Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen osud, princezno - 8. kapitola - Konec

28.01.2011 (08:00) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 8312×

„A na to jsi přišel kdy, ty pitomče?“ hystericky jsem brečela.

„Princezno, nebyla jiná možnost. Věř, že bych dělal mnohem radši příjemnější věci, ale –“

„Stůj! Nepřibližuj se! Ať tě ani nenapadne na mě sáhnout!“ ječela jsem zoufale a choulila se u krbu.

Poslední, co jsem zaznamenala, byla osamocená slza, která mu stekla po smutné tváři - než mě pohltila temnota.

…

Vzbudila jsem se pozdě v noci a cítila se unaveně. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, proč že se cítím tak mizerně. Ležela jsem u krbu pořád stejně, jen přes sebe jsem měla přehozené prostěradlo. Otočila jsem tvář směrem do pokoje a setkala se s jeho ledově bledě modrýma očima, zhruba ve stejné výšce.

Díval se na mě stejně jako vždycky, ač něha v nich neměla zelenou barvu. Ležel naproti mně ve stejné pozici, méně než půl metru a ostražitě, možná rezignovaně, se na mě díval.

Asi čekal, že zase vyletím a začnu na něj křičet. Jeho pohled mi připomínal naše první setkání – ostražitost, ale taky bezmeznou důvěru. Sevřelo se mi z toho srdce.

„Jsi tak pitomej.“

„Jen jsem nedokázal vydržet pocit, že bys nebyla,“ zašeptal a natáhl ke mně ruku. V půlce si uvědomil své spontánní gesto a zase ji stáhl.

„Proč ležím na zemi?“

„Omdlela jsi, ale poslední cos zakřičela, bylo, abych na tebe nesahal.“

„Už jsem říkala, jaký jsi pitomec?!“

„Jo, už jsem to někde slyšel,“ smutně se pousmál. Kolem rtů se mu vytvořily roztomilé dolíčky jako vždycky, když se usměje. Jeho bronzové vlasy krásně kontrastovaly s jeho pletí, která byla bledší než před tím a myslím, že už nikdy nebude mít problém s červenáním se. Zase mi začaly slzet oči a jeho tvář se bolestně zkřivila.

„Až tahle noční můra skončí, nechám tě jít. Už mě nikdy nemusíš vidět -“

„Co jsi to jenom provedl,“ vzdychla jsem, ignorujíc předchozí absurdní slova.

„Když jsi usnula, pár minut jsem o tom přemýšlel. Byly jen dvě možnosti; čekat tu jako ovce na porážku a pak přijmout to, co s námi ten hajzl udělá. Princezno, on nás nehnal takovou dálku jen pro to, aby s náma byl do minuty hotovej.“ Otřásla jsem se.

„Tebe chce ponížit a mě chce pomalu umučit – což se neslučuje se slibem, který jsem ti dal, že se ti nic nestane a nikdo neudělá nic, co nechceš.“

„Tak ses rozhodl obětovat?“ prskla jsem.

„Ne, jen jsem nám dal šanci! Jsem dost silný, abych se mu vyrovnal a udělal tak boj vyrovnaný!“

„Šanci. Uvědomuješ si, že ses vzdal života?“ vřískla jsem a on se pousmál.

„Klidně mi nadávej do pitomců, ale udělal bych to znovu. Jiná možnost prostě není a já tě nenechám jemu na pospas!“ Zase ten něžný pohled. „Není to tak strašné. Alice si taky myslela, že jsem se zbláznil, když jsem s tím přišel,“ uchechtl se, „nechat se vysávat nebylo zrovna příjemné a napít se krve Alice, pěkně nechutné. Když jsem se o pár hodin později probral, vysvětlila mi vše nutné – sluníčko je od nynějška pro mě tabu a krev si můžu splašit prakticky kdekoli. Zvlášť, když mi postačí zvířecí. To je asi to nejdůležitější…“

Chvíli jsem se na něj dívala jako na pitomce, kterým bez pochyby byl. Natáhla jsem dlaň – trochu se mi třásla – a položila mu ji na hrudník. Ticho.

„Jsi mrtvý,“ vzlykla jsem. Natáhl ruku a překryl mou dlaň na jeho prsou. Byl tak studený.

„Teoreticky.“

„I prakticky!“

„Edwarde, jak můžeš být tak klidný! Uvědomuješ si, čeho ses vzdal? Není to jen o bílém dnu. Nepotrvá dlouho a budeš se na mě dívat jako na bufet, ještě včera si to odsoudil.“ Pousmál se.

„Jsi sladká, ale věř, že pro napitého upíra se krev v blízkosti dá snést. Hlad je součástí tohoto života a nezapírám, že jednoduché to není, ale nemám potřebu tě sníst,“ zašklebil se.

„Co další běžné, lidské banality?“ Zase ten spalující něžný pohled.

„Proto jsme tu. Jediné, čeho jsem se nedokázal vzdát, mám před sebou.“ Zase se mi oči začaly zalévat slzami.

„Alex je na cestě sem. Alice viděla jeho rozhodnutí – stejně jako viděla, že ona by ho nezvládla změnit. Princezno, ona viděla, jak ošklivě by to dopadlo, kdybych nic nedělal. Naše šance by byla menší než nulová.

„Co rodina? Vzdal ses šance na normální život!“ Zavrtěl hlavou a široce se usmál. Nechápala jsem.

„Nevzdal. Jednou jsi mi řekla, že každý máme nějaký osud. Já si jen našel svou cestu.“ Dotkl se zlehka dlaní mého břicha. „Nevzdal jsem se ničeho. Včera jsem byl tvůj úplně,“ zašeptal něžně a já vyjevením pootevřela ústa.

Zasmál se a v té samé chvíli – nevím, jestli ho přemohlo nadšení – jsem ochutnala jeho nové rty. Bylo jiné líbat jeho studenou kůži a necítit na tváři strniště, nýbrž jemnou pleť. Ale byl to on.

***

Ležela jsem uprostřed postele a měla stejný pocit déja vu. Hlava mi trochu brněla vyčerpáním organismu. Rukou jsem zašátrala kolem sebe a zase nic. Posadila jsem se rozmrzele na posteli a ve chvíli, kdy jsem chtěla zavolat jeho jméno, se ze zdola ozvala obrovská rána.

Vyletěla jsem z postele jako střela a hodila na sebe svetr. Něco na prostěradle zašustilo. Papír.

Ať uslyšíš cokoli, zůstaň v pokoji!

Jo, tos uhod! Tímhle kusem papíru si leda tak vysuším promočené boty! Hodila jsem s nezájmem papír zpátky do postele a přiběhla na schodiště vedoucí do obýváku.

Naskytl se mi děsivý obrázek. Dveře domu byly vylomené z pantů a listí ze zarostlé zahrady vítr navál do obýváku, což děsivé noční scéně dodalo na dramatičnosti. Cílila jsem, jak mi zcepeněly nohy.

Pochopila jsem, že nápad jít jsem nebyl moc dobrý a to jsem si ani nemusela všimnout Edwardova zamračeného pohledu, kterým mi na čelo vypaloval; těš se!

„No, konečně! A už jsme všichni!“ prsknul posměšně Alex, který stál naproti Edwardovi v mírném předklonu, zuby nebezpečně vytažené. Edwardova tvář byla také změněná; lícní kosti měl trochu vystouplejší, oči v barvě ledové modři plály divokou živočišností a zuby – na chvíli jsem zatajila dech –, dva řezáky ostré jako břitva, mu dosahovaly až k bradě. Kupodivu to u Edwarda nevypadalo tak hrůzostrašně, ač byl Alexovi dost podobný.

„Okamžitě se vrať zpátky!“ zavrčel Edward, až jsem s sebou trhla. Vydal ten nepřirozeně zvířecí zvuk, jaký jsem slyšela v sirotčinci, když nás s Edwardem štvali tmavou chodbou do knihovny.

Nebyla jsem absolutně schopná pohybu. Ani na jeho téměř prosící pohled, moje nohy nezareagovaly.

„Ale Masene snad bys nekazil partu. Bella byla vždy zvědavá. Škoda, že jsme neměli víc času.“ Alex po mně šlehl pohledem, až mě zamrazilo v zádech.

V tu chvíli jsem viděla Alexe, jak rdousí Edwarda pod krkem, natisknutého na zdi. Děsivý obrázek, který mi málem zlomil srdce.

Něco jiného je spekulovat o smrti a teoretizovat o ní před rozehřátým krbem s Edwardem po boku a něco jiného je, vidět ho v bezradné situaci a uvědomit si, že už nemusí přijít žádné další probuzení, protože tahle smrt už by pro něj byla definitivní. To byl ten hlavní rozdíl mezi nemrtvým a mrtvým.

„Ještě před pár dny ses chvástal, že mi zlámeš kosti v těle. To by mě zajímalo, jak to chceš udělat,“ rozchechtal se temným smíchem, než odletěl na druhou stranu místnosti, po Edwardově ráně pěstí.

„Neměj péči.“

Dlaně jsem si křečovitě přitiskla na uši. Viděla jsem prakticky normální rvačku, ale oko vědoucího by si všimlo, s jakou razancí si rány uštědřovaly. Edward měl pravdu, proti tomuhle jsme neměli šanci. Všimla jsem si na obou několika tržných ran, které ač nekrvácely, vypadaly hrozivě.

„Bejt tebou hrdino ani se nehnu, nebo to odnese,“ uslyšela jsem zasyčení těsně u ucha zrovna ve chvíli, kdy se místností mihla šmouha, kolem těla mi provál studený vítr a Alexova silná paže mě držela přikovanou k jeho ledovému tělu. Přestala jsem dýchat, držel mě moc silně. Napadlo mě, že se možná nebude muset ani moc snažit a žebra mi stlačenou silou popraskají sama.

Edward se zastavil těstě přede mnou a hrozivě se díval na Alexe. Všimla jsem si, že se mu žíla na krku vzpíná, potlačovanou touhou skočit po něm a roztrhat ho na cucky.

„Pusť ji, Dawsy!“

„Nonono, dával bych bejt tebou bacha na to jak se mnou mluvíš, to v první řadě. Víš, nabízí se otázka, proč bych to měl, do háje, dělat?“ Alex se rozchechtal a dva škrtiči kolem mého těla se ještě pevněji stáhly.

„Jde ti o mě. To mně se chceš pomstít, tak z ní přestaň dělat štít, chováš se jako ubožák!“ Viděla jsem, že Edwardova trpělivost se pomalu vytrácí stejně jako mě barva.

„Víš, a to je právě ta věc, o který nic nevíš, Masene. Podívej se na její krček,“ Alexova ruka se sunula po mém těle vzhůru a odhrnula mi vlasy z ramene. „Cítím pod prsty jak jí tepe krev. Cítíš to také? Jistě. Každý úder se tu rozléhá jako ozvěna, nechceš ochutnat? Je tak sladká…“ Edwardova pevně zaťatá čelist se vzpínala a jeho oči zabloudili na můj krk. Na krátký prchlivý moment mě napadlo, že je po mě. Ve chvíli, kdy jsem na krku zaznamenala otisk ledového dechu, mě síla odmrštila stranou.

Edward skočil po Alexovi a držel ho přikovaného k podlaze. Alex kolem sebe kopal a snažil se Edwardovi vyškrábat oči. Dobře mířeným kopem, Edward odletěl stranou a zády narazil na skleněnou výplň komody. Měla jsem strach. Edward dostával, i vracel rány, a když jsem si všimla, že se jejich taneček přesunul k hořícímu krbu, nemusela jsem být Einstein, abych si dokázala představit důsledky špatného kroku.

Před očima se mi objevily mžitky, když se Edwardovy vlasy rudě rozzářily pár centimetrů nad plamenem a konečky se pomalu krátily.

Moje automatická reakce mě samotnou překvapila. Zastavila jsem se dva metry před Alexem, který se snažil Edwardovu hlavu natlačit do krbu.

„Nevím, proč jsi přišel, Alexi, ale ujišťuji tě, že bych si o tebe neopřela ani kolo!“ zařvala jsem jako siréna, až sebou oba cukli a Alex na mě vykulil oči. „C-co?“

Slyšela jsem Edwarda bolestně zařvat a scéna přede mnou se změnila. Naproti mně stál Edward s popáleným zápěstím v ohni a za ním, se strašlivým jekotem, se svíjel Alex v plamenech.

Šátral zoufale kolem sebe a snažil se Edwarda chytit, nebo alespoň stáhnout s sebou. Edward měl ruku v krbu a držel Alexe paralyzovaného pod krkem.

Trvalo notnou chvíli, kdy se nikdo nehýbal. Možná mi bylo Alexe trochu líto – ale teď mně nestál ani za pohled.

V nose mě dráždil štiplavý kouř a začaly mi slzet oči. Dívala jsem se s láskou do Edwardova upířího obličeje a pomalu se k němu rozešla. Řev z krbu se ustálil až zmizel. Edward se na mě díval trochu s obavou, jako by se moje trasa měla každou chvíli změnit a já měla s křikem utéct ze dveří. Což jsem samozřejmě v plánu neměla.

Plameny se rozhořely více a změnily barvu na smaragdově zelenou, která se odrazila od Edwardových modrých očí - ve kterých střed panenky zářil sytě rudou, jak se do něj opíralo světlo.

„Bude se mi po nich stýskat,“ vzdychla jsem, „… ale zvyknu si,“ zašeptala jsem a on nechápavě povytáhl obočí.

„Bell,“ šeptl, když jsem ho jemně vzala za popálenou ruku a zlehka s ní propletla prsty - díval se na mě přemoženě.

„Řekl jsi mi jménem!“ zatajila jsem dech a on se pousmál. „Zvyknu si.“

Přišel těsně ke mně a objal mě kolem pasu.

„Asi napíšu knížku,“ zavrněla jsem.

„O čem bude?“

„Pohádka,“ usmála jsem se a položila mu majetnicky ruce kolem krku.

„Pohádka…?“ Ušklíbl se. „Pro malé děti?“

„Znáš to. Násilí, brutalita, sex…“ Povytáhl obočí a v koutcích mu zacukalo.

„Na něco jsi zapomněla.“

„Na co pak?“

„Na lásku. Ta je přece v pohádkách nejdůležitější.“

„Pro nás tři,“ dodal.

„Tři? Jak to vlastně víš?“ V očích se mu šibalsky zablesklo.

Nakrčila jsem obočí. „Alice?“

„Prostě mi věř,“ mrknul na mě.

„Jedině, pokud to bude pohádka se šťastným koncem,“ špitla jsem mu do rtů těsně před tím, než mě políbil.

„Bude… Osud, princezno.“

<- KONEC

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen osud, princezno - 8. kapitola - Konec: