Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 15. kapitola

19.10.2013 (11:15) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 2486×

Seděla jsem sama u Esme v kanceláři a tužkou jsem jí čmárala do výkresů a docela mě to bavilo. Dneska jsem neměla moc práce a Esme chtěla pomoct, protože toho měla dneska hodně a nestíhala. Domluvila to u Edwarda a mě pověřila korekturou návrhů, které jí z designového poslali a podle jejích slov zpackali, co mohli. Nevím, kde přišla na to, že zrovna já jsem na to vhodný člověk, ale budiž. Je pravda, že ani já bych nechtěla takovou ložnici, nebo koupelnu. Byl to děs.

„Ahoj Bello!“ ozval se těsně přede mnou dobře známý zvonivý hlas. Už jsem si pomalu zvykla, že se všichni tři členové rodiny Cullenových plíží jako duchové, přesto jsem se lekla.

„Ahoj!“ zakřenila jsem se od stolu.

„Copak to děláš?“ Alice ke mně přihupkala a koukla se mi přes rameno.

„Páni! Jsi talent! Máš na to školu?“ divila se a mezitím přešla na druhou stranu stolu, kde se posadila na křeslo.

„To fakt ne!“ zasmála jsem se. „Jen mě to baví,“ pokrčila jsem rameny.

„Aha. No… můj bratr se mi svěřil, že tě pozval na večeři,“ zakřenila se a opřela se o desku stolu.

„Je snad něco, co ti neříká?“ Udělala jsem poslední črt do výkresu a vzhlédla k ní.

„Jsme tak nějak propojení, víš? Nic ani říkat nemusí,“ mrkla spiklenecky.

„A copak? Poslal tě na výzvědy?“ Zajímala jsem se. Edward stále ještě nedostal svou odpověď, i když se jí dožadoval už ráno.

„On ne. Tak nějak jsem se poslala sama.“ zazubila se. „Bello, on se konečně rozhoupal a ty ho odmítneš?“ zaskuhrala a hraně dělala, že brečí a utírá si slzy.

„Rozhoupal?“ Tohle mě zajímalo.

„Jo. Neříkej, že sis toho nevšimla. Kouká po tobě už od prvního dne.“ Dramaticky rozhodila rukama kolem sebe.

„A kdy přesně myslíš, že po mně koukal? Když po mně štěká, nebo když se mi vyhýbá?“ sykla jsem sarkasticky a nakrčila obočí.

„Bello. No tak! Vždyť je to chlap. Co bys chtěla? Navíc, Edward je prostě… jiný. Tedy, co se týče žen,“ šeptla.

„Je gay?“ vykřikla jsem zděšeně.

„Ne! Proboha! Jak jsem si mohla myslet, že ti to dojde? Bello, on je tak trochu ze staré školy. Víc, on moc nerandí a ani no… vždyť víš,“ naklonila se ke mně a protočila oči. Nechápavě jsem koukala. Najednou mi to bliklo.

„Ou,“ vydechla jsem. Nečekala jsem, že mi Alice prozradí zrovna tohle o jejím bratrovi, kterého já vlastně vůbec neznám. Vždyť tohle se řeší až po nějaké době vztahu a ne jen tak mimochodem, když se staví kamarádka. Navíc, tohle bych ani já vědět neměla, obzvlášť jako jeho zaměstnanec. Je to až moc soukromá věc a ona si to tady roztrubuje. Bylo mi trapně.

„Zabije mě, že jsem ti to řekla,“ zaskuhrala.

„No tak. Tak hrozné to nebude. Víš, Alice. Abych řekla pravdu. Pár kluků už jsem měla. Randění zvládám levou zadní, ale ostatní věci…“ Zakroutila jsme hlavou a rudá jsem byla stoprocentně až na zadku.

„Takže? Přijmeš jeho pozvání?“ Byla jsem ráda, že už nepokračujeme v předchozím hovoru, a že Alice byla natolik taktní, že přešla na jinou konverzaci.

„Nechte se oba překvapit,“ mrkla jsem na ni a do ruky jsem vzala další výkres.

Alice si vzdychla a s tím, že jde navštívit ještě Edwarda, odešla.

Bylo půl třetí a já jsem se chystala jít domů. Oblékala jsem si kabát, když se ve dveřích objevil Edward. Ležérně, s rukama zkříženými na prsou, se opřel o rám dveří a mlčel. Dělala jsem, že si ho nevšímám, i když jsem si jeho přítomnost hluboce uvědomovala.

Už jsem byla na odchodu, když jsme se ve dveřích zasekla a otočila se na něj.

„Tak tedy v šest?“ zeptala jsem se s jemným úsměvem, ale na odpověď jsem nečekala a odešla.

Blbá Bella! Blbá! Nemohla jsem uvěřit, že jsem mu na to kývla a ještě se těším. Tímhle jsem zadupala úplně všechno hluboko, skoro až k jádru, do země. Všechno jsem podělala a Ang na rameni jsem brečela zcela zbytečně. Jsem neskutečně blbá. Blbá a zbabělá. Jsem takový zbabělec, že jsem se rozhodla o tom Angele nic neříct. Nešlo odolat…

Oblečená v černých legínách, fialkovém „motýlím“ triku pod zadek a černých kozačkách nad kolena, jsem seděla v obýváku na gauči a čekala. Nejspíš si to rozmyslel, nebo si ze mě udělal srandu. Udělal ze mě totální blbku.

Znovu, už po třinácté, jsem se koukla na hodiny – tři minuty po půl sedmé. Měl třicet tři minut zpoždění a já husa jsem na něj ještě pořád čekala a naivně jsem si myslela, že přijde.

„Fajn,“ zafuněla jsem, zvedla jsem se z křesla a přešla jsem do předsíně, kde jsem ze sebe shodila ty proklaté vysoké dlouhé boty a vydupala jsem schody do svého pokoje. Opravdu nechápu, co z toho má, že mě tady nechá čekat. Zítra mu uvařím kafe a chrstnu ho na něj.

Celá rudá vzteky jsem si vysvlékla triko a místo něho jsem si oblékla triko s dlouhým rukávem, přes to tuniku a na nohy jsem navlékla válenky. Vlasy jsem si svázala do velkého drdolu na temeni a došourala jsem se dolů, kde jsem ve skříni vyhrabala tabulku čokolády na nervy a usadila jsem se s ní k televizi.

Seděla jsem tam jen chvilku, ale mé oči to unavovalo. Sedla jsem si hlouběji do křesla a oči jsem zavřela.

Najednou se ozval zvonek. No to si snad dělá pr… prču.

Rukama jsem se chytla opěrek, vyhoupla jsem se do stoje a dodupala jsem ke dveřím. Nádech, výdech.

„Ahoj, já…“ začal ihned, když jsem otevřela.

„Jdeš pozdě!“ prskla jsem na něj a nenechala ho ani domluvit.

„Vím, omlouvám se. Zdržela mě nehoda na dálnici a pak jsem tu paní v květinářství musel přemlouvat, aby kvůli mně otevřela,“ omlouval se a já jsem si kytice všimla až teď, když mi ji strčil skoro před nos. Byla krásná, obrovská a já jsem z ní byla naměkko. Čajové růže byly namačkané na sobě a místy mezi nimi vyčuhovaly malinké rudé růžičky. Nikdy, když nepočítám narozeniny, jsem nedostala kytku. Ani od kluků, se kterými jsem chodila.

„Mohl jsi zavolat, nebo napsat,“ pípla jsem, když jsem se už dokázala soustředit na něj.

„Nemám číslo. Omlouvám se, vážně.“

„Mohl sis ho zjistit. Je spousta možností. I Alice ho má.“ Na jednu stranu mi ho bylo líto, nemohl za nějakou blbou dopravní nehodu, ale mohlo ho napadnout, že by mi to mohl alespoň nějak sdělit. To je tak těžké napsat Alici blbou sms?

„Podělal jsem to a mrzí mě to.“ Byl tak roztomilý.

„Dobře, omluva přijata. Dneska z toho ale už asi nic nebude. Než se znovu obleču, všude bude zavřeno.“

„No, vím o jednou místě, kde bude určitě otevřeno a ty se ani nemusíš převlékat. Moc ti to sluší,“ usmál se tím pokřiveným úsměvem a v tu chvíli bych mu byla schopna odkývat všechno.

Převzala jsem si od něj tu kouzelnou kytici, v kuchyni jsem pro ni našla vázu, pak, když jsem se znovu ujistila, jestli se nemám jít převléct, jsem si zase nazula ty kozačky a vyrazili jsme.

Myslela jsem, že pojedeme autem zpět do Port, ale když jsme auto obloukem obešli a vydali na konec ulice, usoudila jsem, že jsem že cesta do Port se nekoná. Pěšky bychom tam tedy určitě nešli.

Po cestě se mě vyptával na takové základní otázky, jako jestli mám sourozence, kde jsem bydlela, oblíbenou hudbu, barvu a další. Potěšilo mě, že se o mě zajímá a chce se o mě něco dozvědět, a tak se ptá i na takové prkotiny.

Když jsme přešli přes náměstí a zabočili do široké, ale zapadlé ulice, začínala jsem si myslet, že mi za chvíli na krk přitlačí nůž a bude mě chtít zabít za to, jak špatná jsem asistentka. Byla jsem si totiž jistá, že tady, ani nikde v okolí už otevřeno nebude.  

„Tak, jsme tady,“ prohlásil, když najednou zastavil a otočil se někam ke stěně. Následovala jsem jeho pohled. Před námi byly bílé dveře, do kterých zatlačil.

Neměla jsem slov. Vedl mé úplnou tmou, nakonec přes kuchyň a skončili jsme ve velké místnosti, kde se vzadu, na vyvýšeném místě, krčil kulatý stůl, který osvětlovaly jen svícny kolem.

„Jak…?“ vydechla jsem, když jsem svou pusu posbírala ze země a otočila se na něj.

„Rekonstruovali jsme to tady a majitelka je dobrá přítelkyně mé matky,“ vysvětlil s rukou v zádech mě dotlačil až k onomu stolu, kde mi odtáhl židli, abych se posadila.

Najednou se místností začala rozléhat měkká klavírní hudba a pár chvil na to se vedle nás objevila mladá servírka, která nás obdařila zářivým úsměvem, hlavně tedy Edwarda, se dvěma menšími talíři, které následně položila před nás a s úsměvem opět tiše zmizela. Líbilo se mi, že Edward už objednal, nemusela jsem mít to dilema s rozhodováním se. Byl to lehký předkrm – ovoce polité čokoládou ve sladkém oplatku.

„Doufám, že to nevadí. Už jsem objednal předem.“ Omlouval se a hodil po mně zpod řas nejistý pohled. Jako kdybych měla každou chvíli vybuchnout a pěkně ho za to seřvat.

„Vůbec ne, naopak,“ kývla jsem a na vidličku jsem napíchla první kousek melounu.

Edward se ve svém jídle jen přehraboval. Viděla jsem ho sníst jednu hroznu a to bylo vše. Je fakt, že někdo nemá moc rád ovoce, obzvlášť tedy muži, ale nechápala jsem, proč to tedy objednal. Když dívka přinesla hlavní chod, byl na tom stejně. Nesnědl vůbec nic. Nemuseli jsme na tu večeři vůbec chodit, když jím jenom já, on se v tom jen přehrabuje, a když nemá oči zapíchnuté v talíři, se zájmem mě pozoruje. To byla další věc. Za celou dobu, co jsme tady, se mě zeptal jen na to, jestli mi chutná. Jinak vládlo tíživé ticho a já si už pěknou dobu dodávala odvahu ho prolomit.

„Jak ses dostal k firmě?“ vydechla jsem nakonec první věc, která mě napadla a doufala, že ho tím jen neotrávím. Nejprve překvapené vzhlédl, ale pak se pousmál.

„Byla to firma mé matky. Ona nejprve navrhovala jen interiéry a pak začala i stavět, ale když toho začalo být moc, chtěla se vrátit jen k interiérům. A tak, když jsme firmu přestěhovali sem, posadila mě do čela, protože nikdo jiný z rodiny se k tomu neměl.“ Pokrčil jen stručně rameny.

„Takže jsi to nechtěl dělat?“ vyhrkla jsem unáhleně a poté jsem se hned nad svou zbrklostí omluvně usmála.

„To ne, chtěl jsem Esme pomoct. Nevadí mi to. Nakonec… není to tak špatné.“

„Ale tebe to… nenaplňuje.“ Nebyla to otázka.

„Pomáhá mi to zabavit se. Dřív jsem nevěděl, co s časem,“ zamračil se a zahleděl se na svíci, které stála na malém pultíku vedle stolu.

„Takhle? Co bys chtěl od života?“ Vypálila jsem a on svůj zrak přesunul ke mně a určitě pečlivě zvažoval slova. Žádná spontánní odpověď.

„Já… Hlavně chci, aby byla v pořádku má rodina.“ Kývl si pro sebe. Měla jsem další otázku, ale než jsem se vůbec stačila nadechnout, začal on.

„Co ty? Co chceš ty?“ Opřel se lokty o stůl a se zájmem v očích vyčkával.

„Víš, možná to bude znít hloupě. Jako nějaká puberťačka. Samozřejmě chci, aby má rodina byla v bezpečí. Ale, život je krátký a někteří lidé ho mají ještě kratší, víš?“ narážela jsem na svou nemoc, to on však nemohl vědět. „Takže, já si chci jen užívat. Vyzkoušet co nejvíc možností, všechny šílenosti. Nechci jednoho dne litovat, že jsem něco nezkusila a už je na to pozdě.“ Pokrčila jsem rameny a obdařilo jsem ho nejistým úsměvem. Teď mě odsoudí.

„Teda,“ vydechl.

„Co?“

„Tebe bych typoval na dvě děti, dům se zahradou a bílým laťkovým plotem.“ Rozhodil rukama a vypadal pobaveně.

„Zdání klame. Děti miluju, to ano. Ale pro mě je to celkem nereálné. Možná kdyby byl život delší,“ šeptla jsem a svůj pohled věnovala stolu. Bylo to tu zas. V žádném případě jsem se nikdy nechtěla litovat. Brala jsem to tak, jak to je. Ale ta mrcha mě o tohle všechno obrala a občas to na mě prostě přišlo. Teď zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli.

„Děje se něco?“ Natáhl se po mé ruce položené na stolu a jemně ji stiskl. Takhle to bylo správně. Jen jsem zakroutila hlavou.

Když jsem, ano, zase pouze já, spořádala lahodný dezert v podobě čokoládového krému, rozloučili jsme se s hosteskou a vydali se zpět. Naše priority už jsme neřešili, avšak řeč také nestála. Mluvila jsem většinou já. Ptal se mě na mou rodinu, a tak jsem mu vyprávěla o mé ztřeštěné matce, která je schopná ztratit se na pěti metrech čtverečních a on to doplňoval historkami o svém bratrovi. Emmett, tuším.

Cesta zpět uběhla podle mého ž moc rychle a záhy jsme stáli na schodech vedoucích k hlavním dveřím mého domečku. Stáli jsme naproti sobě a oba jsme se nervózně ošívali. Kam se poděl ten sebevědomý arogantní muž?

„Tak,“ začali jsme oba společně a rázem propukli v hlasitý smích.

„Ty první,“ usmála jsem se a naklonila hlavu, abych ho pobídla.

„Na tyhle řeči vážně nejsem,“ zase se ošil. „ale dnešní večer se mi líbil. I přes ten ne moc slavný začátek, za který se opravdu omlouvám.“

„Mně také,“ sklopila jsem zrak. „A omlouvat bych se měla já. Přehnala jsem to,“ přiznala jsem zahanbeně.

„Dobře, nikdo se omlouvat nebude. Jakoby se nestalo,“ pokrčil rameny.

„Dobře,“ přitakala jsem a sledovala, jak si ruce strčil do kapes od kalhot a zhoupnul se na patách.

„Já… Opravdu děkuji za pěkný večer. Měla bych jít,“ kývla jsem hlavou k domu. Popravdě, nikam jsem nespěchala a klidně bych tady stála i do dalšího dne, ale takhle… ani jeden nevěděl co říct, a tak jsem nás oba chtěla osvobodit a už jsem plánovala, jak za sebou zavřu dveře, po kterých se zády svezu na zem a v hlavě si budu přemítat znova a znova celý dnešní večer.

„Také děkuji,“ usmál se mým oblíbeným úsměvem a zase se zhoupl. Nevěděla jsem, co dál. Tohle se mi nikdy nestalo. Už už jsem se otáčela k odchodu, když jsem periferním viděním zahlédla, jak udělal malý krůček ke mně, a tak jsem zamrzla v pohybu a natočila se zpět.

Přidáno. Tahle kapitlka je taková tročku zlomová, taky sem tam úsměvná a já doufám, že tahle kombinace se vám bude líbit. Jinak, na vaše dotazy v budoucnu určitě najdete odpověď, doufám, že dřív, než později, páč si pořád píšu scénky do předu na xx kapči a zapomínám na ty, které bych měla dodělat celé. Nechci nic prozrazovat.

Přeji pěkné čtení. MyLS

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 15. kapitola: