Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jared Black Cullen - Díky za to, že jsi!

11.07.2010 (18:45) • EGO • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1697×

Díky za to, že jsi!

Nikdo

V temné noci, uprostřed hustého lesa, stál jejich domek. Tam, se kdysi skoro každý den milovali, trávili zde spolu ty nejkrásnější chvíle. Když byla Renesmee ještě malá, žili tady jako rodina. Teď tady seděl zase sám, proklínal svojí osobu a pykal za všechny špatné skutky, které v posledním týdnu provedl. Zároveň se bál o svojí malou holčičku. Po vyslechnutí té odstrašující legendy, začal přemýšlet i nad smrtí Renesmee. Byl zoufalý. Trpěl, trpěl mnohem víc, než všichni členové rodiny, možná i více než Bella. Pořád přemýšlel, kde se stala osudová chyba. Co kde pokazil? Ale stále nenacházel rozumné odpovědi. Docílil vždy jen jednoho – ‚Měl jsem na svojí dcerušku dávat větší pozor. Tohle se nemělo stát.'

Jenže už se stalo a to musí začít řešit, ale teď nebyla chvíle na to přemýšlet nad řešením. To může přemýšlet s Carlislem a s ostatními z jeho rodiny. Teď byla potřeba kát se. Byla to pro něj ta největší prohra. Pomalu, ale jistě ztrácel otec vlastní dceru. Byl tvor nelidský, srdce neměl, ale tak nějak mu něco z lidskosti zbylo – láska. A tento cit ještě mnohem více zesílil narozením jeho jediného dítěte, se ženou svého života. Nechtěl Ness ztratit. Pomalu ale jistě se snad kdysi vypořádal s faktem, že jeho úhlavní nepřítel, v životě i v boji o jeho jedinou lásku, se zamiloval do jeho dcery. Ale teď se měl vypořádat s mnohem horším faktem... Ness je těhotná, vezme si toho darebáka a v sázce je její život. A on jako otec s tím neudělá vůbec nic. Zklamal... Zklamal sám sebe, ale i ostatní kolem, díky svým žárlivým výlevům. A co bude teď?

Jeho myšlenky byly zmatené. Přeskakovaly z jedné věci na druhou a zase se k těm jiným vracely. On seděl a poddal se tomuhle zmatku. Tiše trpěl.

Isabella Cullen

„Edwarde,“ zašeptala jsem. Věděla jsem, že jestli je nablízku, tak mě uslyší a v hloubi duše doufala, že neprovede zase nějakou hloupost. Žádná odpověď se ke mně nedostala.

„Omluvte mě,“ rozloučila jsem se s Quilleuty a utíkala za svojí rodinou. Myšlenky mě dál směřovaly k němu. Co se zase mohlo stát?

„Klid Bello, vím, kam šel, ale zatím za ním nechoď. Nechce nikomu ublížit. Chce být sám,“ uklidnila mě Alice, ihned co jsem za nimi přiběhla.

Už jsem tušila, kde může být, ale chápala jsem, že samota pro něj bude teď lepší. Třeba se s tím rychle vypořádá. I když já si stále neuvědomovala vážnost situace. Viděla jsem svojí dcerušku šťastnou a věřila v to, že vše dobře dopadne. Ale kdo to všechno vyřeší? Sami dva na to nestačí. Musíme se opravdu spojit, oba rody a vzájemně se s tímto problémem vypořádat. Až teď mi došlo, že ten dělící článek mezi oběma rody není Renesmee. Tolerovali ji, ale nikdy ji nevzali do své rodiny, stejně jako my Jacoba. Ale já jsem tam kdysi patřila a dnes jsem zjistila, že snad i stále patřím. To já můžu všechno zachránit. Teď ještě přijít na to jak. V hlavě mi hýřily myšlenky, ale žádné na sebe nenavazovaly. Tohle bude těžké, ale já stále doufám, že by mi mohlo pomoci to malé chlupaté štěstí, které jsem dnes viděla přes Nessiin dar.

Sam Ulley

Zpočátku jsem se obával situace, ale když všechno skončilo, zpětně jsem se sám sebe ptal, čeho jsem se tak bál. Vše proběhlo hladce. Teď jen ve vzduchu vyselo pár nevyřčených otázek. Jedna z nich byla jasná a každý si ji uvědomoval. Přežije to?

Byl jsem rád, že mohu s Bellou tak lehce komunikovat. Jakoby v ní zůstala její lidská část. Její velké srdce, to porozumění. Připadalo mi, že ví, jak se cítíme, že nás chápe a že jí nevadí, jako některým z jejich rodiny, naše přítomnost. Kdo ví, možná že se z nás zase stanou přátelé.

Uhasili jsme zbytek ohně a pomalu se rozcházeli. Hlídky teď nebyly potřeba, a tak Billy s Jacobem a Ness šli domů, já a zbytek jsme šli ke mně. Moje láska už nás čekala s otevřenou náručí.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se.

„Jak se to vezme. Musíme se připravit na všechny problémy, které mohou nastat.“ Stručná jasná odpověď. Víc jsem dodávat nemusel.

„Jděte si lehnout. Zítra mi vše povíte.“ Na nic jsem nečekal a vzal svojí lásku do náručí.

„A ty budeš dělat jako co? Já sám spát nechci,“ nenechal jsem se odbýt. Ona ani nic nenamítala, jen se zvonivě smála. Za pár minut jsme oba usnuli v objetí.

Renesmee Cullen

Upf. Probudila mě bolest v břiše a následně na to se mi samy od sebe spustily slzy. Byla jsem zase plná smutku. Vedle mě se okamžitě probudil Jacob.

„Co se děje,“ zeptal se mě. V jeho hlase nebyl ani náznak únavy. Okamžitě prozřel.

„Nevím. Je mi smutno. Malý kope jak zběsilý a není to zrovna nejpříjemnější.“ Snažila jsem se ho utišit hlazením, ale ani to nepomáhalo. Po dvaceti minutách ustavičného pláče a křečích v břiše to Jacob přestal snášet a běžel za Billym.

„Jsem tu hned, lásko.“ Políbil mě na zpocené čelo a utekl ven z pokoje.  Billy byl u mě během několika vteřin.

„Copak se děje, zlatíčko?“ ptal se ustaraně.

„To kdybych věděla. Malý se mnou ani nekomunikuje. Ale dost silně mě přesvědčuje o tom, že se mu něco nelíbí a nepotřebuje k tomu ani řeč, nebo tak něco. Auuuu,“ zaskučela jsem při dalším kopnutí.

„Umí dát docela dost dobře něco najevo i fyzickou silou.“ Tak to mi opravdu neušlo.

„Hmmm,“ musela jsem se kousnout do rtu, abych nekřičela. Bolelo to čím dál tím víc, malý se tam snad točil, či co. Za chvilku už byl zpátky Jacob a venku čekali čtyři vlci připraveni na nejhorší. Já ale věděla, že tohle není porod, to je moc brzy. Vlastně ani nevím co to je, ale jedno jsem věděla jistě, s malým se něco děje.

„Napadlo mě, že chce být třeba s vlky. Vždyť to mu dělalo dobře, ne,“ prohodil Jacob.

„No... ehm...,“ špatně se mi už i mluvilo. „To není špatný nápad. Tak jdem.“ Pokusila jsem se postavit na nohy, ale marně. Jacob si toho všimnul a během vteřiny jsem byla v jeho náručí. Slzy mi dále tekly z očí, bylo nemožné to zastavit vlastní vůlí. A ten třas. Klepala jsem se jak malý ratlíček, jak nebohé mládě kdesi v jeskyni, ukryté před predátorem.

Jacob se mnou doběhl skoro k hranici Cullenů, možná proto, aby uslyšeli moje naříkání a přiběhli, nebo možná proto, abychom byli blízko Carlisleovi, kdybychom potřebovali pomoc doktora. Položil mě na malou mýtinku a odběhl se přeměnit. Kolem mě se zatím shromáždili ostatní vlci. Zády jsem se opřela o velké Samovo břicho, nohy sem měla propletené s předními tlapy Leah. Myslím, že vedle mě ještě ležel Embry a možná to byl Quil, který hlídkoval kousek opodál. Přiběhl ke mně můj nejkrásnější vlk a položil si čenich vedle mého břicha. Tiše oddychoval, zatímco jsem se já snažila vypořádat s tím tlakem v břiše. Asi po hodině křeče ustaly, už jsem jen cítila sem tam nějaký náznak kopnutí toho malého. Začala jsem být klidná. Už jsem ani nebrečela. Vlci asi opravdu pomohli. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Dívaly se na mne čtyři páry očí, které patří těm nejkrásnějším stvořením. Pomalu jsem začala upadat do říše snů...

Isabella Cullen

Celou noc jsem přemýšlela o možném řešení, o něčem, co bych měla udělat proto, aby se dva odlišné druhy, dva největší predátoři spřátelili. Potřebuju si o tom promluvit s Ness.

Jen jsem na ní pomyslela, na okraji lesa se objevil Jacob a v náručí nesl mojí dceru, znovu brečela. Už pomalu svítalo a tak jsem dobře viděla stíny další čtyř vlků, které se určitě nehodlali vzdálit od naší vily.

„Carlisle!“ zakřičela jsem a běžela Jacobovi naproti.

„Nevíme co se děje. Už dnes ty křeče měla, ale pak se to utišilo. Myslel jsem, že když bude s vlky, uleví se jí. Ale před pár minutami to začalo znovu. Nechtěl jsem nic nechat náhodě," mlel Jake.

Taky byl velmi zmatený. Jeho ustaraný obličej se k němu nehodil. Věřil tomu, že nic není nemožné, že vše se dá nějak vyřešit, ale teď jsem v jeho tváři viděla beznaděj, strach o svojí lásku, a to jsem nemohla dopustit.

„Dej mi ji,“ řekla jsem potichu.

„Cože?“ nechápavě na mě zíral, v náručí stále držel Ness, která se ho ani nehodlala pustit.

„Dej mi jí!“ zvýšila jsem hlas. „Carlisle se na ni podívá, ty běž pryč, nesmíš se takhle trápit. Až budu něco vědět, dozvíš se to jako první. Klidně tě půjdu sama hledat, abych ti tu zprávu mohla říct. Jasné?“ Přistoupila jsem blíž k němu a natáhla ruce. Pomalu a něžně mi Ness podal, jakoby byla z porcelánu. Vypadala tak. Byla bílá, jak mramor jen víčka měla načervenalá, podrážděná od slz. Chytla se mě kolem krku a tiše vzlykala.

„Prosím, udělejte něco,“ prosil mě Jake. Nezbývalo mi než jej uklidnit alespoň přikývnutím. Otočila jsem se k němu zády a běžela do domu.

„Šššššš,“ konejšila jsem svojí malou holčičku.

„Mami, mami, to hrozně bolí-í-í,“ cedila mezi zuby.

„Carlisle, pospěš si, prosím, dej jí něco na bolest,“ mluvila jsem k mému tchánovi.

„Bello, nemůžu, co když to malému uškodí? Podíváme se nejdříve na ultrazvuk, ano?“

„Dobře,“ souhlasila jsem.

Ness jsem položila na již připravený stůl. Celý pokoj najednou vypadal jako ty nemocniční. Připomnělo mi to mojí proměnu. Zatřásla jsem se hrůzou, při pomyšlení, že by Ness měla taky tak trpět. Křeče začaly pravděpodobně odeznívat, protože Ness se trošku uklidnila. Carlisle přiložil na její zvětšené břicho snímač a obrazovka se zapnula. Moderní technologie už nám dovolovala obraz ve 3D. Naskytl se nám pohled na krásné malé stvoření, malé děťátko.

„Je v pořádku. Životní funkce jsou v normě. Jen ty máš trošku zvýšenou tepovou frekvenci, ale to není nic neobvyklého. Už je ti lépe?“ Zatímco Carlisle mluvil s Ness, já se stále koukala na obrazovku. Bylo úchvatné, tohle malé štěstí. Carlisle se po chvilce otočil k obrazovce a chtěl jí vypnout.

„Počkej,“ zastavila jsem ho. Zvedla jsem se z křesla a běžela ven.

„Jacobe, jsi tady?“ Za pár okamžiků už vycházel Jake z lesa. Vzala jsem ho za ruku a táhla do domu. Trvalo to jen chvilku, než jsme se objevili ve dveřích. Překvapená Renesmee stočila hlavu ke vchodu do pokoje.

„Mami?“ V jejích očích se zračila otázka, proč?

„Musela jsem ho přivést, Ness.“ Ani jsem ho nemusela táhnout k monitoru. Hned si toho všimnul a už od něj nemohl odtrhnout oči.

„Vidíš ten nos, má tu bambuli po tobě, Nessie,“ zažertoval Jake. „A vidíš ty tvářičky. Ty má taky po tobě.“ Přistoupil k Nessie a políbil jí na čelo.

„Je nádherný, lásko.“

Chtělo se mi brečet. Není nic krásnějšího, než když vidí rodič svoje dítě šťastné. Nessie se k Jakovi více přitulila a opět si vychutnávali ty společné chvilky. Napadlo mě, že kdyby tohle viděl Edward, tak by ani nic nenamítal, ale mohla jsem se mýlit. Carlisle zatím vypnul počítač, utřel Nessie břicho a nenápadně se vytratil. Já tam zůstala s nimi, aniž bych si uvědomovala, že bych tady už dávno nemusela být...

„Pojď k nám, Bells,“ vyzval mě Jacob. Obešla jsem tedy lůžko a sedla si na opačnou stranu postele, než Jacob. Sám Jake zase hladil Nessiino bříško a sám pro sebe si broukal.

„Ahoj Jarede, tady táta. A vedle sedí i babi Bells. No nejsme mi nádherná rodinka?“

Všichni jsme se museli zasmát téhle absurditě. Chudák malej, narodí se do takové směsice tvorů. Nikomu bych to nepřála.

„Doufám, že budete konečně šťastní,“ řekla jsem do krásné atmosféry. „A taky doufám, že až se malý narodí, že bude konečně svatba!“ Šibalsky jsem se na ně podívala a čekala na odpověď.

„No jistě.“ První se vzpamatovala Ness. „Ty bys měla vést Jakea k oltáři.“

„No jistě, maminko…,“ zažertoval Jake.

„No to seš celej ty! Já povedu svýho nejlepšího přítele k oltáři!“ Musela jsem se tomu smát. V minulosti by mě tohle ani nenapadlo. Můj nejlepší přítel, se kterým jsem snad někdy mohla být, se kterým jsem se líbala, kterého jsem milovala, si bude brát mojí dceru a budou spolu mít dítě. To je na několikadílnou novelu!

„Bells, mám na tebe jednu prosbu. Mohla bys být u toho, až budu žádat Edwarda o ruku jeho dcery? Nerad bych skončil tak, jako minule.“

„Nebuj, budu tam u toho a možná že ještě Edwardovi pomůžu,“ zavtipkovala jsem.

„Mám vás ráda, oba!“ protrhla naší diskuzi Renesmee. A potom nás objala. Po dlouhé době jsem zase cítila pocit štěstí. Ještě více mě to přimělo přemýšlet nad možnostmi usmíření upírů a vlkodlaků.

„Ness,“ řekl Jacob. „Měla bys teď chvilku odpočívat. Včerejšek byl vyčerpávající. Bella mi zatím uvaří kafe, jestli to ještě umí,“ šibalsky na mě mrknul. „A já si potom zase přisednu sem k vám, ano?“ Ustaraně na ní hleděl a čekal netrpělivě na kladnou odpověď. Dočkal se, a tak jsme se mohli v klidu zvednout a usadit se dole v hale.

Jacob Black

„Dáš si kávu?“ zeptala se mě Esme. Čekal jsem, že mi kafe udělá Bella, z donucení, že jsem se jí nahoře trochu dotknul, ale nechala to na té zvláštně příjemné a citově založené upírce.

„Ano, díky, Esme.“ Snažil jsem se vyloudit alespoň malý úsměv. Byl jsem neuvěřitelně unavený. Nechápal jsem, jak může být Renesmee pořád tak čilá. Navíc mě zatěžovaly všechny ty starosti, které se mi seskupovaly v hlavě. Avšak trošku štěstí jsem pocítil před chvílí, kdy jsem viděl ten malý zázrak. Byl celá Renesmee, zamiloval jsem se do něj a pocit vědět, že je můj, mě doháněl k pýše. Byl jsem pyšný na našeho syna, ještě před tím, než se narodil. Oba je budu chránit, a když bude nejhůř, položím za ně i vlastní život! Na tolik je miluji!

„Jseš v pořádku, Jakeu?“ promluvila na mě Bella a významně se podívala na hrnek s kafem. Asi jsem dlouho přemýšlel a vůbec nic nevnímal.

„Ehm, ano. Víš, mám o Ness strach, ale tolik se těším na našeho syna, že mě ten strach přebíjí štěstí. A toho se děsím. Že budu v takové euforii, že něco přehlédnu, nebo že se stane něco hrozného. Nikdy nic nevyjde podle našich představ.“

Vzala mou ruku do dlaní. Ten chlad už nebyl zase tak nepříjemný. Bella nikdy nebyla stejná jako ostatní Cullenovi. Pořád to chvílemi byla moje Bella, i tehdy, kdy se mi pokusila zabít, když jsem jí řekl o otisknutí do Nessie. Šel z ní strach, ale pořád jsem si říkal, že je stále trošku neohrabaná. Pocit lásky, jako k ženě k ní, už mě dávno opustil. Také bych se za ní bil, ale spíš jen kvůli našemu přátelství. Pořád se divím tomu, že mě a Ness trpí tenhle vztah. Že to ještě neutnula. Ale vlastně ona ví, jak je těžké odejít od člověka, kterého milujete více, než cokoli jiného na světě. Možná proto je s námi.

„Jacobe, ať se stane cokoliv, pomohu ti se z toho dostat. Nikdy tě nenechám na holičkách, to mi věř. Jsi můj nejlepší přítel a brzy budeš můj zeť a já si tě vážím. Musíme teď držet všichni za jeden provaz. Věřím, že spolu to zvládneme a Jaredovi ani Ness se nic nestane. Nevím jak ti pomoct, ale doufám, že ti bude stačit má upírská náruč, která je pro tebe vždy otevřená.“

Roztáhla ruce do upřímného gesta. Bylo to tak snadné, schoulit se do jejího náručí. Nebylo to extra příjemné, bylo to spíš, jak když si lehneš na kus ledu, ale pod tím ledem teče horká láva, plná upřímných citů a zde, v té díře, která zbyla po srdci, pramení láska a po celém těle vyvěrá na povrch. Její upřímná láska.

„Nevěřil jsem, že tohle ještě někdy řeknu,“ na chvilku jsem se odmlčel a užíval si tuhle pro nás tak intimní chvilku. „Sice smrdíš jako pijavice, ale mám tě rád. Mám tě moc rád, a abys věděla... já tady taky vždycky budu pro tebe! A na oplátku,“ pomalu jsem se vysunul z její náruče a připravil tu svojí. „Se teď stulíš u mě, aby sis taky vychutnala ten smrádek a u mě, i teplíčko,“ odlehčil jsem situaci. Bella nečekala ani vteřinu okamžitě mě objala kolem pasu a hlavu mi zabořila do hrudníku.

„Abys věděl, páchneš jako hrozně zmoklej pes,“ zasmála se a pokračovala. „Ale i přesto všechno tě zbožňuju!“

„Díky za to že jsi, Bells,“ dokončil jsem náš rozhovor a dál si užíval tuhle zvláštní chvilku. Pochybuju, že snad ještě někdy taková naskytne. Zaslechl jsem Leahino volání a otočil se ke dveřím, okamžitě jsem Bellu pustil a čekal, co bude dál. Jestli zase dojde k souboji, nebo tohle nějak překousne.

Přede mnou stál Edward, v očích smutek a na rtech nevyřčené nadávky.