Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 3. kapitola

06.05.2014 (18:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3594×

3. kapitola

Pohled Belly:

Už je to skoro rok, co jsme jedna velká a šťastná rodina. Zjistila jsem o všech všechno, tedy skoro všechno. Nejvíce mě potěšilo, že Alice ráda nakupuje. Spřízněná duše, přesně jako já. S ní jsem celé dny trávila v nakupovacím středisku a ani táta nás nedokázal zastavit. Bylo zábavné poslouchat ty jejich protesty.

A nejvíce mě šokovala zpráva, že Edward je sukničkář. Každou chvíli se otáčel za každou sukní a byl pořád pryč. Můžu spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát jsem ho během týdne viděla.

Po dlouhém usilovném přemlouvání jsem všechny přesvědčila, abychom se přestěhovali někam za sluníčkem, na Floridu. Báli se slunce, ale můj štít funguje i jako ochrana před sluncem. Takže nezáříme.

Máme obrovskou vilu u moře s molem. Mám obrovský pokoj a ještě větší šatnu.

Jsme tady na odpočinku. Ale Edward je pořád někde pod sukněmi. Mně je to jedno. Je pravda, že mi není lhostejný, ale nehodlám mu kecat do života a už vůbec ne být další na jeho seznamu.

Dneska jsme měli naplánovaný výlet kolem pláže na lodi. Alice mi připravila plavky, šaty, brýle a lodičky. Plavky jsou moc odvážné, ale ať jsou Edíčkovi těsné kalhoty. On jede taky.

Sraz jsme měli na lodi. Byla jsem tam první. Po mně přišel Edward. Měl červenou košili, bílé kraťasy, žabky a brýle. Vypadal božsky. Postupně přišli všichni a mohlo se vyrazit.

Jeli jsme kolem pláže a pak okolo útesů. Bylo tu krásně. Celou dobu jsem jen ležela na lehátku a opalovala se. Nemůžu se sice opálit, ale aspoň nevypadám jako mramorová socha jako ostatní upíři. A navíc je to příjemné.

„Pomoc! Prosím! Pomozte mi!“ zaslechla jsem najednou. Rychle jsem se posadila a koukala se, odkud přichází ten křik. Uviděla jsem to. Byla to malá holčička poblíž útesů, kterou pohltil vír a nemohla se dostat ven.

Na nic jsem nečekala, vyskočila na nohy, svlékla si šaty, skopla z nohou lodičky, odhodila brýle a skočila přes palubu. Ve vodě se pohybuji hodně rychle a zadržím dech třeba i na hodinu.

Plavala jsem k ní, jak nejrychleji jsem mohla, ale byla příliš daleko a kličkovat mezi těmi útesy nebylo nic lehkého. Začaly jí docházet síly a pomalu se potápěla ke dnu. Ne! Rychle jsem se potopila a plavala za ní.

Těsně před dnem jsem chytila tu malou a křehkou holčičku, odrazila se od dna a vyplavala na hladinu. Snažila jsem se zaslechnout její dech. Dýchala, ale velmi trhaně a nepravidelně. To není dobré.

Jednou rukou jsem ji držela nad vodou a druhou jsem plavala k lodi. Carlisle mi jel naproti, takže v klidu. Zastavil na kraji útesů. Esmé vzala ode mě holčičku a já vylezla na loď. Klekla jsem si k ní.

Blonďaté polodlouhé vlasy s červeným odleskem. Byla krásná a křehká. Pomalu vykašlávala vodu, ale přišlo mi, jako by o tom ani nevěděla. Když se její dech stabilizoval, zůstala jsem u ní klečet.

Carlisle zamířil rovnou k molu, které bylo součástí pláže. Lodě tam mohly kdykoli zakotvit dle potřeby. Pomalu začala otevírat oči. Měla je krásně modré, jako moře, po kterém jsme zrovna pluli.

„Jsi v pořádku, maličká?“ zeptala jsem se jí opatrně. Pomalu zvedla hlavu a rozhlížela se kolem sebe. Pak zakotvila pohledem na mně. Hned mi skočila kolem krku a pevně se mě držela.

„Díky. Díky,“ opakovala pořád a pořád dokola. Ona si všimla, že jsem to byla já, kdo ji zachránil? To asi ještě nebyla v bezvědomí, jestli mě viděla, jak k ní plavu. Pak se je tu možnost prozrazení, ale co.

„To je v pořádku. Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se jí mile. Odtáhla se ode mě na délku paží a podívala se mi zpříma do očí. V jejích očích jsem viděla její radost. Chtěla odpovědět, ale zastavil ji něčí výkřik.

„Lily! Tady jsem!“ křičel nějaký kluk, který běžel po molu. Takže Lily. Krásné jméno. K ní se hodí. Je krásná, nevinná, křehká, prostě lidský člověk. Lily se podívala tím směrem a usmála se. Taky jsem se podívala a uviděla nějakého kluka, krásného kluka.

„Ahoj, jsem v pořádku,“ zařvala na toho kluka zpátky a zamávala mu. Oblékla jsem si šaty a lodičky. Plavky jsem už měla, naštěstí, suché. Čekalo se, až zastavíme u mola. Nečekali jsme dlouho.

Během chvíle jsem stála na pevném dřevě mola a pomohla Lily vystoupit. Hned se rozeběhla k tomu klukovi, odrazila se a skočila mu do připravené náruče. Bylo krásné vidět tu lásku mezi nimi.

„Lily, jsem tak rád, že jsi v pořádku. Tohle mi nesmíš dělat,“ řekl jí, ale spíše ji káral. Položil ji na zem a obrátil se k nám. Byl velmi krásný. Jeho oči byly stejné jako ty Lilyiny. Modré jako samo moře.

„Jsem vám moc vděčný. Děkuji, že jste mi zachránili sestru,“ poděkoval s okouzlujícím úsměvem. Z toho úsměvu mi málem nohy vypověděly službu a kolena se mi rozklepala, jako by bylo zemětřesení.

„Udělali jsme to rádi,“ řekl Carlisle za nás za všechny. Pak přistoupil ke mně a tvářil se nějak zaujatě a okouzleně. Mnou? To těžko, já nejsem nijak krásná, tak co by ho na mně mohlo zaujmout?

„Můžu vědět, jak se jmenuješ?“ zeptal se mě něžně, až jsem si mohla myslet, že mě jeho hlas pohladil na duši. Usmála jsem se a trochu se začervenala. Musela jsem malinko odvrátit pohled.

„Bella,“ pípla jsem nesměle a doufala, že jsem to vyslovila dostatečně nahlas. Usmál se ještě víc a jeho pohled zněžněl ještě víc. Je to možné, nebo se mi to jen zdálo? Tak mě asi, určitě, slyšel.

„Bella, krásné jméno. Hodí se k tobě. Já jsem Ruddy Trovita,“ představil se a upřeně se mi podíval do očí. Měla jsem pocit, jako bych se v tom moři začínala topit.

„Hudbu, prosím,“ řekl Ruddy a jeden z kluků, kteří stáli za ním, zapnul rádio s romantickou písní. Kde ho vzal? Jsem tu snad jediná, komu to připadá divné? Asi jo. Ruddy se přede mnou uklonil jako za dávných časů.

„Bello, bude mi velkým potěšením,“ řekl. Nechápala jsem, ale vůbec ne. Chytil mě za ruku a odvedl kousek dál. Chytil mě za ruce a začal tančit. Miluju tanec. Tančili jsme velice pomalu a já přestávala vnímat celé okolí. Koukala jsem se mu do očí a topila se v nich, znovu.

„Bello, z toho, co jsi udělala, je poznat, že jsi skvělým člověkem. Nikdy jsem nepotkal dívku, jako jsi ty,“ lichotil mi. Jasně, copak se někdy setkáš s poloupírem? Ne. Nevím, po jaké době, ale pořád jsme tančili.

„Nejsi jen krásná dívka, ale také krásně tančíš,“ lichotil mi dál. Musela jsem se znovu začervenat. Nesnáším to. Proč jen musím být poloupír? To nemůžu být plnohodnotná upírka bez červenání? Ne, nemůžu.

„Děkuji.“ Zavřela jsem oči a usmála se na něj. Nelidské zavrčení mě vrátilo do reality. Koukla jsem se kolem a až teď jsem zjistila, že tu nejsme sami. Tak to si od táty ještě pěkně slíznu.

To vrčení přicházelo od Edwarda. Co mu vadí? Od začátku mě ignoruje a najednou mu vadí, že tančím s nějakým klukem? Ruddy zpozoroval můj pohled a vrátil se do reality i on. Zastavili jsme se.

„Děkuji za tanec, Bello,“ poděkoval mi Ruddy zdvořile a políbil mi hřbet ruky. Je tak milý a pozorný. Nabrala jsem ještě tmavší odstín červené, za chvíli se budu podobat rakovi. Dost už, to stačí! Otočila jsem se k rodině.

„Ruddy, to je moje rodina. Rodiče Carlisle a Esmé a nevlastní sourozenci Jasper, Alice, Emmett, Rosalie a Edward.“ Edward se na Ruddyho pořád divně mračil. Co mu je? Je snad cvok nebo co?

„Těší mě. Bello,“ otočil se na mě „nechtěla bys s námi na výlet na oceán? Zrovna vyrážíme,“ zeptal se mě s úsměvem. Usmála jsem se.

„Velmi ráda,“ přitakala jsem. Představa, že jsem s ním, se mi líbila, až nepřirozeně moc. Jako sen. Už jsem si to celé začala představovat. Jsem s ním sama, na lodi, romanticky tančíme a koukáme na západ slunce…

„Jedu s vámi,“ vyhrkl Edward rychle a tím mě vytrhl z mého zasnění. Je snad vadný? Bude asi první upír, který je poškozený. Ani náhodou. Nechci ho mít za zadkem jako nějakou chůvu.

„Ano, Edward pojede s vámi,“ přitakal Carlisle. I ty, Brute? Podívala jsem se na Carlislea nesouhlasně, ale když přitakal i táta, rezignovala jsem se staženým ocasem mezi nohama. Obrazně řečeno.

„Nebude ti to vadit, Ruddy?“ zeptala jsem se ho a doufala, že nebude proti. Podíval se mi zpříma do očí a usmál se. Ten jeho úsměv je tak nakažlivý, že vykouzlil úsměv na tváři i mně, proti mé vůli.

„Ne, když pojedeš taky, tak ne.“ On je prostě boží. Znám ho pár minut a už se nad ním rozplývám.

Nastoupili jsme na obrovskou loď a vyjeli. Jela jsem já, Edward, Ruddy, Lily a těch pět kluků, co mi dávali ty kytice. Když tak nad tím přemýšlím, kde jsou ty kytice?

Ještě tu bylo služebnictvo, myslím. Kapitán, barman, číšníci a ještě několik žen, které nás obskakovaly a sváděly Edwarda. Bylo k popukání ho tak vidět, protože je odmítal a pořád koukal na mě. Retard jeden retardovaný.

Já se chtěla jít podívat po lodi a prohlédnout si ji. Ruddy mi to dovolil, a tak jsem šla. Zalezla jsem do nějaké místnosti a prohlížela si ji. Bylo tu potápěčské vybavené. Bomby, ploutve, brýle,…

Najednou mě někdo silně a surově zároveň přitiskl na stěnu a nechtěl mě pustit. Byl to Edward. Co mu, sakra, je? Kdyby byl člověk, řekla bych, že se zbláznil nebo že je opilý, ale co si mám myslet, když je upír?

„Co na něm vidíš? Co má a já ne?“ ptal se mě nějak… zoufale, naštvaně, chtivě. Začal ve mně bublat vztek. Štítem jsem ho dostala od sebe, jinak to nešlo, má víc síly než já. Obmotala jsem ho kolem svého těla a pomalu ho roztahovala. Snažil se vzpírat a znovu se na mě namáčknout, ale má dlouholetá praxe se štítem je znát, takže se ke mně nedostal.

„Není děvkař. To mi stačí,“ plivla jsem mu do tváře vytočeně a odešla jsem z místnosti. Já mu nepodlehnu. Jestli na mě ještě někdy sáhne, řeknu to tátovi a je mrtvej. Nebo bych ho mohla zabít sama, zkušená a silná jsem na to dost a nebude to první ani poslední upír, který by skončil na prach mou rukou.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 3. kapitola: