Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je to jen hra!

08.08.2010 (15:00) • Adioma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3590×

Hojky! Tomu neuvěříte! Moje prázdniny na psaní skončily. =( A kvůli komu? Hej, tak třeba Terez, Marcela č. 1 a č. 2, Niki a pak třeba Míša. A dneska i Veronika. Prý, když se nudím, mám psát. Je to divné, ale docela mě to i bavilo.

PS.: Já být vámi si pustím tu píseň a pouštěla bych si ji neustále dokola. Dostanete se do nálady, jak pisatelka. Já sama při tom brečela jako želva.

„Bells, půjdeme spolu dneska na nákupy?“ Přiběhla ke mně moje kamarádka Alice. Sestra kluka se kterým mám podivný vztah. Řekněme, že je jen postelový? Ani jeden jsme si neřekli ta slova. Ta, která by nás mohla spojit v jednu osobu. Ta, která lidi mění. A proč, ne? Oba by jsme tím přiznali porážku. Jde o princip, já ta slova neřeknu a on je neřekne, pokud je neřeknu já. Jednoduchá věc, ale ne pro mě. Já mu ta slova nikdy neřeknu, jakou mám jistotu, že to není jen hra?

„Ano, jistě. Půjdu moc ráda,“ odpověděla jsem jí a vytvořila na tváři úsměv. Dle mě, to byl spíše jen škleb. Úsměv mají na tvářích lidé, co jsou št'astní, ale já mezi ně nepatřím.

„Počkám tu na tebe, zatím ahoj.“ S tímto odešla a já zůstala u auta sama. Podívala jsem se k jeho autu. Stál tam a jen se na mě díval, tím svým pohledem. Tím, který mě děsí. Vypadá jako kdyby mě chtěl přečíst. Jde to? Číst myšlenky?

„Bello? Půjdeme?“ Objevila se u mě Angela, moje kamarádka, která mě jako jediná zatím neodsoudila. Ostatní tady na škole, to již udělali. Kdo by se bavil taky s holkou, co čeká jen na jednoho. Blbce? Který se nevyjádří?

„Ano, samozřejmě. Jak se máš?“ zeptala jsem se okamžitě a odvedla tak svou pozornost jinam.

„Ale jo, dneska jde Ben k nám domů na večeři. Jsem docela nervní, jak to dopadne.“ Svěřila se mi a já se na ni povzbudivě usmála.

„Neboj se, dopadne to dobře. Jinak by to snad ani nešlo,“ řekla jsem jí a ona mě objala.

„Děkuji,“ zašeptala mi do ucha a konečně jsme mohli vyrazit do školy. Měli jsme hodinu trigonometrie na které jsem seděla s Edwardem. Jakmile jsem se přiblížila k naší lavici, zvedl na mě svůj pohled. Ty jeho oči. Ty oči, které jsem tak milovala se na mě dívaly s touhou. Tenhle pohled jsem již znala. Chce mě, hned! Nesmím se mu poddat. Sedla jsem si vedle něj a svou pozornost jsem zaměřila na rýhy na stole.

„Ahoj Bello,“ zašeptal a donutil mě tak se na něj podívat.

„Máš snad něco na srdci? 2 slova? 8 písmen?“ zeptala jsem se ho a on se jen otočil. Proč to tak komplikuje? Je jednoduché je říci. Každý z vás to už někdy řekl, ne? V mateřské školce nebo ve škole? Každý je někdy řekl nebo mu již byla sdělena, ta dvě krásná slůvka, plna emocí.

„Ne a co ty? Řekneš je? Ulehčíš to nám oběma,“ řekl mi a pohled mi opětoval. Nejde to. Dívat se na něj a nic neříci. Jeho oči jako by mě hypnotizovaly a nařizovaly mi něco, co nechci. Odvrátila jsem svůj pohled a usmála se.

„Znáš mě, jen tak se nevzdám,“ řekla jsem mu a zmačkala jeden z papárů v bloku.

„Tak to jsme na tom zle. Já se taky nevzdám,“ řekl mi a pohladil mne po ruce. Bylo to, ehm... romantické. Co se to s ním děje? On není na romantiku, ne?

„Odpoledne jdeš nakupovat s mou sestrou, že? Co kdybych se připojil?“ zašeptal mi do ucha a přejel mi nenápadně po klíční kosti. Nenápadně? Možná pro něj, ale ne pro mě!

„Provokuješ mě?“ zašeptala jsem mu nazpět a chytla ho za ruce.

„Možná. Daří se mi to?“ zeptal se mě a podezíravě si mě prohlížel. Věděl, co bych odpověděla a proto jsem raději mlčela.

„Mlčení znamená souhlas,“ ozval se jakmile zazvonilo a najednou byl pryč z místnosti. On ví, kdy odejít. V tu nejméně vhodnou dobu. Na další hodinu jsem nějak extra nespěchala. Byl tam můj bývalý přítel, opustila jsem ho kvůli Edwardovi. Byla jsem hodně naivní, ale když vám někdo slibuje hory doly, kdo by odmítl? Já nikoho takové neznám. Jsem jako ostatní. Holka, co chce lásku a udělá kvůli tomu vše. Dokonce opustí i člověka, kterého miluje, kvůli někomu, kdo jí celou dobu lže. Jakmile jsem dorazila do té třídy, všechny pohledy byly na mě. Neměly mě rádi a já je taky ne. Kdo by měl rád frajery a mrchy? Nikdo! Šla jsem si jako obvykle sednout na své místo, ale tentokrát to nebylo jako vždy.

„Tak, co? Už tě Cullen pomiloval dneska?“ ptal se mě jeden z nich a zastoupil mi cestu.

„Co je ti do toho? Se jdi postarat o tu svojí. Už se na tebe určitě těší. Na kluka, který jí nic nedá!“ Vrátila jsem mu to a v ten okamžik se mu v očích mihla zákeřnost.

„Co si to o sobě vůbec myslíš? Ty jedna krávo? Opustila si Bryana kvůli Cullenovi, který s tebou ani nechodí! Jsi ubohá! Uvědom si, že ničíš lidi!“ Vykřičel mi tato slova do očí a já měla, co dělat abych udržela slzy.

„Miku? To stačí! Nech ji být,“ zakřičel člověk, od kterého bych to čekala nejméně. Byl to Bryan.

„Chlape, co tě žere? Tahle nicka ti ublížila, jsem jí to chtěl vrátit!“ Bránil se okamžitě, ale Bryan jen kroutil hlavou.

„My spolu sice nejsme, ale já ji nepřestal milovat! Uvědom si to, prosím!“ zakřičel na něj a odvedl mě k naší lavici.

„Děkuji,“ řekla jsem mu jakmile si sedl vedle mě.

„Nemáš za co a ta slova? Ta byla pravá. Ačkoliv miluješ jeho, pro mě jsi pořád stejná. Holka, do které jsem se zamiloval a holka, kterou stále miluji. Ale víš, co bolí? Ona mě nechce. Chce jiného, to bolí!“ Svěřil se mi a já jen kývla.

„Bolí mě vidět, jak se trápíš kvůli mně. Promiň mi to,“ omluvila jsem se mu a on nad tím mávl jen rukou.

„Slib mi jednu věc. Pokud ti Cullen ta slova neřekne, vrat' se ke mně. Prosím,“ žádal mě a já se na něj překvapeně podívala.

„Ty mě chceš i po tom všem? Ublížila jsem ti, zničila tě. Chceš mě i přesto zpět? Co prosím tě bereš za prášky?“ zeptala jsem se ho s úsměvem na rtech.

„Nic neberu, jenom miluji. Jsem opilý láskou k tobě,“ řekl mi a chtěl mě políbit. Poznala jsem to v jeho očích. Chtěl mě, hned a tady.

„Bryane? Nedělej to! Už ti nepatřím, jsem sama a jediný koho chci je Cullen,“ řekla jsem mu a on se na mě ublíženě podíval.

„Pamatuj na to, co jsem řekl. Pokud tě nebude chtít, jsem tu já!“ řekl mi a objal mě.

„Děkuji,“ zašeptala jsem jen a v ten okamžik zazvonilo na hodinu. Moje vysvobození. Následující hodiny byly v klidnějším duchu než tyto dvě a než jsem se nadála, tak jsem stála před školou a čekala na Alice. Jakmile jsem ji spatřila, moje dobrá nálada byla pryč. Vedle ní se nesl Edward a v očích měl usazené jiskřičky radosti. Po chvilce došli ke mně a já sklopila pohled.

„Bude to takto. Já a Bella pojedeme v jejím autě a ty Edwarde, za námi, ano?“ zeptala se a když jsme ani jeden nevznesli námitky, brala to jako schválené. Alice se mi nakvartýrovala na místo řidiče, takže jsem brala spolujezdce.

„Jaký byl den?“ ptala se mě hned jakmile jsme vyjely z parkoviště.

„Ale jo, docela nuda. To znáš, ne?“ zeptala jsem se jí a na ní bylo vidět, že přemýšlí. Po chvilce ale přikývla.

„Co budeme nakupovat?“ zeptala jsem se po chvilce a ona se na mě s úsměvem podívala a začala všechno vyjmenovávat. Bylo toho tolik, že jsem tušila, že to dneska nedáme. Ale nikdy neříkejme nikdy. Za pár minut již parkovala v jednom obchodním domu a oba nás táhla do obchodů. Mě zavřela do kabinky, kam mi nosila všechny ty tuny oblečení. Edward jí pomáhal, dokonce mě hodnotil. V jedno kousku mu ale oči dost ztmavly.

„Pokušení je silná věc,“ zaslechla jsem šeptat Alice, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Po pár dalších obchodech jsem již potřebovala pauzu a Edward se mi nabídl jako doprovod. Chtěla jsem ho odmítnout, ale Alice mi to nařídila. Šli jsme do jedné kavárny, kde jsem si objednala kafe a Edward jen vodu. Že by přišel čas na rozhovor? O budoucnosti?

„Důvod, proč si tato slova neřekneme, není ten, že by nebyla opravdová, ale ten, že když je řekneme stane se konec tomu všemu,“ začal hned a já se na něj vykuleně podívala.

„Nemusel by to být konec, stačí je jen říct a zbytek se dá zařídit. Nebyl by to konec!“ zakřičela jsem na něj potichu.

„Bello, lžeš sama sobě!“ Upozornil mě a já se uklidnila.

„Jedno mi řekni! Je to láska nebo jen hra?“ vyřkla jsem ta slova, která mě pálila na jazyku.

„Je to jen hra! Nerad prohrávám, ale na tebe čeká jiný. Bello, jdi za ním! Bud' št'astná s ním!“ řekl mi rozkazovačně a já se na něj podívala se slzami v očích. Kvůli tomuhle debilovi jsem opustila Bryana? Kvůli někomu, kdo se mnou celou tu dobu hraje hru? Jsem naivní, ale strašně. Doufat v něco, co se nikdy nestnane. Bryan to věděl, co přijde, to proto to řekl. On jediný mě, kdy miloval a já ho odkopla jako prašivého psa! Nejsem člověk, ale monstrum! Jedině ona mohou zničit člověka, kterého milují kvůli někomu, kdo se jim líbí. Jaké je to procitnutí! Je to jak ze zlého snu. A ten, kdo to způsobil sedí přede mnou a pozorně mě sleduje. Co si myslí, že uslyší? Chce, abych mu tu udělala scénu? Sorry, ale taková nejsem. Musím se tomu postavit čelem a čelit tomu!

„Děkuju!“ řekla jsem mu slova, která rozhodně nečekal a naštvaně jsem se sebrala k odchodu. Ve dveřích jsem se málem srazila s Alice.

Alice

„Edwarde? Proč jsi to udělal?“ ptala jsem se ho zmateně a sedla si naproti němu.

„Protože ji miluji, ale nedokážu ji učinit št'astnou.“ Zazněla jen odpověd'.

Shrnutí =)

Autor: Adioma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je to jen hra!: