Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 27. kapitola

03.02.2010 (09:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3301×

„Většina upírů nemá tušení o naší existenci, budou si myslet, že jsi obyčejný člověk. Nebudou od tebe čekat, že jsi silnější než oni,“ touto větou zahájila první lekci mého „výcviku“ a já se na to strášně těšila.

„Hmmm,“ vydala jsem prapodivný zvuk na místo odpovědi a soustředila se na její pohyby, čekala na její útok. Celé mi ovšem ztěžoval fakt, že mi nedovolila číst její myšlenky.

„Na to, že slyšíš myšlenky protivníka si nesmíš zvykat, existují upíři s darem, který blokuje schopnosti, takzvaný štít. Je velmi vzácný a ty ještě nejsi schopna se přes něj dostat, nezvykej si na to,“ řekla a zadruhé mi vadí, že mi leze do hlavy, ale ona si své myšlenky chrání. Kdyby mi dovolila prohlédnout si její mysl, vidět ty boje, určitě by se mi to učilo lépe.

„Bello, věř, že já už toho tolik zažila, tolik viděla. Tolik hnusných věcí. To nechceš vidět,“ řekla a pomalu se přibližovala, věděla jsem, že se chytá k útoku, ale neznala jsem její myšlení, pohyby ani strategii.

„Zvykneš si,“ zasmála se a vyskočila do vzduchu. Nechápala jsem jak dokáže vyskočit tak vysoko.

„Nekomentuj si mé dovednosti. Soustřeď se na obranu a útok, jinak dopadneš takhle,“ opět se zasmála a já dostala ránu do břicha. Bolelo to, myslím, že mám něco se žaludkem.

„Chybí ti obrana, zapoj ruce,“ poučila mě, když odstoupila o pár kroků zpět.

„No jasně, obrana,“ řekla jsem ironicky a napřáhla před sebe ruce.

„Přikrč se, dodá ti to lepší stabilitu,“ upozornila a já ji hned poslechla, zjistila jsem, že nemá cenu odporovat.

„Chytrá holka,“ zazubila se na mě a já ni, no dalo by se to nazvat podivným šklebem.

„Neškleb se, budeš mít vrásky,“ zase se zasmála a mě už to začínalo lézt na nervy. Ona nejen, že si se mnou hraje jako s panenkou, ale ona i komanduje. Při nejbližší příležitosti přísahám, že jí vyškrábu oči. Místo odpovědi se jen usmála a vrhla se na mě. Udělala otočku, získala švih do nohy, věděla jsem co chce udělat. Kop vedl těsně nad zemí, chtěla mi podrazit nohy.

Chtěla jsem ji přeskočit, věděla jsem si, že to je jednoduché a zvládnu to. Rychle jsem se odrazila a k mému překvapení mě její noha zasáhla i přes můj výskok.  

Na to, že mi čte myšlenky, že měla přečtenou celou mou mysl, jsem si vzpomněla až kdy jsem se snažila vyškrábat ze země opět na nohy. Ještě jsem si utřela tenký pramínek krve, který mi vytékal z úst, jelikož jsem se mři mé šikovnosti kousla do jazyka. Upíři měli pravdu, chutnala odporně. Byla hořká a slaná zároveň a páchla jako rez a sůl. Fuj, té pachuti se budu zbavovat ještě hodně dlouho. S naštvaným výrazem, možná by se jím dalo vraždit, jsem se opět postavila a pomalu šla za ní s úmyslem způsobit jí stejnou bolest jako ona mi.

„Není to špatné… Na začátečníka. Tvá obrana ti pokulhává pár kilometrů za tebou,“ opět se zasmála. Tenhle zvuk se jednoznačně vyhoupl na první místo mých nejméně oblíbených zvuků. Ten smích jsem nesnášela a to ji znám teprve pár dní.

„Soustřeď se na mé pohyby, snaž se jim přizpůsobit ještě před tím, než je provedu,“ řekla a přiblížila se.

„A jak to mám asi udělat, když si chráníš mysl?? Hmmm?“  zeptala jsem se lehce podrážděným hlasem.

„Už jsem ti říkala, že je to pro tvé dobro, musíš si na to zvykat. Nemůžeš na svou schopnost spoléhat příliš,“ zase poučovala.

„Ale já se stále nedočkala té odpovědi, jak se mám přizpůsobit, když neslyším myšlenky?“ znovu jsem zopakovala otázku.

„Instinkt, máš ho velmi dobrý a silný. Využij toho,“ řekla a já se pokusila soustředit na to, co mi řekla.

Zůstala jsem stát na místě bez sebemenšího pohybu a čekala na její útok.

„Připravená?“ místo odpovědi jsem kývla, „ tak jedem,“ zašeptala a rychlejším tempem se přibližovala. Chystala další útok.

Dobře si pamatuji akční filmy, ve kterých byly při bojových scénách zpomalené záběry. Přesně takto jsem to právě viděla. Ale ona byla rychlá. Přiběhla ke mně a chtěla mi dát ránu levou rukou, ale tentokrát jsem ji odrazila a ránu utržila ona. Vytočila se ke mně z boku a silně do mě udeřila vysoko mířeným kopem a já opět skončila obličejem na země.

„Já myslela, že mě máš cvičit a ne, si ze mě udělat boxovací pytel,“ prskala jsem při zvedání.

„Ale ne tak, přece bys nebyla uražená,“ popichovala a já nechápala, čeho tím chce dosáhnout.

Další rána, tentokrát nohou a byla nízká. Vyskočila jsem do vzduchu a přeskočila ji, rychle se otočila a úderem do zad ji poslala k zemi.

„Zdá se, že nebudeš až takové dřevo, jak jsem si z počátku myslela,“ řekla a začala se zvedat.

„Ten skok a rána, to bylo opravdu pěkné, někdy, až dokončíš výcvik, bych tě s sebou mohla vzít do Voltery,“ řekla, když už stála pevně na nohou.

„Nejsem tvůj mazlíček, půjdu si kam chci a kdy chci. Klidně bych teď mohla odejít,“ řekla jsem již poměrně naštvaně. Ona si ze mě snad chtěla udělat poskoka.

„Nikam tě nepustím dokud nebudeš připravená na okolní svět. Dokud nebudeš schopná přežít a postarat se o sebe“ řekla s podivnou emocí v hlase, znělo to jako smutek a lítost.

„Budeme pokračovat zítra,“ zašeptala a odešla, zřejmě do své ložnice.

Copak nám Mary Ell tají?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 27. kapitola: