo by ti moc, kdybych ti řekl, že jsi mi chyběla?“ Skoro šeptl a trošku přimhouřil oči.

„No…“ dala jsem si ruce za záda a našpulila rty.

„Myslím, že bych ti řekla to samé.“ Vydechla jsem.

„Tak tedy, chyběla jsi mi.“

„Taky jsi mi chyběl. Moc,“ usmála jsem se a podívala se zase na něj. Jeho obličej zdobil krásný pokřivený úsměv a v očích byly jiskřičky.

„No… a taky je tady ještě jedna věc,“ zvážněl a podíval se na mě zpod řas.

A najednou se to stalo.

Jeho dokonalé, hladké mramorové a studené rty najednou s těmi mými, které byly naopak rozpálené jako žhavé železo, tančily dokonalý tanec, a já jsem si přála, aby hudba nikdy nepřestala hrát. Všechno ve mně v tu chvíli explodovalo a v celém těle poletovaly tisíce motýlů, kteří zběsile třepotali křídly. Dokonalé. Jinak to ani nazvat nešlo.

Když motýli nabírali na síle a mně začal docházet dech, pomalu se odtáhl. Nechala jsem oči zavřené a snažila se popadnout dech. Bála jsem se, že když otevřu oči, zjistím, že to byl pouze výplod mé fantazie.

Nebyl. Na mé tváři se ocitly další motýlí křídla, ovšem šíleně ledové, a já jsem prudce otevřela oči. Proč jsem si nikdy nevšimla, že je tak studený?

Ale venku byla přece zima a on před chvílí přišel.

Ovšem, pochybuju, že by za tu dobu byly jeho ruce pořád ledové. Uvnitř mě se hádaly dva hlasy, ale ani na jeden jsem právě teď neměla pomyšlení, a tak jsem je odehnala.

„Teď už je vše v pořádku,“ šeptl a pousmál se. Zmohla jsem se jen na to, abych znovu zavřela oči, a ještě víc jsem svou tvář vtlačila do jeho dlaně a vpíjela se mu do očí.

A tak se to prostě stalo. Bylo to úžasné. Celý týden jsme se od sebe ani nehnuli. Dopoledne jsme spolu byli v práci, kde si Edward každou chvíli chodil krást polibky, a po večerech jsme chodili po procházkách a dokonce mě vzal i na pravé americké rande, které jsme ovšem trochu šidili.

Esme z nás byla nadšená, přiznám se, že jsem se její reakce trochu bála, ale ona z toho byla skoro štěstím bez sebe. A to nemluvím o Alice, která začala ječet a vykřikovat, že to říkala. Všechno bylo dokonalé. Tedy, až na Ryana a jeho pohledy, nic jiného naštěstí nezkusil, a tak jsem se jím rozhodla vůbec nezabývat.

Jenže se zimou přišlo i zhoršení mé nemoci a já jsem musela co nejdřív na „technickou“. Čím dál víc jsem pokašlávala, můj obličej byl strhanější a já unavenější. Edward už ze mě začínal být pěkně nervózní a pořád se vyptával. Snažila jsem se to svést na to, že na zimu a studený vzduch nejsem zvyklá, a že se to jistě zpraví. Nekomentoval to, ale jeho obezřetný pohled nezmizel. Jenže když jsem další týden byla totálně vyčerpaná a už ani inhalátor nepomáhal, musela jsem jednat.

Zavolala jsem do nemocnice a objednala se hned na pondělí. Jenže pak jsem to musela říct Edwardovi a toho jsem se děsila. Neuměla jsem nikdy lhát a ani jsem nechtěla, ale jinak to nešlo. Nebyla jsem připravená mu to říct. A tak jsem si vymyslela historku o tom, že s Angelou jedeme na dvoudenní wellness. Naštěstí se nevyptával, dal mi volno a já jsem si mohla oddechnout.

A tak jsme spolu strávili celý víkend. Popravdě, jindy bych byla štěstím bez sebe, ale bylo hodně těžké před ním udržet můj stav na uzdě a k tomu všemu se mě Edward rozhodl oficiálně představit doma. Snažila jsem se ho přesvědčit, že to není zrovna dobrý nápad, ale nedal si říct.

Takže jsme v neděli dopoledne vyrazili. Překvapením bylo, že nebydleli v Port Angles, jak jsem si doteď myslela, ale napůl cesty mezi Forks a Port. Byla to ohromná vila postavená na veliké, uměle vytvořené mýtině uprostřed lesa.

Znala jsem jen Alice a Esme. Ostatní jsem nikdy ani nezahlédla, ale věděla jsem, že Edward má ještě další sestru a dva bratry. Co mi přišlo divné, takže jsou všichni popárovaní, ale nevyptávala jsem se. Je to jejich věc, a navíc, nejsou to praví sourozenci. Zůstávali jsme i přes oběd – který byl výborný, ale něco mi nesedělo. Nezdálo se mi, že by všichni v rodině měli držet dietu. Všichni se v totiž v talířích jen porýpali a nechali to tak. Šklebili se na to jídlo, jako kdyby jim mělo něco udělat a ani jeden za celou dobu nezdvihl od talíře hlavu, a tak jsem si je mohla všechny dobře prohlédnout.

Nikdy jsem nezkoumala podobnost mezi Esme, Alice a Edwardem, ale teď, když tady byli, celá rodina pohromadě, a já věděla, že to nejsou jejich praví rodiče a že to nejsou praví sourozenci, přišlo mi najednou všechno divné.

Všichni měli stejné rysy, byly stejně bledí a jejich oči, i když v trochu jiných odstínech, měly až podezřele stejnou, zlatavou barvu. Kromě Jaspera, ten je měl téměř černé. Bylo to divné. Nikdo, kdo není alespoň z části příbuzný, se nemůže tomu druhému takhle podobat.

Návštěvu jsem sice zvládla, ale mé myšlenkové pochody a tolik lidí najednou mě vyčerpalo natolik, že jsem usnula hned, jakmile jsem sedla do auta. Pak jsem jen na chvíli procitla, když mě Edward ukládal do postele a loučil se se mnou.

Do nemocnice v Seattlu jsem měla nastoupit v devět. Takže jsem musela vstát už v sedm, abych všechno stihla.

Dávala jsem to jen tak tak, ale přesto jsem se přesně v devět hlásila na příjmu. Jak já jsem nemocnice nesnášela. Bylo to tím, že jsem v nich strávila už od malička poměrně dost času, a tak, když jsem mohla, vyhýbala jsem se jim jako čert kříži. Všechny byly stejně mdlé. A pak se tady člověk má cítit příjemně. Na druhou stranu, mé pravidelné návštěvy způsobily to, že jsem se celkem spřátelila s personálem.

„Ahoj Bello,“ ozvalo se ode dveři zrovna, když jsem, už převlečená v mém oblíbeném pyžamu s krávou, usedala na postel. Otočila jsem se za tím hlasem.

„Billy, ahoj.“

„Tak co, přišla jsi na návštěvu?“ smál a při tom dostačil malý stolek až ke mně.

„Jasně, vždyť to znáš. Nemám co dělat, tak si sem občas zajedu,“ pokrčila jsem rameny a nastavila předloktí, aby mi mohl zavést kapačku.

Dva dny. Dva opravdu nudné dny. Čas se neskutečně vlekl, a já měla to štěstí, že jsem na pokoji byla úplně sama. Ještě že si za mnou sestřičky chodily povídat, protože jinak bych umřela nudou. Ve středu ráno jsem odtud vystřelila jako namydlený blesk, jak jsem se těšila. Vypadala jsem mnohem líp a taky jsem se tak cítila. Co mě jen trápilo, tak že mi Edward neustále volal a já se mu to bála zvednout.

Jela jsem po dálnici a už už jsem chtěla sjet na výjezdu směrem Forks. Na poslední chvíli jsem však strhla volant a sjela až na tom dalším – Port Angeler. Bude překvápko.

V CE Buildes jsem zaparkovala na mém obvyklém místě a dole u Jenny jsem si ověřila, jestli je Edward opravdu tady.

Na to, až ho uvidím, jsem se těšila jako malé dítě na Santu.

Je to tady! Pohroma. Vůbec, ale vůbec nejsem s touhle kapitolou spokojená. Je nehorázně krátká a celkově... mdlá. Nikde nic a najednou padá. Fujky. Ale už nemám sílu ji předělávat. Spíš se pokusím napsat líp tu další. Tento týden to opravdu nedávám. Cítím se jak přejetá tankem. Odehrálo se na mě celé vojenské cvičení.

No nic, užíjte si kapču a já slibuji, že u té další se budu hódně snažit. Výsledek nezaručuju.

MyLS

P.S. Moc, moc, moc, děkuji za hlasy v povídce měsíce. Všimla jsem i si toho až dneska, protože jsem byla bez notebooku. Miluju vás.

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 17. kapitola: