Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jantarová propast - 2.část

Druhá část, tentokrát je tam hodně cizích pohledů... snad se bude líbit :). (P.S.: Víc toho zatím v PC přepsaného nemám, takže si budete muset chvíli počkat...)

Konečně přišel večer a s ním i máma. Elizabeth se s ní přivítala a poznamenala, že dnes nemá chuť jít ven. Pak se vrátila do svého pokoje a nachystala si do školy. Vzpomněla si, že by si měla dát Mp4 do nabíječky, protože ji docela často poslouchala. A protože ji poslouchala, když se snažila nemyslet na Nigela, jeho tvář se jí znovu objevila v mysli.

Bylo půl osmé a tak přešla k mámě do obývacího pokoje, kde se dívala na Přátele. Dokonce se jí dařilo držet pozornost na onom seriálu, aniž by se jí rozostřil pohled a myšlenky zabloudily mimo realitu...

--------------------------- (Nigelův pohled) ---------------------------

První den v nové škole byl stejný, jako byly první dny v předchozích školách. Všichni na nás zírali. Ta ochota ukázat nám, kde mámě další hodinu, byla skoro... úsměvná. A nebo k pláči. Pokaždé stejné reakce. Ale telefonní číslo ze mne naštěstí mámila jen jedna spolužačka.

Na obědě (díky Bohu) bylo jídlo nestravitelné i pro... lidi. Většina vůbec nevnímala, co jí, ale několik jedinců se na chuť zaměřilo a neměli zrovna spokojené výrazy.

A pak tam byla jedna dívka, která upoutala mou pozornost, hned jak jsem vstoupil do třídy. Nebo přesněji, Colinovu, přičemž hned poté moji. Colin díky své schopnosti uviděl všechny žáky. Není to tak jednoduché, že by jen slyšel myšlenky nebo cítil pocity, on... vidí. Vidí, jací lidé jsou a jak vystupují před ostatními. Ale ta dívka... viděl ji velice neurčitě. Jako by potlačovala své pocity a snažila se udržet za zdmi, kterými se proti světu obestavěla.

A protože jsme s Colinem spojeni myšlenkami, okamžitě jsem si té zvláštní dívky všimnul. Bylo mi jí trochu líto, za onou ‚zdí' držela velice smutné pocity. Byla tam znát samota, ukřivděnost, možná dokonce vztek. Zároveň mne ale fascinovalo, že se drží. Když Colin na nepatrný zlomek okamžiku spatřil, co bylo za ‚zdí', nemohl jsem uvěřit, že ještě nespáchala sebevraždu. I když k tomu podle všeho měla sklony...

Těžko jsem zabránil úsměvu po spatření její reakce, když se naše oči setkaly. I přes velkou vzdálenost jsem uslyšel, jak jí zrychlil tep. A Colin zaznamenal, že se v ní probudil zájem. Nic určitého, ale byl to první pocit, který vyšel před obal, ve kterém žila. Když si ten pocit uvědomila, zčervenala a pokusila se ho zahnat, což asi nevyšlo, protože ho Colin vnímal stále.

Při cestě ze školy domů jsem se nemohl ubránit tomu, že se mi ta dívka stále vracela do mysli. Colin byl ohleduplný - věděl to, ale nekomentoval. Objevil pro mne i její jméno. Elizabeth.

***

Když se stmívalo, vyrazil jsem na lov do smíšeného lesa. Bylo příjemné na chvíli přestat myslet na lidi a nasytit se. Domů jsem se vrátil až po půlnoci, ale skoro jsem zalitoval, že jsem ‚večeři' neprotáhnul - doma nebylo co dělat a tak se moje myšlenky znovu stočily ke škole. Připomnělo se mi, že jsme s rodinou zaznamenali přítomnost vlkodlaků ve městě. Pravděpodobně chodili na nedalekou vysokou školu. Na střední, do které jsme přišli, naštěstí nebyli. Zatím. Tři kluci s vlkodlačími geny, které se ještě neprojevily, sem bohužel chodili.

Se sourozenci jsme vyjeli autem do města. Náš dům stál v lese ‚na samotě', kdo by neznal cestu, nenašel by nás. Nevadilo by nám, kdyby cesta trvala třeba trojnásobně dlouho, nebyl problém si ‚přivstat'. Hlavně bydlet co nejdál od lidí.

Zaparkovali jsme před školou. Drtivá většina žáků poblíž se na nás otočila. Schválně, kdy je to přestane bavit. Přeletěl jsem očima všechny tváře, ale Elizabeth nikde nebyla. Buď dorazí později, nebo už je ve třídě. Byl jsem trochu zklamaný - uvidím ji až třetí hodinu.

První dvě hodiny byly nudné. Jen jsem zalitoval Moniky, dva kluci za ní neustále pobíhali a předháněli se, kdo ji ‚sbalí'. S Colinem jsme jí to neřekli, ale za rohem na chodbě se o to vsadili. Někdy jsou ti lidé tak primitivní...

Když jsem vešel do učebny, kde jsme měli třetí hodinu, zaradoval jsem se. Elizabeth tam už seděla a já seděl v řadě vedle o židli dozadu, takže jsem na ni měl dobrý výhled. Měla nepřítomný výraz a v uších sluchátka. Nechápal jsem, proč s ní nikdo nemluví.

Colin na mne vrhnul o něco veselejší pohled. Jednu ze svých myšlenek měla v hlavě ‚napsanou' a tak ji uviděl - ‚Konečně pátek...'.

Zbytek vyučování nestál za moc pozornosti. Povšimnul jsem si, že Elizabeth sedává v jídelně stále u stejného stolu a pokud ji neotravují spolužáci, sedí sama.

***

Po škole jsme i s ‚otcem' vyrazili za svými příbuznými do České republiky. Bydleli v Krkonoších, takové sympatické pohoří s dostatkem lesů a v nich zvěře, což nám vyhovovalo. A i našim příbuzným, protože jsou také ‚vegetariáni', až na jednu vyjímku. Strávili jsme u nich celý víkend.

------------------------------------------------------

***

Ell se probudila se špatnou náladou. Matně si vybavovala, že by mohlo být pondělí 5. listopadu. Netrápila se přetvařováním, na masku úsměvu neměla sílu. Doloudala se do školy a zvažovala dvě možnosti.

Snažila se poslouchat mluvící učitele, ale opakovaně se přistihla, že je nevnímá. Za normálních okolností by jí vadilo, že pak nebude stíhat, teď se tím ale netrápila. Měla problém udržet zaostřený pohled.

Uteklo to a tak najednou stála ve frontě před jídelnou. Uvědomila si, že se k ní hrne Caroline s Nicol. Protočila panenky. Tyhle barbie fakt zbožňovala.

„Nazdárek, Elizabeth!" zahulákala Caroline a Ell se zhluboka nadechla. Tohle bude těžká zkouška nervů.

„Čau," míň rozjařeně pozdravila Nicol. Ell se s pozdravem neobtěžovala.

„Jak se máš?" se smíchem se Caroline smáčkla ve frontě za ni a když kolem prošel jeden všeobecně vzato pohledný kluk, pohodila hnědými natáčenými vlasy.

„Odkud máš ty hadry?" s předstíraným opovržením na ni Nicol pohlédla.

„Víš, co je to móda?" Caroline se posměšně přidala, ale Ell nereagovala.

--------------------------- (Colinův pohled) ---------------------------

Zrovna jsme s Nigelem procházeli kolem jídelny. Mou pozornost upoutalo něco, co se dělo ve frontě. A tím nemyslím žáky, co se po nás stále otáčeli.

Dvě dívky, jejichž mysl byla naprosto jednoduchá a jednosměrně zaměřená, otravovaly Elizabeth. Pokřikovaly na ni a smály se jí. Ona se je snažila nevnímat, i když to šlo těžko.

Postřehl jsem, že Nigel vedle mě ztuhnul. Okamžitě jsem zkontroloval, zda mu nezrudly oči. Naštěstí ne. Rychle jsem k němu vyslal myšlenku.

‚Klid. Ty slepice za to nestojí.'

‚Proč ji musí otravovat? Proč zrovna ji?' Nigel zněl rozzuřeně. Povzdechl jsem si. Jednu věc, co jsem v mysli Elizabeth celý den viděl, jsem před Nigelem zatajil. Celý den uvažovala nad dvěmi možnostmi, nad dvěma způsoby sebevraždy - skok z výšky nebo pod auto. Kdyby se to Nigel dozvěděl, asi by ‚ty slepice' zabil.

‚Ona to zvládne,' snažil jsem se znít jistě, ale on nádech pochybnosti poznal.

‚Doufám,' zavrčel a náš telepatický hovor skončil. Raději jsme opustili místo s napjatou atmosférou. Hrozilo, že kdyby Nigel ještě chvíli přihlážel, neovládnul by se.

***

V jídelně měl Nigel trochu nepřítomný výraz a já v Elizabethině mysli hledal emoce, které Caroline s Nicol vyvolaly. Nenacházel jsem nic. Jako kdyby vše zase potlačila.

A pak jí jedna myšlenka proklouzla ven. V její mysli jsem ji uviděl napsanou jako krvavý nápis na staré oprýskané zdi a byla přesycena pocity.

Nenávidím lidi!'

V mé tváři se pravděpodobně mihlo zděšení. ‚Nenávidí lidi?' v duchu jsem zopakoval a nemohl uvěřit tomu, co všechno v ní pravděpodobně ještě mohlo být skryto. Už i to intenzivní zvažování způsobu sebevraždy...

‚Jsi si jistý? Byla to její myšlenka?' poplašeně se Nigel pomocí telepatie zeptal.

‚A-ano,' přikývnul jsem a vzpamatovával se z leknutí. Podíval jsem se k jejímu stolu. Jako vždy seděla sama a jako vždy v nejvzdálenějším koutě místnosti. Na jídlo se dívala s mírným odporem, i když tomu našemu všeobecně k lidské stravě se to vyrovnat nemohlo.

Uvědomil jsem si, že Monika sedící vedle mě má trochu zamračený výraz. Zvažoval jsem, že bych se na ni díky své schopnosti podíval, i když jsem ji vždycky ujišťoval, že bych jí do soukromí nelezl. Ještě více jsem ji o tom ujišťoval, když jsem jí do hlavy nahlédl. Bylo mi jí vlastně líto... bral jsem ji čistě jako sestru.

„Děje se něco?" tichým hlasem jsem se zeptal.

„Ne," tlumeně zavrčela a když si všimla mého pohledu upřeného na ni, těžko skryla rozpaky.

„Vážně ne?" nedůvěřivě jsem zopakoval.

„Vážně," netrpělivě potvrdila a výrazně se vyhýbala očnímu kontaktu. Využil jsem své schopnosti a opatrně se na ni podíval.

Uhnul jsem očima. Tahle možnost mě nenapadla. Ona... žárlila.

„Stalo se něco?" otočil se k nám Nigel.

„Ne, nic," zamumlal jsem a v myšlenkách mu to rychle objasnil.

------------------------------------------------------

Ell se zvedla od stolu a ráznou chůzí zamířila ven z jídelny. Jediné, co si teď přála, bylo být konečně doma. Její nálada se zhoršovala každým okamžikem, otupělá obranná vrstva se vytrácela. To si nemohla dovolit. Emoce ‚ventilovala' jedině doma. Občas, když už nezvládala, seděla schoulená v koutě a z očí se jí valily proudy slz, jindy nakreslila velice krvavý a depresivní výjev, ve kterém pokud možno zemřelo mnoho lidí... tyto emoce nesměly propuknout mezi spolužáky.

Znovu na sobě cítila něčí pohled, ale tentokrát se neotočila. Zamířila rovnou domů.

Když otevřela dveře svého pokoje, aktovka odletěla do kouta. Ell prohrabala šuplík v psacím stole. Odsunula nepodstatné předměty, které skrývaly napůl pokreslený náčrtník. Prolistovala ho a její aktuálně docela zvrácená fantazie se kochala každým obrázkem. Když přešla všechny vlkodlaky trhající lidi na kusy, hřbitovní obrázky, ve kterých se obvykle vznášel nějaký ten duch a několik upírů, kteří byli zrovna na lovu, narazila na bílý list. Na stole se povalovala obyčejná tužka a tak Elizabeth začala načrtávat.

Emoce se postupně urovnaly. Zavřela náčrtník, ve kterém se za poslední dvě hodiny zaplnil další list. Na něm rozzuřený vlk s rudýma očima (při kreslení sáhla i pro pastelky) zabíjel děti, které panicky prchaly ze školy.

Ell zbytek dne nevnímala. Vyvenčila psa, přichystala večeři a když se stmívalo, znovu zamířila do ztemnělých ulic města. Hudba ve formě Mp4 jako vždy umožnila, aby se jí zklidnily myšlenky a další den se ve škole dokázala tvářit ‚normálně'.

***

--------------------------- (Nigelův pohled) ---------------------------

Začínal jsem se o Elizabeth bát. Zhoršilo se to, když Colinovi utekla myšlenka, která ji celý den provázela. Chápal jsem, že to přede mnou skrýval, znal mé reakce. Kdybych se to dozvěděl, když ji to holky otravovaly...

„Ehm, eN?" ze zamyšlení mě vytrhl Moničin hlas.

„Hmm?" obrátil jsem k ní své jantarové oči.

„Colin s Tebou chce mluvit..." zkusila to a já se ušklíbnul.

„Ha ha ha. Povídej," pokývl jsem na ni, že svou přítomnost nemusí vysvětlovat nesmyslnými argumenty. Kdyby se mnou ‚brácha' chtěl mluvit, poslal by mi myšlenku.

„No, víš... je to blbý, ale..." neochotně odpovídala a pak sklopila oči. „Neřekneš to Colinovi, že ne?" pípla a kdyby ještě žila, pravděpodobně by zčervenala.

„Neřeknu, neboj," pousmál jsem se a zároveň k Colinovi vyslal myšlenku, která s tématem nesouvisela.

‚Prosím Tě, brácha, mohl bys zjistit, jak je na tom...' na okamžik jsem se zarazil a Colin mě ihned doplnil.

‚...Elizabeth. Jistě. A prosím zas já Tebe, neříkej Monice, že vím...' tentokrát se zarazil on, ale nebylo třeba to dokončovat. Věděl, co k němu cítila.

‚Dobře,' přislíbil jsem a vrátil se pozorností do reality k Monice. Ta si mé krátké nepřítomnosti nevšimla.

„Víš, eN... já mám Colina tak trochu ráda," potichu pronesla. Chvíli zvažovala, zda pokračovat a pak se konečně překonala k vyslovení otázky, co jí vrtala celý den v hlavě.

„Co je tak zajímavýho na té holce, co ji oba pořád sledujete?"

„Elizabeth?" byl jsem trochu zmatený. Tuhle otázku jsem nečekal.

„Takže ji znáte i jménem," sklesle odtušila a uhnula očima.

„No... víš... ona je... zvláštní," s nejistým úsměvem jsem zareagoval.

„To se projevuje jak?"

------------------------------------------------------

***

Ell se toulala uličkami a samozřejmě ji nenapadlo, že by se Colin za její nepřítomnosti objevil u ní v pokoji. Což objevil.

Obezřetně poslouchal, zda v domě opravdu nikdo není. Když došel  názoru, že je ‚vzduch čistý', vyšel do Elizabethina pokoje.

Jemně nahlédnul do její mysli a objevil, že odpoledne něco kreslila. Nakonec ho to zavedlo až k šuplíku, v němž se pod hromadou věcí skrýval náčrtník.

Otevřel ho na prvním listě a ztuhnul. Nedokázal zabránit tomu, aby jeho myšlenky Nigel sdílel, na to byl moc mimo.

***

--------------------------- (Nigelův pohled) ---------------------------

Zrovna jsem Monice zdlouhavě vysvětloval, čím je Elizabeth zvláštní, když ke mně probleskla Colinova myšlenka. Viděl jsem jeho očima. Zrychleně mi v hlavě proběhlo, jak se dostal až k ní do pokoje... a pak jsem uviděl otevřený náčrtník, kterým Colin trochu nepřítomně listoval.

Na obrázcích byli přerostlí vlci s krvelačnýma očima a hromadami kořistí okolo, tísnivé výjevy ze hřbitova, stvoření podobná filmovým vlkodlakům... a aby toho nebylo málo, na několika stránkách lovili upíři.

Upíři.

Elizabeth kreslila naše druhové příbuzné! To odvádělo mou pozornost od toho, že za špatné nálady myslela na tak depresivní a krvavé věci.

„Hej, eN?" zamávala mi Monika rukou před očima. Zmateně jsem zamrkal a rovnal si věci v hlavě. To co jsem viděl...

„Co se děje?" starostlivě se zeptala.

„N-nic zásadního," stále zmateně jsem zamumlal.

„Tentokrát se nevykroutíš, povídej," pobídla mě.

„Colin u Elizabeth našel... její obrázky," vydolal jsem ze sebe.

„A?" Očividně čekala vysvětlení.

„Ona nakreslila... byli to hodně krva/vé výjevy, vlkodlaci, vlci, hřbitovy a," zarazil jsem se, jak jsem si to znovu uvědomil, „upíři."

„Aha," povzdechla si, „ale neví o nás, že ne?"

„Ne, ne, určitě neví," ujišťoval jsem ji. ‚Jak by se o nás dozvěděla?'

„Musím za ní," náhle jsem vyhrkl. Měla špatnou náladu, ve škole zvažovala skok z výšky nebo pod auto, otravovaly ji ty barbie a do náčrtníku kreslila krvavé a depresivní... teď se sama procházela po ztemnělém městě.

„Musím se ujistit... že si nic neudělá," zamumlal jsem a zvedl se ze židle. S Monikou jsme byli doma, nechtěl jsem to už odkládat, Elizabeth byla relativně daleko.

„Uháněj, prosím Tě," Monika rezignovaně mávla rukou a já se vděčně pousmál.

„Měj se," rozloučil jsem se s ní a vyběhl ven. S autem jsem se neobtěžoval, upíří rychlostí jsem zamířil do města. U prvních domů jsem zpomalil a skryl se ve stínu. V tom jsem nad svými ‚sourozenci' vynikal - ve skrývání se v temných uličkách.

Netušil jsem, kde Elizabeth hledat. Vydal jsem se tedy k jejich domu. Asi jsem měl štěstí, protože se právě pozvolna vracela ze své večerní procházky. V uších měla sluchátka, zase. Oči měly nepřítomný pohled, ale skrýval se v nich potlačovaný smutek a možná i vztek.

Oddechl jsem si. Byla v pořádku.

Sledoval jsem ji ze svého úkrytu ve stínu stromu a pak mi došlo, že Colin je stále v jejím pokoji.

‚Brácha, vrací se domů,' urychleně jsem k němu vyslal.

‚Jasně, díky,' s úšklebkem Colin zareagoval a já viděl, jak rychle vybíhá zadem ven. Těsně se s Elizabeth minul. Když ta otevírala domovní dveře, už se krčil vedle mě.

„Stihl's to," ušklíbl jsem se na něj.

„Ano... jen tak tak," zhluboka vydechl.

„Pozná, že's tam byl?" napadlo mě.

„Určitě ne," po Colinově tváři přeběhl spokojený úsměv.

„To je fajn," zakřenil jsem se a pak zase zvážněl, „myslíš, že teď už... od těch úmyslů upustí?"

„Prozatím, ta procházka jí malinko zlepšila náladu."

„To jsem rád," pousmál jsem se. Potom jsme s Colinem zamířili zpátky domů. Monika vypadala, že se jí ulevilo, když nás uviděla.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jantarová propast - 2.část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!