Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 52. kapitola

Jasperova dcera 52. kapitola„R… Rumuni… táhnou na Volterru,“ řekla Alice skoro bez jakékoli známky života. „Ruddy jde v jejich čele. Jsou na hranicích, budou tu asi za hodinu,“ řekla Alice skoro bez dechu a já pocítil takový nával strachu jako ještě nikdy. Ihned jsem si k sobě přitiskl svou dceru a pevně ji stiskl.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

52. kapitola

 

Pohled Belly:

 

Moje starosti a strach o mou dceru stále rostly. Přešel rok od toho jejího snu, který jsem stále brala jako předzvěst. Ale co mi dělalo radost, Renesmé se změnila, jak tehdy řekla, zbavila se pýchy a byla taková, jakou jsem si ji přála. Hodná, obětavá, ochotná. Viděla jsem se v ní.

Samozřejmě, že jsem si její sen nenechala pro sebe. Řekla jsem ho vládcům a těm nejbližším, Cullenovi jsem samozřejmě nevynechala. Došlo to k zesílení stráží, jak kolem hradu, tak i osobní ochranky Nessie, kterou vedl Alec. Sám se o to přihlásil, a já mu věřím, že mou dceru ochrání.

Renesmé den ode dne rostla do krásy, brzy oslaví druhý rok, ale už teď vypadala na čtyř roční dítě. Rostla rychle, sice pomaleji než já, ale i tak mi to přišlo strašně rychlé. Bála jsem se toho, co bude, až dospěje. Ale více než toho, jsem se bála naplnění Ruddyho slov, že si pro ni přijde.

Kvůli tomu jsem omezila svoji ochranku a posílila tu Nessinu, ale protože jsem byla skoro pořád s ní, byla jsem i já v bezpečí. Renesmé se ode mě skoro nevzdalovala, pořád se bála naplnění toho snu, tak byla se mnou, je skoro legrační, že na mě moje skoro dvouletá dcera dohlíží.

Ale protože jsem byla neustále obklopena víc jak tuctem upírů denně, zatoužila jsem po soukromí. Dlouho jsem nebyla na lovu, a tak jsem se rozhodla zdejchout, sama, a nikomu o tom neříkat.

Počkala jsem si na vhodnou příležitost, až budou všichni kolem Renesmé, a mně nebude nikdo věnovat pozornost. Schovala jsem se do stínu v chodbách a nepozorovaná, skrytá ve stínech, jsem se proplížila do sklepení a vydala se tajnou chodbou, která končí někde na severu. Alice mi vyprávěla, že běžela touhle chodbou na lov, a pak jsem se jí zjevila, což vedlo k mé záchraně.

Neztrácela jsem čas, kdo ví, kdy jim dojde, že jsem pryč.

 

Pohled Edwarda :

 

„Renesmé, zklidni se trochu,“ snažil jsem se mírnit svou dceru, která byla jak neřízená střela. I když se změnila a byla více jako její matka, jsou chvíle, kdy na ní nestačí ani dva tucty upírů, jako třeba teď.

Všichni jsme v herně a hrajeme si, dá-li se to tak nazvat, protože to vypadá spíše na bitvu mezi námi a ní. Nevím, co se stalo, ale už dříve projevila přání učit se bojovat. Nikdo jsme jí to nerozmluvil, a Bella jí ještě podporovala, že nemusí být špatné, že se bude umět v potížích bránit, a tak se Renesmé učí bojovat, i když se m nelíbí vidina mojí dcery jako bojovnice, od čeho je tady plný hrad upírů.

Najednou se ozval zděšený výkřik celou hernou. Všichni jsme se otočili na Alici, která se vyděšeně držela za pusu a její oči hleděly s panickou hrůzou do prázdna. Má vidinu. Ale než jsem se stačil napojit na její myšlenky, vize zmizela.

„Alice, co se děje?! Co jsi viděla?!“ rozkřičeli se všichni na ní jeden přes druhého. Já jen tiše stál a přihlížel tomu. Renesmé dělala totéž, i když věděla, že Alice vidí budoucnost, tohle je poprvé, co je u toho, když má vizi.

„R… Rumuni… táhnou na Volterru,“ řekla Alice skoro bez jakékoli známky života, „Ruddy jde v jejich čele. Jsou na hranicích, budou tu asi za hodinu,“ řekla Alice skoro bez dechu a já pocítil takový nával strachu, jako ještě nikdy. Ihned jsem si k sobě přitiskl svou dceru a pevně ji stiskl.

„Ať se všichni připraví k boji. Tohle bude tvrdá bitva,“ řekl Aro a chtěl znít nevzrušeně, ale nepovedlo se mu to. Taky se bál. A nebyl sám. Všichni jsme se báli, a nejen o své životy. Já se bál hlavně o mé dvě princezny.

„Tati, kde je máma?“ zeptala se mě najednou Renesmé a zvedla ke mně své karamelové oči. Chudinka, nechápala, co se děje, ale teď, když se na to zeptala… Už nějakou dobu jsem ji neviděl. Snažil jsem se nedat znát znepokojení jemně ji pohladil po vláskách, které měla skoro do pasu stejné barvy jako já.

„Neboj se, je v pořádku, určitě je někde na hradě, možná si dává vířivku, ale teď pojď se mnou.“ Vzal jsem ji do náruče a běžel napříč hradem, kde všichni zběsile pobíhali a připravovali se na nejhorší, do našeho bytu, a do jejího pokoje.

„Zůstaň tady, Renesmé, ať se děje cokoli, slib mi, že odtud nevyjdeš. Slib mi to, udělej to pro tatínka,“ naléhal jsem na ni a doufal, že bude rozumná a udělá to. Věřil jsem, že je aspoň trochu po mně.

„Dobře, tati, udělám to,“ řekla poslušně a já si oddechl. Políbil jsem ji na čelo a ještě jednou ji pořádně stiskl v náručí, a pěknou chvíli ji držel. Vdechoval jsem její vůni a snažil si ji zapamatovat, protože jsem si začínal myslet, že to je naposledy, co ji vidím.

„Tatínek tě moc miluje, srdíčko,“ řekl jsem jí ještě, než jsem odešel z jejího pokoje a přemáhal jsem se, abych ji tam nezamkl. Ten klíč by byl útěchou pro mě, ale ne pro ni, tak jsem se to rozhodl nechat být.

Po cestě přes obývací pokoj jsem si všiml hromady oblečení na pohovce a u ní lístek: Obleč si to. Alice. Jak může v takovéhle příležitosti myslet na módu? Ale nehodlal jsem to tam nechat, a taky jsem nehodlal riskovat její hněv, až zjistí, že jsem si to neoblékl.

Co největší rychlostí, jakou jsem byl schopen vyvinout, jsem se převlékl a nestačil se divit. Vážně mám jít do bitvy v tomhle? Na rande možná, ale do bitvy? Na dně hromady byl složený černočerný volterrský plášť. Takový nosí Bella. Plášť nejvyššího postavení v gardě.

Chvíli jsem na něj koukal a pak ho vzal do rukou. Nikdy mi nepřišlo, že patřím do gardy. Ano, žiju tady už nějaký čas, a moje žena je vážená gardistka, ale já si tak nikdy nepřipadal. Nevím proč, ale cítil jsem se nějak hrdě, že mě považují za člena gardy.

Rychle jsem si ho oblékl a vyběhl z pokoje. Musím se rychle dostavit k ostatním. Cestou jsem se srazil s mojí rodinou, tak jsme dál běželi spolu. Měli na sobě oblečené tytéž pláště. Usmál jsem se. Tak nás všechny vidí jako členy gardy.

„Alice, jaká je situace?“ zeptal jsem se jí během cesty, kdy se k nám přidávali stále další a další upíři.

„Budou tu za deset minut, přijdou ze severu,“ odpověděla mi spěšně a poznal jsem na ní, že není ve své kůži. Z jejích myšlenek jsem poznal, že cítí, že je něco špatně. Taky jsem to cítil, ale bál jsem se zjištění toho, co je špatně.

Nakonec jsme všichni doběhli do trůnního sálu, kde už čekali vládci, taky ve svých pláštích. Byla tady i Sulphicie, což nebylo moc obvyklé. Ona se většinou držela stranou, ale asi i ona poznala, že je to vážné.

„Zdá se, že jsme všichni. Tak pojďme,“ řekl Aro smířeně a rozešel se proti nám, ke dveřím. Všichni jsme mu ustoupili a za ním a ostatními vládci, plus Sulphicie, jsme se seřadili mi ostatní, a následovali je na severní mýtinu za palácem.

Všichni jsme šli pomalu, a přišlo mi, že s každým dalším krokem zpomalujeme. Ani bych se tomu nedivil. Ruddy je mocný soupeř, a jeho dar… Proti tomu jsme bezmocní, pokud nám dostane do mozku, bude jedno, jak silní jsme, bude to konec pro nás pro všechny.

Než jsem se stačil nadát, stáli jsme na mýtině před hradbami volterrského hradu. Všichni se rozestoupili a vytvořili tak druhou zeď. Už nám zbývalo jen čekat. Nenapočítal jsem ani do dvaceti… Slyšel jsem je, a nebyl jsem sám.

Nastražil jsem uši ještě víc a snažil se je spočítat. Dvacet… třicet pět… padesát… osmdesát jedna… sto třicet osm… Je jich příliš moc. Volturiových je něco okolo dvou až tří set, možná, nikdy jsem je všechny nespočítal, ale jich je víc, daleko víc. Orosil jsem se neviditelným potem a nasucho jsem polkl.

Netrvalo dlouho, a už jsme je mohli i vidět. Šli pomalu, až moc pomalu, což mě ještě více znervózňovalo. Všichni si nastoupili asi jako my a vytvořili další zeď, oddělovalo nás jen těch několik desítek metrů trávy. Ale JEHO jsem nikde neviděl.

Bylo to, jako by mě bacil hrom, když jsem to ucítil. A nebylo to jen tak něco. Byl to pach krve. A o to víc mě to vyděsilo a zaskočilo, protože jsem tu vůní znal. A moc dobře.

Přesně naproti mně se řady upírů rozestoupili a objevil se ON, Ruddy, s Tanyou po boku. Poznal jsem ho hned, moc se od té doby, co jsme byli na Floridě, nezměnil. Ale co bych raději nikdy neviděl, bylo v jeho náručí.

„Bella je mrtvá!!!“ zvolal radostně a její tělo, celé od krve s dírou uprostřed hrudníku, zvedl do výšky nad sebe, jako nějakou trofej. Všichni upíři na jeho straně spustili nějaké vítězné a radostné výkřiky, kdežto my jsme spustili nevěřícné, žalostné a zoufalé křiky a vzlyky.

„Ne! To není možné! Bella nemohla umřít!“ křičel každý druhý, ale já je moc nevnímal. Hypnotizoval jsem Bellino tělo v jeho nechutných rukou, které byly taky od krve. Jak si může dovolit na ni šáhnout? Jak si vůbec může dovolit jí takhle zohavit?

Zvedl jsem pohled do jeho tváře a střetl se s jeho pohledem. Koukal na mě, celou dobu pozoroval jeho mě. Zatvářil se jako sám ďábel a v jeho očích jsem viděl hořet samotné plameny pekel.

Napřáhl se a tělo mojí lásky odhodil, jako kus hadru, jako odpad. Se zatajeným dechem jsem sledoval, jak její bezvládné tělíčko letí vzduchem a přistálo kousek dál, několik metrů do strany, asi v polovině mýtiny. Tam, kam dopadlo, se tráva začala barvit do červena.

„Ne! Mami!“ ozvalo se najednou žalostným a zoufalým křikem a já znovu se zatajeným dechem sledoval, jak kolem mě probíhá Renesmé, za ní létaly kapičky slz, které ronila, a hnala se k jejímu tělu.

Rychle jsem zareagoval, chytil ji za ruku, stáhl zpátky a její tvář schoval do svého břicha a pevně ji objal, aby se nemohla hnout. Tohle není scéna pro dítě. A co tady dělá? Neslíbila mi, že zůstane v pokoji? A to jsem jí věřil natolik, že jsem jí tam nezamknul.

„Mami, maminko!“ křičela Ness pořád dokola a křečovitě mě držela kolem pasu, jelikož výš nedosáhla. Cípy pláště jsem držel v rukou na jejích zádech a snažil jsem se jí schovat před světem, a tím, co teď viděla.

„Proč?! Proč mě musela opustit?! Slíbila mi, že zůstane se mnou!“ řvala dál a snažila se ode mě odlepit, ale to jsem jí nedovolil. Nechtěl jsem, aby to znovu viděla. Když jí došlo, že ji nepustím, už se o to nepokoušela a jen se mě křečovitě držela a plakala.

„Edwarde!“ ozval se křikem hlas toho bastarda, který si asi nezaslouží být na tomto světě. Jak mohl něco takového udělat? To je opovrženíhodný čin, který by si neudělal nikdo, tím jsem si jistý. Zvedl jsem k němu hlavu.

„Tohle ti dávám. Pořád mi říkala, že patří tobě, tak tady ho máš,“ řekl bez kapky soucitu a napřáhl ruku. Viděl jsem, jak něco letí, a když to dopadlo, viděl jsem to jasně. Srdce… Bellino srdce. Když jsem to viděl, už jsem se nedokázal ovládat. Ztrácel jsem nad sebou kontrolu.

Pocítil jsem takovou zuřivost, bolest, vztek, frustraci, zoufalství, krvežíznivost. Měl jsem takovou chuť zabíjet, jako ještě nikdy. Začínal jsem vrčet. Ale i přes tu chuť zabít toho… ani mě nenapadá vhodné slovo, všechno je až moc chabé, jsem cítil i strach. O tu princeznu v mém náručí, o mou rodinu, o Volterru, kterou Bella tak milovala a ochraňovala.

„Jsem ochoten se s vámi dohodnout. Dám vám Bellino tělo a dovolím vám ho řádně pohřbít, ale na oplátku,“ řekl a natáhl ruku před sebe v ukazujícím gestu. Snažil jsem se vystopovat dráhu jeho prstu, ale závěr se mi vůbec nelíbil.

„Mi vydáš Renesmé a předáte mi vládu nad upířím světem,“ řekl sebejistě s úsměvem, jaký jsem dosud neviděl. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 52. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!