Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden život nestačí - 11. kapitola Bratr?

20.08.2009 (17:30) • Izzy0fan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2221×

11. BRATR?

Vypráví Isabella

Už jsme chtěli vyjet, ale najednou k nám přistoupil Will. Edward ho sjel vražedným pohledem, ale nic neřekl a nastartoval. Ani mě to nepřekvapilo, takhle se na sebe dívají už od začátku... Emmettův Jeep jel jako první a okamžitě se ztratil z dohledu. Pochvíli jsme ho dohnali, a dokonce i předjeli. Na to Emmett zuřivě zatroubil a Edward se začal smát. Pak nás Emmett zase předjel... Takto to pokračovalo, až dokud jsem nepřijeli na lesní cestičku. Mělo mě napadnout rovnou že budou závodit a vzít si kinedril...

Všichni jsme naráz vystoupili. Před námi stála menší vilka, celá ze dřeva a měla spoustu oken. Kluci chtěli vyrazit ihned na „procházku“, ale Esme nejdřív chtěla vybalit a trochu si po cestě odpočinou (ne, že by jsme to potřebovali). Dohodli se tedy, že se rozdělíme do dvou skupin. Emmett, Jasper, Carlisle a Edward šli lovit divokou zvěř, zatímco Esme, Alice, Rose, já a překvapivě i Will jsme se šli seznámit s chatou a vybalit.

Každý mohl mít svůj vlastní pokoj, ale pak jsme se shodli, že páry zůstanou spolu, takže já, Will a Edward jsme měli samostatné pokoje.

Můj pokojík měl broskvově vymalované zdi a ebenové dřevo. Celý pokoj vypadal honosně a celému interiéru kralovaly obrovské dubové dveře, kterými jsem vcházela dovnitř. Někdo zaklepal.

„Dále,“ kuňkla jsem téměř neslyšně, ale kdo by to neslyšel, když jste v domě plném upírů s extra dobrým sluchem...

Moje intuice mi napověděla, kdo to je. A možná proto jsem doufala, že to bude někdo jiný, ale marně.

„Ahoj, doufám, že neruším. Jen jsem si říkal, jestli se nechceš projít a trochu si popovídat. Poznat se.

„Dobře, Wille,“ usmála jsem se, ale moje nynější nálada byla upřímnému úsměvu na míle vzdálená.

Dům byl uprostřed lesa, takže se tam pohybovalo poměrně dost zvěře. Vyšli jsme před dům a já najednou ucítila tu nejkrásnější vůni za celý můj život. Moje oči se automaticky zavřely a já utíkala za tou vůni... Ani mi v tu chvíli nedošlo, že tam stále Will stojí a sívá se na mě, jak utíkám vstříc té neznámé esenci. Ani jsem neběžela dlouho a vůně byla stále intenzivnější...

Najednou jsem vrazila do něčeho chladného a tvrdého. Trošku jsem se od toho odrazila a upadla bych, kdyby mě něčí ruce nezachytily a nepomohly mi se postavit. Bleskově jsem otevřela oči a podívala se na mého zachránce a strůjce celé této příhodičky. Skutečnost by mi vyrazila dech, kdyby to šlo – byl to Edward! Byla to jeho omamné vůně. Nechápu to. S celou rodinou trávím spoustu času a nevšimnu si takové vůně? Asi jsem byla celou tu dobu nějaká divná... Proč musí mít tak pěknou vůni, zrovna když ho tak nesnáším...!

„Promiň. Nechtěla jsem do tebe vrazit...“ Tahle omluva byla dosti podivná, když připustím mé výtečné smysly...

„To nic, nic se nestalo,“ bezstarostně odpověděl.

„Už mě pustíš?“ Asi si neuvědomil, že mě stále svírá v náručí.

„Jo, já jen jestli udržíš balanc...“ pobaveně se usmál, ale stále mě držel za ramena.

„Já to sama zvládnu!“ Jeho pobavení zjevně ještě vzrostlo, ale konečně mě pustil.

„Tak se měj,“ a odběhl pryč.

Já si mezitím vzpomněla na Willa, který na mě určitě čeká a dělá si starosti... Nepřekvapil mě. Stál tam s vykulenýma očima a čekal na mě. Pak jsme šli hlouběji do lesa a povídal mi o jeho minulosti, a jak se dostal do Denali. Já jsem mu ale stále odmítala povědět svůj příběh. Základní informace už věděl od Carlisla, ale podrobnosti nikoli.

„Kdy mi konečně o sobě řekneš něco, co nikdo jiný neví?“ náhle se zeptal, když jsme se vraceli zpět k vile.

„Já nemám nic co bych řekla,“ omluvně jsem se usmála. Přikývl a dál už to nekomentoval.

Už jsme se vraceli a venku už čekala celá naše „dámská“ skupinka. Alice netrpělivě přešlapovala z nohy na nohu a Rosalie si znuděně prohlížela své nehty na rukou a Esme trpělivě čekala.

„No, kde jste tak dlouho?! Čekáme tu snad věčnost!“ křikla rozhořčená Rose.

„Tak jste měly jít bez nás!“ zasyčel na ni Will.

„Děti nehádejte se tu. Hlavní je, že jsme se všichni v pořádku zase sešli. Doufám, že už můžeme vyrazit,“ usmála se a objala mě kolem ramen. Ani jsme nemuseli jít daleko a narazili jsme na stádo jelenů. Já ovšem v dáli cítila vůni nějaké šelmy. Rozběhla jsem se za tou vůní, a tam byl osamocený rys. Rychle jsem po něm skočila a moc si na něm pochutnala. Jenže můj krk ještě pořád strádal po té dobré tekutině, chce to sehnat ještě něco... V dáli byl medvěd, jo ten mi poslouží jako dezert.

Hm, na takovouhle stravu bych si možná dokázala zvyknout...

Byla už noc, ale já se chtěla ještě projít a pokochat místní krajinou. Přišla jsem k nějakému jezírku. Měsíc se odrážel od tamější hladiny, byl úplněk. Proč si trochu nezaplavat... Skočila jsem do vody jen ve spodním prádle a zbytek oblečení se válel na blízkém kameni. Po chvíli cachtání jsem uslyšela hlasy, chtěla jsem z vody vylézt, ale dvě postavy už byly u břehu. Podle hlasu to byl Carlisle a Esme. To mě trochu udivilo. Ani si mě nevšimli, ale mě víc zajímal ten jejích velice důvěrný rozhovor. Poslouchat se sice nemá, ale já byla už od přírody nepřirozeně zvědavá, tak moje svědomí pracovalo na nic...

„Co se děje drahý?“

„Esme, musím ti něco povědět, ale nesmíš na to myslet v Edwardově přítomnosti,“ řekl jí starostlivě.

„Pokusím se o to.“

„Dobře. Víš, jak v tom roce 1918, v době kdy jsem našel Edwarda... On měl ještě bratra. Oba dva byli na tom velice špatně. Jeho bratr na tom byl snad ještě hůř, tak jsem ho přeměnil jako prvního. Věděl jsem, že bych nebyl schopen se o oba postarat. Jako novorozené bych je nikdy nemohl zvládnout... Kontaktoval jsem Eleazara, aby ho odvezl a postaral se o něj.“ Celou dobu Carlislova vyprávění jsem nedýchala. Přesně jsem věděla, o kom to mluví, na povrch mi vyplavala vzpomínka z dnešního rána. Will mi vyprávěl svůj příběh: Když mě ten chlápek přeměnil, nechal mě u Eleazara. Bylo to v září 1918. Eleazar říkal, že jsem nebyl jediný kdo byl přeměněný, a že já prostě musel zmizet...

Bylo to jako blesk z čistého nebe; Will byl Edwardův bratr! Ale jak to, že si ani jeden nevzpomíná?

Moje myšlenky byly přesunuty na druhou kolej, protože Carlisle pokračoval: „William je Edwardův o tři roky starší bratr. Víš, chtěl jsem je nechat spolu, ale-“ Carlisle vypadal vážně strhaně. Esme ho objala kolem ramen a on pokračoval: „Když se u nás objevil, chtěl jsem to oběma říct, ale pak se u nich projevila ta jejich vražedná nenávist. Je to moje chyba.“

„Ne, to rozhodně není tvá chyba, udělal jsi vše, co bylo možné. Nesmíš být na sebe tak tvrdý. Mohli být oba dávno mrtví, ale ty-“

„Ale já jim nabídl mnohem horší alternativu než je smrt!“ Esme se zamračila, ale pokračovala ve své utnuté odpovědi.

„To jsem neměla na mysli. Chtěla jsem říct, že tys jim dal nový život a k tomu ještě milující rodinu.“ Páni, tohle mě vážně překvapilo. Ale jedna věc mi stále nebyla jasná a jak se zdálo, Esme to taky vrtalo hlavou.

„Jenže proč se k sobě chovají tak nepřátelsky? To mi stále nejde na mysl.“

Carlisle se na chvíli zamyslel a pak opět spustil: „ Zprvu jsem to přisuzoval něčemu jako starý dluh. Třeba si navzájem kradli autíčka, když byli malí. Jenže když jsem je chvíli pozoroval... Myslím, že je to způsobeno přirozenou rivalitou. Oběma se líbí stejná dívka, ale ona to netuší, stejně jako oni sami. Edward nikdy lásku – myslím lásku jako takovou – nepocítil a o Williamovi také pochybuji. Co když jsou stejně zmatení jako my a nechápou oč jim ve skutečnosti jde...“

Panebože! Oni se nesnáší kvůli nějaké holce? Dobře, chvilku jsem si pomyslela, že bych to mohla být já, ale když si vzpomenu na Edwardův výraz vždy, když jsem se na něj podívala. Ne, nemohla jsem to být já a oni by se měli dozvědět pravdu... ovšem ne ode mě. Musí jim to sdělit Carlisle osobně.

„Pojď Esme, ať se po nás děti neshánějí,“ po chvilce prohlásil Carlisle. Jako kdyby věděl, že už musím z té mrazivé vody vylézt... Chlad jsem snášela sice lépe než lidé, ale ne tak dobře jako upíři...

Oba dva se naráz zvedli a ruku v ruce odešli. Konečně jsem vylezla z té vody. Moje oblečení stále leželo na tom samém kameni jako předtím. Oblékla jsem se a šla zpět do chaty, kde měl každý svou zábavu.

Když se za mnou zabouchly domovní dveře, přiřítila se ke mně Alice a táhla mě do svého pokoje. Tentokrát jsem s ní šla velice ochotně, vzhledem k tomu, jak jsem musela vypadat... mokré vlasy, celá se třesu... Posadila mě na postel a začala se přehrabovat v obrovském kufru, který si přivezla.

„Hm, tak ty už to taky víš,“ prostě konstatovala.

„Vím co?“ nechápala jsem ji.

„No to, o čem se bavili Carlisle s Esme...“

„Aha, tohle. No jo...“ Nevěděla jsem, co na to říct.

„Ale mýlíš se ohledně té dívky,“ řekla a dál se bezstarostně přehrabovala v tom kufru, jehož skoro celý obsah byl poházený na zemi.

„Asi mi neřekneš o kom teď mluvíš, že?“

„Ale no tak Bello, přemýšlej a nakonec na to přijdeš...“ Mrkla na mě s uličnickým výrazem ve tváři.

„A, tady jsou. Na, obleč si je,“ poručila. Podala mi námořnicky modré šaty, které mi byly po kolena. Spolu jsme sešli dolů, kde se všichni přestali bavit a koukali na mě. Poté ke mně přicupitala Esme, vzala kolem ramen a zašeptala: „moc ti to sluší, Bello.“

„Díky, Esme.“ Posadily jsme se na bílou koženou pohovku. Emmett vstal od šachového turnaje, co s Willem hrál a přisedl si k nám. Vzal do ruky ovladač k televizi a začal přeskakovat programy, až našel basebalový zápas, na který se podle jeho slov, dalo alespoň z části dívat... Každou chvíli vykřikl něco ve smyslu jako „Do toho!“ a „přidej!“ Vždycky když vykřikl, tak se celá pohovka zatřásla, takže jsme tam všichni poskakovali jako sbíječka. To nikdo z nás nevydržel a všichni se začali smát.

Takhle to šlo až do večera. Občas ještě Emmett vykřikl, ale už ne s takovou intenzitou (ale přesto by to slyšel i hluchý...).

Už hezkou chvilku mi kručelo v břiše, Esme tomu říká, že mi v žaludku duní bouřka. Bohužel jsem potřebovala i lidskou stravu. Esme odešla do kuchyně, odkud se zanedlouho linula úžasná vůně. Přinesla mi těstoviny s nějakou omáčkou a kousky masa. Bylo to opravdu vítečné. Nechápu jak někdo, kdo nejí, dokáže tak úžasně vařit...

„Tak co, chutná?“ Zeptala se nervózně Esme. A já jí s plnou pusou odpověděla.

„Chutná to vítečně, nechápu jak někdo může tak dobře vařit...“

„Děkuju...“ Trochu se uculila. Všechna nervozita z ní náhle opadla. Vsadila bych se, že kdyby byla člověk, měla by ve tvářích spoustu červeně...

Najednou prásky domovní dveře... No jo Edward je doma... Zase se mračil a odpochodoval do svého pokoje. Jak já ho nesnáším...

„Omluvte mě, ale půjdu už spát.“ Esme mě objala a dala pusu na čelo jako správná mamka. Vypadá to, že mě má radši než moje skutečná matka... Už od mého narození mi částečně vyčítala to, že je teď z ní „krvelačná bestie“.

Šla jsem do koupelny, kde na mě čekalo krásné srdíčkové pyžamo a šla spát...

Shrnutí

Autor: Izzy0fan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden život nestačí - 11. kapitola Bratr?: