Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jediný okamžik... I.

Jen jediný okamžik... I.„To stačí,“ zavrčela jsem na ni a setřepala její dlaň ze svého rukávu.
„Ale, mami…“ Omluvně se na mě usmála a já pocítila ten známý záchvěv chladu, který doprovázel mé pocity, když mě oslovila tímto způsobem.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

 

Victoria


I. Nástroj

O deset let později...

„Zatraceně, zatraceně, zatraceně.“ Nadávala tak celou cestu a mě z toho už rezonovala celá hlava.
Copak neumí být chvíli zticha? Dnes jsem opravdu neměla čas, a překvapivě ani náladu, na řešení problému, o kterém mluvila čím dál častěji. Byl to problém, i když ona mu říkala jménem.

Někdy bylo vcelku pozoruhodné sledovat, jak se tak strašně snaží vypadat dobře, když jde do školy, ale pokaždé, když zakopla o práh dveří, zanadávala a hned se vracela k zrcadlu podívat se, jestli se na ní náhodou něco nezměnilo.
Zlatavé vlasy jí jemně spadaly na ramena. Lokýnky lemující její oválnou tvář si vždy zasunula za ucho, spokojeně se usmála a vykročila ze dveří ven, přičemž vždy zvednula nohu asi půl metru vysoko, než překročila práh.
S pozvednutým obočím jsem se na ni pokaždé dívala, jestli opravdu celé to divadýlko myslí vážně. S pokrčením ramen se na mě usmála a s rukou v kapse vyšla ze dveří.

„Janevieve, ovládej se!“ napomenula jsem ji příkře a vlastní ostrý tón v mém hlase mi v mysli zněl ještě hodně dlouho.
„Víš, jak to bude trapné?“ zanaříkala a s utrápeným obličejem ke mně vzhlédla.
„Hmm…“ Uvažovala jsem nad tím, co bude trapné.

Pouze se mě letmo dotkla, i přes to, že jsem tu informaci vědět nepotřebovala. Myslí mi projel obraz toho strašně nesympatického kluka, co pořád tak divně valí oči a vůbec se k Janevieve nehodí.
Jakoby mu stále tikalo v oku a… Nebo to prostě byla jen nervozita, což je celkem pochopitelné, když se mu líbí někdo jako Janevieve.

„To stačí,“ zavrčela jsem na ni a setřepala její dlaň ze svého rukávu.
„Ale mami…“ Omluvně se na mě usmála a já pocítila ten známý záchvěv chladu, který doprovázel mé pocity, když mě oslovila takto.

Její hnědé oči byly rozlítostněné nad mou prudkou reakcí. Chtěla něco namítnout, ale já ji včasným pozvednutím ruky zarazila.

„Janevieve,“ řekla jsem a mezi tím, co jsem se chystala vyslovit, jsem zvolila menší pauzu, protože dovolit tu věc mě stálo nemalé úsilí. „Pokud se ti ten… kluk líbí, proč s ním prostě nejdeš na rande?“ mrkla jsem na ni a ona se začervenala.

Vždy, když jí zrudla líčka, jsem se musela sama pro sebe pousmát. Nebyl to stud jako takový, to jsem dokázala rozpoznat. Toto bylo něco jiného…
Dokud neznala toho kluka, který jí očividně tak očaroval, byla normální malou dívkou, která chodila do školy, nosila dobré známky, odpoledne strávila buď četbou ve svém pokoji, nebo se mnou na lovu.

Ale když se objevil on, najednou byla tak přelétavá a nesoustředěná, nedávala pozor, nevnímala, co jí říkám.
Rozčilovala jsem se, plivala jedovatá slova, ale nic z toho nepomohlo. Byla paličatá, tak moc!

Vůbec se nepodobala tomu, jak jsem ji vychovala. Jak jsem ji chtěla vychovat.

Povzdechla jsem si.

„Proč?“ zašeptala a odmlčela se. Vyčkávala jsem, co z ní vypadne, jaká banalita to asi může být. Proč.
„Protože… On tak… voní.“ Téměř jsem ji neslyšela, ale až když jsem pochopila význam jejích slov, začala jsem se smát.
Ústa mě bolela, od té laviny smíchu, kterou jsem náhle musela vypustit ven.

Když mi má ústa dovolila přestat, zadívala jsem se vedle sebe, kde stála Janevieve. Mračila se a její výraz nepochopení byl tak roztomilý, že jsem se musela znovu uculit. Jako malá holka.

„Co je?“ štěkla a situace jí zřejmě nepřišla vůbec tak vtipná, jako mně.
„Nic,“ ohradila jsem se a koutky úst mi stále pohrávaly v nepatrném úsměvu. „Jen mi přijde zvláštní, že tě to překvapuje.“
„Ale ty to nechápeš, mami. Je to něco nesnesitelného. Jako bych měla ohnivou kouli až v krku a nemohla ji dostat ven.“ Sáhnula si na krk a promnula si hrdlo.
„Chceš ještě lovit?“
„Ne,“ zachrčela a rozhodně zavrtěla hlavou. „Dneska nám ti tři stačili.“

„A co kdybych ti koupila čokoládový pohár?“ napadlo mě najednou. Ten má nejradši.
„Není to o hladu, mami.“
„Tak o čem teda?“ podivila jsem se a nechápavě se na ni zahleděla.

Dotkla se mě. Pocítila jsem napětí, které prostupovalo mým žaludkem. Ale nijak velké, téměř neodlišitelné od zachvění, které jsem cítila vždy s hladem a blízkostí nové oběti.

„O čem?“ zopakovala jsem nechápavě. Co tím dotekem sledovala?
„O čem?“ zamračila se. „O čem? Vážně? Ty jsi to necítila?“ Našpulila rty a ruce dala v bok.
„Hm, ne,“ zakroutila jsem hlavou a zamračení jí oplatila. „Měla bych snad něco cítit?“
„Jistěže ano!“ rozhodila ruce, které jí s plesknutím dopadly k bokům.

„Víš, zlatíčko,“ usmála jsem se na ni, „možná by bylo nejlepší ho prostě sníst.“
„No ty jsi se zbláznila!“ rozkřikla se na mě.

Zavrčela a kráčela pryč. Během vteřiny jsem tam stála úplně sama. Vítr mi ovíval chladnou pleť a jeho přítomnost mi najednou byla příjemná.

„Nezapomeň, s kým mluvíš, mladá dámo!“ štěkla jsem směrem, kterým jsem ji před chvílí viděla odcházet. A tento krok mi stejně nebyl k ničemu platný.

Byla tak paličatá a chvílemi i nerozhodná! Nenáviděla jsem ji. Ale s odstupem času jsem si musela přiznat, že k nenávisti se přidala i láska. I když to většinou bývá úplně naopak.

Měla tolik rys ze svého zatraceného otce a ještě víc z té zkažené mrchy!
Naštěstí jsem to utnula ještě dřív, než se mohla stát jednou z nás. Nejvíc mě těšilo, že ten chudáček Edward viděl, jak jsem jí vyrvala srdce z hrudi. A následně na to si vzala jeho dítě.

Samozřejmě mě to děsilo. Jak mohl Edward počít dítě s Isabellou? S tím člověkem? Kdo to, sakra, dovolil, aby upír mohl zplodit dítě s člověkem! A co jako je? Nějaká polomrtvá bytost?
Pořád jsem měla stejné otázky a stále žádnou odpověď. A to mě sžíralo ze všeho nejvíc.

Mrzák Edward. Zaznamenal maximálně to, jak srdce jeho Isabelly ještě tluče u jeho bot!

Tu chvíli jsem si chtěla tak vychutnat. Ale když jsem viděla její oči… Oči Janevieve… Nemohla jsem ji tam nechat.
A proto jsem si ji vzala s sebou. Což jsem si následně na to nemohla vynachválit. Byla jsem hrdá na mou inteligenci, očividně do té doby částečně skrytou.
Samozřejmě – než mi došlo, jak by se mi mohla hodit, tolik jsem si nadávala, že jsem mu ji vzala.

Nevěděla jsem, co to je. Slintala, když jsem jí donesla čokoládu, stejné to ale bylo s krví.
Na to odpoledne si pamatuji, jakoby to bylo teď. Seděla jsem na posteli a držela ji v náručí. Zamyšleně jsem poslouchala pravidelný tlukot jejího srdce, když tu mě něco zaštípalo do ruky.
Podívala jsem se na ni a viděla její ostré zuby zakouslé do mé pravé ruky.
Zaječela jsem. Najednou jsem cítila ostrou, palčivou bolest v pravém zápěstí, které mi škubalo pod každým záchvěvem mojí ledové pokožky.

„Hej, ty!“ vřískala jsem a oběma rukama ji držela pod pažemi, daleko od svého těla.
Vyděšeně se na mě dívala, ale po chvíli natočila hlavu na stranu a začala vydávat podivné zvuky, které jsem později označila za pípavý, batolecí smích.

Zamračila jsem se. Copak jsem se úplně pomátla? Co jsem si to přivázala ke krku?

Z mého prvotního vyděšení mě vytrhnul ještě větší šok – její růst.
Ve třech letech vypadala na deset a den ode dne to bylo horší. S hrůzou jsem vždy stála u její postele a potají kontrolovala její obličej. Změnil se? Nebo tentokrát ne? Ano?
Pořád a pořád dokola.
Nevěděla jsem, co čekat, naštěstí se to ale za nějaký čas zmírnilo a zdá se, že Janevieve roste jako normální člověk.

Člověk. Ta pachuť mi stále utkvívala na jazyku, pokaždé když jsem na to slovo pomyslela. Už jsem ho nemusela ani vyslovovat – tak mi bylo odporné.

Tlukot jejího srdce jsem se v průběhu času naučila vnímat jako rytmus každodenního života, který jsem s ní sdílela.

Byla mým náramně dokonalým nástrojem na vydírání Edwarda. Cokoliv mi bude chtít udělat, udělám já jí. Prostě perfektní, brilantní plán, který jsem začala spřádat už od chvíle, kdy jsem si ji vzala pod svá „křídla“.
A tak, až se milostpán uráčí přijít pro tu malou, zmrzačenou polobestii, nezaváhám ani na chvíli a dokončím to, co jsem měla udělat už dávno. Zničím život všech Cullenů.

 


 

Chtěla bych poděkovat všem, kteří četli prolog a tak nějak nezapomněli, že tato povídka existuje a doufám, že zanecháte alespoň krátký komentář, abych věděla, zda to někdo čte, jestli se povídka líbí, nebo jestli je zbytečné pokračovat.

Prolog II. - Snažím se zachránit svou dceru!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jen jediný okamžik... I.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!