Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 36. kapitola

19.03.2016 (21:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 3212×

EDIT: Článek neprošel korekcí! 

36. kapitola

Pohled Alice :

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Bella stála přímo přede mnou, i když vypadala strašně v té potrhané košilce a župánku, to jsem jí zabalila na líbánky. Velmi dobře jsem to poznávala.

„Bello, tak ráda tě vidím!“ zakřičela jsem z plných plic, rozeběhla se proti ní a roztáhla ruce s úmyslem ji obejmout. Jaké ale bylo moje překvapení, že jsem najednou ležela na zemi. Nechápavě jsem se otočila a všimla si, že Belliny nohy jsou rozmazané. S panickou hrůzou jsem na ni vytřeštila oči.

„Bello, ty jsi… ty jsi…“ vyrážela jsem ze sebe a nebyla schopna to říct. V hlavě jsem měla úplně vymeteno a vůbec jsem netušila, co mám říct. Co se to tady děje? Jak to, že ji vidím, ale nemůžu se jí dotknout?

„Ne, nejsem mrtvá, aspoň ještě ne, tohle je moje duše,“ řekla a já vytřeštila oči. Ještě ne? Co tím myslela? A jak myslela to s tou duší? Sakra, může mi někdo vysvětlit, co se tady sakra děje?

„Nejspíš jsem objevila další dar. Moje duše opustila tělo a letěla, ale nemám již sílu, abych se dostala až do Volterry, byla jsi blíž, proto jsem se zjevila před tebou. Alice, tak ráda tě zase vidím,“ řekla a přistoupila ke mně blíž.

Prohlédla jsem si ji, pozorněji, než předtím, a zděsila se. Skoro na každém viditelném místě měla zaschlý krvavý šrám, nebo otisk zubů, ruce a nohy měla zkřivené do divné pozice, všechny kosti byly jasně vidět, a i když byla duch, měla velice bledou kůži, a kolem očí krvavé oblouky, které byli rozmazané.

„Bello, kde jsi? Kde je tvé tělo? Všichni jsme tě hledali úplně všude, ale nenašli jsme tě. Řekni mi, kde jsi, přijdeme pro tebe,“ vyhrkla jsem ze sebe a vyskočila na nohy. Měla jsem novou chuť do života, když vím, že je Bella v pořádku.

„To je zbytečné, můj čas se chýlí ke konci. Už brzy zemřu a nechci, aby mě všichni mí nejbližší viděli takhle. Jako bezmocnou trosku, zjizvenou a hodnou leda tak jako strašáka do zelí. Přišla jsem se rozloučit,“ řekla a já na ni vytřeštila oči. To myslí vážně?

„Bello, to nemůžeš myslet vážně! Řekni mi, kde jsi a my tě zachráníme!“ zakřičela jsem na ni a myslela, že se asi úplně zbláznila. Kdybych mohla, začala bych s ní třást, dokud bych z ní nevytřásla místo, kde je její tělo.

„Pokud se pak budeš cítit lépe, tak mě unesli Rumuni a teď jsem ve sklepení jejich hradu v Karpatech,“ řekla tak klidně, až mě to vytáčelo, ale když jsem to zaslechla, ztuhla jsem a nebyla schopna dělat nic dalšího. Rumuni? Cože?

„Ale smlouva…“ začala jsem pomalu, protože jsem byla úplně ztuhlá úžasem. Najednou se Bella uchechtla, ale nějak zklamaně. Podívala jsem se jí do tváře a viděla v ní zklamaný výraz. He?

„Takže měl pravdu. Já vím o mírové smlouvě mezi Arem a Vladimírem, upířími vládci Itálie a Rumunska, ale Vladimír je již pár let mrtvý a nyní mají nového pána. Je to přesně, jak vždycky říkal. Že budete tak hloupí a stále budete věřit smlouvě, takže vás ani nenapadne, že jsem v Rumunsku. Ale smlouva se vztahovala pouze na Vladimíra jako jejich vládce, takže když mají nového, tak se tím řídit nemusí, tak to říkal. Věřila jsem, že se mýlil, ale vidím, že ne. Já tak věřila, že mě najdete a zachráníte z toho pekla na zemi, ale teď už to je jedno,“ řekla a já si chtěla nafackovat.

Vladimír je mrtvý. Smlouva je neplatná už několik let a my schválně chodili kolem Rumunska po špičkách jak blbci. A Aro nám ještě kladl na srdce, abychom do Rumunska nechodili, abychom smlouvu neporušili, ale bylo to prd platné, protože nebylo už co porušit.

„Bello, a proč jsi neutekla? Jsi dost mocná na to, abys zvládla uniknout z vězení,“ zeptala jsem se jí nechápavě, protože mi to nelezlo do hlavy. Něco takového, jako utéct z vězení, by pro ni bylo tak lehké, jako se nadechnout, tak proč?

Bella najednou zvedla hlavu a upřeně se mi podívala do očí. Ztuhla jsem při tom pohledu. Měla v nich bolest, zklamání, ponížení. Při tom jejím pohledu mi došlo, že jsem asi řekla něco nevhodného, že jsem hodila hroudu soli do její rány.

„Myslíš, že mě to nenapadlo? Myslíš, že jsem se nepokoušela utéct? Zkoušela jsem to tolikrát, ale vždycky mě chytili. Nejdříve jsem se zkoušela normálně přenést z té cely někam pryč, ale přecenila jsem je. Věděli o mých schopnostech. Vidíš ten náhrdelník na mém krku?“ zeptala se mě a malinko si odhrnula ten kus látky, co byl předtím župan, a malinko vystrčila hruď.

Na jejím tenkém labutím krčku se houpal temný náhrdelník s černým kamenem. Vypadal fakt strašidelně, já bych na sebe něco takového nevzala ani za nic. Nechápavě jsem se jí podívala do očí a doufala, že mi to vysvětlí.

„To je Erisin náhrdelník, legendární artefakt, vytvořený bohyní sváru Eris z jádra zlatého jablka, které vedlo k trojské válce. Předpokládalo se, že je ztracený, dokonce se pokládal za mýtus, ale on existuje. Celou tu dobu byl ukryt v Karpatech. Tento náhrdelník má moc potlačit všechny schopnosti toho, kdo ho nosí. Zavěsili mi ho na krk ještě na Bella Rose, aby měli jistotu, kdybych se probrala po cestě, že jim neuteču. Proti tomuto artefaktu jsem bezmocná. A tak jsem nemohla použít jedinou svou schopnost, abych mohla utéct. Ale nevzdávala jsem se. První dny ve vězení se mi skutečně podařilo utéct, jsem přece i tělesně schopná, ale chytili mě, a aby se ujistili, že už znovu neuteču, tak mi každý den lámali nohy i ruce, abych neměla jak utéct. K tomu mi nedávali ani najíst ani napít, natož nějakou krev, slábla jsem. Doufali, že se k nim přidám, proto mě taky unesli, ale já se nehodlala vzdát. Mysleli, že povolím, když mě nechají vyhladovět, ale já se zlomit nenechala. Pak někdo z nich přišel s tím, že když budou pít moji krev, jakožto nejsilnější bytosti a jediné svého druhu, že budou silnější. Každý den ze mě brali stále více a více krve, někdy pili přímo ze mě, to můžeš vidět všude na mém těle, ale ani tehdy jsem se nevzdala. Nakonec přišli s posledním plánem, jak mě přesvědčit. Mají ve svých řadách dvojčata s podobnými dary jako má Jane a Alec, a tak se mě pokusili přesvědčit pomocí mučení. Každý den za mnou chodili a hodiny na mě používali své dary. Pak jsem to už ani necítila, jsem zkrátka už moc slabá i na to, abych cítila bolest. Smířila jsem se s tím, že zemřu a že už nikoho z vás neuvidím,“ řekla tak bolestným hlasem a podívala se mi do očí uslzenýma očima, zato mně vstávaly všechny chlupy na těle hrůzou. Jak to mohla všechno vydržet? A navíc půl roku.

„Ale já vás chtěla ještě naposledy vidět, než nadobro odejdu. Nevím, co se stalo, ale najednou jsem se objevila tady a viděla tě, jak se krmíš. Možná to je další dar, nevím, ale jsem za to ráda, že jsem se mohla rozloučit aspoň s tebou, Alice,“ řekla a natáhla ruku a jakoby mě chtěla pohladit po tváři, ale já ji necítila. Bella se smutně usmála a ruku zase stáhla zpátky podél těla.

„Bello, vydrž ještě, my pro tebe přijdeme, zachráníme tě,“ vyhrkla jsem ze sebe a byla jsem připravena si za tím stát. Najednou Bella udělala něco, co jsem ani za mák nečekala. Uchechtla se. He? To myslí vážně?

„Ne, Alice, já se s tím smířila, a totéž musíte udělat i vy. Ale ještě jedna věc. Nastav pravou ruku,“ řekla najednou a já byla překvapená. I když jsem byla ztuhlá, natáhla jsem před sebe pravou ruku jako v mrákotách.

Bella taky zvedla svou pravou ruku a levou z vychrtlého prsteníčku sundala prstýnek, a přitom se šťastně usmívala. Přistoupila ke mně o krok a na pravý prsteníček nasadila ten prsten, který se najednou zhmotnil a já ho cítila. Co to je? Co tím sleduje?

„Já vám už k ničemu platná nebudu, a Rumuni dříve či později zaútočí na Volterru, proto ti předávám všechny své schopnosti, které jsem ukryla do tohoto prstenu. Když ho budeš nosit, stáváš se držitelem všech mých schopností, nesundávej ho, ten prsten nikoho jiného krom tebe nepřijme. Dávej na něj pozor, znamená pro mě hodně, táta bude vědět. Prosím, ochraň Volterru a všechny v ní, když já už nemohu,“ řekla se smutným, ale přesto šťastným úsměvem.

Najednou bolestně vykřikla, chytila se za levou paži, na které se začal tvořit krvavý šrám a tekla z něj krev. Bella se v bolesti svezla na zem a chytila se za hlavu, přičemž pořád bolestně křičela.

„Bello, co je ti? Mluv se mnou!“ zakřičela jsem panicky a snížila se na kolena, abych byla na její úrovni a snažila se jí dotknout, ale moje ruce jen jí prošli. Když jsem ji viděla takhle trpět, bylo mi jí tak líto, a její křik mi rval srdce.

„Alice, postarej se o tátu a řekni všem, že je strašně miluju. A řekni Edwardovi, ať si najde nějakou krásnou upírku a je s ní šťastný! Ochraňuj všechny a vzpomínejte na mě v dobrém! Aaaaaaaaaaaa! Sbohem, Alice!“ zakřičela bolestně a najednou se rozplynula.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 36. kapitola: