Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 20. kapitola

28.02.2016 (21:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2598×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

20. kapitola

„Smrtí?“ zeptal se mě, jako by špatně slyšel. Je to upír? Podle všeho asi je, takže mě musel velmi dobře slyšet. Nebo je to snad první upír, který má přeslechy? Přikývla jsem a dala se do vysvětlování.

„Tátovi jsem přece řekla, že když Alice uvidí jeho budoucnost, jsem mrtvá. A co se stalo? Když jsem sem jela, stáhla jsem štít. Alice začala křičet, že vidí tátovu budoucnost a tak bylo jasné, že jsem mrtvá. Jenže o pár minut později před domem zastavil upír Diego. Oznámil, že měl se mnou misi a že mě zabil jeden novorozenec. Táta se svezl na kolena a řval do nebes. A pak se odhalilo, že Diego byl jen převlek. Můj převlek.“ Edwardovi to asi začalo šrotovat a ostatním taky. Ale nic.

„Stručně a jasně. Jsem zpátky, vystřelila jsem si z vás, dvakrát, a jsem tu už navždy. Pokud mě tu nechcete, ráda se vrátím do Volterry,“ vysvětlila jsem situaci a otočila se znovu k odchodu na zahradu.

„Ne!“ ozvalo se křikem hned několikanásobně. Musela jsem se zasmát. Nejdřív mě vyhazují a teď mě nikam nepustí, hádám, že ani na záchod. S ďábelským úsměvem jsem se na ně podívala přes rameno.

„Ty jsi neskutečná potvora, lásko!“ zavrčel Edward se smíchem a přitáhl si mě k polibku. Vášnivě mě políbil a polibek prohloubil. Páni, jak mi tohle chybělo. On celý mi chyběl. Už od něj nikam neodejdu.

„Já vím. To mi ve Volteře říká každý,“ zašeptala jsem, když jsme se od sebe malinko odtrhli. Usmál se svým pokřiveným úsměvem, až mi nohy málem vypověděli službu, tak jsem se na něj pověsila. Nevadilo mu to.

„Bello, hezky se posaď a povídej, jak jsi se měla ve Volteře,“ řekl Carlisle a ukázal na sedací soupravu. Všichni si začali sedat, ale stihla jsem je zastavit. Já na ně přece myslela, tak by měli dostat dárečky.

„Snad si nemyslíte, že jsem přijela s prázdnou, že ne?“ ptala jsem se jich trochu uraženě.

„Dej mi dárečky, Bello,“ začal škemrat Emmett. Jemu bych nejraději nedala nic, za to, co udělal.

„Pojďte za mnou,“ řekla jsem jim a vyšla z domu na příjezdovou cestu, kde stálo auto, ve kterém jsem přijela a ještě něco tam stálo, ale oboje byla zatím skryto, aby mi nikdy nezkazil překvapení.

„Ale tady nic není,“ řekl Emmett. Kdyby mu to myslela tak jako kecalo, byl by nejchytřejší stvoření na světě i ve vesmíru, nemyslíte? Otočila jsem k němu hlavu a koukal se na něj výrazem, který jsem za ta léta udělala speciálně pro blbce.

„Jsi si tím stoprocentně jistý?“ zeptala jsem se ho s nadzvednutým obočím. Přikývl. Normálního člověka by napadlo, že když se takhle ptám, začít pochybovat. Ale jeho ne, on je originál.

„Tak sleduj a uč se,“ řekla jsem, dala dva prsty do pusy a zapískala. V tu chvíli se před námi objevil obrovský náklaďák, který se vznesl do vzduchu a otočil se ke mně zadem, takže jsem měla přístup do prostoru. Dveře se otevřeli a přede mnou se objevilo mnoho krabic. Procházela jsem v ukládacím prostoru a přemýšlela, u koho začít.

„Začneme u Carlislea,“ řekla jsem a asi deset krabic tmavě zelené barvy se vznesly do vzduchu a letěli před Carlislea. Všechno to jsou knihy o dávném léčení a různých metodách. Carlisle na to koukal jako na blázna a nebyl schopen slova.

Pak přišla na řadu Esmé. Ta měla stejný počet krabic, svítivé světle zelené barvy, ale byli to různé návrhy a plány hradů, zámků a domů na celém světě a vzácné vázy, talíře a podobné věci.

Tátovi jsem přivezla deset pušek, které se používali od 5. století před naším letopočtem až do 8. století našeho letopočtu. Zbraně jsou hold jeho vášeň. Taky jsem kvůli nim projezdila celou Evropu. Byli zabalené v hnědých krabicích.

Alici jsem přivezla dvacet žlutých krabic oblečení, bot a doplňků. Nejnovější italská móda od předních návrhářů Itálie. Pro ní byla radost nakupovat. Prodavačky si se mnou nevěděli rady, ale byli hrozně rády, když viděli účtenku. Já to přešla jen mávnutím ruky.

Rose jsem přivezla deset růžových krabic různých sad laků na nehty, na vlasy, různé kartáče a hřebeny, prostě takové holčičí blbosti, jak by řekl Emmett a samozřejmě i nějaké oblečení, které zaplnilo dalších deset krabic.

Emmettovi jsem přinesla celou sadu baseballových pálek a míčků a jako třešničku na dortu, nový Jeep, ale nevím, zda mu ho dám za to, co udělal a co to vyneslo, ale mohla bych mu být zároveň vděčná.

A nakonec Edwardovi jsem přivezla CD se různými klavírními skladbami, noty k nim, nový klavír a hlavně sebe. Co jiného bych mu měla přinést, když on nejvíce stojí o mě, že? Jeep a klavír zatím zůstali skryty.

Všichni jsme se přemístili do obýváku a začalo hromadné rozbalování. Jako první vypískla Alice. Myslela jsem, že vyletí z kůže, jak skákala radostí. Všem se očividně dárky moc líbilo a mně to neskonale potěšilo.

„Bello, mockrát děkujeme. Jsou to úžasné dárky,“ řekl Carlisle za všechny a ostatní souhlasně přikyvovali jako panáčci z palubních desek. Bylo to k smíchu. Neskonale mě potěšili. Každého potěší, když se jeho dárky líbí.

„Ale, to byla maličkost,“ řekla jsem, jako by se nic nestalo, a jen nad tím mávla rukou. Ale udělala jsem zaražený a přemýšlející obličej. Všichni si toho všimli a nahodili nechápavé obličeje.

„Stalo se něco?“ Zeptal se mě Edward. Podívala jsem se na něj a usmála se na něj kouzelně.

„Jen jsem si vzpomněla, že jsou ještě dva dárky, které jsem nedala. A to jeden pro tebe a druhý pro Emmetta, ale nevím, zda si ho zaslouží.“ Udělala jsem přemýšlející výraz. Emmett hned klečel u mých nohou a prosil mě, abych mu ten dárek dala. Chvíli jsem přemýšlela, a nakonec jsem svolila.

„Jako první dostane Edward,“ řekla jsem a Emmett chtěl něco namítat. Jen cekni a uvidíš.

„Problém?“ zeptala jsem se Emmetta tvrdě. Přikrčil se a zakroutil hlavou. Přešla jsem ke klavíru přehozeného neviditelným prostěradlem, který stojí v rohu obýváku. Do ruky jsem vzala prostěradlo a trhla.

V tu chvíli stál v obýváku krásný klavír. Všichni byli překvapení a Edward vysel pohledem na tom krasavci. Přešel k němu a rukou přejel po laku. Pak se otočil na mě a objal mě jednou rukou kolem pasu.

„Děkuju, je krásný, stejně jako osoba, která mi ho dala,“ zalichotil mi a políbil mě. Tím chce říct, že jsem prkenná a rozladěná? Na to se ho ještě později zeptám, až budeme mít více soukromí.

„Doufám, že mě kvůli němu nebudeš zanedbávat,“ kárala jsem ho naoko. Usmál se, zakroutil hlavou a znovu mě políbil. Chtěla jsem polibek prohloubit, ale vyrušilo nás odkašlání. Netrpělivý a nedočkavý Emmett.

„A co dárek pro mě?“ ptal se netrpělivě a skoro si podupával nohou. Rychle jsem po něm hodila klíče od Jeepu, které obratně chytil. Koukal na ně, jako by nikdy v životě neviděl klíče, a převaloval je v rukou.

„Co to je?“ zeptal se mě. Vytřeštila jsem na něj oči. To nepozná klíče? Upír to sice je, ale v lidství musel mít operaci mozku. Nebo, že by se narodil už bez něj? Možné je všechno, dokonce i tohle.

„Tak schválně. Co to je? Otázka za pět milionů.“ Dělala jsem z toho komickou soutěž. Všichni přemáhali smích, ale cukali jim koutky. Já stále úspěšně držela kamennou a vážnou tvář hráče pokeru.

„Klíče,“ odpověděl, jako by to byla samozřejmost. To mu to myslí tak pomalu? Vždyť i hlemýžď je rychlejší.

„Bingo! A k čemu takové klíče patří? Otázka za deset milionů.“ Emmett byl stále víc a víc zmatenější a já stále více a více znuděnější. To ve Volteře byla větší sranda, o hodně větší sranda.

„Ke dveřím.“ Ten je taky chytrej jak tágo. Ne, patří asi k slonovu zadku, Emmettku. Strčíš ho slonovi do zadku a on tě za to posere. To je věda, co? Pomalu mi docházela trpělivost. Jedno mě Volterra nenaučila, a to trpělivosti.

„Už mě unavuješ. Za mnou,“ řekla jsem a vyběhla z domu na příjezdovou cestu. Stáhla jsem přikrývku z auta a frajersky opřela se o něj. Emmett zíral na krásný Jeep a nebyl schopen slova.

„Díky, sestřičko!“ zařval, popadl mě do náruče a točil se se mnou po celém trávníku jako splašený. Začalo mi být špatně i když jsem poloupírka. Nakonec ho zarazila Rose s výhružkou, že dnes spí venku.

Odebrali jsme se všichni do obýváku a posedali si na pohovku. No, chlapi si sedli a dámy na jejich klíny. S velikou radostí jsem se přitulila k Edwardovi, který mě tisknul na své  kamenné a děsně sexy tělo. V tu chvíli jsem si na něco vzpomněla.

„Emmette, Edward mi řekl, že jsi ho navedl k tomu, aby mě podvedl,“ začala jsem pomalu, jako bych mluvila normálně o počasí. Všichni šlehli pohledem k Emmettovi a Rose začínala pomalinku pěnit.

„To není pravda! To je lež! Edward si vymýšlí!“ začal řvát jako pavián na celé lesy, ale můj dar byl v plné pohotovosti. Lže. Lež jako věž. Kdyby má moc byla tlačítko, zářilo by jako měsíc v úplňku.

„Lžeš a oba to víme víc než dobře. Edward mi řekl všechno a nelhal, vůbec. Neřekl ani jedno křivé slovíčko,“ řekla jsem a tím jsem ho dorazila. Edward se vítězně usmál a já musela taky. Edward mě políbil do vlasů a společně jsme si vychutnávali Emmetta, který byl v koncích.

„To jsi neudělal!“ zařvala na něj Rosalie jako siréna a vyskočila na nohy, jako by seděla na vroucím gejzíru. Zdá se mi to, nebo má tady někdo pěkně velký průser, nebo možná i hůře? Co, Emmettku?

„Udělal,“ přiznal potichu a zahanbeně. Oh, on se stydí. A to ho nenapadlo dřív, že se mu to jednou vymstí? On nejdříve jedná a pak lituje, protože on nemyslí. To je hold náš "chytrý" Emmett.

„A co tě k tomu vedlo? Záviděl jsi svému bratrovi štěstí a chtěl jsi mu ho zničit?“ zeptala jsem se ho s hranou ublížeností a chytla se za srdce. Edwardovi a tátovi cukali koutky, a mně ostatně taky.

„Byla to jen sázka. Chtěl jsem vědět, zda se Edward změnil, nebo je stále sukničkář,“ řekl a říkal pravdu.

„Fajn. Tak už znám důvod, ale nenechám tě bez trestu,“ nadhodila jsem tajemně a ďábelsky zvedla jedno obočí. Emmett se na mě podíval vystrašeně. S ďábelským úsměvem jsem se postavila.

„Rose, můžu s tebou mluvit mezi čtyřma očima?“ zeptala jsem se neutrálně. Emmett se vystrašil ještě víc a šlehl vyděšeným pohledem po Rose. Doufal, že odpoví ne, ale doufal marně.

„Samozřejmě,“ odpověděla Rose s širokým úsměvem. A máš to, Emmette. Emmett hned zasmutněl a věděl, že to, co přijde, se mu líbit nebude. Nebude, bratříčku, nebude, na to si můžeš klidně vsadit.

„Půjdeme nahoru,“ řekla jsem a zvedla se neochotně z Edwardova klína, který mě ještě pohladil po zadečku. Rose přikývla a následovala mě. Šli jsme ke schodům. Všichni pozorovali, každý náš krok, jako po rentgenem.

„Oh, lásko?“ Zastavila jsem se uprostřed schodů a otočila se k rodině. Edward zbystřil a zářivě se na mě usmál.

„Pohlídej ten balvan, aby nezdrhl. Ještě si ho vychutnám,“ řekla jsem sladce a zároveň hrozně ďábelsky a oblízla jsem si horní ret. Emmett se zhrozil a nasucho polkl, i když neměl proč, za to Edwardovi zčernaly oči. Je zajímavé, co s ním dokážou nevinné činy a ještě nevinnější pohyby.

Vstoupila jsem do ložnice Rose a Emmetta, Rose hned po mně, a zavřela jsem dveře. Okolo celého pokoje jsem dala štít, aby nás nikdo neslyšel, a aby to bylo o to ďábelštější, a otočila se na Rose.

„Rose, chci se tě zeptat, jestli mi pomůžeš v Emmettově trestu?“ zeptala jsem se jí a doufala v kladnou odpověď.

„Velmi ráda. Emmett je sice můj manžel, ale tímhle překročil všechny meze. Kdybych to tehdy věděla, měl by utrum ještě teď. Když jsem se dozvěděla, že jsi ve Volteře, nemohla jsem tomu věřit. Měla jsem sto chutí tam jet a přivést tě zpátky třeba v řetězech,“ řekla Rose a myslela to smrtelně vážně. To jsem už vyprskla smíchy a chytila se za břicho. Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou.

„Tak, jak ti můžu pomoci?“

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 20. kapitola: