Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 28. kapitola

07.03.2016 (19:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2425×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

28. kapitola

Pomalu jsme s tátou vyšli z kouře a objevili se v zahradě. Nepoznávala jsem ji, vůbec ne. Trávila jsem tu skoro každou volnou chvíli, ale prostě ji nepoznávám.

Šla jsem po bílém koberci protkaného červenými vlákny hedvábí, kolem kterého byly všude vázy s bílými a červenými růžemi, liliemi, fréziemi a pomerančovými květy. Vonělo to naprosto úžasně. Nebylo to přehnané, bylo to akorát a mě ta vůně dokonale omamovala.

Všude stály v pravidelných řadách židle s bílými potahy a červenou stuhou, na kterých seděli hosté. Pardon, neseděli, teď stáli a koukali na mě. Podívala jsem se před sebe a málem odpadla.

Asi tak dvacet, možná míň, možná víc, metrů přede mnou byl obrovský krásný bílý altánek, na kterém visely bílé a červené stuhy a květiny snad všech jmen na světě. Bylo jich tolik, že jsem je nemohla spočítat.

V tom krásném altánku stál můj nastávající v překrásném obleku a kouzelně se usmíval. Za ním stál Tom jako oddávající. Ano on nás oddává. To jsem si u Alice vydupala.

Vedle Edwarda stál Carlisle, jako Edwardův svědek, a na druhé straně altánku stál Aro, jako můj svědek.

Přestala jsem vnímat čas, prostor, hudbu, všechno. Viděla jsem jenom Edwarda, jak na mě čeká u oltáře. Měla jsem chuť se tátovi vytrhnout a běžet k němu, ale táta mě držel pevně, tak jsem zůstala na místě a dál pomalu kráčela uličkou.

Když jsme konečně došli k altánku, vložil táta mou ruku do té Edwardovy a šel se posadit do první řady. Ale ještě před tím se na Edwarda ošklivě podíval a něco mu asi říkal v myšlenkách.

Společně jsme vyšli dva schůdky a postavili se před oltář, u kterého stál Tom. Aro a Carlisle nám byli v patách. Já se neovládla a podívala se na Edwarda. Věnoval mi pokřivený úsměv a pak jsme se společně otočili na Toma, který pokynul hostům za námi, aby se posadili.

„Vážení svatebčané, sešli jsme se tu dnes, v tuto hodinu, abychom spojili, zde přítomné snoubence, Edwarda Anthony Masena Cullena a Isabellu Marii Swan Volturi Whitlockovou, posvátným svazkem manželským,“ začal Tom svou tradiční řeč oddávajícího.

Moc jsem ho nevnímala, jen jsem postřehla pár slov jako láska, věčnost, věrnost, souznění, spolehnutí, partneři a ještě něco. Celou dobu jsem se soustředila na Edwarda a jeho dokonalou tvář.

„Táži se Vás, Edwarde Anthony Masene Cullene, berete si zde přítomnou, Isabellu Marii Swan Volturi Whitlockovou, za svou právoplatnou manželku, budete ji milovat a ctít, v dobrém i zlém, do konce Vašich dnů?“ zeptal se Tom Edwarda a dala bych krk za to, že mu v mysli říkal něco jako "Řekni ne a jsi mrtvej." A potvrdil mi to Edwardův pobavený úsměv.

„Ano, beru,“ řekl Edward rázně a mně se chtělo skákat až do nebe a tančit vítězný taneček. On neuteče, nenechá mě před oltářem. Myslela jsem, že vzlétnu až do nebes, až k pánu Bohu, který mi seslal tohoto překrásného anděla.

„Táži se Vás, Isabello Marie Swan Volturi Whitlocková, berete si zde přítomného, Edwarda Anthony Masena Cullena, za svého právoplatného manžela, budete ho milovat a ctít, v dobrém i zlém, do konce Vašich dnů?“ zeptal se mě Tom s širokým úsměvem a oči mu zářili. Radoval se společně se mnou, jako asi každý tady.

Cítila jsem, jak se Edward napjal a zastavil se mu dech. On si vážně myslí, že bych řekla ne? Cítila jsem tu nervozitu. Byla to tak odporná atmosféra. Zhluboka jsem se nadechla a narovnala hlavu.

„Ano, beru,“ řekla jsem rázně a nahlas, aby to každý slyšel. Edward si viditelně oddechl a uvolnil se. Musela jsem se uchechtnout. Střelil po mně pohledem, tak jsem mu věnovala pobavený úsměv.

„Prohlašuji Váš sňatek za právoplatně uzavřený,“ pronesl slavnostně Tom a mávl rukou na Giannu, která stála opodál a držela sametový polštářek s okvětními lísky, na kterém ležely naše snubní prsteny, které jsme společně s Edwardem vybrali v tom nejlepším a nejdražším klenotnictví v Římě.

„Žehnám těmto prstenům, ať jsou důkazem Vaší lásky.“ Řekl Tom a udělal nad nimi vzdušný kříž. Gianna se na nás s úsměvem otočila a nastavila nám polštářek s prsteny skoro až pod nos.

Edward vzal ten menší s jeho jménem a s malým briliantem a navlékl mi ho na prsteníček levé ruky. Pak jsem já vzala ten větší s mým jménem a taky mu ho nasadila. Celou dobu jsem se koukala na naše spojené ruce a na ty malé kroužky na nich, které jasně dokazovali, že ten anděl je už jen můj.

„Můžete políbit nevěstu,“ řekl ještě Tom. Otočila jsem se k Edwardovi celým tělem. Edward chytil konec mého závoje a dal ho zase zpátky na záda a tím odhalil mou tvář. Usmála jsem se a tím mu asi dodala odvahu, i když nevím, čeho se bál.

Pomalu se ke mně začal naklánět. Já neodolala a vyšla jsem mu vstříc. Najednou se naše rty dotkly a mnou projel úplně nový a o hodně silnější pocit, než dříve při jakémkoli polibku s ním.

Nejdříve se naše rty o sebe jen jemně třely, ale pak polibek začal nabírat na vášni a stal se hlubším. I s kyticí jsem ho objala kolem krku a natiskla se na něj. Cítila jsem, jak se v polibku usmál. Neodolala jsem a taky se v polibku usmála.

Nevím, po jaké době, jsme se od sebe odtrhly, protože mi došel dech. Navzájem jsme si koukali do očí a usmívali se na sebe. Naši dokonalou chvíli přerušil bouřlivý potlesk. Odtáhly jsme se od sebe, ale ruce jsme nechali spojené.

Přišli gratulace. Jako první byli naši svědkové a pak byla Esmé. Měla na sobě krásné zelené šaty a boty. Divím se, že na ni Carlisle ještě nevlítnul.

Myslela jsem, že mi ta ruka upadne, protože když vám přeje asi dvě stě, možná více, lidí, pardon, upírů, a když jste ještě k tomu poloupír, není to lehké. Když už bylo po gratulacích, Edward mi měl stáhnout podvazek zuby.

Vyhrnula jsem tu obrovskou sukni a ukázala všem své stehno. Edwardovi rázem zčernaly oči, ale přesto si klekl, vzal podvazek do zubů, jemně ho stáhl z mé nohy a hodil přímo do rukou Emmettovi. Ten byl štěstím bez sebe.

Měli jsme jít do sálu, ale Carlisle s Emmettem udělali něco, co by mě nikdy v životě nenapadlo. Přitáhly obrovský řetěz a ještě větší kouli a přikovali ji Edwardovi k noze. Koukala jsem jako vyoraná myš.

„Bello, jestli chceš, aby jsme ti dali Edwarda, musíš ho osvobodit,“ řekl Emmett a založil si ruce na prsou. Chvíli jsem na něj koukala, jako kdyby spadl z Marsu a pak se podívala na tu kouli. Pobaveně jsem zvedla jeden koutek úst a jedno obočí a podívala se na Emmetta.

Jedním prstem jsem namířila na okovy na Edwardově noze a ty se rázem rozletěly do všech stran. Foukla jsem si přes ten prst a pobaveně se podívala na Emmetta, který nevěřícně koukal na kouli a řetěz.

„To sis myslel, že mě takový řetízek zastaví? Mě? Příště bys měl vymyslet něco složitějšího,“ poradila jsem mu, vzala Edwarda za ruku a přesunuly jsme se do sálu a mohla začít oslava.

Hostinu jsem si vydupala, aby nebyla, protože bych jedla jenom já. Alice mi to sice vymlouvala, ale když jsem jí připomněla vizi, ve které jsem jí společně s Edwardem a tátou demolovali její šatnu a ona bezmocně přihlížela, rezignovala se staženým ocasem, obrazně řečeno.

Rose mi odebrala závoj, abych ho netahala po zemi a nevytírala s ním podlahu. Trůnní sál byl krásně vyzdoben. Nejdříve byla veselá debata, kdy mně a Edwardovi pořád blahopřáli. Najednou se ozval z reproduktorů Arův hlas.

„Pozvedám svou číši, abych připil Isabelle a Edwardovi. Ať je váš život tak sladký, jako krev v naších číších. Ať žijí,“ řekl. Všichni zdvihly křišťálové číše s krví a společně vykřikli „Ať žijí.“

Taky jsme s Edward pozvedli naše číše se zvířecí, konkrétněji s pumí, krví, společně si přiťukli a napili se zkříženými lokty, jak pijí někteří na bratrství, tak my pili na naši věčnou lásku.

„A rád bych započal tuhle oslavu. První tanec bude patřit naší nevěstě a jejímu otci,“ promluvil ještě jednou Aro. Parket se vylidnil a přes celý parket ke mně přišel táta. Nejdříve se otočil na Edwarda.

„Půjčíš mi svou manželku na tento tanec?“ zeptal se ho zdvořile. Podívala jsem se na Edwarda, který se tvářil vážně. Tak to řekne něco inteligentního, jak ho znám a znám ten jeho pohled.

„Jistě, ale chci ji vrátit. Budu ji ještě potřebovat,“ řekl a s tím vážným obličejem to působilo komicky, ale mě tím jen dokonale vytočil. No, co jsem říkala? Táta se s úsměvem uklonil přede mnou a natáhl ke mně ruku, jak dřív žádali džentlmeni dámy o tanec.

„Smím prosit o tanec, má dcero?“ zeptal se mě též zdvořile. Udělala jsem pukrle a vložila svou ruku do té jeho. Odešli jsme doprostřed parketu a spustila se píseň pro valčík.

Táta mě chytil jednou rukou za lopatku a druhou držel tu mou. Začali jsme plout po parketu, až jsem si myslela, že létám. Bylo to tak plynulé a tak ladné, až to nebylo možné. Táta je hold skvělý tanečník.

Viděla jsem na něm, že chce něco říct, ale nějak se k tomu neměl. Asi to je něco soukromého a nechce, aby to slyšeli uši někoho jiného, než ty moje. Tak jsem kolem nás dala štít.

„Klidně mluv, tati. Neuslyší nás,“ řekla jsem trochu tišeji, abych nepokazila tu nádhernou atmosféru. Nechápavě se na mě podíval a pak se rozhlédl. Všichni na nás koukali.

„Vidí, že si povídáme, ale neslyší co. Tady upír nemá soukromí, tak si ho musí udělat,“ vysvětlila jsem a náhodou jsem pohledem zavadila o Edwarda, který se tvářil frustrovaně. Usmála jsem se. Nikdy neměl rád, když jsem skrývala něčí myšlenky. To má za to, co řekl.

„Jsi šťastná, Bello?“ zeptal se mě opatrně táta. Úsměv se mi sám od sebe rozšířil a já nemohla jinak, než přikývnout. Šťastná, to bylo slabé slovo. Jsem ten nejšťastnější tvor na Zemi.

„Ano, jak bych nemohla být? Vdala jsem se za muže, kterého miluju, a který miluje mě. Mám milující rodinu a přátelé, kteří by za mě položili život, a já za ně. Ale, ...“ zarazila jsem se. Mám to říct? Táta se trochu zachmuřil.

„Ale?“ povzbudil mě. Doufám, že se ho to nedotkne. Snad nebude smutný. Musím to risknout. Risk je zisk, ne?

„Kdyby tu byla maminka, byla bych ještě šťastnější,“ zašeptala jsem a rentgenovala pozorně tátův obličej. Pevně jsem pozorovala každý jeho sval, každý jeho chlup. Nic ale nedělal. Povzdechl si.

„Ty víš, že je stále s tebou. Nikdy tě neopustila a ani neopustí. I když ji nevidíš, věřím, že je tady. A je na tebe pyšná, jak jen může být matka pyšná na svou dceru,“ řekl a já mu věřila. Někdy mám pocit, že ke mně mluví a varuje mě před nebezpečím, ale to je asi jen výplod mé fantasie.

„Já vím,“ řekla jsem jen a odtáhla se od něj, protože písnička už skončila. Políbil mě na čelo a už mu na rameno klepal Carlisle. Tak odešel a další píseň jsem tančila s Carlislem. Parket se postupně plnil, až tančili úplně všichni.

Potom přišel Aro, po něm Eleazar, Caius, Marcus, Emmett, Felix, Demetri, Alec, Tom, David, až nezbyl nikdo, s kým bych aspoň jednou netančila. Vlastně, zbyl jenom jeden, se kterým jsem zatím ještě netančila. Edward. Je to můj manžel a ani jsem s ním netančila. To není spravedlivé.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 28. kapitola: