Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jediný okamžik... II.

27.12.2010 (08:15) • SaDiablo • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1244×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Edward

II. Snažím se zachránit svou dceru!

Pomalu jsem se připravoval. Sice minula dlouhá léta, ale v hloubi duše jsem věděl, že žádný můj krok nebyl zcela zbytečný.
A já se připravoval. Šlo to ztěžka, ale šlo. Před několika týdny jsem začal přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kolik věcí by se mohlo stát, kolik věcí se stane, až se s Victorií setkám tváří v tvář. Uvažoval jsem nad tím už předtím, samozřejmě, ale nikdy to nebylo o moc reálnější než myšlenka na živého upíra. A poslední dobou to bylo tak diskutované téma, že nepomyslet na to, že mám Victorii už skoro na dosah ruky, bylo zhola nemožné.

Z celé té situace mi bylo den ode dne hůř, možná proto, protože jsem věděl, že ten správný čas má brzy nadejít. V neposlední řadě jsem měl hlad. Hladověl jsem, ale na honění se po lese prostě nebyl čas. A doplnění své hladiny náhradní krví jsem odmítal. Nemohli jsme si dovolit čerpat z domácích zásob, zvlášť když se zdálo, že je v blízké budoucnosti budu – budeme, brzy potřebovat.

Carlisle mi sice několikrát objasňoval naši situaci a to, že doplnit krev není žádný problém, ale nechtěl jsem na jeho zkušenosti sázet. Raději jsem se řídil sám sebou, což mi v danou chvíli přišlo nejrozumnější.

Domlouvali mi i ostatní z rodiny, několikrát za mnou byla dokonce i Rosalie.
„Nepotřebuješ něco?“ optala se jemně, stojící na prahu mého pokoje.
Zrovna jsem studoval nějakou knihu, ve které bylo dopodrobna vylíčeno podnebí a počasí na různých místech. Mimo jiné. Kniha byla dost obsáhlá, zahrnovala mnohem více věcí, mě ale momentálně zajímaly především oblasti bez špetky svitu.
„Ne,“ zabručel jsem zavrtaný do literatury, která byla v mnoha ohledech velmi nezáživná.

Ani jsem neslyšel, kdy Rosalie opustila můj pokoj a už vůbec jsem nezaznamenal, že tentokrát pozici ustaraného sourozence vystřídal Emmett.
„Nepotřebuješ s něčím pomoct, brachu?“ Jeho hlas zněl vážně, bez špetky jeho obvyklého humoru, kterým se mě pokaždé pokoušel rozptýlit, ale já na to už prostě neměl náladu a cítil jsem své nervy pulzující v každé mrtvé buňce svého těla.
Byl jsem nabroušený čím dál víc a nejvíc mě štvalo, že mě ani chvíli nemohli nechat na pokoji.

„Kdybych ji potřeboval, umím si o ni říct sám!“ zařval jsem, ale do očí jsem se mu podívat neodvážil.
„Jak chceš,“ řekl tvrdým hlasem a se vší silou prásknul dveřmi.

„Emmette,“ zaslechl jsem Esmein kárající hlas, „nemůžeš se k němu takhle chovat.“
„Proč ne? Už týdny je tam zavřenej! A jsem si jist, že zrovna to mu moc nepřidá! A vidělas ty oči? Černý jako dva uhle! Do prdele, divím se, že ještě nezačaly hořet!“
„Emmette!“ okřikla ho Rosalie a s křupavým zvukem, který dolehnul až ke mně, jsem usoudil, že mu musela uštědřit hodně tvrdý políček.
„Tohle mu moc nepřidá,“ zavrčela a zbytek dne jsem už žádný podobný rozhovor neštěstí neslyšel.

---

Ze všeho nejvíc mne trápilo, že ani Alice nic nevidí. Victoria si zřejmě musela dávat velký pozor na co myslí. Ale celých deset let?
Zježily se mi vlasy na zátylku. Co když… Renesmé… Žije ještě? A jestli ano, co z ní vyrostlo? Jak asi vypadá? Podobá se jí?
Oh, jak moc jsem si přál vidět ji. Jak moc jsem toužil polaskat její tvář. Uchopit ji do dlaní a už nikdy nepustit. Jak velká má touha byla…

Sám jsem ale věděl, že nechat tyto myšlenky, aby se mi vedraly násilím do mysli, bylo nebezpečné. Příliš riskantní pro mne bylo jen připustit si, že by mé děťátko mohlo žít.
Šance na to byla malá. A velice, velice mizivá.

---

„Koukni se.“ Alice ukázala na jedno místo v severním cípu Kanady a zabodla do něj hubený ukazovák. „To je jedna z možností, kde by mohla Victoria být.“
„Alice, ona může být kdekoliv,“ zdůraznil jsem a dál se její mapou zaškrtanou drobnými červenými tečkami nezabýval. Mou pozornost však upoutala jedna stránka v té nudné knize, jíž jsem stále listoval, která byla až příliš důležitá na to, než abych ji s nezájmem odložil.

Když pomineme život upírů v takzvaných „shlucích bledých“, dá se také zaměřit na komplikovaný život jedince.
Zatímco „shluky bledých“, které jsou zmíněny o řád výše, jsou poutány závisle na sobě, dalo by se říct, že se bez sebe jen těžko obejdou a takzvaně přežívají, jedinci putují na dlouhých cestách v možných rizicích nákazy či střetnutí s mnohem nebezpečnějšími tvory.
Tito tvorové jsou velmi nebezpeční, mnohdy nebezpečnější než-li sami upíři.
Jak jeden můj dávný přítel kdysi zmiňoval, není nic nebezpečnějšího, než-li osamocené toulky po lese či kdekoliv jinde.
Těmto tvorům se odborně říká Tesáci ostrobřitní a jejich pokousání způsobuje trvalé ztráty na těle upírů. Na životech ohroženi nejsou, to ani v nejmenším, ale újmy po kousnutí jsou nevratnou ztrátou oněch „bledých“.

Existuje jeden druh zvířat, který je Tesákům ostrobřitným velmi podobný. Ale na rozdíl od nich je zcela neškodný. Nepočítaje, že může zabít, když nemá upír správnou disciplínu, ale s tím se počítá automaticky.
Upíři jsou mezi lidmi považování sice za báchorku, ale zároveň i za velmi nebezpečná stvoření, jejichž útoky jsou smrtelné. Podle všeobecného názoru těchto křehkých stvoření, bez kterých by upíři neměli šanci přežít, je upír to nejnebezpečnější stvoření. To se ale strana lidu velmi mýlí. Už od pradávných dob, které lidstvo pamatuje.

Chci tím říct, že upíři zdaleka nemají tak navrch, jak se na první pohled může zdát.
Vedle Tesáků ostrobřitných tu tedy máme i jiný, příbuzný, ale méně nebezpečný druh, který je rozšířený v několika málo krajinách na světě – vlkodlaky.
Ovšem Tesáci, jejichž odborný název pro požadovanou délku článku jsem pro jistotu zkrátil, jsou na tom s výskytem o značnou míru jinak.
Nejsou tak značně rozšířeni, převážně se vyskytují v oblastech s teplým podnebím, ale nalézt je je možno i v místech chladnějších. Stává se to velmi zřídka, ale možné to je. Například ve východních zemích Evropy, nebo na západě Kanady.
Ovšem existuje jedno místo v této oblasti, které je před Tesáky v bezpečí. Kamloops.

Nikdo neví proč, dokonce ani já ne, a to už jsem to zkoumal kolikrát. Žádná zmínka o možném důvodu, nikde nic.
Vím, že tento úryvek má posloužit k lepšímu pochopení, pokud pátráte právě o informacích ohledně Tesáků. Ale omlouvám se, toto tu nenajdete. Toto je opravdu, ale opravdu jediná věc, která dokonce i přede mnou zůstala utajena. Omlouvám se.

Se vší úctou v lepší zítřky, Jack Scotty Max IV.

---

„Kamloops,“ zašeptal jsem a chladným prstem přejížděl po textu psaném Jackem Scottym Maxem IV.
„Taky jsi tak nadšený jako já?“ ozvalo se vedle mě a já na židli, na které jsem seděl, vylekaně nadskočil.
„C-co?“ koktal jsem, protože jsem na Alici úplně zapomněl. Až teď jsem si vzpomněl na ten šum, který doprovázel celý text, který jsem si v duchu četl. Ten šum byla Alice.
„Kamloops!“ spráskla ruce a na rtech jí pohrával šibalský úsměv.
„Kamloops?“ Stále jsem nerozuměl.
„Ano, Edwarde, Kamloops,“ pokývala hlavou a se zdviženým obočím dokráčela až ke stolku přede mnou. Už ti to tu leze na mozek, zakroutila hlavou a já svraštil obočí.

„Promiň, Alice,“ zvýšil jsem hlas. „Ale snažím se tu zachránit svou dceru! Pokud je tedy ještě na živu, což s největší pravděpodobností není! A i kdyby byla, dlouho nebude, protože ti Ostrobřiti, nebo jak se jmenují, jsou očividně tak silná zvířata, že pokud by dostali do spárů Victorii a mou dceru, absolutně nemají šanci!“

„Ostrobřiti?“ Teď se mračila pro změnu ona.
Hodil jsem po ní tu otevřenou knihu, kterou zachytila ještě předtím, než stačila s pořádným žuchnutím dopadnout na podlahu.

Četla text tak dlouho, až jsem se strachoval, jestli náhodou nezamrzla na místě.

„Tesáci,“ vydechla po chvíli a posadila se na sedačku umístěnou naproti místu, kde jsem seděl.

„Tesáci?“ ozvalo se ode dveří. Otočil jsem se a spatřil Carlislea. Vypadal vážně, nijak jinak jsem ho poslední dobou nevídal, ale v očích se mu kromě vážnosti zračila i starost a obezřetnost.

V hlavě mi zněly pouze jeho myšlenky. A pořád dokola opakující se jméno.
Jack Scotty Max IV.

I. - Nástroj ∞ III.

Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jediný okamžik... II.: