Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 15. kapitola

26.11.2015 (19:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2704×

15. kapitola

„Sbohem, tati,“ řekla jsem s uslzenýma očima a odstoupila od něj. Smutně se na mě podíval a nasedl do auta. Dívala jsem se za autem, dokud mi nezmizelo z dohledu, a mávala.

Když jsem ho už neviděla, utřela jsem si slzy a otočila jsem se na Demetriho.

„Odveď mě zpátky do sálu,“ přikázala jsem mu. Přikývl, otočil se a šel. Šla jsem za ním, protože to tady ještě neznám. Když jsme došli do sálu, všichni se na mě zmateně podívali. Jenom Aro se usmíval jako měsíček na hnoji. Pokynul mi, abych šla k němu. Poslechla jsem a zastavila se před schody.

„Jak se jmenuješ, drahá?“ zeptal se mě sladce Aro. Bylo mi z něj celkem špatně, ale nic jsem na sobě nedala znát. Ještě bych ho pozvracela a bylo by po smlouvě, protože bych ho tak zesměšnila, až by se hanbou propadl.

„Isabella Marie Swan Whitlocková,“ řekla jsem s velikou hrdostí a pýchou. Řekla jsem radši celé jméno, co kdyby, že? Co by se taky stalo? Jsem mocnější než všichni tady dohromady, takže by si na mě netroufli. Já bych byla v bezpečí svého štítu a oni by jeden po druhém skončili na atomy.

„Isabello, poklekni,“ řekl Aro a já bez protestů poslechla a poklekla na jedno koleno, jako muž, když žádá ženu o ruku. V tuto chvíli to bylo malinko obráceně, ale co, já ho taky nežádám o ruku.

„Isabello Marie Swan Whitlocková, vítám tě ve Volteře,“ řekl slavnostně a okolo krku mi zapnul černočerný plášť, na zádech s volterským znakem a na krku se zapínáním ve tvaru V, jako Volturiovi.

„Nyní jsi právoplatnou členkou Volturiových. Povstaň, Isabello,“ řekl a pokynul mi rukou, abych vstala. Tak jsem vstala a otočila se čelem k ostatním. Můj zrak spočinul na hromádce prachu. Je, já málem zapomněla.

Sešla jsem těch pár schodů a stoupla si před hromádku. Všichni mě bedlivě pozorovali a uhýbali mi z cesty. Malinko jsem natáhla ruce před sebe, pro lepší dojem, a začala se soustředit.

Cítila jsem, jak se z prachu stává tělo a postupně nabírá na síle. Během minuty přede mnou stál Abraham v celé své upírosti. Ruce jsem dala zpátky podél těla a otočila se k Arovi. Usmíval se jako blbeček.

„Jak jsem slíbila,“ řekla jsem. Aro přikývnul na souhlas, jako že rozumí, a obrátil se k Demetrimu a Felixovi. Jen jsem ho pozorovala a čekala, co udělá nebo řekne, aby někdo udělal. Byl to takový nezvyk, být někde jinde.

„Demetri, Felixi, odveďte Isabellu do jejích komnat. Budete nyní její osobní straží. Jděte,“ řekl a ti dva přikývli na souhlas. Já z toho nebyla nijak nadšená. Nepotřebuju chůvu. Felix šel ke dveřím a Demetri ke mně.

Pokynul mi, abych šla a sám šel za mnou. Felix mě vedl dlouhými a tmavými chodbami hradu. Po chvíli jsme se objevili u nějakých dveří, které byly taky bohatě zdobené. Felix je otevřel a objevili jsme se v obrovském pokoji.

„Páni, Aro se překonal,“ řekla jsem a ti dva se zachichotali. Jsou snad nějaké školské, nebo spíše upírské drbny, nebo co? Zdá se mi, že si s nimi budou možná i rozumět, aspoň v to částečně doufám.

„Necháme vás o samotě, Isabello. Kdyby něco, zavolejte,“ řekl Felix a Demetri přikyvoval. Oba se otočili k odchodu. Felix otevřel dveře a Demetri z nich vyšel jako první a Felix hned za ním.

„Tykejte mi a říkejte mi Bello, prosím,“ křikla jsem za nimi ještě než se za nimi zavřely dveře. Hned jsem se dala na průzkum mého nového nuceného domova, ale domov to nikdy nebude bez mé rodiny.

Jako první jsem navštívila moderně vybavenou kuchyň. Byla obrovská. Bylo tady snad úplně všechno. Dál jsem našla ložnici s balkónem. Aro si dal nějak záležet, asi hodně stojí o mě ve svojí gardě. Co to plácám, vždyť to tu už takhle bylo.

Odtud vedly dvoje dveře. Jedny do koupelny a druhé do šatny. Koupelna byla krásná, ale šatna je úplně prázdná. Je tu jen deset volterských plášťů. Šla jsem do dalšího pokoje. Objevila jsem se v pracovně. Tady budu trávit asi nejvíce času.

Vrátila jsem se do obývacího pokoje a všimla si, že u prosklené stěny s výhledem na moře stojí klavír. Připomněl mi Edwarda. On doma hrál často na klavír od doby, co se mnou začal chodit.

Dokonce mi složil ukolébavku. Pamatuji si, jak mě učil hrát. Přejela jsem rukou klavír a vzdechla. Chybí mi, a i když mi ublížil, miluju ho. Teď na něj nesmím myslet, jinak začnu plakat jako želva.

„Felixi, Demetri!“ zavolala jsem. Ve vteřině byli za mnou a čekali, co řeknu či o co je požádám. O takovýhle život princezny jsem nikdy moc nestála ani jako malá, ale má to svůj půvab i kouzlo.

„Přeješ si něco, Bello?“ zeptal se mě Demetri. Musela jsem se usmát. Poslechli mě a začali mi tykat a říkat zkratkou. Možná se mi tady přece jen bude líbit. Když se přizpůsobím, kdo ví, co se nakonec stane.

„Najdete mi někoho, kdo by byl ochotný jet se mnou nakupovat?“ zeptala jsem se jich a otočila se k nim čelem. Nerada jsem k někomu otočená zády, když s ním mluvím. Nemám ráda, když nevidím jejich výraz.

„O někom bych věděl,“ řekl Demetri s úsměvem a vypařil se. Felix mě mezitím odvedl do garáže, kde byla Jane a Heidi. Tak, je dvě bych zrovna nečekala. Ale co, třeba mě příjemně překvapí.

„Tak, jedeme, ne?“ zeptala se Jane a sedla do auta za volant. Heidi ji napodobila a sedla si na místo spolujezdce. Já si bez sebemenších protestů sedla na zadní sedadlo a prohlížela si auto zevnitř. Hustý!

„Krásný žihadlo. To je tvoje, Jane?“ zeptala jsem se a koukla na ni. Jane se na mě podívala ve zpětném zrcátku a usmála se. Zdálo se mi, jako by všichni vyměnili masky. Předtím byli tvrdí, ale teď jsou přátelští.

„Ano, dar od Ara,“ odpověděla jednoduše a nastartovala. Krásný motor. Ten není zrovna nejslabší. O autech vím hodně od Rosalie. Ona se pořád hrabe v autech. Proč zase myslím na ně?

„Jane, chci se ti omluvit za to v lese,“ omluvila jsem se jí, jinak bych se dneska nevyspala. Zase se na mě podívala skrz zrcátko. Vždycky jsem měla špatné svědomí, a nikdo ho mít čisté asi nebudu. Už jen kvůli mé matce.

„To je v pořádku, chápu tě,“ řekla s pochopením. Celou cestu jsme si povídaly a blíže se poznaly. Jsou fajn a to jsem si myslela, že Volterra je strašná, ale začíná se mi v ní líbit, ale navždy tu rozhodně nezůstanu.

Během dvaceti minut jsme dojely před obchodní centrum v Římě. Jane i Heidi mě chytily za ruce, každá z jedné strany, a táhly do prvního obchodu. Nosily mi tuny oblečení a já se celou dobu smála.

Prolezly jsme všechny obchody, dokonce kvůli nám posunuli zavírací dobu. Každých deset minut jsme musely do auta, protože jsme měly plné ruce. Vracely jsme se okolo půlnoci se sto taškami. Nebo možná i více taškami.

Musela jsem si dokonce koupit auto, abychom to všechno odvezly. Nejdříve jsem auto odmítla, protože nechci utrácet jejich peníze, ale Jane mi řekla, že jsou už i moje. Patřím k Volturiovým.

Koupila jsem si krásné a rychlé Audi. Hned na první pohled jsem si ho zamilovala. Jane se taky líbí. Ještě mi řekla, že Aro mi stejně chtěl auto koupit jako dárek na uvítanou. Když jsme se vrátily, musely jsme svolat skoro celý hrad, aby nám pomohli odnosit tašky do mého pokoje.

Všimla jsem si, že se Aro blaženě a nadšeně usmívá. Asi je rád, že se tady začínám zabydlovat. Ale domov to pro mě nikdy nebude. Ne bez mé pravé rodiny, ne bez Edwarda. Už zase na něj myslím!

Jane s Heidi mi pomohly oblečení srovnat v šatně a pak odešly. Vlezla jsem si do sprchy a umyla se. Jsem unavená, tak si už půjdu lehnout. Usnula jsem s myšlenkami na Edwarda, na časy, kdy jsme byli šťastní.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 15. kapitola: