Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je t´aime - 24. (Volterra)

15.04.2011 (12:30) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1902×

Edward 

Ostatní souhlasili, no ono jim vlastně ani nic jiného nezbylo. Alice jim to vylíčila jako super dovolenou. A i když všichni věděli, že se jedná o hlavně o to, najít Bellu, nijak to nekomentovali. Všichni ji chtěli najít. Všem chyběla.

Carlisle byl rád, že e podívá znovu na místa, která opustil tak dávno a ačkoli nesouhlasil s životním stylem Ara a ostatních, byl rád, že je znovu uvidí. Snažil se s nimi tenkrát rozejít v dobrém a snad se mu to i podařilo.

A vůbec mi připadalo, že se to všichni snaží brát jako dovolenou. Těšili se na noční Řím, Rosalie se těšila na nákupy do Milána a Jasper s Emmettem, ti byli rádi za každou změnu, i kdybychom měli jet do pekla. Mě to ale jako peklo připadalo a opravdu jsem se na něj těšil. Doufal jsem, že ji tam najdu.

„Netvař se tak pořád. Vždyť to bude fajn.“ Proč jsem musel vyfasovat do auta Alice?

„Alice, ty ses snad opravdu pomátla, ty nevíš, co tam chci dělat? A proč tam vlastně jedu? Není to žádná dovolená.“

„Vím, všichni to vědí, ale taky vím, že ty nic nevíš.“ Jasper se do ničeho raději nemíchal, seděl na zadním sedadle a četl si časopis. Jen občas na mě vrhl omluvný pohled a zašklebil se, to v souladu s mými myšlenkami. On věděl, jak se cítím.

„Zajímavý slovní obrat,“ ušklíbl jsem se, „vysvětlíš mi ho?“

„Ovšem. Jak víš, že Bellu unesli? Jak víš, že ji chtějí využít? A jak víš, že se jí něco stane?“

„O tom nežertuj, Alice. Už se jí stalo.“ Vypěnil jsem. „Navíc, co by to změnilo na tom, že je pryč? Raději si budu myslet, že odešla nedobrovolně, než abych žil s vědomím, že mě nechce, že si se mnou jen hrála.“

„Máš pravdu, snažím se to zbytečně zlehčovat. Taky mám o ní strach. Ale rozhodně nepomůže, když se tady sesypeš jako domeček z karet.“

„Dobře, vymyslíme plán?“

„Nemusíme, ani by nevyšel. Musíme nejprve počkat, co se dozvíme.“

„Příjemné vyhlídky.“

„Mlč už.“

„Fajn.“

„Edwarde! Uklidni se.“

„Promiň, Jaspere.“ Ani jsem si neuvědomil, že drtím volant. Byl jsem úplně mimo. Bez jakéhokoli plánu a vůbec čehokoli, se vrhneme přímo do spárů Volturiů.

Bella

„Výborně, našel sis zámožné  kamarády. Že tě ani nepozvou dál, žádná uvítací salva?“ Zírala jsem na obrovskou zeď, která se táhla kolem města jménem Volterra. Byla to pevnost, z níž není úniku.

„Dej pokoj.“

„Takže? Co teď?“

„Co by? Šplhej.“

„Super, ale jestli na mě na druhém konci vyskočí nějaká z těch příšer, tak tě zabiju.“

„Na to bys, myslím, neměla ani příležitost.“

„Nenech se mýlit.“ Zavolala jsem na něj z půli zdi. „Ještě nevíš, co dokážu.“

„V to také doufáme.“ Odezva přišla od jinud než jsem čekala. Z vrchu zdi mi podával ruku urostlý upír. Ne, poloupír! „Čekáme na ukázku tvého umění už dlouho, Isabello.“

„Bello, prosím.“ Procedila jsem skrz zuby a podávala mu ruku. Snažila jsem se znít silně a nezaujatě, ale prostě jsem se na něj nedokázala přestat dívat. Byla jako já. Ano, věděla jsem, že asi nebudu sama, přinejmenším moje matka byla stejná, ale že potkám poloupíra, který mi galantně podá ruku, zrovna tady, to jsem nečekala. A nečekala jsem ani svou reakci. Klidně jsem mu podala ruku a nechala se vytáhnout nahoru.

„Jak si přeješ, Bello.“ Mrknul na mě a vytáhl k sobě nahoru. Naše těla se těsně dotýkala a já cítila jeho teplo, ne takové, jako z lidí, ale teplo, stejné, jako mé.

„Díky.“ Odtáhla jsem se a raději se dívala jinam.

„Půjdeme, všichni už na nás čekají. Dali jste si na čas.“

„Sorry, ale zdržovala.“ Cris se na něj až nemístně obořil a smetl jeho ruku z mé paže. Ani jsem si nevšimla, že mě ještě nepustil. „Tak jdeme?“ Zamračila jsem se na něj a snažila se nekomentovat jeho jízlivost.

„Následujte mě.“

Šli jsme po vrcholku zdi a po pár metrech seskočili dolů. Ani na chvíli jsme se nezastavili. Město bylo pusté a tiché. Jakoby tu ani nežili lidé. Šla jsem se skloněnou hlavou a dávala pozor, aby se mi neztratili v některé z četných uliček. Doleva, doprava a znovu… Sama bych se tu ztratila. O to tu asi šlo. Aby nechtěný pozorovatel nenašel cestu do jejich sídla hrůzy. Město hrůzy. Jak příhodné, že se usídlili právě tady. Ve městě, které bylo proslavené útoky upírů, tedy do chvíle, než jistý Marcus, kterého dodnes oslavují, nezahubil posledního z nich a od té doby město chrání. Kdyby tak věděli… Marcus dodnes žije a dokonce v jejich městě. A je upír! Také proto, že je Volterra hlavním sídlem královské rodiny upírů, je město absolutně nedotknutelné.

Skoro jsem si nevšimla, že jsme zastavili. Stáli jsme v jakémsi výklenku a čekali.

„Christophere, jdi prosím první. Ty víš kudy.“ Cris ani na chvíli nezaváhal a skočil kamsi dolů, jakoby se propadl do země. Christophere? Co je to za oslovení? „Prosím, jsi na řadě.“ Maličko jsem zaváhala a hledala správnou polohu, kudy se pustit dolů. „Nemusíš se bát.“

„Já se nebojím.“ Pevně jsem přitiskla paže k tělu a skočila. Pád byl delší než jsem čekala a při dopadu jsem maličko zavrávorala. „Nemusíš mě chytat.“ Vyjela jsem na Crise, který už napřahoval paže.

V další vteřině už vedle mě stál náš průvodce. „Rychle, zbytečně se tu nezdržujte.“ Obezřetně se rozhlížel a vedl nás dál. Bylo to tu odporné, tak stísněné, mokré a byl tu cítit nepříjemný zápach. Jak tady můžou žít?

„Taková je jen tahle část, dál už je to lepší.“ Odpovídá snad na mé myšlenky?

A opravdu, jakmile jsme prošli poslední branou, která se téměř rozpadala rzí, ale kupodivu ani nezaskřípala, výhled se změnil. Stále tu byla tma, ale vzduch prořídl a oteplil se. Stáli jsme v jakési vstupní hale. Nestačila jsem se ani rozhlédnout a ucítila jsem další společnost. V tomhle městě jsou cítit všude, je jich plné město.

„Isabello. Jsme rádi, že jsi konečně u nás.“ Lezavý hlas se rozléhal po místnosti a rezonoval, díky vysokým klenutým stropům. Vypadalo to tu jako ve starém hradě, jen moderně zařízeném. Vzhlédla jsem a prohlížela si skupinu, která stála uprostřed haly. Zády k jakémusi pultu. Jakoby snad byli srostlí k sobě. Celkem šest upírů.

„Jen, Bello, prosím.“ Uslyšela jsem z úst našeho průvodce. Podívala jsem se co na to Aro. Ano, jistě, byl to on, i se svými bratry a jejich osobní gardou. Téměř průsvitná pokožka Marcuse, Caia a Ara, zářila do tmy.

„Jistě.“ V očích mu blýsklo, ale nedal ani jediným dalším gestem najevo jakoukoli emoci. „Dnes nebudeme nic řešit, jistě jsi unavená a chtěla by ses najíst a odpočinout si…“

„Chtěla bych vidět matku. Je tady, že ano?“ Přerušila jsem jeho monolog. Nesnažila jsem se ptát na takové otázky, jako: proč tady jsem, co se děje… a tak podobně. Nejsem hloupá. Celý život jsem se téhle chvíle bála, ale také se jí nemohla dočkat.

„Vše má svůj čas, Bello.“ Kývnul na osobu, které jsem si dosud nevšimla. Stál za námi a vyčkával. „Victore, odveď Bellu do jejích komnat.“

„Já to udělám. Postarám se o ni.“ Překvapeně jsem se otočila vedle sebe.

Aro s sebou škubnul. „Roberte?“

„Odvedu Bellu do jejího pokoje a postarám se, aby se najedla.“

„Hmm, dobře, vlastně to není špatný nápad. Máš naši milou návštěvu na starosti.“

„Ne, já Bellu odvedu. Já jsem ji sem přivedl a postarám se o ni i dál.“

„Christophere, nemyslím si, že jsi v pozici, kdy si můžeš klást požadavky.“ Aro se zdál být mírně rozčílený, ale stále si zachovával svou důstojnost. Zírala jsem, když se Cris stáhnul a sklopil hlavu. „Výborně, takže jsme domluveni. Teď jděte, Heidy tu bude každou chvíli.“ Aro se na mě otočil. „Pokud tedy nechceš zůstat, Bello?“ Tázavě se na mě zadíval. Byl to výsměch, co jsem viděla v jeho očích? Robert mi nenápadně stiskl zápěstí.

„Nerozumím.“

„Zůstaň a dozvíš se, co ti nabízím.“ Opět stisk ruky, tentokrát silnější. Nevím, co to mělo znamenat, ale nelíbilo se mi to.

„Jsem unavená, půjdu.“

„V pořádku. Christophere, přidáš se?“

„Rád.“ V Arově nabídce bylo cosi nechutného a Crisova odpověď… s jakým potěšením to řekl…

„Teď jděte.“ Aro nás vykázal z místnosti a dál si nás nevšímal. Otočila jsem se na podpatku a odcházela pryč z místnosti. Nevraceli jsme se do stejného vchodu, kterým jsme přišli, ale mířili jsme ke dveřím, které byly v opačném rohu místnosti. Koutkem oka jsem zahlédla, že právě místem, kudy jsme přišli, začali dovnitř vcházet lidé, obyčejní lidé!

„Pospěš si, nezastavuj se.“ Robert mě šťouchl do zad a pádil se mnou chodbami.

„Opravdu… oni si je sem opravdu přivedli, aby…“ Nemohla jsem popadnout dech.

„Nemysli na to, jen pojď.“

„To myslíš vážně?“

„Nemůžeš jim pomoci, Bello. Nemůžeš se tam vrátit.“ Zastavila jsem se na místě a podívala se mu do očí.

„Ty s tím souhlasíš? Nevadí ti to?“ Díval se na mě s vinou v očích.

„Zdrželi jsme se, musíme jít.“ Tahal mě za ruku, ale já pevně stála na místě a odmítala se hnout… Moje chyba. Z místnosti za námi jsem uslyšela nelidský řev a prosby. „Prosím, pojď.“

Zhoupl se mi žaludek. Chtěla jsem jít, mučilo mě poslouchat ten nářek, ale nohy mi zdřevěněly a já se nemohla pohnout. Nevěděla jsem, co dál… Vrátit se, nebo odejít. Robert viděl mou nerozhodnost, popadl mě do náručí a utíkal se mnou pryč.

„Všichni ti lidé…“

„Já vím.“

„Musíme se vrátit, musíme jim pomoct.“ Vzpouzela jsem se a chtěla se mu vytrhnout.

„Bell, uklidni se.“ Držel mě tak pevně, skoro mě dusil. „No tak. Belli.“ Hladil mě po vlasech a tiskl k sobě.

Bylo mi v jeho náruči příjemně, potřebovala jsem uklidnit…

23 Shrnutí povídek 25

Dílek pro Natty a Zuzku88, protože jsou to super holky, které mi tu vždy nechají koment.

Navíc povídku asi brzy ukončím, nebo nechám smáznout. Chybí inspirace, nápady a navíc už o ni není zájem a samotnou mě nebaví. :-(

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je t´aime - 24. (Volterra):