Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 14. kapitola

02.08.2011 (10:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 49× • zobrazeno 3212×

14. kapitola

EDWARD

Ačkoliv se mi to nejprve jevilo jako nemožné, nakonec jsem se úspěšně naučil nedávat najevo žádnou přílišnou radost a nekřičet hurá pokaždé, když se jí na tváři ten výraz objevil. Jemný, něžný a - jak moje vědomí zkonstatovalo - tak také naprosto odzbrojující.

Přinutil jsem sám sebe k relativnímu klidu a snažil jsem se soustředit jen na svoje předlouhé vyprávění. O mé rodině, jak o té pravé, tak o té, která se mi stala silnou podporou a útočištěm po tom, co jsem během necelých tří dní překročil práh mezi existencí člověka a existencí něčeho tajemného a hrůzného. O tom, jak jsem si nemohl zvyknout na nový život a jak bylo těžké si zničehonic uvědomit svou sílu, rychlost, všechen svět okolo sebe vnímat úplně jinak než doposud; tady jsem ale nezacházel příliš do detailů, nechtěl jsem ji totiž příliš vyděsit.

Během pouhých dvou týdnů, kdy jsme se setkávali pravidelně každý druhý den, bych si trochu opatrně dovolil tvrdit, že se její vztah, či jak to nazvat, vůči mně změnil z tiché ignorace na hranici smířlivého akceptování. Svými nepatrnými náznaky alespoň dávala najevo, že o mé přítomnosti ví a že dokonce i poslouchá to, co jí vyprávím.

Ve svém příběhu jsem se dokonce dostal až k okamžiku, kdy jsem poprvé jako upír nastoupil na univerzitu s úmyslem vystudovat medicínu. Kdy jsem dva roky pracoval v nemocnici stejně jako Carlisle. Kdy jsem si postupně začal uvědomovat, že nechci pomáhat lidem jen fyzicky, ale že jim chci nabídnout pomocnou ruku i ohledně jejich psychiky. A kdy jsem konečně vynaložil svou veškerou snahu na to, abych si kolem sebe postavil neviditelnou zeď, za kterou jsem nepustil cizí myšlenky.

Vědomí, že s každou další minutou našeho společně stráveného času o mně ví zase něco víc, by mě nejspíš mělo děsit. Alespoň jsem si to vždycky myslel. Ale spíš jako by to mělo úplně opačný účinek.

Když se mě někdy na něco z osobního života zeptal nějaký jiný pacient, nikdy jsem mu nemohl říct pravdu, a tak jsem mu jen naučeným tónem hlasu vždy přesvědčivě předkládal vymyšlenou verzi svého falešného života. Teď to bylo jiné. Občas jsem dokonce měl i pocit, že to nejsem já, kdo takovou dobu naslouchá jiným lidem, ale že je to ona a já jsem se náhodou octnul na místě toho, komu se rozhodla pomoct. I když mi na moje slova odpovídala jen těmi maličkými úsměvy.

Asi v půlce týdne mi zavolal její bratr. Emmett zněl váhavě a hodně nejistě, když se ptal, jak terapie pokračuje a jestli si myslím, že má vůbec smysl ji provozovat i nadále. A já jsem cítil neskutečnou radost, když jsem mu mohl bez výčitek odpovědět, že si myslím, že jsem na dobré cestě. Zdál se sice trochu překvapený a zaskočeně ze sebe vykoktal, jestli už se mnou Isabella mluví, když tohle říkám. To jsem musel sice zklamaně popřít, ale ujistil jsem ho, že vím, co dělám…

Ale během těchhle pár dní se stalo více věcí, ze kterých jsem mohl mít dobrý pocit.

Po delší době jsem konečně dokázal přijít domů, a když jsem se jako vždy postavil před zrcadlo a několikrát se zhluboka nadechl, myšlenky mi sice částečně zůstaly u Isabelly, ale už ne tím způsobem, že by mě přepadávaly ve formě otázek a vynucovaly si veškerou mou pozornost. Namísto toho setrvávaly jen v příjemné podobě jejího usmívajícího se obličeje, který spíš nutil i mě samotného tvářit se vesele.  A jinak? Dokázal jsem si opět úplně pročistit hlavu a zase se věnovat Liss a Patrickovi stejně jako předtím.

A i o nich by se s trochu přivřenýma očima dalo říct, že dělají cosi jako pokroky. U Patricka se sice i nadále zdálo skoro všechno pořád při starém. Po většinu času mlčel, nekomunikoval, choulil se sám do sebe s nepřítomným výrazem ve tváři, a když už občas zdvořile prohodil nějaký ten pozdrav, anebo odpověděl na otázku mířenou na jeho osobu, bylo to tak tiše, že ho skoro ani nebylo slyšet. Já, Rosalie, Jasper, Alice, Esmé, Carlisle a dokonce i Liss, my všichni jsme se snažili mu dělat co nejčastěji společnost, snažili jsme se dát mu najevo, že stojíme při něm, snažili jsme se chovat jako opravdová rodina… Ale jakési účinky toho všeho zatím nebyly nijak znatelné.

Když přišel den jeho narozenin a my jsme mu všichni s širokými úsměvy na tvářích popřáli, ukázali jsme mu obrovský dort, který jsme mu nechali upéct, a předali jsme mu ty dárky, co jsme vybírali neskutečně dlouho, sice slušně poděkoval, ale při rozbalování se mu na tváři neobjevil ten zářivý úsměv, jaký děti většinou mívají. A všechno, co dostal, ještě doteď leželo netknutě na jeho psacím stole.

A my jsme se pokoušeli nedávat najevo, jak moc nás to zraňuje.

Zato Liss… ta jako by doslova jednou nohou překročila čáru mezi minulostí a přítomností. Znělo to možná poněkud krutě a nejspíš i trochu nevěřícně. Ale ne, ona nezapomněla na své rodiče. Při každé zmínce o nich se jí do očí vlily slzy a bylo vidět, že v ní probíhá obrovský vnitřní boj. Jenomže ona se na rozdíl od svého bratra snažila.

Vyhledávala naši společnost, neodmítla, když jsme se jí i Patricka ptali, zda by si šli něco zahrát. Dokázala se dobře bavit. A v Rosalii nalezla obrovskou oporu. Kolikrát se v noci vytratila k ní do pokoje. Ležely spolu v jedné posteli a povídaly si několik hodin v kuse.

Rose se sice nažila nedat to před námi příliš najevo, ale stejně jsme všichni viděli, jakou má radost z toho, že jí alespoň jedno z adoptivních dětí konečně začalo plně důvěřovat. A my jsme jí to jen přáli.

„Nesnáším školu!“ Liss hlasitě bouchla dveřmi od auta a s nasupeným výrazem sáhla po pásu, se kterým se díky svému momentálnímu rozpoložení chvíli prala. Zrovna jsem se chystal nastartovat a odvést ty dva domů, když jsem se na ni s pobaveně zvednutým obočím koukl ve zpětném zrcátku. Její výraz mě dostal.

„Ale prosím tě, škola je jedna z nejúžasnějších věcí v celém tvém životě,“ popichoval jsem ji s širokánským úsměvem na tváři.

„Hahaha,“ řekla s obrovskou dávkou ironie v hlase a pořádně se na mě zamračila. „Dějepisář si na mě zasedl. Je to úplný magor!“

„Takhle nemluv.“

„Ale je to pravda!“ namítla rozhořčeně. „Myslí si, že nějaká pitomá historie je úplně to nejdůležitější, co jednou budu v životě potřebovat, a rozhodl se, že zrovna já mu vypracuju projekt o druhé světové a že zrovna já se ho celý naučím nazpaměť a odprezentuju mu ho před tabulí. To prostě není fér!“ Jak soptila, úsměv na tváři se mi víc a víc rozšiřoval. A ona si toho samozřejmě všimla. „Proč se tak křeníš?!“

Pokrčil jsem rameny a pomalu vyjel z parkoviště na silnici. „Vypadáš vtipně.“

„Jo, jo, jo… Ono je to fakt strááášně srandovní, úplně se tu válím smíchy po podlaze, cháchá,“ odsekávala sarkasticky a naštvaně si založila ruce na prsou. „Ale ten chlap doopravdy není normální, měli by ho vyhodit. Pomlouvá ho snad celá škola, že jo, Patricku?“

„Hm…“ byla jediná odpověď, jaké jsme se dočkali. A s ní jako by veškeré veselo panující v autě opadlo. Cítil jak, jak se mi obličej sám od sebe strnule zkřivil do starostlivého výrazu, a po úsměvu jako by se najednou slehla zem. I Liss zmlkla. Sklonila pohled na své boty a skousla si spodní ret. Ani ona a ani já jsme se prostě dál nedokázali takhle bavit, když jsme viděli, jak se užírá. To bylo nemyslitelné.

***

Když jsem o několik hodin později parkoval před Forkským parčíkem, moje myšlenky byly naprosto dokonale sjednocené na jednu jedinou věc. Isabella. Schůzka s Isabellou.

Dobře, snažit se sám sobě popírat fakt, že jsem se na těch společných hodinách stal svým způsobem závislý, by asi k ničemu nebylo. Protože ty chvilky strávené s ní způsobovaly, že se mnou, celým mým tělem, rozlil jakýsi krásný pocit, možná dokonce ten nejkrásnější, jaký jsem kdy vůbec zažil. Netušil jsem, co to je, a ani jsem neměl ponětí, kde se to ve mně vůbec vzalo. Ale jisté bylo, že s každým dalším novým gestem z její strany se to čím dál více umocňovalo a já jsem se cítil volněji, ještě nádherněji a prostě a jednoduše to bylo skvělé.

Vystoupil jsem z auta a chtěl jsem gentlemansky přejít na druhou stranu a otevřít dveře i jí, ale předběhla mě, což nějakou ušlechtilou část ve mně samotném krapet urazilo. Doopravdy jsem netušil, co všechno se ve mně najednou začalo z ničeho nic probouzet. Že bych byl nakonec až takový detailista? No to mě podržte.

Zabouchla za sebou dveře a s neurčitým pohledem upřeným do země udělala prvních pár kroků směrem k bráně. Bez dalšího zaváhání jsem zamkl auto a rychle ji dohnal.

Společně, bok po boku - z čehož se nějaká moje další část dost uhozeně tetelila – jsme dorazili až k jedné z dřevěných laviček pod mohutnými listnatými stromy. Isabella se před ní zastavila, několik krátkých vteřin jako by váhala, ale nakonec se na ni pomalu posadila, noha přehozená jedna přes druhou, ruce založené na prsou v jejím obvyklém gestu.

Usadil jsem se vedle ní a zhluboka se nadechl. Vzduch tady kolem byl čistý. Na ostatní okolí možná až moc. A vánek, co nám čechral vlasy a sem tam prudce narážel do oblečení, jako by byl nabitý pomyslnou energií, která se mi při jeho vnímání vlívala do žil.

Otočil jsem se směrem k ní. Zajímalo mě, jestli i ona to vnímá stejně jako já a jestli i jí je to příjemné. Jakmile jsem ale očima spočinul na jejím obličeji, došlo mi, že pro ni, jakožto pro člověka, je tohle pofukování spíše protivné.

Okamžitě jsem se zastyděl. Jak jsem mohl být tak hloupý? Podle toho, jak si mnula prsty o rukávy své bundy a obličej se snažila schovat v lemu vysokého límce, jsem jednoduše usoudil, že jí je zima. Nejspíš jsem se dnes trochu unáhlil, když jsem zvažoval, jestli bude lepší jít ven, anebo zůstat uvnitř. Ale obloha se mi zdála docela světlá; slunce sice nevysvitlo, ale mraky se netvářily nijak hrozivě a určitě na první pohled neslibovaly žádný déšť. Jenomže já idiot samozřejmě zapomněl zkontrolovat předpovědi teplot.

„Omlouvám se. Můžeme se vrátit ke mně do kanceláře, jestli chceš,“ řekl jsem tiše jejím směrem a čekal, jestli se zvedne a dá mi tím najevo, že souhlasí.

Ona ale nepatrně zakroutila hlavou a jenom se pohodlněji usadila; zavrtala se víc do své bundy a svůj pohled zvedla z úrovně kamínků na cestičce na výhled na jezírko, který se nám odsud dokonale skýtal.

„Tak dobře… Ale kdyby sis to rozmyslela…“ Dodat to známé ‚stačí říct‘ mi připadalo trochu nepatřičné. A tak jsem nechal větu vyznít do ztracena a modlil se, aby se nebála mi pak dát nějak najevo, že chce odejít.

Rozhlédl jsem se okolo sebe a přitom jsem si v duchu připravoval, o čem jí budu povídat dneska. Měl jsem přichystaných pár témat předem, ale stejně jsem věděl, že jakmile se trochu rozpovídám, držet se jich určitě nebudu a rozkecám se o něčem absolutně jiném. Ale aspoň pro začátek jsem nějaké z nich vytasit mohl.

Už jsem se nadechoval k tomu, že začnu, když mou pozornost znovu upoutala tím, jak si dýchla do dlaní a protřela si je o sebe. Snažila se působit co možná nejvíc nenápadně, ale to jí bylo absolutně marné. Neubránil jsem se okamžitému zamračení. Tohle se mi příčilo. Přece jsem ji tady nemohl nechat takhle mrznout.

Zvažoval jsem, jestli jí okamžitý odchod odsud přikázat, anebo se nejprve snažit smlouvat, ale ani jedna z možností se mi moc nezamlouvala. Ani jedno by totiž nemuselo dopadnout dobře. Ať už pro ni, nebo pro mě a pro mé ego.

„Jsi si doopravdy jistá, že…?“

Přerušila mě nepatrným přikývnutím a rychle si složila ruce na klín, jako kdybych ji snad přistihl při něčem nezákonném, když se snažila samu sebe zahřát. Jen jsem nad tím trochu nevěřícně zakroutil hlavou. V jejím chování jsem se prostě nedokázal tak snadno vyznat. Někdy už jsem míval pocit, že ho chápu a že rozumím tomu, proč se zrovna tehdy a tehdy zachovala tak a tak; ale pak vždycky udělala něco, čím mě pokaždé jen vrátila zpět k tomu, že jsem to sám sobě musel popřít.

Když jsem pak znovu pohlédl na její červenající se líčka, zase jsem pocítil to zahanbení. Ve snaze aspoň trochu napravit, co jsem napáchal, jsem si vysvlékl vlastní kabát a opatrně, velice pomalu a s notnou dávkou obezřetnosti jsem ho přiblížil směrem k ní.

„Smím?“ vydechl jsem váhavě a až příliš jasně jsem si uvědomoval, že se můj kabát, prosycený mou vůní, ocitá jen maličký kousek od ní. Nemohl jsem si pomoct. Ale ta představa, že ho má na sobě, že je do něj zachumlaná a že je jí díky němu teplo, se mi zamlouvala mnohem víc, než by se slušelo.

A když potom letmo přikývla a já jsem ho přes ni doopravdy přehodil, nějaká moje část se začala dostatečně sobecky tetelit jakýmsi zvláštním pocitem. Snažil jsem se to příliš nevnímat a všechnu svou pozornost soustředit jen na to, abych jí ho přehodil přes ramena a upravil vpředu tak, aby ho měla rozprostřený okolo sebe. Byl dostatečně velký na to, aby se do něj vlezla ještě tak minimálně jednou, což jen znamenalo, že v něm bude mít o to větší pohodlí.

Pak už jsem se jen, najednou ještě příjemněji naladěný než před pár okamžiky, pustil do vyprávění tak jako pokaždé a jako závislák čeká na svoji drogu, já jsem čekal na každý další posunek z její strany.

***

Před jejím domem jsem zastavil o dvacet minut později, než jsem měl původně v plánu. Nečekal jsem, že by se naše sezení mohlo protáhnout, a proto mě docela překvapilo, když jsem se před chvílí v parku podíval na hodinky a zaraženě zjistil, že už dávno přetahuju. Nelíbilo se mi, že musím tu příjemnou chvíli ukončit, ale bohužel jsem nemohl dělat jinak.

A ona si teď opatrně, jako by se snad bála, že mu může ublížit, sundávala můj kabát, který ji až doposud zahříval, a já jsem se zamračil při myšlence na to, že bych si ho od ní měl vzít zpátky.

Když se jí podařilo se z něj vysoukat, natáhla ruku s ním mým směrem a… čekala, dokud si ho nevezmu. Nejprve jsem měl strašné nutkání ho odmítnout a říct jí, aby si ho nechala – co naplat, ta představa, že má něco mého, že to má ve svém pokoji a že se na to třeba občas podívá a vzpomene si tak na mě, se mi nehorázně líbila. Na druhou stranu jsem ale dobře věděl, jak pošetilé a hlavně nesmyslné by bylo jí to nabízet. Stejně by jí to ve skutečnosti jen někde zavázelo, vždyť v pánském kabátu by ani nemohla vyjít ven mezi lidi. A tak jsem si ho od ní smutně převzal.

„Doufám, že jsem tě moc nenudil.“ Měl jsem strašné nutkání něco říct. Něco, co by jí aspoň ještě na chviličku udrželo uvnitř v autě, a já jsem si tak mohl vychutnávat ještě chviličku ten sladký odér její blízkosti.

Zbláznil ses, Edwarde, dočista ses zbláznil.

Neslyšně jsem si povzdechl. Ten vnitřní hlas měl bohužel, nebo snad možná bohudík, pravdu. A tak jsem se na ni aspoň pokusil pousmát. „Moc rád jsem tě viděl, Isabello, pozítří zase na shledanou.“

Když začala otevírat své dveře, musel jsem odolat nutkání vyskočit z auta a doběhnout nadlidsky rychle na její stranu, abych jí mohl pomoct vystoupit, a tak jsem se zaměřil na čelní sklo a prázdnou silnici zobrazující se za ním. Tyhle šílenosti, co mě v její společnosti napadaly, jsem musel urychleně probrat s Alicí. Někdy už to totiž děsilo i mě samotného a co nejrychleji jsem potřeboval názor i někoho jiného.

Po dalších dvou vteřinách mi došlo, že se nic neděje, že sice vítr dovnitř do auta jemně pofoukává, ale že Isabella je ještě stále uvnitř a že…

„Bella.“

Hlava mi střelila jejím směrem tak rychle, že ani já jsem ten pohyb téměř nezaznamenal. Na okamžik jsem přestal dýchat, naprosto ochromený zvukem, jaký se k mým uším tak slabě donesl… Doopravdy se mi to jen nezdálo? Bože, prosím, ať ne.

Byla ke mně otočená zády, jednou nohou už skoro venku, když tichounce znovu zašeptala: „Nemám ráda, když mě někdo oslovuje celým jménem. Takže… jsem Bella,“ dodala třepotavým a neskutečně lehoučkým hláskem. Pak vyskočila z auta o něco rychleji, než u ní bylo zvykem, a stejně tak i zmizela za dveřmi domu.

A já jsem za ní celou dobu hleděl s nevěřícně pootevřenou pusou. Na víc jsem se v tu chvíli prostě nezmohl.

Moc bych chtěla poděkovat všem, co komentují, i těm, co jen tiše čtou a nedávají o sobě vědět. Každý čtenář mě neskutečně těší a já tak mám aspoň trochu větší chut psát a s touhle povídkou to úplně nevzdat a neseknout s ní, jak jsem měla kvůli pár osobním věcem nedávno v plánu.  Takže, sice se pokaždé milionkrát opakuju a už vás tím nejspíš jen nudím, ale doopravdy - neskutečně Vám děkuju. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 14. kapitola: