Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 12. kapitola

fsdf


Jen krůček k pochopení - 12. kapitolaPo táborové pauzičce Vám přináším kapitolu, ve které se bohužel nestane nic moc podstatného. Jen Edward, jeho myšlenky, Alice, a pak trošku utnutý konec...

EDIT: Článek neprošel korekcí.

12. kapitola

EDWARD

„Edwarde, jsi v pořádku?“ Alice vzhlédla od nejnovějšího čísla jejího oblíbeného časopisu a obočí se jí starostlivě nakrčilo ve chvíli, kdy jí zlatavě hnědé oči padly na mou osobu šourající se kolem dveří.

„Jo,“ odpověděl jsem na její otázku jednoduše a ve snaze se co nejrychleji odklidit do svého pokoje, tam se převléct a okamžitě vyrazit na lov, abych přišel na jiné myšlenky, jsem se od ní odvrátil a udělal několik rychlejších kroků ke schodišti.

„Na tohle mě nenachytáš,“ zamumlala mým směrem trošku podrážděně a už jsem slyšel, jak se zvedá na nohy a cupitá za mnou. Tohle pro ni bylo naprosto typické – když se jí na někom něco nezdá, proces je jednoduchý: Rychle za ním a vytlouct z něj všechno klidně i za použití násilí.

„Nemám náladu, Alice,“ povzdechl jsem si až podezřele klidným tónem. Na to, co všechno se mi honilo hlavou a jaký zmatek mi to ve všem působilo, bylo celkem pozoruhodné, že jsem hned nevypěnil.

„Vždyť nic nedělám!“ ohradila se pisklavě. Ale stejně jsem ji za sebou cítil ještě pořád i ve chvíli, kdy jsem dorazil do svého pokoje a zamířil k až nezdravě předlouhé skříni, která nebyla oblečením zaplněná snad ani z půlky. I tak jsem ale mohl s klidem říct, že by počet mých košil, triček, sak, kabátů, kalhot a všeho toho dalšího vystačil v pohodě pro celou domácnost obsazovanou minimálně třemi muži. Ale co, když máte v rodině podobné šílence jako já, s takovými věcmi prostě nic nenaděláte. Vydoloval jsem z útrob hlubokých poliček nějaké starší tričko a nedbajíc na to, že jsem na sobě jasně cítil Alicin upřený pohled, který mě propaloval skrznaskrz, jsem ho na sebe natáhl a zamířil k oknu.

Ani mě moc nepřekvapilo, jako spíš trochu otrávilo, když jsem z něj vyskočil, rozběhl se do lesa a po chvíli za sebou zaslechl druhý pravidelný dusot nohou. V jednu chvíli jsem ji chtěl okřiknout, aby mě nechala na pokoji, ale hned vzápětí jsem tu možnost zavrhl a usoudil jsem, že kdybych na ni byl nepříjemný, vše by se tím jenom zhoršilo.  A tak jsem se jednoduše ponořil do vlastních myšlenek a byl jsem rozhodnutý ji prostě ignorovat. Dokud mlčela, zas tak těžké to nebylo.

Na okamžik jsem zavřel oči a nechal nohy, aby mě samy nesly dál známou cestou, po které jsem běžel už nesčetněkrát, takže jsem přesně věděl i poslepu, kde se kdy vyhnout jakému stromu, pařezu, nebo dokonce i každému vyčnívajícímu kořenu. Vnímal jsem jenom hlasitě hučení větru v uších, zvuk neustávajícího deště, který tlumily mohutné větve stromů, tichoučké a rychle míjející údery srdcí všech lesních živočichů… V těchhle chvílích jsem se většinou pokaždé dokázal dokonale uvolnit, zbavit se všech možných starostí a otázek a vnímat jen tu krásu okolo sebe.

Jenomže dnes to tak jednoduché nebylo. Mysl se mi podařilo nějak zklidnit možná tak na deset vteřin, jenomže hned potom si moje představy vykreslily přesnou kopii Isabellina obličeje přímo doprostřed té černé tmy, kterou mi skýtaly sklopená oční víčka, a najednou už jsem byl zase v pr… no radši nikde. Všechny linie její tváře byly tak přesné, tak ostré a stejně odstínově sladěné, jako by to nebyla moje pouhá představa, ale jako by přede mnou doopravdy stála. Je to v háji… Zrovna tohohle jsem se dnes chtěl zbavit.

Jenomže když se myšlenky jednou rozběhnou, není nikdo, kdo by měl tu moc je zastavit. A ani já jsem ji neměl. A tak jsem znovu a znovu, stále dokola, jako když si ve filmu přetáčíte pořád jenom jednu a tu samou scénu, přesně viděl, jak kolem mě Isabella prochází a dveřmi, které jsem jí otevřel, a nasedá do mého auta.

Znovu jsem viděl, jak si pak při jízdě přitahuje bundu blíže k tělu a s očima upřenýma před sebe se snaží nedat najevo, že je jí zima. Jak pak o chvíli později povoluje křečovité sevření lemu svého rukávu, protože jsem zapnul topení a autem se rozlilo příjemné teplo. A znovu jsem viděl, jak se na mě těsně předtím, než vystoupila, asi tak na jednu vteřinu spěšně podívala a kývla hlavou v prostém a jednoduchém gestu, které mělo znamenat díky. Tenhle jediný nepatrný pohyb, který by někomu jinému klidně mohl uniknout, mně způsobil v hlavě naprostý zmatek.

Od té chvíle jsem prostě nebyl s to rozumně myslet, v hlavě mi burácela jedna otázka za druhou a odpovědi jako by vůbec neexistovaly. Mohl jsem se snažit vsugerovat si různá vysvětlení, ale ty nikdy nebyly dostatečně přesvědčující, a tak se jejich účinky jaksi stále nedostavovaly.

Už jsem z toho pomateného pocitu bezmoci div nezačal šílet. Provázel mě všude. Celou cestu domů, tam, a teď, tady v lese, v klidné přírodě, která jindy mívá tak upokojující účinky, taky. Co se to se mnou dělo?

* * *

Domů jsem dorazil až v noci. Alice se ode mě kupodivu odpojila už během odpoledne s tím, že má něco dohodnuto s Jasperem, a já jsem tak měl spoustu času jen sám na sebe. Za tu dobu jsem si stihl ujasnit několik zásadních věcí. No, několik… Ony se vlastně skoro všechny věci slily do jedné jediné pomyslné složky, která nesla prostý a naprosto výstižný název: Isabella. Ať už to byl její případ v kanceláři, ať už to byly její oči, co na mě měly až nepochopitelný vliv, nebo ať už to byl můj samotný a poněkud větší zájem o ni, než by se slušelo, to všechno se spojilo do jedné jediné touhy. Znovu ji vidět, znovu na ni mluvit, znovu cítit ten prapodivný pocit jistoty, když byla v mojí blízkosti.

Že jsem se zbláznil? Jo, možná to tak bylo. Ale tahle rizika moje práce prostě nesla a já jsem holt nebyl zrovna v pozici, kdy bych dokázal sám sobě něco přikazovat, a měnit tak přístup, s jakým jsem k ní přihlížel. A ani jsem nemohl s jistotou říct, že bych si něco podobného přál.

Naučeným pohybem jsem vyskočil na parapet otevřeného okna, a aniž bych se nějak rozhlížel po svém pokoji, zamířil jsem rovnou do koupelny, kde jsem nechal horkou vodu, aby ze mě smyla všechnu hlínu, bláto a všechny ostatní zbytky úspěšného lovu. Po chvíli jsem kohoutek pomalu vypnul, oblékl na sebe první věci, co mi přišly pod ruku, a s letmým pohledem na hodiny, abych zjistil, že se blíží tři ráno, jsem ztichlou chodbou zamířil k jedněm jediným dveřím.

Tiše jsem zaklepal.

Několik vteřin bylo ticho, nic se nedělo, z pokoje se neozval ani náznak jakéhosi šramotu, který by mi dal najevo, že tam někdo je. Přesto jsem ale věděl, že osoba, kterou hledám, je uvnitř.

„Pojď dál,“ ozvalo se po chvíli s mírným povzdechem. Potlačil jsem ušklíbnutí a tiše otevřel dveře.

Jen co jsem se octl uvnitř a zavřel za sebou, Jasper se na mě zahleděl se zamyšleně staženým obličejem. Zmateně po mně přejel pohledem odshora dolů a pak zpátky.

„Stalo se něco?“ zarazil jsem se. Jako bych se chtěl ujistit, že na sobě třeba nemám tričko naruby, nebo že kalhoty nejsou zadkem vpředu a předkem vzadu, jsem se prohlédl, ale na nic neobvyklého jsem nenarazil.

„Ne, jen jsem se zamyslel,“ zamumlal pomalu poněkud zvláštním tónem a pak hned zase svou veškerou pozornost upoutal na řádky románu jednoho z jeho oblíbených autorů devatenáctého století. Rozhodl jsem se ho moc neřešit a raději jsem se otočil na Alice, která už mě z pohovky propalovala zvědavým a možná i trošku nedočkavým pohledem.

Nemohl jsem udělat nic jiného než si hlasitě povzdechnout. „Ty jsi viděla, proč za tebou jdu, že jo?“

„Pochyboval jsi snad někdy o mých schopnostech?“ Rty se jí roztáhly do širokého úsměvu a bílé zuby se jenom zableskly.

„Spíš jsem doufal, že ti taky jednou budu moct něco říct sám od sebe,“ ušklíbl jsem se a svalil se do měkkého polstrování vedle ní.

„V mluvení ti nikdo nebrání.“

„Ne… Jen to, že celý průběh našeho rozhovoru už znáš nazpaměť,“ pronesl jsem s ironickým úsměvem na rtech.

„To je jen nepodstatný detail!“ zasmála se. Pak se natočila směrem ke mně, nohy si zamotala do tureckého sedu a nedočkavě spustila. „Takže, trochu jsem o tom přemýšlela a taky jsem se dívala na internet na nějaké články o podobných případech. Ano, ano, vím, co chceš říct,“ řekla rychle, když jsem se nadechoval k protestu, „všichni lidi nejsou stejní a nemá smysl je s někým srovnávat, natož hledat informace někde, kde nemáš vůbec žádnou jistotu, že je to nějak ověřené a že si to někdo nevymyslel a blá blá blá.“ Protočila oči v sloup. „Ale nezapomeň, že psychinu jsem i já dvakrát úspěšně vystudovala a že o tom taky něco vím.“

„Nepopírám, že jsi chytrá a rozumná,“ ujistil jsem ji a pak se trochu plaše usmál. „Jen si přeju, abys nic zbytečně neuspěchala a nedělala nic, co bych ti výslovně neschválil, jo?“

„Spolehni se,“ řekla trošku otráveně. „Víš, já nejsem blbá. Hrozně si vážím toho, že ses vůbec jednou taky rozhodl se mnou o něco z toho tvého tajemného života slavného pana psychiatra,“ naznačila ve vzduchu uvozovky, „podělit. Takže ti teď klidně můžu slíbit, že pro jednou budu hodná a poslušná a nebudu dělat blbosti. Domluveno?“

„Ty a hodná a poslušná?“ zasmál jsem se a mě samotného překvapilo, jak uvolněně to znělo. „Tyhle slova snad ani nejdou k sobě.“

„Na tom něco bude,“ zamumlal Jasper nepřítomně, aniž by odlepil oči od románu, což ve mně vyvolalo jen další pobavení a další tiché chichotání.

„Chlapi jsou někdy tak blbí,“ povzdechla si Alice a zakroutila hlavou. „Ale s tím asi sotva něco nadělám, že?“ Šťouchla do mě loktem. „Koukni. Jestli se teď mám nějak nenápadně v Isabellině případu angažovat, potřebuju, abys mi o ní teď řekl úplně všechno.

* * *

Když jsem dalšího dne netrpělivě seděl ve své kanceláři, klíče od auta v jedné ruce, kabát v druhé, nohy mi nervózně poklepávaly o podlahu a oči každou chvíli sklouzávaly zpátky na hodinky, musel jsem sám sobě přiznat, že když jsem se rozhodl Alici svěřit se vším, co mě ohledně Isabelly trápí, se vším, co mi působí rozpaky a v čem si ohledně dalšího postupu nevím rady, byl to dobrý nápad. Nejen že se mi nehorázně ulevilo, když to kromě mě věděl i někdo další, ale hlavně jsem se cítil i o něco lehčeji a možná i trošku sebevědoměji, když mě ujistila, že ty několikasekundové oční kontakty, které se mezi námi objevily, jsou známkou toho, že se to všechno pomaličku odvíjí ke správné cestě.

Neměl jsem v plánu do toho všeho Alici zatáhnout doslovně. Jinak řečeno – neměl jsem v plánu ji seznamovat s Isabellou ve skutečnosti, protože jsem si nebyl tak docela jistý, jak by zareagovala na to, kdybych Alici zničehonic jednou přivedl k sobě do kanceláře a začal jí ji představovat.  Navíc dokud jsem ani já neměl plně získanou její důvěru, bylo by holé šílenství způsobovat jí v životě ještě další zmatky.

Takže celé její zasvěcení do tohohle případu končilo v určitých mezích, které jí dovolaly mi dělat pouze poradce, kterému se i já můžu svěřit, který mi řekne co a jak, když si nebudu vědět rady, a který mě podrží nad vodou, až budu zase jednou zoufale omílat jednu nesmyslnou myšlenku za druhou a budu ze všeho tak trošku šílet. No jo, i psychiatři se občas potřebují někomu pořádně vykecat. Já jsem toho byl koneckonců zářným důkazem.

Znovu jsem zabloudil pohledem k hodinkám, a když jsem uspokojivě zjistil, že se ručička čím dál rychleji posouvá ke dvanáctce, postavil jsem se na nohy, oblékl si šedý kabát, a za pochodu ke dveřím jsem ještě klíčky od auta hodil do kapsy, abych neměl v jednom kuse nutkání s nimi v ruce něco dělat.

Než jsem vyšel z kanceláře, ještě jsem se ujistil, že jsem zavřel okna a vypnul všechny elektrické přístroje, a pak jsem pomalu zamknul a zamířil chodbou až k výtahu, odkud už jsem zaznamenal tu krásnou známou vůni.

Neubránil jsem se úsměvu – což bylo podivující. Jednou částí své mysli jsem tak trochu nerozuměl, kam se najednou poděla většina té nervozity, která mě přepadla kdykoliv, kdy jsem se octl jen kousek od ní, a místo ní se ve mně začalo rozlívat něco, co bych s klidem mohl nazvat jako radostné očekávání. Ta druhá část ale děkovala Alici za to, že mě dokázala do takového stádia dostat.

Těsně před tím, než jsem zahnul za roh, jsem se zhluboka nadechl, narovnal se, a pak donutil svou tvář, aby neprozradila vůbec nic, co by prozradit neměla. Nasadil jsem naučený, klidný a přívětivý úsměv a udělal jsem tři kroky tam, odkud už jsem slyšel její kroky směřující směrem k mé kanceláři.

„Dobré dopoledne, Isabello.“

Při zvuku mého hlasu sebou nepřirozeně trhla a zmateně se zastavila na místě. Nepodívala se na mě, v což jsem celou dobu tajně doufal, a projela mnou mírná vlna zklamání. Namísto toho jsem ale v jejím obličeji zaznamenal něco, co jsem tam ještě nikdy dřív neviděl, a to mi vlilo novou a zatraceně silnou dávku energie do žil. Očividnou nerozvážnost, kterou projevila nepatrným skousnutím spodního rtu.

Moje srdce při tom gestu div nezaplesalo.

Okamžitě jsem využil slibně se vyvíjející situace a pokračoval. „Řekl jsem si, že když už venku konečně neprší a je tam příjemně teplo, mohli bychom dnes naši společnou schůzku odbýt někde na čerstvém vzduchu, co říkáte?“

Aniž bych čekal na odpověď, pokynul jsem rukou zpátky k výtahu, ze kterého před chvílí vystoupila, a počkal jsem, dokud se se sklopenou hlavou neotočila a nenastoupila zpátky do hloučku plného lidí. S malou jiskřičkou naděje jsem se prodral dovnitř za ní a už jsem mohl jenom doufat, že změna prostředí přinese i změnu ve způsobu, jakým ke mně přistupovala. A když by se to nepovedlo? No co… mít naději jsem mohl i tak.

 


 

Tuhle kapitolu jsem minimálně třikrát přepisovala a ani teď s ní nejsem plně spokojená, zkrátka si budu muset chvíli počkat, než se do toho děje zase plně ponořím a budu moct psát stejně lehce jako před tím, než jsem odjela. Takže to prosím berte to trochu s rezervou. Asi se Vám to bude zdát dost zmatené a trošku kostrbaté... No jo, pro mě holt i dvoutýdenní pauza v psaní znamená absolutní katastrofu.

Jinak moc děkuji za krásné komentáře k minulé kapitole a za nádherné přání příjemného prožití tábora. Doopravdy jsem si ho nakonec moc užila a nejradši bych se tam hned vrátila. Jenomže to je bohužel trochu nemožné. :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 12. kapitola:

 1 2 3   Další »
25. rezule
06.03.2012 [13:26]

rezuleStydím se, Shind, stydím. Emoticon Ke kapitole jsem se dostala až nyní a to je snad nejpozději, co se někdo mohl dostat zase k nějaké povídce. A o to je horší to, že tvá povídka není kdejaká, ale naprosto dokonalá. Vážně moc se omlouvám. Emoticon

Kapitola byla boží, krásně napsaná a já absolutně nikde nevidím kostrbatost. Emoticon Emoticon Emoticon
Strašně lehce se to četlo - ty prostě píšeš božsky, o tom žádná. Máš skvělé obraty jako pořádná spisovatelka a do té to s trochou cílevědomosti máš možnost taky dotáhnout. Emoticon
Alice? Jsem zvědavá, jestli to pomůže nebo spíš Edovi přitíží. Emoticon Emoticon No to snad ne. Emoticon Emoticon

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24. wera
25.10.2011 [17:55]

Emoticon Emoticon

23. kamčí
30.07.2011 [17:49]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. Lucka
25.07.2011 [19:04]

doufám, že to Edwardovi výjde a posune se o trochu dopředu. Těším se na další kapitolku Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21. maily1709
25.07.2011 [18:06]

pises fakt uzasne ale tiez by som si priala aby si sa trochu posunula v deji aj ked viem ze to nejde tak ľahko Emoticon nechavam to na teba ( co mi ine zostava ze? ) a tesim sa a dalsiu kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon

20. Karlos
25.07.2011 [10:30]

Nádhera!!! Jak já byla ráda, když jsem dnes zahlédla název mojí oblíbené povídky Emoticon skvělé, že sis užila tábora a chápu, jak myslíš, že by ses chtěla vrátit Emoticon ale mé sobecké já už je rádo, že jsi tady a můžeš psáát Emoticon

19. Niki
25.07.2011 [9:50]

krásné... doufám, že ji alice nevyděsí.. Emoticon Emoticon

18. Nonie
25.07.2011 [7:12]

Mně se to zdá všechno v naprostý pohodě, těším se na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. LadySadness
25.07.2011 [0:22]

čo stresuješ? je to super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. BabčaS.
25.07.2011 [0:00]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!